Jak nebalit maturantky
Co mi povídáte? Že se máme střežit alkoholu? Ale ne! Pít je správné.
V malých dávkách neškodí alkohol v jakémkoli množství, abych citoval Jiřího Brdečku. Jenže nehoruji pro absint a naopak jsem abstinent a nikoli, nemám ani dálkově na to, abych se tady vyznával z obdivu k chlapákům typu Humphrey Bogarta, co ani neměli dno. A jiný klasik? Chlapáckost navozuje jinačími slovy, a to… "Bylo to silnější než já a taky o patnáct let mladší než moje žena."
Zažili jste něco podobného? Já ano; i když jsem už byl tehdy vdovec a netáhlo mě to ani mikroskopicky k absintu ani k jakémukoli jinému moku, ačkoli má láska dělala barmanku.
Přitahovalo mě to k ní tehdy šíleně a to značí, že mi prostě popletla kebuli. Jsou to už nějaké roky a tenkrát jí bylo devatenáct a nepopírám, že jsem po ní "jel", a nepopírám dokonce ani to, že to chvililinku "vyzeralo" nadějně; ale dál jsem narazil a podle všeho byla koneckonců už i zadaná. I kdyby nebyla, románek nechtěla. Se mnou ne. A tak upalovat pryč?
Dobrá rada nad zlato: pro všechny chlapy světa; ale když vás přelud jednou omámí, máte ještě chvíli vnitřní problém - a všeho moc škodí a zejména nedostatku. Ale ano, život nabízí X možností, jenže váš zaláskovaný organismus jich prahne vnímat omezené množství, ba je tomu tak, že zamilovaný vnímá jen možnost jedinou.
A jistěže nejsem op, abych dotyčnou netýkavku někde zaskočil a znásilnil, a naopak jsem cítil respekt, hraničící s hrůzou; a když máte dámu srdce svého kychotsky rád, ovládá vás tak, až se bojíte.
"Holenku," řekl jsem si tenkrát, abych ony obavy vyklučil. "Jak to navlíkneš? Něco vymyslíš?" Ale ferrari jsem ještě tenkrát neměl a Brad Pitt jsem taky ještě nebyl. A tu…
Tu jsem zjistil, že bude Jorika na pomaturitní oslavě. Chystala ji s mnoha spolužačkami v restauraci, kterou já z dřívějška znal, a říká se té budově okolo Svazáček.
Dokonce jsem tam chvíli chodil do tanečních. Není to nikde v Praze, nýbrž v Plzni, a rozhodl jsem se, že na oslavu taky dorazím. Jako pitomý pes. A bez pozvání, ale jako gentleman, a přinesu kytku. A tak jsem koupil růži (jedna stačí) a vázu, obé uložil do bezcenné, o to ale rozlehlejší kabely, a úplně střízlivý (a pouze zamilovaný) stál v centru města a na místě, kde se říká U Práce, a stačilo nastoupit do tramvaje a po deseti stanicích vám zabrzdí před oním secesním Svazáčkem a stačí vystoupit a vyběhnout schůdky do hospůdky a na prahu hlaholte: "Dobrý den!" A nic víc. Lidi sice nemají nic proti velkým a ušlechtilým myšlenkám, ale většinou jen tehdy, když jimi neobtěžujete.
Do toho tedy? "Yes, madam!" Co nejlépe jsem se na to ohodil, i když frak nutný asi nebyl, a ještě musím připomenout, že ta její maturita proběhla na škole hotelové, která je od Svazáčku kousínek. A ve filmu by se po takto naplánovaném i realizovaném "ántré" mohlo stát, že bych byl akceptován a třeba i usazen někde na té oslavě, abych si dal aspoň vdolky. Ale já to jaksi tenkrát věděl dopředu, že život není film, i hrát jsem chtěl pouze na efekt okamžiku.
Vejdu, dám na stůl vázičku, do ní růžičku, lehce se ukloním a, ehm, ostatní dámy možná užasnou. A Jorika jakbysmet. Zapýří se? To nevím, ale odmítnutí už mám za rámečkem, i vypadnu.
Nebyla to však pouhá hra pro fotoaparáty a skutečně jsem se svazáčkovského momentu bál. Mít bobky, říká se, a člověka dělá člověkem i fantazie a vše jsem si dopředu promítal a viděl, že ten můj kapitulantský odchod bude masochismus a sebepřekonání. A tu mě U Práce napadl jeden z největších nesmyslů života.
Rozhodl jsem se, že do Svazáčku dojdu pěšky a že cestou popiji něco ostřejšího ve všech knajpách, na které narazím, a to jsem taky udělal a dával si vše nejnemožnější, ale především kombinace, kterým osobně říkám Jack Daniels s kolou a Jim Beam s kolou. A vždycky jsem to sakum-pakum vyzunkl do dna a zaplatil a šel o dům dál o něco klidněji. Klatovskou třídou.
Některé podniky jsou na levé straně, některé na pravé, pochopitelně. Kolik jich je? Dnes asi méně. Tehdy mi připadalo, že až dost, a sám jsem se divil, kolik toho jako abstinent vydržím; i kráčel jsem pořád švihácky a připadalo mi, že mám kebuli čistou. A hu, kýžený Svazáček (i sám jsem tu kdysi po maturitě slavil, i když až Silvestra, a fajn to bylo).
Ty časy se už nevrátí. Zahodil jsem tašku a s růží i vázou se rozběhl a stál v suterénu, kde byla knajpa také, ale pouze přidružená. Pro námořnictvo. Okamžitě mi došlo, že jsem se hned napoprvé netrefil, i omluvil jsem se a vyběhl na vzduch. Pak… Už bez potácení jsem vletěl po schůdcích a přes horní terasu do atmosféry pomaturitní oslavy.
Ano, i budoucí číšníci tam asi byli, ale víc to připomínalo dívčí školu a plavovlasá Jorika v černém saku seděla v centru dění a měla kouzlo, jímž mě uhranula; i postavil jsem před ni růži, pousmál se, jako by vše bylo naplánováno, zaznamenal jsem nevěřícnost anebo úžas ve více očích a… Nezaznamenal nevoli. Bavily se dobře dál. Nestrnula. A… Co říkáte? Měl jsem snad začít před těmi dámami žvanit? Já si to nemyslím. Otočil jsem se - a šel a nevzpomínám si, že bych se cestou a v tramvaji moc trápil. Po ty minuty ne.
Plán jsem striktně realizoval a nic víc ten den neobsahoval. Mám bod. A Joriku jsem nikdy nezískal, to je pravda, ale její fotografii ano. Spolužačky jich naházely na Facebook spousty a sebe jsem tam nehledal, to ne, ale Joriku ano a sako jí neuvěřitelně sluší a ten snímek bezpochyby zachycuje jedny ze šťastných okamžiků jejího života. Maturitu má přece za sebou, ještě nemusí pracovat a je pořád královnou své třídy. Kamarádky se dosud nerozprchly a několik minut před realizací fotky dostala kytku.
Ale kdybych fotografoval já a ještě tam stál, takto by nezářila.
A proč vám tu fotku neukážu? Sami byste v ní neviděli nic! Nic s výjimkou asi už tak miliónté půvabné dámy s kabelkou.
Anebo ten snímek přece najdu? - Běda mužům, kterým žena mládne.
Ivo Fencl