banner
banner

Fantasie plný předchůdce Paula Andersona

Fantasie plný předchůdce Paula Andersona
09.02.2019
Fantasie plný předchůdce Paula Andersona

První českou monografii o Hansi Christianu Andersenovi (1805-1875) se stala roku 2018 půvabná překladatelka a literární vědkyně Helena Březinová.

Skutečný Andersen

Práce Heleny Březinové o králi dánské fantasy se jmenuje zaumně: Slavíci, mořské víly a bolavé zuby.Ale autorka byla a je natolik schopná, že ji doplnila hned třemi svými překlady příběhů Teta Bolízubka, „Ve městě jsou bludičky,“ pravila bába z bažiny a Zelení drobečkové. Ty povídky určitě stojí za přečtení, stejně jako teoretická část knihy před nimi. A sice nás - pocelování hodná - Helena Březinová neobeznámí s celým korpusem víc než dvou set Andersenových fantasy pohádek, ale rozšroubuje o to zevrubněji... jak ty kanonické, tak i několik méně známých. A ví, co dělá. Přímo to s ní šije, když akcentuje ty aspekty, jimiž H. CH. Andersen předjímá moderní literaturu, a právem vykročila od té teze, podle níž Andersen žánr využil i k výpovědím pochopitelným dospělým. Navzdory starosvětskému tónu mnohých jeho příběhů se v druhých plánech opakovaně vynořuje moment, kdy se odhalí „nemožnost pospojovat lidskou zkušenost ve smysluplný celek“.

Mezi důvěrným tónem a znepokojivými tématy zívá prostě u Andersena obyčejně propast - a nepochybně se jedná o záměr až podvratný. Fantaskní příběhy přitom dánskému tvůrci sloužily jako laboratoř a pohrával si díky tomu s tradičními literárními formami. Drze. I sabotoval původní vzory a různě je podvracel a převracel. „I když se v korpusu oněch dvou set dvanácti pohádkových textů najdou i přímočará a mravoličná podobenství jako Pohanka (1841) nebo pohádky s průzračným evangelickým poselstvím jako Divoké labutě (1838) odkazující k žánru legendy, tedy texty, jež nepodrývá Andersenova jinak všudypřítomná ironie,“ dodá autorka; ale mezi nejčtenější stejně náleží ty příběhy, co jsou dvojaké.

Přitom jde o natolik otevřené texty, že lze uvnitř nalézt i věru pozoruhodné analogie a strukturní příbuznosti s příběhy Franze Kafky.

Andersen a Kafka

Jako důvodné se vyjeví zvlášť srovnání příběhu Slavík s Kafkovým Císařským poselstvím a srovnání Stínu s Umělcem v hladovění. Shody zde víc než zaujmou. A byl to jistě nejen literární badatel Wilhem Emrich, kdo pochopil, že dosazením interpretací do Kafkových textů se na nich dopouštíme násilí; ale to samé platí pro Andersena.

Ač negeneralizujme. Kategorické tvrzení o absenci jakéhokoli metafyzického zdůvodnění je u Andersena na rozdíl od Kafky problematické, a to už proto, že byl věřící. Jeho Sněhovou královnu tak lze právem chápat i jako k Písmu odkazující a přímočaré zvěstování evangelia.

O díle, ne o autorovi

Jako přínos a pozitivum knihy Heleny Březinové chápejme, že sice úvodem zajímavě převypráví celý Andersenův život, nicméně ji zasahují výlučně jeho texty – a jen ony dle ní dělají fantastův život zajímavým. A pokud již Březinová přece nahlédne do deníků nebo dopisů, dovolí si to udělat výhradně proto, že právě v nich objevila takřka doslovné shody či explicitní komentáře k některé pohádce; a tato hrstka exkurzů vždy slouží k osvětlení pohádkového textu. Ale jde o výjimky. Autorka nikdy nejde opačným směrem a v žádném případě tu zrádně nehledá klíč k tvůrcovu soukromí. Jen připomíná, že to už stejně provedli jiní.

A jen tématu Andersenovy pouze předpokládané homosexuality je tak bohužel věnováno od počátku dvacátého století již přes deset seriózních prací. Ale ani sama Helena Březinová se neubránila, aby necitovala spekulaci, podle které pohádkář miloval syna svého mecenáše Collina. Jako důkaz tu přitom máme registrovat traumatický moment, ve kterém mladý Collin dopisem odmítá Andersenem nabídnuté tykání, což pohádkář po letech zachytil v jednom příběhu. Využil dokonce doslovně přirovnání z psaníčka, i šlo takřka o jako jakousi veřejnou pomstu.

České překlady a absurdní úpravy

Překladatelka Helena Březinová dělá svou knihu i zábavnou. Úvodní částí Andersenovy pohádky v českých překladech. Hovoří tu totiž o disneyfikaci pohádkáře a cituje úpravy, které jdou proti Andersenovu duchu. A jistě, najdou se důvody, proč přežvýkat sofistikované texty dětem, ale už sám Andersen by byl proti a koncem života zdůraznil, nakolik při psaní na dospělé. A také odmítal svou sochu, která ho představovala v dětské společnosti.

Někdy je redukování skutečně tristní a Březinová dokonce objevila českou úpravu pohádky, kde jsou na konci potrestáni oba braši, kteří pomyslně vysvlékli císaře v příběhu o jeho Nových šatech. Zrovna tak báchorka Princezna na hrášku nikde nepřivádí na scénu hrdinčiny královské rodiče, ba naopak, autor tu nechává volné pole fantazii a nelze zamítnout ani takovou verzi reality, podle níž je dáma, která přišla z deště, vlastně prostitutkou. Netřeba zdůrazňovat, že moderní adaptace to opět úplně zastřela, a jak Březinová upozorňuje, najít dnes mezi tím vším opravdu ryzí (a tedy většinou Fröhlichův překlad), není samozřejmé. A ač slovutný Františel Fröhlich své překlady zveřejnil poprvé už víc než před sto lety, stále jsou naštěstí použitelné.

Závěrečná, osmá část knihy je o Fatálním selhání komunikace a ukazuje podobné situace na příkladech „nezlomně mlčícího“ Statečného cínového vojáčka ve vztahu k papírové tanečnici, Pastýřky a kominíčka, Smrčku a Malé mořské víly (víly „s amputovaným jazykem“).

Inspiroval mnohé

Andersenovy příběhy vkládaly cit i něhu například do kmínku ještě mladého, a přece nakonec spáleného vánočního stromku. Do srdcí figurek. Nepůsobí to jistě vesele a není mimochodem sporu, že také zmíněný už Kafka Andersena četl.

Ale kdo jej nečetl, že? A Helena Březinová to přímo nevypočítává, neboť to již je nad rámec jejího pátrání, avšak ozvuk Smrčku objevíme například v knize Marie Kornelové Vendulčiny oříšky (1960) a ozvuk Pastýřky a kominíčka v úvodu knížky Alexandra Klimenta Dobrodružství s větrníkem. U Klimenta, pravda, oživlé hračky necouvnou po výstupu komínem před celou šíří světa (jako to udělají u Andersena) a pokračují dál a dál.

V knize Heleny Březinové rozhodně zaujmou mnohé převzaté ilustrace, kterým dominují práce Karla Šimůnka. Někdy až bizarní. Asi nejděsivější z nich zachycuje tenounkou Bolízubku.

Helena Březinová se narodila roku 1974, přednáší skandinávské literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, odhání nadále ctitele a překládá beletrii z dánštiny. Jen to, kolikrát už byla v Dánsku, nevím.

Helena Březinová: Slavíci, mořské víly a bolavé zuby. Pohádky H. Ch. Andersena mezi romantismem a modernitou. Recenzovali Petr Bílek a Jiří Stromšík. Host. Brno 2018

Článek vytvořil Ivo Fencl



Kam dál?

Děkujeme, že jste přišli na naše stránky. Mějte fantastický den a přijďte zas!
Honza Vavřička, šéfredaktor magazínu Vanili.cz

Fotogalerie

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit