Ivo Fencl - Ty filmy!
Dvacet let uplynulo (16. ledna) od tragické smrti Jiřího Cieslara. Musel být zoufalý a mám u postele pár jeho knížek, ale teprve letos jsem se dočetl, nakolik pro žití potřeboval filmy, o kterých pak sice psal do časopisů i neústrojně a někdo tvrdí, že neodborně, ale krásně. Každopádně je sledoval z potřeby. Uvolňovaly ho a jaksi zachraňovaly před životem, kterým pro něj měl větší tíhu než pro nás. A on a to pokoukáníčko vzájemně bylo… Ano, toxický vztah.
Většina z nás ho prožívá na daleko nižší úrovni, ač… Jak to s klidem říct? Nelze. Nezměříte. S vnímáním jsme každý sám. Jako "normální" denně žijeme, co by jiní považovali za nemožnost… Následovat bude jen pár příkladů ohledně empatického přijímání všelijak "záchranných" uměleckých děl.
Neumím si například představit, jak bych vypadal, kdybych měl od raného dětství přístup k televizi. U mě chyběla. Až do šesti let; takže jsem do té doby snil. Kde? Nad ilustracemi knih, samozřejmě, a pouze semo tamo v maloměstském biografu, ale prvořadě u rádia (na to rád vzpomíná i Jiří Lábus) a když mi předčítali pohádky. Babička mi, dejme tomu, předestřela Milošem Nollem ilustrovaný román Ve městě byl kouzelník a nedovedete si představit, jaký na mě ta kniha udělala dojem.
Zápletka je stejně prostá jako laciné varhany, to je pravda, ale vše jest jednou prvně - a předtím jsem o ničem takovém neslyšel; a když babička četla a četla (a pokládala se do toho), věřil jsem aspoň do polovičky, že je možné reálně provádět všecko to, co dělal záporný hrdina. Zlomit sirku, něco si přát… a být si jist, že se to splní! Hrůza.
Načež se ty sny v knize - vážně - plnily. A Noll užil na obálku reálné nálepky s klíčem, a to červeným, okolo kterého čtu dodnes THE KEY SAFETY MATCH a THE SCISSORS SAFETY MATCH. Tu knihu napsal jistý Jurij Tomin (1963) a česky vyšla pouze jednou (1966), a to nákladem jedenáct tisíc kusů. Ne že by se dnes nedala sehnat, ale s mírnými obtížemi. Přeložila ji Dagmar Klementová a existuje i filmová adaptace, která se jmenuje Záhada zamčených dveří. Pietně jsem adaptaci svého času zhlédl, je to zpola muzikál, a obrovsky mě zklamal.
Něco jiného, a to zcela, je, když poznáte příběh nejprve ve filmu… a žádná kniha neexistuje, nebo o ní minimálně nevíte. Zvláštní, že těch "skutečně totálních" knih a filmů zase na konci vašeho života tolik nezbude. Tak sto, řekněme? No, a když máte navíc vyprávět děje, vybavíte si jich ještě méně.
Mně se třeba vynořuje druhý díl Fantomase s bondovsky létajícím autem na konci a charakteristickým hudebním motivem. Kdybych to viděl prvně dnes, zdaleka to tak neocením, to je jisté; a ne každý si uvědomuje, že tu měl (teplý) Marais trojroli. A to parádní. Hrál souběžně uneseného profesora Lefebvra, Fantomase a novináře Fandora. V malém kině jsme z toho jako kluci šíleli. Je to komedie, ale taková, že kombinuje humor s hrůzou. Fandor doma zvedne sluchátko (ještě nebily mobily) a slyší (daboval pan Moravec):
"Pozor, za chvíli si pro tebe přijde Fantomas! Pozor, za chvíli si pro tebe příde Fantomas." Beng. Je omráčem a procitá, ano, rovnou ve fantomasím zámku.
Pak ještě natočili třetí díl, kde Fantomas bojuje se Scotland Yardem, a mohl být i čtvrtý díl, kéž by byl, ale představitel komisaře Juva si řekl o takovou částku, že projekt navždy pohřbil.
Bohužel. Někdy prachy zabíjí. Ty tři filmy jsou ale mistrné a ducha předlohy - navzdory své parodičnosti - vystihují velmi slušně. A za to samozřejmě patří dík režiséru Henebellemu, neskutečně pozoruhodnému Francouzi.
Navíc byl můj táta s Moravcem na vojně. Hlídali socialismus takřka na "čáře" (Čerchov) a herec ledacos zajímavého vyprávěl. U nás v rodině rozhodně na černé listině nebyl.
Zajímavé je, že mi často víc utkvěly filmy, které jsem napoprvé NE-viděl od začátku. To si vysvětluji tak, že jsem se tenkrát zrovna přihnal zadýchaný a rozlítaný z uprášené ulice, hlavu čistou a ložný prostor pro zázraky volný, ba volající žízní.
Příkladem takového filmu je Šest medvědů s Cibulkou. To je vlastně velmi krátká komedie, kterou napsal Miloš Macourek, a je tak dobrá, že na mě vždy působí jako cosi strašlivě dlouhého a gagy přeplněného. A taky přeplněná gagy je. I začátek má - možná - dobrý, ale mě nebaví. Vůbec. Prvně jsem ho viděl až později a fakticky si ho dodnes nepamatuji. Připadá mi zbytečný. Sranda totiž vypukne teprve ve škole… a Lipský zde má snad osmi nebo sedmi-roli. Jedna z životních jeho příležitostí.
Druhá byla už předtím ve filmu Čtyři vraždy. Ten byl natočen jako zázrakem a později za normalizace by to "neprošlo". Je to komiksová záležitost ve stylu Ameriky a gangsterismu, kde je vraždění nožem ze zálohy (respektive zezadu) servírováno jako veselý odvaz.
Rázovitým vtipem filmu, a naštěstí ne jediným, je, že Lipský vždy otevře dveře (skříně, bytu) a za nimi stojí mrtvola. Mrtvoly schovává před Bohdalovou a před Marií Rosůlkovou, svou bytnou, ale brzy je navzdory schovkám zřejmé, že je tento putička nonšalantní masový (přesněji sériový) vrah. A film zdařile paroduje víceméně podvědomý obdiv, která může prostá společnost k podobným "osobnostem" cítit, nebo do jisté míry. Stejnou věc jinak předvedli později Taková normální zabijáci. A Lipský posléze přichází do nočního podniku a všichni jsou v šoku, že se zde promenáduje i po všech svých vraždách s bondovským klidem, a Karel Effa Lipskému pokorně říká:
"Nemusíte zabíjet kapelníka, zavraždím ho sám." Jinými slovy "česká předposranost".
A vrchol stejného vtipu je, že "vrah" (Lipským představovaný hrdina, to je pravda, reálně nikoho nezabije) klidně učí ve škole malé děti, a to tím, že jim, ano, předčítá komiksy.
Ten film mi charakterem trochu připomíná pozdějšího Muže z Acapulca a řekl bych, že ani toho jsem prvně neviděl od začátku. A představte si šedivý normalizační program sedmdesátých let, kde mě dokázal zaujmout leda Večerníček, a najednou z toho vystoupí Acapulco. Belmondo jako Bob Saint Claire. Ten kontrast! Mladí už dnes nepochopí.
Příznačné bude naštěstí i to, že mám některé "nej" filmy hodně spojené s lidmi, s kterými jsem na ně prvně hleděl. Často s otcem. Je to i případ komedie Krysy z temnot. Znáte? Film si dělá legraci z pařížského podzemí a velice tu funguje chemie mezi pány herci Serraultem a Noiretem. A všechny tyto komedie mají společné, že někde uprostřed jste díky nim v jiné dimenzi, což konce filmu pravidelně kazí. Asi to jinak není možné? Zhruba od momentu automobilové přestřelky a hledání zubů panem Kemrem jdou i Čtyři vraždy prostě trochu dolů, jak by možná Jiří Cieslar souhlasil, a taky Krysy z temnot "vyprchají", když je osvětleno, jak může někdo krást ze záhonků ředkvičky tahem za kořen vertikálně dolů.
I konec Muže z Acapulca je trochu zklamáním. Proč ten brakový román Belmondo vyhodil oknem? Přece to je škoda! A vyjmenuji už jen pár filmů, které osobně považuji za okouzlující a pod vlivem dětství jsem je vnímal víc.
Báječní muži na létajících strojích. Velký šéf. Jáchyme, hoď ho do stroje. Neuvěřitelná dobrodružství Italů v Rusku. Čtyři sluhové a čtyři mušketýři. Odsouzená střela. Adéla ještě nevečeřela. Gappa. Duel. Strach nad městem. Ostrov doktora Moreaua s Burtem Lancasterem v titulní roli. Stříbrný blesk. Sindibád a tygří oči. Noc v opeře. První velká vlaková loupež. Vrchní, prchni. Upír z Feratu. Maratónec. Smrt podle poslední vůle.
Nezapomenutelný Stříbrný blesk. Padoucha tu zosobnil skvělý režisér a herec Patrick McGoohan, jinak taky spolutvůrce Columba. Nakonec ho zlikviduje protijedoucí expres, ale to nás ještě čeká demolice celého nádraží. Přesto jde o komedii a výkon Gene Wildera je precizní.
Kdyby však ty filmy byly padlé na hlavu, tak bych si je, myslím, do krve nepřidal, což dokazuje grupa sovětských filmů, dejme tomu, které jsem viděl mnohdy i povinně, a nevím z toho nic. Za největší mučení života považuji pak čas, kdy jsem seděl v biografu se třídou na "trháku" Vítězný lid. Zabilo mě to, takřka. Ale nedal jsem na sobě, sám se za to dneska až kaji, zase tak moc nasrání znát (Američané tomu dvojznačně říkají "keep a stiff upper lip", zachoval si charakter) a naštěstí se jedná o výjimku a… kupříkladu dne 15. září 1982 jsem si, jak vidím v záznamech, na Václaváku pachuť definitivně spravil Vetřelcem. Ještě lepší "biják" Dobyvatelé ztracené archy tenkrát stále neexistoval, ale do Alfy taky přikvačil a ne pouze mně, a to začátkem června 1985; to mi bylo již, pravda, sladkých jedenadvacet, dávno jsem nebyl robě a rád jsem neskonale, že mě fascinace literárními a filmovými příběhy neopustila a drží dodnes, víc než židovská víra. Nelze nebýt čemusi tak silnému zavázaný a je to kouzlo, bez výhrad, kouzlo kouzel, bez kterého se žije hůř. Závěrem se vrátím ke knize.
Té o Kouzelníkovi. Úvodem, hned v první kapitole, mě uchvátil jeden banální Tominův motiv. Titulní padouch si chytře - pomocí sirky - vykouzlí rovný milion krabiček stejně magických zápalek, na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, ale je chorobně nedůvěřivý, takže ono mu to nedá pokoj a "musí" škatulky spočítat. Je na takovém dvorku, asi někde ve vnitrobloku, a počítá a počítá a ten klaďas (oba jsou teprve kluci) je na dvorek náhodou zahnán nějakým milicionářem a vše uzří. Fatálně. A zlý, lakotný a lačný spratek mu - zatím neublíží, protože nemá čas! On se nutkavě soustředí nikoli třeba na dívání se na filmy, nýbrž na sčítání, a dělá to primitivně ("sedmnáct a jedna je osmnáct"), takže mu to trvá. Hodně. Ale později už to "má spočítané" a přežil a je furt panchart a věnuje se moci a dobrý hoch zažije strašlivé zajetí oním zlochem a jeho robotem. Tak trochu science fiction, ano.
Taky já jsem zajatcem příběhů, a to jak filmových, tak na papíře otištěných, a někdo řekne, že to je eskapismus, ale co nakonec není eskapismem? Celodenní "lyžovačka"? Stát u ponku? Procházet Dubaj? Jak řekl Flaubert, "žít znamená snít". - Něco málo na tom je.
Ivo Fencl
Foto: zdroj Copilot