Tomáš Přidal

Tomáš Přidal je básník, neprofesionální archeolog a vášnivý čtenář fantasy literatury. Tomáš se narodil 10. 5. 1990 v Olomouci. Publikoval básně v novinovém tisku Olomoucký deník, měsíčníku sci-fi, fantasy a hororu Pevnost, brněnském literárním časopisu Host, Almanaších české poezie Ptáci z podzemí (2013), Pastýři noci (2014), Rybáři odlivu (2015) a Řezbáři stínů (2016) - vše v režii editora a básníka Vladimíra Stibora, sborníku fantastických mikropovídek Fantastická 55, v ročence Nejlepší české básně 2013, v literárním obtýdeníku Tvar a (zatím naposledy) v „domovských periodikách“ Náměšťské noviny a Loučanský občasník.

Tomáš Přidal vytvořil také sérii fantasy básní speciálně pro náš scifi a fantasy web VANILI.cz...děkujeme! Básnickým vzorem Tomáše je Vítězslav Nezval. Básník Tomáš žije v Náměšti na Hané u Olomouce.

Tomáš Přidal

Říše fantazie

Fantazie nemá hranice

Fantasy básně a díla Tomáše Přidala

Mariena Mariana Máryna Maronen

Procházela se

Po pevném světle

Přísvitu dvou lun

Procházela se lehkým večerem

Čtyři velké „P“

Pod sebou

Znala to

Učila se Pokory

K Jazyku

Ke svému přirození

K sexuálnímu kontextu

Dvou odlišných dnů

Jednou mu vjede do vlasů

On do ní

Započne to něžnými slovy

Stvoří nový Život – společně – z lásky

Věděla, že dokáže zplodit dítě…

S Ním

Velkým „P“…ánem

Nikoho jiného nemilovala

Tak jako jeho

Jako oči ve stínu jeho tváře

Které mluvily za jeho Jazyk

Dokázaly nemrknout roky

A jednou tím všechno změnit…

Podruhé

Našla u svalnatých popelnic

Zlomené srdce

Rozlomené na

Dvě nestejné části

Vracela se z Noci do Dne

Z černé do bílé

Jako sběhlá figurka

Ze šachového souboje

Dezertérka válečného krále

Nepotkala se s milým

Potkala pouze Samotu

Jak nepřítomně a pomalu

Ubíhá podél letokruhů času

To srdce patřilo jim

Oběma

Snažila se jej znovu spojit

Ovšem jímala ji hrůza

Jak těžkou bolest

Nese si na rukou

Hrany omlel čas

Nepasovaly k sobě

Někdo do té větší půlky

Navrtal otvor

Něčí ruka

Zasáhla…

Znehodnotila lásku

Proto šifrou

Z hlasu

Nechala srdce zmizet

Nebyl to trik

Ba ani magie

Stalo se to spontánně

Stačilo jenom vědět

Jak zatlačit na hlas

Jak se dotknout pocitu

A vše bylo jako dřív

Neznala už jeho jméno

Nepamatovala se

Že by kdy měla sex

A rostlo jí břicho

Díky jeho přičinění

Věděla jen

Že dnes je bílý den

Světlo dopadá za její hlavu

Za hlavu Marieny

Mariany

Máryny

Maronen

Tak nějak znělo její jméno

V obměnách

Cejchované do její podstaty

Ano, znala i své pravé jméno

Morana – ta bohyně smrtící lásky…

Biolidstvo

Kontroverzní výměna názorů

Biolidí s pamětí, sahající

až ke kořenům lidstva,

používají diody k dorozumívání

mezi s sebou a nepočetnými ctiteli

těchto života schopných bytostí,

kterým místo krve v žilách koluje míza,

oči mají na stopkách sladkých jahod

a pohybový mechanismus

je založen na vojenském výcviku,

který Biolidé absolvují hned po svém

narození-uzrání-vyhotovení.

Nelineární elektronické prvky

jim jiskří v ústech,

dvoupólové doteky vzduchu

a myšlenky, které protnou ticho hlasem

se zdají být jako pronášené z dálky,

tiché, vážné a s jistou úctou

k tomuto Daru Biolidstva.

Biolidé jsou klony přírodních prvků,

nezdají se být hloupí,

i když jim biotechnika těla

někdy selhává na nedostatek

toho či onoho přírodního paliva,

zřídka jim míza tuhne v žilách,

když se rozzuří nebo oči zaslepí

seschlé stopky s uschlými jahodovými plody.

Co se stává obvykle často,

tak jsou právě ty úderné

roztrže slov, jak se v diodách

správně neprotíná hlasová

souzvučnost a špatně reagují

póly při rychlém přebíjení

jiskřivých momentů.

Biolidé umírají

s věkem, kdy jsou

káceny stromy, zaváženy rybníky

a znečišťováno ovzduší toxiny;

samo Biolidstvo používá

přírodních jedů k usmrcení protivníků,

když je jejich kmen ohrožen.

Nejčastější zbraní

Biolidských válečníků

jsou jedovaté tulipány

a ostnaté biče ostružinového mlází.

Jsou domorodci lesů,

hlavně v Ul Huatonu,

zvěře se nebojí,

domestikují ptactvo k rychlému

předávání vzkazů,

usmrcují divou zvěř...

Biolidstvo postupně vymírá,

v lesích ještě narazíte

na souložící páry,

uslyšité diodické hlasy,

které vám budou připadat jako

šepoty ve větru,

ale těžko vám nabídnou přátelskou ruku...

Od narození-uzrání-vyhotovení

se perou životem sami za sebe,

za své rodiny, za své rody,

komunikují jen s Vyvolenými ctiteli,

kterých není mnoho,

a sami se pokouší ustálit

své zákony Pronášení slov,

Úhybu těla, Uzrání v Biomuže

či Bioženu a Pozdravu Posledního Loučení.

Neboť tam, za pahorky Ul Huatonu,

se loučí se světem...

Putování nebeských válečníků

Cesta protkaná

zlatou nití,

kopíruje tiché údolí,

ujíždí po ní

nebeští válečníci,

klaní se slunci,

zvedají meče

ve zbožné úctě.

Oblační hřebci

mají rubínové oči,

kopyta se míhají

se zlatými podkovami

vstříc zlatavému prachu.

Zastaví se u pramene,

kde sedí potulný bard

s mlčící loutnou,

dají napít koním

z té křišťálové tůně,

a vyslechnou si

starou baladu,

z které bolí u srdce,

bardův hlas naříká,

loutna je rozmrzelá.

Jezdci barda odmění

zlatými penízky,

které hřejí v dlani

jako miniaturní sluníčka.

Putují dál,

jejich cesta

bude dobrá i zlá.

Déšť jim bubnuje

do helem a stéká

po zářivém brnění

ve ztrápeném odpuštění,

blesky rachotí kladivy bohů,

zima je vtíravá milenka,

s kterou se neradi přátelí.

Jejich srdce

jsou však věrna králi,

doputují do míst, kde

sídlí ďábelské zlo

lačné po jejich duších.

Prolomí kletbu

uvrhnutou na krále,

a král opět promluví

spravedlivým hlasem,

vypudí vyvrhele a vrahy

z říše, kam vedou jenom

kroky čestných.

Prolomí kletbu,

kdy král byl

zaklet v kámen,

který se tyčí

nad ztichlým královstvím,

jako menhir

věrně zpodobený

do tvaru lidské postavy.

Silná slova králů, slabé výkřiky dobra

Rozfoukat spirálky pírek

do otvorů skřítčích něžností,

promluvit k uším elfských bojovníků,

stáhnout do ústraní jejich tětivy

stříbrných luků s šípy lvů,

které jsou králi bojů na dálku.

Vyjádřit díky polibkem

na pečetní prsten umírajícího kněze,

který v mládí sváděl krvavé panny,

jeho životní cesta se uzavírá

za hřebeny vížek a věžiček

města, které se propadá do hloubky

tíživé tmy vlčích zlodějů.

Oči jsou všude,

pozorují pochodně,

osvětlující tmavé erby

králů, na které padla tma věčnosti,

královské rody jsou pohřbeny

pod nánosy staletých kostí

vladařů bídné minulosti,

těch, kteří dávno padli

a jejichž těla nebyla

po smrti kompletní.

Všechno se mění v závislosti na

mírových dohodách, otisknutých

okovanými železnými pěstmi,

v závislosti přátelství a nepřátelství,

v soudržnosti tichých monarchií,

které do rozlezlých koutů

geologických tváří zemské hmoty

hlučně řvou rozkazy

a konají jak hlásá slovo královo.

Dělají tak proto,

že si chtějí udržet postavení

a hlavu na jednom místě.

A někdy je nedobro

k dobru těch,

co Vám drží

dýku pod krkem.

SRDCOVÝ ERB PÁNŮ Z ČAROSLUJE

Rozplývám se jako mlha,

s blaženým úsměvem

Ti vysekávám poklonu

do bílého mramoru;

tvrdé úlomky odlétávají

do krajin zapomnění,

a já jsem šťasten,

že mohu nazývat

Tvé rty věčným sněním

a polibky souhvězdími osudu.

Daruji Ti s věčným „Tvůj“

srdcový erb urozených pánů,

kteří mi jej darovali z dobré vůle,

a před nímž se každému rozbuší srdce

do oken z nervových tkání;

každý cítí tu nekonečnou závrať

a sdílnost - jako vdechnutí atmosféry

po rozpadu příbuzenských vztahů,

vzápětí spojených

silným rodovým kořenem.

Erb pochází z legendární Čarosluje,

má svoji čest a váhu;

nedá se zdaleka vyzdvihnout

vítěznými triumfy,

neb jich bylo toliko,

že by to leckterý válečník

neunesl při svojí pozemské váze,

i když Ty jej uchopíš

a zvedneš s lehkostí

ničivého víru

nečekaného sledu událostí.

Dopřáno chránit a pomáhat,

to je motto srdcového erbu;

bít se hlava nehlava,

tlouci nespravedlnost

a bránit tento štít

před špínou

z prolhaných úst…

Páni z Čarosluje

zřetelně slyší tlukot vlastních srdcí,

jejichž ozvěny jsou dalekosáhlé,

rytmické a součástí jednoho rodového erbu,

v pýše na jeho nového majitele…

Věčnost mořské cesty

Sudby prastarých čarodějů

byly naplněny po doušcích

věčného jedu pomluv, který

měli v zubech obrovští plazi,

jenž dokázali spolknout svět.

Svět naplnilo moře nenávisti,

mísily se v něm tělní tekutiny,

jako v lidském těle (i mimo něj),

zatopená města spočinula v tmách

posledních výjevů dávné flóry.

Proslýchala se báj o cestě mezi moři,

když rozestoupilo se do strašidelné úžiny,

v níž putoval nejeden poklidný sebevrah,

možná cestovatel, jehož nepochopená zvědavost

se ztrácela ve věčnosti, kde není dobré se dlouho zdržovat.

Věčnost mořské cesty obývaly lewry,

šelmy s hlavami rozzuřených býků,

rotující oživlé šroubováky, ale i

klan cirkuláků, jejichž schopnosti

v akrobacii vyrážely dech poté,

co vám na záda dopadla tíha

jejich kmitajících nohou.

Neskutečně rychlá smršť,

síla nenasytných mořských vln,

vás dokázala sešrotovat do podoby,

že i silné povahy raději zavíraly oči,

než aby spatřily, co se stalo s vaší

fyzickou schránkou, a vězte, že živel

je opravdovým ničitelem ve všech směrech.

Možná právě moře vyvrhlo tělo

posledního lidského tvora,

pokud tak můžeme nazývat

něco, co již nejevilo známky života,

a nebylo zcela v zachovalosti,

ale nikdo si smrt nevybírá,

stejně jako její konečnou podobu.

Proto sbohem na poslední cestě,

mořskou se zvoucí,

sbohem jedné věčnosti,

po níž nastává (snad) druhý život, ten lepší,

a sbohem hrůzám v hledání nevinností duší.

Vrbenské listy

Jako klenoty, které

vetkávaly si do vlasů

krásné mladé čarodějky

při obřadných tancích

a novoročních sabatech,

byly ty křehké listy,

které okradl podzim a

vracel je z jara.

Dával jim nový život,

a když dozrál čas

rubínových písní

ptáků, kteří volali,

že jaro opět dosedá

na slunný trůn,

barvil je do barev života.

Na stromech

s těmito listy

viseli proradní zrádci

se smyčkami kolem krků,

pod stromy s těmito listy

líbaly se rusalky

s vodnickými princi,

kterým teklo do bot.

Byly to Vrbenské listy,

podle památné vrby

v jejichž větvích

zpíval dlouhý život

a svraštělou kůži

brázdily obdivuhodné

vrásky, které se nebály

mluvit o zapomenutých životech.

Zabiják se čtyřmi životy a čtyřmi jmény

Ten muž

s blonďatým

účesem na ježka

byl nebezpečný zločinec,

profesionální vrah.

Íránci ho nazývali

hrdlořezem,

nebo-li

Ra´k´šu´.

Bohové na Olympu

by ho nejspíše

s přetvářkou nazvali

Pán moří,

neboť se dokázal

změnit v nelítostného

lidožravého žraloka,

který požíral

mladé panny a řecké

lodě i s jejich

nákladem a pasažéry.

V severských baladách

ho znázorňovali

jako Guppacu,

nebo-li vraha svatých

a kolem krku

mu dávali jmelí.

V 21. století

ho zavřeli do

vězení s přísným režimem

a nazývali jej

Kazimem,

nelítostným vrahem

dětí a nemohoucích.

Měl mnoho jmen,

žil v mnoha dobách,

v Íránu ho zastřelili,

v Olympu sežehli bleskem,

na mrazivém Severu ho

sežrali zatoulaní medvědi,

a jako Kazim byl

popraven oběšením.

A to byl opravdový

konec zabijáka

se čtyřmi životy.