Asimov jako hypertvůrce
V životě hra pokračuje i po matu. Isaac Asimov (1920–1992)
Zemřel na AIDS. I když o svém postižení věděl od roku 1989, v životopise ho zamlčel a manželka sdělila světu pravdu až deset let po jeho smrti.
V životopise líčí i osudnou operaci z roku 1983. Podrobil se trojnásobnému bypassu srdce a transfuze sice byly monitorovány již tenkrát, avšak nedůsledně. Těsně po zákroku nemohl ovládat jeden z prstů a žertem prý zahulákal: „Vemte si zpátky přemostění a vraťte mi malíček!“ V životopise to aspoň tvrdí a zastřeně dodává: „A to jsem ještě nevěděl, že při napojení na přístroj udržující krevní oběh došlo k poškození ledvin.“
Asimovova žena byla lékařka a osobně dohlížela, aby v příštích letech bral potřebné léky. „Vždycky stranila doktorům,“ durdí se Asimov, „ačkoli ji loajalita měla stavět na mou stranu a proti nim. Bůhví proč je tak úzkostlivá. Stačí mráček, mám deštník. Je orosená ulice, jsou tu galoše. Nastane zima, nasazuji čepici, o křížovém výslechu po každém zakašlání nemluvě. A navíc mi doktor stále vyhrožuje, že na mě podá žalobu za porušení pacientského tajemství.“
O kus dál pak pokračuje podstatně zplihleji: „A pak přišly dni s pocitem vygumování a třeba 17. listopad 1989 jsem celý strávil v posteli. Chyběla mi energie, ale to byl jen symptom něčeho, co bych si nepřipustil, ani kdybych to tenkrát věděl. Nicméně mě dojalo, když lékař přišel až k nám. Důkaz, že je to přítel? Určitě, a vím, že profesi naprosto oddán, takže mám obrovské štěstí být právě v jeho péči.“
Zároveň obdržel nabídku na souhrnné vydání svého beletrického díla a nemohl se zbavit pocitu, že něco podobného se dělává až po smrti. Na oslavě sedmdesátin se rozpovídal o svých fantaziích ze dní operace tepen a odměnili ho smíchem. Jen jeho dcera slzela. „Vaše chlopeň možná dál selhává kvůli infekci,“ řekli mu a pochopil prý, že ho budou znovu otevírat. Opět se ocitne na přístroji udržujícím krevní oběh. „Inu, pusť se do životopisu,“ navrhla mu jeho paní a on jen dodává: „Po celou dobu nemoci zachovávala zdání optimismu a až tato výzva ji usvědčila z pocitu, že chci-li biografii dodělat, musím si pospíšit.“
Nejprve ale sepsal ještě jednu detektivku do svého cyklu Černí vdovci a vyprávěla právě o „incidentu“, k němuž došlo při hospitalizaci kvůli přemostění. „Proč píšeš povídky?“ rozčílila se paní Asimovová a v epilogu jeho pamětí už jen dodává, že se manželovy „srdeční a ledvinové“ potíže stále zhoršovaly a chtěl si ještě před smrtí svou biografii prohlédnout. „To se však už nemělo stát.“
A taky se to nestalo a nejlepší autor je koneckonců mrtvý autor.
Vraťme se ale na začátek.
První tři roky Asimov vyrůstal v Rusku a jediný ze vsi přežil jakousi epidemii. „Byl jste zázračné dítě?“ ptávali se později. „Byl,“ odpovídal, „a stále ještě jsem.“
Číst a psát se naučil bez cizí pomoci, ještě než šel v pěti letech do první americké školy, kde užasl, jak s tím ostatní zápolí. Jemu stačilo všechno vysvětlit jen jednou, neboť měl téměř fotografickou paměť. Učebnice vždycky zdolal hned za pár prvních dní v pololetí a pak jen každého vesele přesvědčoval o své chytrosti, za což byl šikanován. „Přesto jsem se léta nesmířil s faktem, že bych měl svůj oslnivý intelekt tajit. Až jsem se přece začal držet zpátky, tak mám dnes přátele. Ze školy ale ani jediného.“
A ptá se: „Proč bývá dětský atlet předmětem obdivu, zatímco duševní schopnosti terčem nenávisti? Chápou snad už děti podvědomě, že je to mozek a nikoli svaly, co lidi definuje, a že ty nešikovné prostě nejsou sportovně založeny, zatímco hloupé nejsou ani hodny označení člověk?“
Bylo mu šest let, když otec koupil cukrárnu, a devět let, když do ní byl uvázán. Skoro nezavírali a on se onou pracovní dobou měl již řídit až do smrti, v tom byl maximalista, a nenudil se ani v onom krámě, plném i čtiva, jež ho smiřovalo se vším. Jelikož ale čtivo prodávali, musel se naučit číst rychle. Měl štěstí i v tom, že zrovna zanikly nickcarterovky a nahradila je zlatá éra science fiction. Maminka ho brávala do knihovny a ta se poté stala prvním místem, kam směl sám. Osamělou bytostí doplněnou především knihami zůstal už navždycky.
Byl teprve dítě – a znal už zpaměti Íliadu. Přečetl také Shakespeara. „Jen si nepamatuji, kdy jsem poprvé četl Hamleta a kdy Leara. Má hlava uvěřila, že je zná odjakživa.“
Dickensovy Pickwicky přečetl šestadvacetkrát. Ale jedno úplně vynechal. Beletrii dvacátého století. A nikdy se k ní ani nevrátil.
A vyvádět s ostatními dětmi? To ani nechtěl. „Pomyšlení na něco takového mě plnilo odporem. Vzpomínám na ta letní odpoledne, kdy se obchod nehýbal, a já rodičům k ruce sedával před krámem a četl. Z knihovny jsem chodil s knihami v podpaží a jednu jsem vždycky louskal. Výstředník! říkali matce. Ta mě peskovala a já to ignoroval. Život je báječný, věděl jsem, a dni bezstarostné, jste-li šťastni. A souhra myšlenek s představivostí dalece předčí souhru svalů a šlach. Četba se mi tak stala stavem až neuvěřitelné blaženosti, a chci-li si dnes vybavit chvíle klidu, vyrovnanosti a rozkoše, vzpomínám právě na ona líně se vlekoucí odpoledne, kdy jsem s knihou v klíně jen a jen tiše obracel stránky. Už nikdy pak totiž nepřišlo nic, co by se dalo porovnat s těmito chvílemi pokojného štěstí. A dnes? Čtu po celých strukturách, takže mi unikají překlepy. Ideální korektor by asi měl být lehce dyslektický.“
V osmi letech se Asimov spřátelil s jedním chlapcem vyprávějícím příběhy, ale ten se odstěhoval, tak začal v jedenácti letech psát. A co ještě je třeba mladému spisovateli? Snad zlomené srdce? Inu, prosím, i na to došlo a jenom jedinkrát. Bylo mu dvacet a „dospěl jsem poté k závěru, že život nemá smysl. Byl jsem si naprosto jist, že se už nikdy nedostanu z deprese,“ vzpomíná, „a zvláštní, že si nepamatuji, že bych se z toho kdy vzpamatoval. Nicméně právě zlomené srdce vám dá imunitu a já po té zkušenosti už vždycky pečlivě dbal na to, abych se nikdy nenechal unést emocemi a měl city k mladým ženám pod kontrolou.“
„Dnes je mi právě osmnáct,“ napsala mu po letech jedna čtenářka, i když ne Jorika. „Sedím u okna, dívám se do deště a přemýšlím o tom, jak moc Vás miluji.“
„A kde jste byla, když mi bylo dvacet a byl jsem sám?“ zareagoval. „Je neuvěřitelné, jak se kolem mne teď, když jsem už starý, shlukují mladé dívky. Kde jste byly dřív?“
Zase taková záhada to nebude, přiznává. „V prvních dvaadvaceti letech jsem neopustil cukrárnu a rodiče, tedy s výjimkou školní docházky.“ A později? Všude před ním vyvstávaly problémy s muži, kteří stáli hierarchicky nad ním. „Vyšel jsem pouze s takovým šéfem, který mě neobtěžoval, a nikdy jsem nedošel opravdového klidu, dokud jsem se neocitl na volné noze. Nejsem jednoduše stavěný na to, abych byl zaměstnancem, ale ani na to ne, abych byl zaměstnavatelem. Nikdy jsem neměl sekretářku. Interakce zdržují. Lepší je si všechno obstarat sám.“
Asimov si postupně „obstaral“ i patnáct doktorátů a jedno je příznačné. Při pokusu studovat ekonomii se nedostal ani přes první stránku. Regulérní věta to tedy není, usoudil. Ale bylo to ještě horší, protože nezvládl ani šachy. Už od dětství si navíc tak zvykl vidět řešení hned, že krachoval i jako vědec. Neměl možná tu pravou trpělivost, ale zato zůstal chodícím slovníkem. Nikdy a v ničem se nestanu specialistou, pochopil a v laboratoři v jeho přítomnosti padaly zkumavky samy a selhávala veškerá chemická činidla. O to víc exceloval při přednáškách. Řečnil spatra a tak skvěle, že by si jen tím mohl slušně vydělávat. A bavilo ho to. A přece k stáru ignoroval pozvání z celého světa.
„Kdybych chtěl být jen trochu něčím jiným, musel bych omezit psaní.“
A to nepřicházelo v úvahu. Naprosto ne. Ne že by jej nepřitahovala jiná zaměstnání, třeba když je poznal z televize, ale... „Jedno je zvláštní. Nikdy jsem neviděl ani jediný pořad o lékařích, který by ve mně vzbudil sebemenší touhu být jedním z nich. To spíše naopak.“
Psaní se Asimovovi postupně stalo dokonalým anestetikem. Bavilo ho víc než co jiného. „Je to ta nejuspokojivější práce na světě!“
„A kdybyste si měl vybrat mezi psaním a ženami?“
Asimov: „Můžu psát tucet hodin denně - a neunavím se.“
Jeho smysl pro humor byl pověstný. Kdokoli řekl cokoli, přihrál tím Asimovovi vždycky na smeč.
„A kdyby vám už zbývalo jen šest měsíců?“
„Psal bych rychleji.“ A odjakživa toužil umřít uprostřed psaní „s nosem vklíněným mezi klávesy“. A jak vlastně psal?
Občas čerpal z P. G. Wodehouse (1881-1975) a nechal se inspirovat jeho slavným Jeevesem. Dost prý vytěžil i z Agathy Christie, jejíž detektivky měl vůbec za nejlepší. Ale jinak byl v podstatě původní, i když si nemalujme, že to automaticky musí být kladem. Původnost NENÍ základ všeho, myslím si třeba já, a ten, kdo JE původní, ten vlastně neexistuje.
Žil stále ve střehu a uměl se oddat psaní kdykoli. Schéma každé knihy viděl jaksi dopředu, a přestože sám svou vůli označoval za slabou, vždycky dílo nějak dotlačil do konce. Žádné vyrušení ho nikdy nerozhodilo a pokaždé hned klidně pokračoval v psaní. Uměl se dokonale soustředit a ve velké pohodě pracoval třeba na tuctu projektů najednou.
A jeho stinné stránky?
„Je-li hezky a musím se ženou do zoo, stejně srdce nechávám v klávesnici. Není proto nad plískanice.“
Obvykle nevydržel spát víc než pět hodin. Workoholik, ano, ale je to v tomhle případě trochu slabé slovo. Asimov litoval každé ztracené čtvrthodiny a neustále sledoval čas. Napsal pět set knih a stal se nejplodnějším americkým autorem. „A já po tvém boku cítím depresi,“ vyhodnotila to dosti vlažně jeho první žena. Na dotaz, jaký byl táta, jeho krásná dcera opáčila: „Hrozně zaměstnaný.“ „A konverzace se mnou?“ „Poslouchám monolog.“
Bezesporu byl i mistrem recirkulace svých povídek v dalších a dalších antologiích, ale stejně nikdo na světě nenapsal víc knih na rozličnější témata a více sbírek esejů. Asimov nepromarnil nic z toho, co kdy vyprodukoval, a všechno to publikoval. Public or perish! cítil a vzniklo tak i čtyřicet dílů edice Jak jsme přišli na, sedmdesát publikací o astronomii či dvacet dalších z oblasti historie. Tady začal prací o vlivu Franklinových výzkumů blesku na americkou revoluci a posléze sepsal i Asimovovu chronologii světa (1991). Vydal také po dvaceti knížkách o biologii a fyzice, šestnáct z oblasti chemie, jedenáct na zeměpisná a geologická témata, sedm o matematice atd. A ona díla rozhodně nebyly žádné sešitky, vždyť Chronologie vědy (1989) má 700 stran! Také sestavil publikace Slova vědy, Slova z mytologie a Slova na mapách i dvě publikace o pojmech v Bibli, kterou zároveň anotoval, a s nadšením z obdobně opoznámkované Alenky z pera matematika Martina Gardnera okomentoval také Gullivera i kompletního Shakespeara. „Což nestojí ani za komentář,“ zhodnotily onu práci svého času pohrdavě Timesy ústy jednoho profesora. „Asimov je dobrý tak pro teenagery,“ shazovali ho zase jiní. „Megaloman. Muž s nestvůrným egem.“ Inu, hlavu si z toho nedělal a nejvíc ho prý bavilo vymýšlení „ušákových detektivek“. A jeden z jeho pátračů dokonce možná inspiroval Stevena Spielberga, když pomáhal doladit poručíka Columba. Jistý Asimovův robot se zřejmě stal i vzorem pro ušatého pana a Spocka ze Star Treku. A Asimovova Nadace? Sice není tak úplně původní – je totiž napsána na základě dějin starého Říma, ale stala se sama modelem pro Lucasovy Hvězdné války.
S Arthurem C. Clarkem a Robertem A. Heinleinem dlouho tvořil tzv. Velkou trojku a stal se příkladným monumentem sci-fi žánru. Přesto zůstal krajně konzervativní. „Nejspokojenější jsem, dělám-li něco špatně, ale po svém,“ říkal. „Má kariéra už se chýlí ke konci, tak mi dejte pokoj a nevšímejte si mě,“ dodával a v zacházení s technikou byl prý beznadějný. Neuměl dokonce ani jezdit na kole nebo nastavit řádkování na počítači a první verze všech delších textů pro jistotu psal na psacím stroji. Byl to i choulostín se sklonem odvracet se od všeho nepříjemného. „Zacpávám si uši, stočí-li se špatně hovor, anebo rovnou mizím,“ přiznává a vlastní úzkostnost svádí asi po právu na vlastní obrazotvornost. A co by šlo vytknout jeho knihám? Až na souboje myšlenek jsou často bez napětí. Ale přesto extrémně čtivá. Jednou to vysvětlil vlastní teorií mozaiky a tabulového skla. O co se jedná? Inu, barevná okna katedrál propouštějí světlo ve fragmentech, ale nevidíme jimi skrz naskrz. To je i ekvivalentem neprůhledné, poetické tvorby, která se špatně čte. Oproti tomu tabulové sklo není podle Asimova ani krásné, ani není vidět, ale vidíme skrz ně. I nápady o to volněji plynou - z autorovy mysli do naší. „Dostal jsem řadu dopisů od lidí, kteří četbu k smrti nenáviděli až do chvíle, kdy narazili na některou z mých knih,“ vychloubá se. „Poprvé v životě díky mně odhalili, že čtení může být i zábava.“ I psal a psal a dobíjel nás, čtenáře svou nesmírnou energií optimisty. A že snad neměl styl? A že jeho jediný poetický odstavec (pověstné finále povídky Soumrak, 1941) kdysi připsal redaktor? Inu, zkuste psát absolutně bez příkras. Uvidíte, že to není lehké. Možná je to naopak nejtěžší. On to rozhodně uměl a je v tom stěží napodobitelný.
„Pointa krátké povídky má být jako jehla vypálená z foukačky,“ vyjádřil se těsně před tragickou smrtí. „Bodne - a nadlouho ve vás zanechá účinek.“
Je pravda, že měl pro psaní i specifickou dispozici, která jej zvýhodňovala. Byl akrofob. Navíc se třeba až panicky bál létat a disponoval hlubokou averzí k cestování. Odmítal dokonce i propagační cesty. A když jedinkrát v životě přistál s lodí v Africe, nestála mu ani za vystoupení. V Jižní Americe se prý aspoň postavil na molo. Ale proč vlastně? uznejme. A býval také sužován obavami, že zabloudí či přijde pozdě. Trpěl také silnou klaustrofobií a nejradši psal za staženými žaluziemi. Nerad vycházel i jenom z bytu a záviděl prý Nero Wolfovi. Zkrátka: neustále pracoval a stal se tak mužem pohrouženým totálně do sebe. „Mé absolutní zaujetí psaním okolo mě naštěstí vytváří hřejivý, umělý svět, který mě chrání před oslepujícím sluncem onoho drsného světa venku,“ napsal a v Ocelových jeskyních (1954) ostatně využil vlastní neurózy k vylíčení podzemního města bez oken. „Líbí se mi být sám, ač se umím chovat i nesmírně družně a zábavně, je-li mi ve společnosti dovoleno obstarat všechno mluvení.“ Co dodat?
„Je tu víc psychologie než v celém cyklu Nadace i s cyklem o Robotech dohromady,“ poznamenal Ivan Adamovič (Ikarie 8/96) na adresu Asimovovy autobiografie a srovnal ji rovnou s vlastním životopisem Kurta Vonneguta (1922-2007). „Asimov je chytrý, z Kurta však cítíme moudrost,“ shrnuje svůj pocit lapidárně. Ti muži si, pravda, své založení nevybírali.
Na rozdíl od Vonneguta či Bradburyho měla u Asimova vždy před psychologií i dějem přednost věda a Oxfordský slovník jej dokonce uznává za tvůrce hned tří nových pojmů. Jsou to pojmy robotika, pozitronický a psychohistorie.
„Jak je známo,“ chlubil se Isaac Asimov, „první výzkumníci raket byli silně ovlivněni povídkami H. G. Wellse. Ale stejně tak jsou dnešní experimentátoři robotiky ovlivněni mnou.“
Stal se zaživa klasikem a nahrávalo to jeho ješitnosti. „Pro vězně, ať už provedli cokoli, si najdu vždycky špetku soucitu, zejména čtou-li mé knihy, což mě zároveň přesvědčuje, že možná byli odsouzeni neprávem,“ řekl jednou a jistý kritik o něm napsal: „Ano, je velmi neskromný, nicméně k tomu má zatraceně dobré důvody.“
Kdyby nic jiného, génius Asimov zformuloval už ve svých jedenadvaceti letech pověstné zákony robotiky:
- Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
- Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou v rozporu s prvním zákonem.
- Robot musí chránit sebe, kromě situací, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem robotiky.
Méně se již ví, že Isaac stejné poučky k stáru aplikoval na lidi. Prvý ze zákonů je obdobou toho robotického, druhý zněl: Pokud to neohrozí lidi, musí člověk dávat robotovi příkazy, které chrání existenci robotů, a ten třetí: Pokud to neohrozí lidi, nesmíme robotovi ublížit anebo dopustit vlastní nečinností, aby byl poškozen.
„Jenže lidem, na rozdíl od robotů, zásady nevnutíte,“ uzavírá Asimov odevzdaně. První tři robotické zákony ovšem už zůstanou jednou provždy jeho nejcitovanějšími slovy „a často si kladu otázku,“ napsal před smrtí, „jestli jsem od té doby kdy udělal něco, co by ospravedlnilo mou další existenci.“
Doporučená četba: Já, Asimov (česky 1996)