Kristina Haidingerová
Kristina Haidingerová (provdaná Trefilová) je spisovatelka, ilustrátorka a recenzentka z Příbrami, kde se 19.2. 1980 narodila. Je autorkou horrorových románů o Violetech: Ti nepohřbení (2014) a Děti Raumy (2019) a erotického dramatu z 19. století Richardovy živé hračky (2016). Kristininy ilustrace jsou k vidění ve všech jejích románech, v časopise Howard nebo fantasy románech Drak bere vše a Krev teče vždycky červená. Přispěla také povídkami do řady antologií, pořádá festival HorrorCon a je editorkou jeho knižní řady.
Kontakt na Kristinu:
KRISTINA HAIDINGEROVÁ: Trest
Přístav Rauma, Švédské království, 1640
„Co jsem to provedl?“ šeptal kazatel Tero Luoma tichému přítmí sakristie. Na těle mu perlil pot. „Vždyť tohle je satanovo dílo.“
Svíčka mu zaprskala v odpověď.
Jak k ní muž zdvihl pohled, do očí mu skanula palčivá krůpěj. Nervózně si je protřel a donutil se znovu pohlédnout na chlapce ležící mu u nohou.
Všichni tři byli bledí a strnulí, ale ještě ne zcela mrtví. Dýchali. Znal je všechny jménem; vždyť to není tak dávno, co z jeho rukou přijímali křest. V kostele Svaté Trojice sloužil už desítku let a všechny zdejší děti miloval. Některé více, nežli by se Bohu líbilo, ale ten mu těch pár prohřešků po řádném trestu vždycky odpustil. Ale dnes… dnes těm sladkým hochům podal ďáblův elixír. On, služebník boží, muž zkušený a ve svých názorech neochvějný, otrávil děti svých sousedů a jejich duše zaprodal ďáblu! Tak, jako duše dalších pěti dva dny předtím. A proč? Jen proto, že to chtěla Ona. „Ona, ona, ona,“ zopakoval kazatel. „Posedla mě, nebyl jsem sám sebou!“
Tero Luoma dýchal tak rychle a přerývaně, jako by byl na útěku. V očích ho štípal pot, kapka mu ukápla z nosu a s tichým plesknutím se roztříštila o bílé prsty nejstaršího chlapce.
Kazatel se odvrátil. „Chtěla to ona, ona, ona,“ opakoval si jako nějaké zaklínadlo, jež z něho dokáže sejmout tu strašlivou vinu.
Přišla k němu večer, když se z lavic vytratili poslední kajícníci. Chtěla, aby jí dal syny. Aby jí dal nesmrtelné syny. To její naléhavá vůle ho zbavila veškerého vzdoru. Líbala ho, dotýkala se ho na tom bolestivě vzedmutém místě, slibovala nesmrtelnost – nejen – jeho duši a dokázala ulevit i jeho věčně strádajícímu tělu…
Druhý den mu všechno připadalo jako noční můra.
Dokud se nedozvěděl o náhlém úmrtí pěti chlapců.
Tero si otřel upocený obličej kapesníkem. Jak jsem to mohl udělat? Ještě před týdnem jsem jim žehnal, hrál si s jejich sestrami, dával dárky jejich matkám a klábosil s jejich otci! Jak jsem je najednou dokázal tolik nenávidět, že jsem jim tu odpornou věc vložil do úst?! Jak vůbec mohl duchovní, tak ctěný a věrný jako já, být schopen po něčem takovém vyslovit modlitbu?!
Kazatel si vybavil jejich nevinné, kajícné pohledy, když jim na růžové jazyky vkládal otrávenou hostii. Jeho tělo se začalo chvět. Zabolelo ho v hrudníku a do krku jako by mu stoupala žluč.
Jak jsem mohl ta zlatíčka nenávidět tak, že jsem byl ochoten pomoci jim z jejich hrobů…? Z posledních sil potlačil dávení. Několikrát naprázdno polkl, z očí se mu spustily slzy. … Když jsem otevřel jejich rakve, už se hýbali. Natahovali hubené bílé paže a dívali se na mě těma strašlivýma černýma očima, zapadlýma ve voskově bledých tvářích, a přitom byli tak smutní, opuštění a zrazení! Prosili, žadonili, vzlykali a chtěli domů…
Jeden z chlapců, ležících u kazatelových nohou, zachroptěl.
Byl to ten nejmladší z nich. Rozkošný blonďáček, sotva pětiletý. Právě ho opouštěla duše. Jak dlouho potrvá, než jed převezme moc nad jeho hubeným tělíčkem?
Tero se neudržel a to málo, co dokázal sníst, vyzvrátil na kamennou podlahu.
„Musíš mým synkům pomoci znovu ožít!“ naléhala na něho Ona. Ještě jeden její dotyk a kazatelovo sémě vybuchlo do kalhot. „Musíš jim dovolit přijít ke mně!“ šeptala mu.
„Ona,“ vzlykl Tero a horečnatě si otíral potřísněný vous propoceným kapesníkem.
Pokusil se vzpomenout si na její nadpozemsky krásnou tvář, ale její obraz se mu doslova vytrácel před očima. Jaké že měla rty? Jakou pleť? Kazatel si s hrůzou uvědomil, že jediné, nač si jeho zmučená mysl ještě dokáže vzpomenout, jsou její černé vlasy a oči. „Ty oči!“ vzlykl tiše, když si uvědomil, jak moc se v jeho vzpomínkách podobají očím těch oživených dětí.
„Musím je spálit,“ zašeptal do ticha. Svíčka opět souhlasně zaprskala. A najednou jako by jeho duši někdo vysvobodil z vězení.
Ano, spálit, dodal si už jen v duchu, protože se bál, aby ho na zemi ležící děti neslyšely. Některé z nich by po něm jistojistě chňaplo.
Spálit je! Jedině tak mohu ještě něco napravit!
Netrvalo dlouho a Tero snesl do sakristie všechny lampy z celého kostela.
Odnesl těla dovnitř modlitebny a jedno po druhém položil na dřevěné lavice. Posvětil je olejem a chvíli čekal. Ani jeden z chlapců už nedýchal.
Byl nejvyšší čas.
Vzal louči a těla zapálil. Jakmile se plameny pustily do jejich šatů a začaly šplhat po lavicích, Tero vyběhl ven a kostel uzamkl. Opřel se zády o zapečetěné dveře a čekal, kdy se ozve řev a zuřivý tlukot. Ale duše dětí snad skutečně stihly odlétnout k Pánu. Bylo ticho.
Nikdo se to nedozví, pomyslel si Tero. Pak si ale vzpomněl na pět chlapců, které včera pohřbíval. Ty, o kterých slyšel, že se od rána potulují ulicemi!
„Spálit!“ vykřikl skoro radostně. „Musím je všechny spálit!“
S pohledem plným šílenství a s pochodní v ruce se kazatel vydal do uliček Raumy, aby zapálil dřevěné domky sousedů, kterým zavraždil děti.
Dva domy nalezl zamčené. Tři měly rozbité dveře, takže se dostal až dovnitř. Matky dětí byly mrtvé. Ležely v zakrvácených šatech na podlaze či v posteli. Terovy nepříčetné oči těkaly po strašlivých ranách, které měly ty nebožačky snad po celém těle. Dostal strach. „Musíme je rychle spálit!“ přikázal své pochodni a vyběhl z domu.
Uličkami už se valil dým, barevné domky černaly v nemilosrdné náruči plamenů a lidé houfně prchali z města. Všude se ozýval křik, pláč a volání.
Ale kde jsou ta ďábelská stvoření? Jak je mám sám najít? A vůbec, dokážu je skutečně znovu zabít??
Zaslechl přidušené, chraplavé zasténání. Musejí být někde tady!
„Bože, co se jim stalo,“ ozval se někde za ním vyděšený hlas.
Kazatel se chvíli zmateně rozhlížel a srazil se s nějakým mladíkem. „Jsou to ďáblovy děti!“ zakřičel na něj kazatel a v naději na pomoc ho popadl za rameno. „Musíme je všechny spálit! Spálit, slyšíš?“ zacloumal s ním.
Mládenec však jen nechápavě valil oči, a tak ho Tero nechal jít.
V plamenech už byly celé řady domků. Poslední zoufalci se snažili uhasit svá obydlí, nejodvážnější obyvatelé byli u studny. Vypadalo to, že nastal konec světa.
Všechno je zničeno, kvůli mně, pomyslel si kazatel. Měl jsem spálit už těch pět prvních dětí. Ne, neměl jsem jim nikdy vložit do úst tu odpornou věc! Neměl jsem smilnit s tou dívkou! A neměl jsem se pokoušet o smilstvo s dětmi!
Tero si najednou přiznal všechny svoje hříchy, jako by si pročítal seznam věcí, které si s sebou zabalil do pekla. Asi tomu tak i bylo. Vždyť všude kolem hořelo a zdálo se, že už ani jednou uličkou nepůjde bez úhony uniknout. Tak tohle má být můj trest? Existuje vůbec trest dost vysoký za tak ďábelské zločiny?
Jako v odpověď na svou myšlenku spatřil kazatel skrze kouřovou clonu přicházet několik malých postav.
Jakmile vystoupily z dýmu, jasně rozeznal jejich nestvůrně bledé obličejíky, hubené údy a potrhané šaty. Obrovské černé oči ho probodávaly, fialová ústa v groteskním šklebu ukazovala nelidsky špičaté zuby.
Tero držel svoji pochodeň tak křečovitě, až mu zbělely prsty.
Pět chlapců se trhavými pohyby potácelo k němu.
***