V rozkvětu: první návštěva Zahrady
Stonek, lístek, květ, oblouček, vlnka. Ve všech existujících odstínech modré. Od kobaltové až po vodovou. Stonek, lístek, květ, oblouček, dvě vlnky. Blankytná přecházela v tyrkysovou.
Ty barvy, ach ty barvy! Tak krásné a příjemné – přesně mé nejoblíbenější…
Rozestupovaly se, Soňa viděla skrze ně, daleko, až za list papíru.
Její pohled se propadal do hlubokého kaleidoskopu tvarů a barev. Lístky, větvičky a květy mizely, zatímco pásy barev se rozostřovaly a roztahovaly od horizontu po horizont.
Obklopily ji.
Cítila se vytržená ze světa. Nevěděla, zda sedí, stojí, či snad leží, nebo padá. Pociťovala závrať, bolest očí a dostavil se i záchvěv paniky. Rychle zamrkala v očekávání procitnutí a před sebou stránku knihy…
To není možné…
Ať se dívala kamkoliv, všude kolem ji obklopovaly pásy modré barvy. Rozplývaly se a přeskupovaly zpět v oblouky a vlnky, ty pak v motýly a vážky. Byly ohromné a ohromující.
A já tisíckrát nahá v jejich velkých lesknoucích se očích…
Prolétali nad ní, do vlasů se jí sypal třpytivý prach z jejich křídel.
Jsem polapena. Otočila se, pohlcena cizí, neuchopitelnou krásou. Přesto… měla strach.
Chtěla procitnout, nevěděla jak.
Chtěla se vrátit. Nevěděla kudy a nevěděla ani kam.
Přímo před ní se mezitím rozevíral ohromný květ průsvitné orchideje. Z jazyka v jejím středu skanula křišťálová krůpěj.
Mladá žena měla pocit, že květ zavzdychal. Nebo to byla ona sama?
Ta vůně! Sladká vůně šeříku a vanilky ji nutila hlasitě vdechovat…
Rozhlížela se: květiny, liány, ohromné měkké květy barvy laguny, květenství milionů malých kvítků i vysoké trsy krvavě rudých zvonů a třpytivé, skoro průhledné vážky tančící svůj nebeský zásnubní tanec… Sameček dostihl samičku na měkkém květu blankytné růže, zmocnil se jí surově. Napnul k ní dlouhý ocas, znehybní ji. Jejich těla se překlopila a už se spojovala v jednu roztodivnou bytost tvaru malovaného srdce.
A já? Jsem tisíckrát nahá v jejich očích…
Obklopily ji roje motýlů. Jejich obrovská perleťová křídla zakrývala skoro celé růžové nebe i maličké fialové slunce v jeho středu.
Cosi hladkého se jí začalo ovíjet kolem nohy, obtáčet chodidlo a nárt jemně, velmi jemně, jako silná stuha z hedvábí. Pronikalo pod kolenem, poutalo ho.
Soňa sklonila hlavu, aby spatřila své tělo, ujistila se, že jí stále patří.
Bylo její a přesto cizí. Cizí v tomto světě, béžové, nahé tělo, pomalu poutané modrými šlahouny obrovských rostlin. Pod zády ucítila měkké listoví, s vlasy si pohrával vánek.
Jiný úponek uchopil druhý kotník, jako prsty drsné milenky něžného milence. Zatlačil, odtáhl koleno od kolene. Dívka se rozevírala, stejně jako ta orchidej; její kůži rozechvěl nepatrný příslib slasti.
Objetí kolem pasu, stisk a tah – cizí svět si ji přisouval k sobě. Všechny liány kolem se zavlnily a zašuměly.
Zhluboka vdechovala vůni vanilky.
Sklonil se k ní její květ, velký, větší než ona sama.Okvětní plátky se rozevřely a vylétl z nich motýl. Byl průsvitný jakoby ze skla. Téměř ho neviděla, jen třepot jeho křídel jí ovíval tvář.
Květ se sklonil ještě níž, z obrovské nadité a třpytivé blizny skanuly krůpěje nektaru.
Soňa otevřela ústa medové ambrózii vstříc. A polykala, zas a znovu. Se slastí přišla také radost. V Sonině nitru narůstal pocit nekonečného štěstí.
Hladké, kobaltově modré liány se plazily listovím do stínu mezi jejími koleny. Váhaly mezi nimi. Vyčkávaly. Úponky znovu zatáhly, nebránila se. Nechala je odhalovat. Nabízenou nahotu květ zasypal oblakem stříbrných zrnek.
Vanilka přijala zpět skleněného motýla, zavřela se a stáhla.
Zato kobaltové, lesklé liány se mezitím přiblížily až do stínu stehen a teď se vlnily nedočkavostí.
První šlahoun vyrazil a pronikl. Zanořil se hladký a hebký, opustil ženské tělo teplý a vlhký – a vracel se dovnitř chladnější, ale odhodlanější.
A přidávaly se další. Šmátraly po jejích hýždích, vyčkávaly na svoji chvilku, ten nedočkavější si našel jinou cestu.
Úponky obepínaly její ruce, obtáčely plná ňadra až v nich tepalo, tiskly do lůžka z listoví. Slyšela jejich tichý šustot na kůži, slyšela vlhké souznění dvojího rytmického pronikání do vlastního těla.
Byla vyčerpávána a opět naplňována, zas a znovu se koupala v nektaru, přivírala oči slastí i bolestí, zavírala je před liliovým světlem fialového slunce.
Napojená do zahrady.
Umírala a ožívala zároveň.
Vtom k ní ze všech stran začala doléhat povědomá píseň. Soňa poznala Sympathy for the Devil od Guns N' Roses podkreslenou nějakým divným bručením. Zvonil jí telefon.
Cítila, jak pouta polevují, což si nepřála, ale nedokázala nijak ovlivnit. Rychle otevřela opilé oči, liliové světlo zmizelo.
Soňa zírala na trojrozměrný obrázek v knize.
Poslední kusy novely V rozkvětu můžete objednat již pouze na e-mailu autorky: kristina.haidingerova@gmail.com
https://kristinahaidinger.cz/