Erotická povídka Ivo Fencla: Práh bolesti

"V sobotu chci k vám na návštěvu."

"Pročpak?" zeptala se.

"Protože vás miluji," chtěl jí odpovědět, ale místo toho vzletně zašeptal: "Kdybych nechal mluvit srdce, to by řeklo."

"Aha."

"Taky ho mluvit nechávám. Slyšíte?"

"Oho."

Zbynďa změnil téma. "Měla byste se, Evo, oblékat světleji, asi jako v pondělí. Kožený kabátek vám slušel."

Řekla: "To já už ani nevím, co jsem na sobě měla v pondělí, to je ták dávno. Oblíkám se podle nálady." Otočila se na rádoby pohrdavém podpatku a odkráčela do kanceláře, aby přišla den poté do práce jako naschvál celá v černém, s tmavými vlasy ne už spletenými do copu, jak se to Zbynďovi zamlouvalo, ale rozpuštěnými. "Zítra vyvezeme do Lichtenštejnska granule."

"Aha," reagoval kolega Zbynďa. Eva se jako vždycky zatočila (operace Pouštní vítr), a když odcházela, nešlo se jí nekoukat na zadek. "Vy, ženský, to děláte instinktivně," vyslovil Zbynďa později názor.

"Jo? Jo? A jak jinak asi bych měla od tebe odejít, ty trumbero? Nevíš náhodou?" Přešla k tykání. Navrhl: "Pozadu."

"A to by se vám, Zbynďo, nepostavil?" vrátila se Eva cudně k vykačce.

Řekl: "Nebo míjíte muže v povzdálí a máte rozparek a on si následkem toho myslí, že i hezké nohy."

"Nohy, nohy... Jsou podstatné?"

Řekl, aniž užil uvozovek: Jeden chlápek z mého románu potřeboval něco ofotit. Tak šel do reprocentra, nebo jak se to jmenuje. V létě, takže měli prázdno. Až na slečnu ofocovačku a její kolegyni. A ta kolegyně nestála za pultem, ale u kopírky před pultem, takže ji pokládal za studentku, která si něco množí. Nikoli děti, samozřejmě. A jak čekal, až na něj přijde řada, horko těžko odtrhával oči od jejích nohou.

Stála v obtažené minisukni, byla to blondýnka s dokonalou postavou v černých, páskových střevících, a zatímco čekal, až mu její kolegyně ofotí nějaké básně, reprodukovala ta druhá jiné verše a zůstávala jaksi cudná, ačkoli sem tam přešlápla. Anebo sotva hnula štíhlým stehnem: i to stačí. Párkrát se nepatrně pootočila (lehčí pouštní vítr), snad aby zahlédl její tvář. On si to namlouval. Ta tvář mu přišla hezká, i tak mu ale připadalo, že je uměleckým dílem celek a především lýtka, křivky, kotníky a celé nohy. Nežasl, ale měl k tomu píď. Ne. Něco horšího. Byl z toho nemocný. Představil si ji bez minisukně, v punčochách, a já to samozřejmě nevím, zda mu stál, ale ten puberťácký chlápek každopádně snil, že mu stojí a je vlhce obalen dívkou s půvabným zadkem. Pak… Vrátil se do pomyslné reality, v duchu k ní došel zezadu, klekl si a řekl anglicky, ale s oxfordským přízvukem: "Smím vám je olízat?"

"Copak?" nechápala.

Tak to řekl česky: "Nejmenujete se Pikola? Smím vám je olízat?"

"Koho-o?" nechápala.

"Vaše nohy." Už neměla punčochy, jen sexy střevíčky a krátkou sukni. Stála u kopírky, zatímco jí před zraky kolegyně-vše přející kamarádky lízal nahé nohy. Perfektně? Nu, spíš jako v cirkuse. A cynicky broukl jako její pes: "To bych ti nejradši dělat každý večer."

"Ráno ne?

"Ráno? To bych tě olízal celou."

"Takže se vezmem?"

"Jasně." A vzali se a měli dva kluky.

Zbynďa domluvil. To byla ale pitomá historka. Podobné ho napadaly bez přestání, kudy chodil, a bylo jich víc než letního listí. Chvíli vládlo rozpačité ticho.

"To ale byl rujný chlap!" utvořila Eva na čele svislou vrásku. "Poslyš, a co by si nebohá blondýnka počala, kdyby je neměla hezké?"

"Nosila by krepdešínovou sukni delší. A co víme? Třeba by mu stačilo zezadu zahlédnout křivku jejích boků a taky by se vzali."

"No, ty vole, a kdyby neměla ani křivku boků?"

"To by se nevzali, ale co se furt bojíš?" A to tykání přišlo automaticky a samozřejmě. "Dostal by ji zkrátka jinej chlap. Třeba i vysazenější na chlapečtější typy. To já nejsem. I proto chci tu sobotní návštěvu."

"Ale Zbynďo, to přece nejde."

"Proč ne?"

"To jsi příliš situací přeskočil."

"A třeba?"

"Pozvání na večeři."

"Anebo?"

"Pozvání na procházku do parku. Na koupaliště. Na zmrzlinu. A tak."

"Ale jsme přece už staří a zralí, takže my to přeskočíme, Evo."

"Přeskočilo spíš tobě. A vůbec, co když nemám tak hezké nohy jako tamta?"

"Já tě miluju a tím jsi hezká od hlavy k patě a chci návštěvu. Nesnesu odpor."

"Ne?" Nerozesmála se rujně, ale bujně ano. "Jaký otvor?"

"Odpor. Ničí. Musím přijít."

"No, tak přijď," svolila potutelně a netušil, kecka jeden, co ho čeká.

"Pojď dál," vyzvala Zbynďu v sobotu. Stála ve dveřích v džínové sukni, ne nejdelší, a kotníky měla moc hezké. Zvala ho s copem přehozeným dopředu přes rameno a s manželovou rukou přehozenou přes rameno číslo dvě! Než se vzpamatoval, uplynula přinejmenším vteřina. "Myslel jsem, že budete sama."

"Ale sami jsme. To je akorát Míra." A Mirek podal Zbyňkovi ruku: "Ty jsi ten spisovatel?"

"Poručík Columbo asi nebudu, vole. Jo, jsem spisovatel a navíc zamilovaný do tvý ženy."

"Takových bylo."

"No, ale nikdo nepsal."

"To ne," vedl ho dál. "To teda ne… Hm. A co jsi napsal?" Posadili se v obýváku Ikea. Zbyněk byl nervózní, tak ho nenapadlo nic lepšího, než banální příhoda s nohama, ale Mirek nebyl Eva, i podal příhodu jinak: "Včera jsem si, kurva, potřeboval něco vokopírovat v Kopeckýho sadech, do píči, a vejdu, pocem, do reprocentra a tam trčí zády ke mně žena."

"Tajemná?" předklonil se Mirek.

"Ne. Tvá žena."

"Aha."

"Dáma se stejně hezkou postavou, chci říct. Stojí tam, něco si kopíruje. Šel jsem k ní a povídám: Máte ty nejhezčí nohy na světě a škoda, že nejsem pejsek, abych vám je mohl olízat. Načež mi dala facku, ale souběžně melodicky odpověděla: Hezky. A dodala: Ale jsem vdaná."

Zbyněk umlkl, jako když utáhnete šrouby. Eva přinesla kafe. Taky si sedla, sukně jí slušela. Cop na nahém rameni jakbysmet. "A co jsi tý kočce odpověděl?" optal se Evin manžel odevzdaně (co mě, proboha, ještě čeká?).

"Co jsem jí odpověděl? Sex je nejlepší ve trojce, ale láska je nejlepší ve dvou."

"A to jsi myslel vážně?" zamračila se Eva.

"Ne. Byl to vtip."

"Samozřejmě vtip," přitakala a zasmušile pohlédla na manžela. "Sex je nejlepší ve dvou a ty to, Zbynďo, víš." I před svědkem chytila Mirka za ramena a políbila ho. A ještě jednou důkladně, vlastně nepřestávala. Taky ji objal a Zbyňkovi hned připadala křehčí. Asi jako ozdoba. A přece je silná! věděl. V duchu jí říkal "bytelná samice". Jak se před Zbynďou líbali, připomněli mu jednu zlou chvíli před lety. Provázel z práce jinou Evu, do které byl rovněž "absolutně zamilovaný", a provázel ji překotně, zatímco mlčela, a snad by konečně i něco řekla, ale z podchodu proti nim vyrazil její manžel a ten manžel a Eva se na sebe tehdy podívali zrovna jako dnes nová Eva a Mirek a rovněž se před koukalem políbili a Zbyněk to cítil tenkrát jako něco nedosažitelného. A došlo k té hubičce rychle a nepostřehl, kdo dal podnět. Už nikdy nezapomněl, jak s ním tento akt mávl a jak se raději přestal dívat, když se rty dotkly. Neustojím to, přišlo mu, a ti dva vycítili jeho lásku a líbali se i pro něj. Nebo si to Zbyněk namlouval? Na to je grenadské přísloví. Není dvou bez tří.

Vzpomínal na to jako na útulný domek, ale neměl ho a nebyl ani jejich přítelem, ačkoli se jim zničehonic cítil oddán a obdivoval jejich vztah a říkával si od té doby: Tak, a leda smím vzpomínat, že jsme spolu, my tři polárníci, jedinkrát stáli u dotyčného ústí eskalátoru a vy jste se k sobě tiskli bez dechu i na důkaz, že láska, kterou nemám, není vývar, nýbrž tuze existuje, a to hezká, a mé nadbíhání Evě ji leda upevní.

Zvláštní, že si nepamatuji, že bych se kdy vzpamatoval… z toho, co tam udělali. "Půjdu," zvedl se.

Manželé od sebe odtrhli rty a Eva vstala, jako by chtěla Zbyňka doprovodit ke dveřím, ale hmátla pod křeslo a zničehonic mnula konopný provaz. "Nikam. Sedni." A když poslechl (Evu vždycky), ruče ho připoutala k židli. "Tak, a zkus před námi, chlapská potvoro, zavírat voči," začala si vyhrnovat džínovou sukni. "Ty jseš tak nemožně cudný!" zírala mu necudně do tváře a nikdy nezapomněl na jejich souhru a to, jak suverénně zaklekla a s jakou grácií Mirkovi nabídla naráz obnažený zadek i umně spletený cop. A Mirek Evu chytil rutinně, ale jemně za nádherné vlasy a bez předehry do ní vjel jako do másla. "A-no!" hlesla… a byl to i sten. Otočila oči v sloup a tím ke Zbyňkovi a byly to dvě nádherně kalné podzemní studny: "A teď se, machře, koukej na jízdu." A jak dlouho se milovali, nespočítal. Pár minut? Den? Díval se jako šašek, protože musel, a ti dva se pohybovali na vlnách. Chvíli rychle, chvíli pomalu. Pokaždé zašuměl příliv a vždy sténal odliv. Eva nespouštěla oči ze Zbyňka, když lapala po dechu. "Jsi naše zrcadlo." A nemohla mluvit a vzdychala rychle. "My dva zrcadlo tvý." A odvrátil tvář jako tenkrát před polibkem, jenže ostýchavé odvracení moderní Eva hlídala přísně a uráželo ji. "Co děláš? Kličkuješ? Koukej koukat! Chci to!" A zatímco hovořila, byla víc než obstojně milována zezadu. Bylo do ní bušeno, dostávala to, manžel ji pigloval, a to precizně, a mrdali jako fretky a měli to ostatně za roky nacvičené a Eva si říkala, že se asi pomine. Takřka močila slastí: "Mu-síš mě… sle-dovat, Zbynďo. Chci, abys viděl, co umí sex s obličejem a že nejsem tak líbezná, ale zvíře i Gorgona, když je pán chtíč. Pochop a uleť ode mě do bezpečí a poznej ženskou, ženskou jako takovou. No-o-o? Líbí se ti můj ksicht? Ještě? Ještě? Už ne? Když ti pravda dojde, třeba tě přejdou chutě!"

Díval se pokorně a podle diktátu, aby pochopil, a došlo mu, jak jindy Upjatá vypadá, když je šťastná, a na co si také pěstuje svůdný copánek. Vyhodnotila to v extázi: "Aby se manžel měl při šukání čeho držet." A Zbyněk nepřítomně zamumlal: "Ani ses nezula."

"Boty sexu patří. Čisté. Čisté jako ty." A Mirek upustil cop, chytil se Eviných značkových střevíčků a zahýkal: "Evinó-ó. Jseš bohyně." A chrlil semeno a semenem plněná sice neřvala rozkoší - po všech těch letech praxe se stálým partnerem, ale takřka.

A výraz své tváře Zbyňkovi přála.

Nebylo, jak zjistil, na něm nic gorgoního nebo nadpřirozeného a i zvířata jsou krásná a hodna lásky. Anebo je to omyl? A rujné zvíře-manžel na Evu klesl a dál ji líbal na ramena a krk a zakousl se do ní už předtím. "To ale bylo, co?" šeptala ke svědkovi. "Líbilo?" A nikdy předtím ji neviděl tak krásnou. "No? Řekni… Líbilo?"

"Hlavně jestli tobě."

"Aby ne. Slast. Odvaz. Jen takhle si představuju sex ve trojce. A ty?"

"Taky, ale měla ses nejdřív svlíknout. Ne? A leda by ti ještě slušely černý punčochy."

"S podvazkama?" usmál se Evin manžel.

"Ty bych nevyžadoval." A Eva kecku rozvazovala a nedalo to práci, protože uzly byly symbolické. Od začátku. "Jsi volný." Letmo ho políbila. "Vše. Howgh. Padej. Už se nikdy neuvidíme."

Zvedl se: "Nikdy." Ale ve dveřích se otočil jako Columbo a sebevědomější než kdy předtím. "Budou ty punčochy síťové?" pokusil se o vtip módního návrháře.

"Píšu si."

"A bude tvé uspokojení dokonalé?" Schválně hovořil spisovně

"A ty si to přeješ?" Přešla pokoj i se svými dokonalými ňadry, přistoupila k voyeurovi nekonečně blízko a bylo to nekonečno podle Alberta Einsteina a voněla chlípně a píchla svého kolegu do břicha. "Ohledně dokonalosti uspokojení už zůstává leda menší problém." A rychle ten problémek vymýšlela.

"A to?"

"Jak bych to vyjádřila? Je to takovej práh… A když se tady Míra, chci říci řičící Míra… ve spurtu chytá jehel na mých sexy botičkách, už mi nikdy nestačí nic kloudného napasovat do zadku. Zapomíná, je padouch a zapomněl i tentokrát."

Zbyněk se zpytavě díval se - jindy cudnou - šéfovou a zapomněl na Lichtenštejnsko. "Do řiti?"

"Do prdele. Pokud možno po koule."

"Ale to se ti přece nelíbí."

"Ale ty se mi líbíš."

Ivo Fencl

Autor/ka fotografie: Alexander Krivitskiy: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/1542850/