Tři mušketýři: D’Artagnan - Rozhovory s herci a tvůrci
Výpravná a literární předloze věrná filmová adaptace známého románu Alexandra Dumase Tři mušketýři je jedním z nejdražších francouzských filmů všech dob. Mezinárodní hvězdné obsazení v čele s Vincentem Casselem či Evou Green a důraz na zachování ducha nadčasového literárního díla je důkazem, že Francouzi film za 70 milionů dolarů berou vážně.
Nejnovější francouzská filmová verze známého příběhu o d‘Artagnanovi se v českých kinech letos objeví ve dvou dílech. První část s podtitulem D’Artagnan dorazí do kinosálů 6. dubna, druhá část s názvem Milady pak 13. prosince.
MARTIN BOURBOULON – režie
Je vzrušující natáčet tak význačné dílo, jako jsou Tři mušketýři? Co pro vás tento román představuje?
Myslím, že je to vzrušující jak pro režiséra, tak pro diváky. Poté přichází palčivá otázka – jak nepokazit dobrodružný historický trhák v roce 2022? Takže jsem se musel znovu pustit do skvělých dobrodružných filmů zahrnujících jak mé oblíbené, tak studovat historii. Všichni si pamatujeme téma Tří mušketýrů, smysl pro čest a bratrství, který je zobrazen, ale také, jak rozsáhlé bitvy předloha zobrazuje. Když přemýšlím o tom, co pro mě tento román znamenal v dětství, napadá mě něco opravdu obrovského.
Dle vašeho názoru, jak moc tento příběh v současné době rezonuje?
Mně připomíná filmy 60. a 70. let, které nás nutily snít. Ale není to žánr, který by se objevoval příliš často. Takže teď jsem cítil jakousi povinnost to udělat. Některá témata Tří mušketýrů, jako přátelství a zrada, jsou naprosto nadčasová. Ale také tento film vnímám jako obrovský dobrodružný příběh.
Scénář k filmu napsali Matthieu Delaporte a Alexandre de La Patellière. Účastnil jste se procesu psaní?
Tvorba scénáře probíhala v několika fázích. Ze strany producentů, Dimitriho Rassama a skupiny Pathé s Jérômem Seydouxem a Ardavanem Safaeem v čele, nejprve vznikl impulz, aby reformovali literární dědictví. Tak, jako to ve své době dělal Claude Berri a další významní producenti. V době, kdy se s příchodem platforem mění způsob, jakým jsou filmy konzumovány, jsme všichni toužili po kině a velkém plátně. Matthieu a Alexandre pracovali na přizpůsobení a zhuštění díla. Velmi rychle přišel nápad rozdělit náš příběh na dvě části. Tehdy jsem se přidal s poznámkami k jejich prvnímu návrhu scénáře. Vzájemně se doplňujeme a dobře se známe, takže to bylo snadné. V tu chvíli jsme představili náš kontrastní pohled, aby se jejich psaní ubíralo směrem k filmu, který jsem chtěl režírovat.
Vše vychází z Dumasovy práce a struktury jeho románu. Matthieu a Alexandre dokázali zachovat z příběhu to nejlepší s několika důvtipnými dodatky.
Váš film obsahuje několik dlouhých souvislých záběrů, jako například první velká bitva v lese. Dává pocit hladkého plynutí od jedné postavy k další…
Chtěl jsem, aby tam byl pocit neustálého kontaktu s postavami, možnost prožívat každou akční scénu z jejich pohledu, s maximálním pohlcením. Publikum by se mělo řídit více emocemi než reakcí postav nebo samotnou akcí. To je velká technická výzva, ale dle mého názoru se vyplácí. Scény působí realisticky a pravdivě.
Ve dvou sekvencích – když je chycena královna a Athos uvězněn – bitva se odehrává mimo kameru. Tyhle sekvence vytvářejí zajímavý protipól bojových scén. Což není u tohoto typu filmu obvyklé.
V těchto dvou scénách jsme měli pocit, že zažít královninu osamělost nebo Athosův zmatek je zajímavější a důležitější než natáčení samotné akce. Drama je v těchto okamžicích příběhu extrémní a tyto momenty by mohly být pro osud obou postav rozhodující. Zůstat kamerou u nich se nám zdálo jako oprávněnější režijní volba. Zejména proto, že jsou uvězněni uvnitř a logicky nevidí, co se děje venku. Každopádně ve filmech mi vždy přijde zajímavá akce mimo kameru. To, co není zobrazeno, je často silné a tajemné. Dodává scénám intenzitu. Chtěl jsem tento princip tvorby scény použít, abych do adaptace Tří mušketýrů vnesl modernější nádech.
Herecké obsazení byla hračka, nebo bylo naopak náročné?
Na castingu je vždy něco lehce magického.
Výběr herců pro mušketýry – Françoise Civila, Vincenta Cassela, Pia Marmaïe a Romaina Durise – byl jasný velmi rychle. Díky jejich hereckému talentu se všichni stali postavami doslova okamžitě. Byl jsem také velmi šťastný, že mohu spolupracovat s Evou Green, Vicky Krieps a Lynou Khoudri. Je privilegium přivést tak talentované herečky z různých prostředí dohromady v jednom filmu. Každá z nich vnáší do příběhu svou sílu. Pokud jde o Louise Garrela, dokázal stvořit velkolepého krále! Jsou tam i další role, které pro mě byly důležité. Náš film má velmi početné obsazení, včetně tak úžasných herců jako Eric Ruf, Marc Barbé a Patrick Mille. Potřebovali jsme ztvárnit 17. století, a aby byl příběh uvěřitelný, každý herec na plátně musel vyzařovat impozantní charakter!
D’Artagnan je výbušný, Athos melancholický, Porthos je bonviván a Aramisův nejednoznačný charakter z něj dělá tak trochu rock’n’rollovou hvězdu…
Romain Duris je herecký chameleon a dokáže zahrát cokoliv. Je rocker! Myslím, že je jako Aramis dokonalý, kočičí a sexy. Má svůj vlastní styl koketerie. Pio byl pro Porthose perfektní – je to bonviván, vše přehání, má hlad, jakmile vstane od stolu! Piova bujná a velkorysá osobnost je pro Porthose jako stvořená. Pokud jde o Vincenta Cassela, byl první, koho jsme na poradách zvažovali – obraz šedého vlka, který ztvární Athose. Matthieu a Alexandre přišli se skvělou replikou, která se mi moc líbí: „Athos se snaží utopit své démony v alkoholu, ale ti se postupem času naučili plavat.“ Vincentovi se podařilo vytvořit osamělou a melancholickou postavu. Také mi přišlo zajímavé dát dohromady novou generaci herců, jako jsou François Civil a Pio Marmaï, s generací Romaina Durise a Vincenta Cassela, kteří se filmu věnují již dlouhou dobu. Pokud jde o Françoise, nemohli bychom tento film natočit s žádným jiným d’Artagnanem. Jeho přesnost je vzácná a jeho fyzická přítomnost je extrémně silná. Je úžasný d’Artagnan, zároveň okouzlující, bezstarostný a drzý.
Na plátně přivádíte k životu některé nádherné ženské postavy. Ony jsou těmi, kdo řídí osudy…
Opravdu miluji ty tři ženské postavy a herečky, které je ztvárňují. Ženy hrají v tomto příběhu zásadní roli. Osud Francie je spojen s osudem královny. Milady de Winter je mimořádná špionka, nezávislá a těžko definovatelná. Byl jsem nadšený, že Eva Green byla k dispozici, aby si ji zahrála, protože vyzařuje tajemství a sílu. Vzala na sebe jakousi superhrdinskou auru. V roli Constance mě potěšilo režírování Lyny Khoudri, které jsem si všiml už v jiných filmech. Její příběh s d’Artagnanem je poutavý. Pokud jde o Vicky Krieps, je to skvělá herečka a zamiloval jsem si ji, když jsem ji poprvé viděl ve filmu Nit z přízraků (Phantom Thread). Její um na mě opravdu zapůsobil – dokáže sdělit, že je zamilovaná do vévody z Buckinghamu, už jen tím, jak se rukama dotýká dopisu.
Louise Garrel jako král Ludvík XIII. přináší do filmu nekonvenční prvek…
Je sladký, nejednoznačný a zvláštní zároveň. Louis Garrel nám dokázal dát krále, kterého je těžké definovat. Je to zcela nově pojatá postava. Louis je skvělý herec.
V tomto filmu se mísí několik žánrů...
Ano, a nejtěžší bylo smíchat všechny ty barvy dohromady. Hořký a realistický boj v lese se musel snoubit s milostným příběhem mezi Constance a d’Artagnanem a na některých místech i s mnohem komičtějším rejstříkem. Myslím, že z toho heterogenního mixu vyplývá určitá soudržnost, a to bylo důležité pro nás všechny.
Jak se vám s herci spolupracovalo na jazyku 17. století?
To byla jedna z výzev. Chtěli jsme být věrní tehdejšímu jazyku, který je velmi krásný, i když jsme mu dali určitou modernost. Nejsem příznivcem zkoušení nanečisto a rád navozuji zónu nejistoty s rizikem, že to pro některé herce není příjemné. Rád na natáčení hledám ten kouzelný moment. Na place, v kulisách a kostýmech jsme se snažili trefit tu správnou notu, aby dialog zněl přirozeně. Jazyk musel být plynulý, nenucený.
Tohle je vaše druhá spolupráce s Thierrym Delettrem, který pro film vytvořil kostýmy.
Jeho výtvory jsou úžasné! Našel způsob, jak přistoupit k 17. století novýma očima. Bál jsem se klišé v kostýmech mušketýrů. Chtěl jsem opak, něco špinavého, něco autentického! Téma opeřeného klobouku nám zabralo hodně času. Ze začátku jsem se toho bál, ale Thierry vytvořil tak úžasné klobouky, že jsem je nakonec chtěl všude! Myslím, že jsme našli správnou rovnováhu, naše kostýmy jsou na půli cesty mezi mušketýry a kovboji.
Bylo těžké vybírat pro natáčení vhodné lokace?
Francie je nádherná celá, ale má několik výjimečných míst, která byla pro náš film jako stvořená. Natáčeli jsme v oblasti Paříže, v Bretani, v regionu Hauts-de-France, v Normandii pro první film, v Burgundsku, Grand Est a regionu Auvergne-Rhônes-Alpes pro druhý. Producenti i já jsme cítili, že natáčení na skutečných místech, na tak působivých místech, jako je Invalidovna, nádvoří Louvru, katedrála v Meaux, v Château v Chantilly, ve Fontainebleau a Compiègne, i když to bylo trochu komplikované, přispěje k realističnosti filmu.
Další důležitou součástí filmu je zvuk a hudba…
Zvuk je pro celkový dojem, kterého jsem chtěl dosáhnout, rozhodující. Pro simulaci zvuku výstřelů střelného prachu bylo velmi těžké něco najít. Muselo to být barokní, muselo to publikum okouzlit, ale také to muselo „tvrdě udeřit“ v souladu s dnešní zvukovou estetikou. Pro hudbu bylo zlomové setkání s Guillaumem Rousselem, který velmi rychle vystihl správný tón a hudební motivy pro dané scény.
Na osvětlení filmu jste pracoval s Nicolasem Bolducem…
Když jsme si s Nicolasem začali povídat, hledali jsme, jak vytvořit u tohoto filmu tu správnou patinu. Patina byla heslem naší přípravy! V dnešní době jsme všichni zvyklí na velmi jasný obraz ve vysokém rozlišení. Chtěli jsme vytvořit obraz, který by byl více otlučený a poškozený než dnešní standardy. Abychom toho dosáhli, pokusili jsme se obraz „zašpinit“ prachem, kouřem, hledali jsme doslova lsti, jak vytvořit dojem dobového díla 17. století. Ale práce s obrazem znamená také zajistit výběr kulis, práci na kostýmech a líčení herců… Je to celá řada věcí dohromady a vždy jsem měl pocit, že vedoucí jednotlivých oddělení by měli být v neustálém kontaktu.
ALEXANDRE DE LA PATELLIÈRE, MATTHIEU DELAPORTE – scénář
Co Alexandre Dumas představuje pro scenáristy? Fascinuje vás?
ALEXANDRE DE LA PATELLIÈRE:
Dumas představuje fantazii. Pro Matthieua a pro mě je tak trochu symbolickou postavou a je jí už velmi dlouho. Vyrůstali jsme s jeho knihami. V našich rozhovorech se pravidelně objevují Tři mušketýři, hrabě Monte Cristo, královna Margot. Dumas vynalezl seriál, scénář a románský jazyk. Sám o sobě je filmovou postavou. Velký milovník, požitkář, dobrodruh. Zakládal divadla, noviny. Byl míšenec a musel čelit bílé smetánce 19. století. Podařilo se mu vytvořit díla, která byla velmi populární, s postavami z dnešního pohledu nesmrtelnými, které se mu podobaly. Byl to doslova Spielberg své doby! Filmový byznys by se mu určitě líbil.
MATTHIEU DELAPORTE:
Zvláštní je, že jsme před několika lety znovu četli Tři mušketýry a přemýšleli jsme, co bychom s tím mohli dělat. Přemýšleli jsme o hře, ale pak jsme od toho nápadu upustili. Jako film jsme si to ani neodvážili představit vzhledem k tomu, co je zapotřebí, abychom tuto adaptaci skutečně přenesli na plátno! Při opětovném čtení nás zasáhla mnohovrstevnost toho díla. Je to thriller a také tragédie. Byla náhoda, že nás Dimitri Rassam požádal o napsání filmové adaptace o chvíli později – byli jsme stejně překvapeni, jako jsme byli nadšeni.
Jak vznikl nápad pojmout scénář jako dvoudílný film?
MATTHIEU DELAPORTE:
Poté, co k nám Dimitri přišel, jsme si román přečetli ještě jednou a zdálo se zřejmé, že příběh musí být koncipován ve dvou odlišných časových rámcích. Také to muselo být ve francouzštině, aby se dosáhlo rytířského ducha blízkého duchu Cyrana z Bergeracu, který se odehrává ve stejném období. Co dělá mušketýry krásnými, je to, že vzdorují smrti, vyzývají k souboji, nikdy se nebojí zemřít. Jsou to opravdoví hrdinové se smyslem pro čest a přátelství. Rozhodli jsme se do toho jít. A v tu chvíli zasáhl covid. Ocitli jsme se uzavřeni ve svých domovech s velkou výhodou, protože jsme zůstali ponořeni v 17. století.
Prováděli jste před prací na scénáři dodatečný průzkum období?
MATTHIEU DELAPORTE:
Četli jsme korespondenci mezi kardinálem Richelieu a králem, abychom se ponořili do ducha doby. Provedli jsme důkladné studium o samotném Dumasovi a jeho metodách psaní. Snažili jsme se pochopit, proč byl jeho román ve své době tak úspěšný a v jakém kontextu jej Dumas koncipoval. Proč si Dumas vybral mušketýry? Protože to byli poslední rytíři. Po nich se změnila výzbroj. Oni byli poslední ozbrojená stráž pro krále. Dumas vytvořil kolem jejich kodexů cti mytologii.
ALEXANDRE DE LA PATELLIÈRE:
Matthieu studoval historii, ale já ne, takže jsem si musel přečíst něco o 17. století, abych skutečně pochopil, jak postavy té doby uvažovaly, a dnešnímu publiku k tomu mohl poskytnout emocionální přístup. Společně s Martinem Bourboulonem jsme chtěli vytvořit svět, který by vypadal věrohodně. Svět, kde tehdy žili mušketýři, byl velmi krvavý, násilný a špinavý. Chtěli jsme cítit bláto a nebezpečí Paříže. Museli jsme zasadit příběh do kontextu ekvivalentního k národu ve válce.
Sledovali jste některé z mnoha filmových zpracování Tří mušketýrů?
ALEXANDRE DE LA PATELLIÈRE:
Viděli jsme jich spoustu a uvědomili jsme si, že většina z nich jsou komedie. Což je opravdu úžasné, protože tento příběh je temný a násilný a tolik adaptací tomuto aspektu uniklo.
MATTHIEU DELAPORTE:
Podle našeho názoru neexistuje žádný symbolický film, který by vystupoval jako univerzální odkaz. Což je dobře. V představivosti se jednotlivé adaptace liší. I když některé z nich, jako třeba verze Richarda Lestera, jsou velmi zajímavé.
Některé prvky z knihy jste ve filmu odstranili, a naopak jste si dovolili některé věci přidávat…
MATTHIEU DELAPORTE:
V románu jsou dvě velké kapitoly – královnin diamantový náhrdelník a obléhání La Rochelle. To byly naše dva časové rámce. Odtud jsme pracovali s postavami a jejich příběhy. Paradoxem je, že román je velmi dlouhý, ale scén, kde jsou mušketýři skutečně spolu, je velmi málo. Milady se v příběhu objeví hodně pozdě. Rozhodli jsme se upravit vyprávění, abychom ji více zpřítomnili a ospravedlnili příjezd vévody z Buckinghamu do Paříže.
ALEXANDRE DE LA PATELLIÈRE:
U Dumase se sekvence jednotlivých postav odehrávají souběžně, prakticky v reálném čase. Adaptovat to je doslova past. Popisů je málo. Jdeme přímo do akce. Dumas nesnášel psaní duelů, a tak bobtná situace k nim vedoucí, nalézá okliky. Uvědomili jsme si, že některé z těchto sekvencí jsou ve skutečnosti opakování zrozená z jeho dlouhodobé metody psaní. Možnost nové náboženské války je základním tématem příběhu. Ale žádná postava to ve skutečnosti nereprezentuje, protože jsme neustále s katolíky. Museli jsme přivést protestanty k životu, aby hrozba nebyla prázdná. Takže jsme rozvedli některé postavy, které jsou v románu prázdnými skořápkami. Duchu knihy jsme zůstali extrémně věrní, ale dovolili jsme si některé důležité úpravy.
FRANÇOIS CIVIL – D’Artagnan
Jaký máte vztah k Dumasovi a jeho Třem mušketýrům?
To je víceméně první otázka, kterou mi Dimitri Rassam, náš producent, položil ve své kanceláři na začátku roku 2020. Dnes mohu přiznat, že jsem trochu blafoval, když jsem řekl, že Dumasův román byl moje oblíbená kniha, když jsem byl dítě. Ve skutečnosti jsem se na tu schůzku dostavil s dobře zastřiženým knírem, vlasy staženými do culíku – zkrátka jsem to hrál do puntíku, abych tu roli získal. Možná něco jako d’Artagnanova odvaha setkat se s Trévillem ve snaze stát se mušketýrem… Vypravěčská síla románu, jeho témata, ikonické postavy a jejich přesah do dějin Francie z knihy podle mého názoru dělají největší dobrodružný román francouzské literatury.
Jaká byla vaše reakce na scénář Alexandra de la Patellièra a Matthieua Delaporteho?
Mezi setkáním, které jsem právě popsal, a mým prvním čtením scénáře uběhlo několik měsíců. Během těch měsíců jsem si znovu přečetl román a pak jsem zhlédl několik filmových i seriálových adaptací. Aniž bych je chtěl očerňovat, musím říci, že žádná adaptace nenaplnila pocit, který jsem měl ze čtení díla. Všechny měly jistý odstup a lehkovážnost, pokud jde o akci a postavy, a já jsem nikdy nenašel tu temnou stránku nebezpečí doby, které se prolíná celým románem. Proto jsem byl tak rád, když jsem si přečetl scénář Alexandra de la Patellièra a Matthieua Delaporteho. Líbila se mi věrnost příběhu i důmyslná svoboda scenáristů, s jakou přistoupili k modernizaci příběhu. Tak plynulé, ale nikdy zdlouhavé, vtipné, ale nikdy lehkovážné, plné napětí, že jsem ihned toužil v tom hrát! Četl jsem scénář, jako bych četl opravdu dobrý román, jako bych četl Dumase!
Co vás na projektu nadchlo?
Výzva! Vytvořit dobrodružství pro široké publikum na velkém plátně. Znovu oživit mytologii mušketýrů a oprostit se od konzervativní verze, kterou všichni máme v povědomí. Převzít ikonickou, velkolepou roli a zanechat stopu. Jak bych mohl nebýt nadšený?
Kdo je d‘Artagnan? Jak ho vnímáte? V čem se liší od ostatních mušketýrů? Jak je doplňuje?
Dumas dal do všech svých postav trochu sebe. Ať už je to bonviván v Porthosovi, d’Artagnanův zápal, nebo Aramisova svůdnost. D’Artagnanovo mládí je to, co ho definuje především. Je to mladý muž ze vznešené, ale nemajetné gaskoňské rodiny. Jeho jméno a temperament jsou jeho jediným bohatstvím. Krásná je věrnost, poctivost, drzost, statečnost, zápal, ale i naivita postavy. Všechno je pro něj nové. Paříž, mušketýři, o kterých tak často snil… Jeho svěžest byla mým výchozím bodem. Je hrdinou příběhu o dospívání. Během necelých čtyřiadvaceti hodin se setká se smrtí, cestuje, provokuje, zamiluje se, má další střet se smrtí, zabije člověka, potká krále a získá přátele na celý život. Tomu říkám den! Také se mi líbilo nechat tuto postavu růst analyzováním jejího obdivu k mušketýrským kolegům. Stát se dospělým, to je zčásti zpochybňovat vlastní modely a prosazování sebe sama. Myslím, že jsme nenápadně prozkoumali rozdíl mezi d’Artagnanem a Athosem, pokud jde o jejich pohled na lásku. Athos začal být obezřetný vůči ženám kvůli jedné ráně – chtěli jsme, aby měl d’Artagnan více moderní pojetí. Všechna očekávání a naivita týkající se d’Artagnana v prvním filmu ve druhé části tmavnou. Hrát všechny tyto aspekty a změny byla úžasná věc.
Jak jste se na roli připravoval? Co tělesná příprava?
Nejprve jsem se musel zbavit těch dojmů z předchozích filmových zpracování. Noiret, Belmondo, Fairbanks, Gene Kelly, Jean Marais, Gabriel Byrne… to je těžký náklad! Pro začátek jsem si jednoduše zkusil představit sebe v kůži mladého muže z té doby. Matthieu Delaporte a Alexandre de la Patellière mi dali spoustu materiálu. Jejich znalosti o době, o životě v 17. století, o pracovních silách, o stavu mysli lidí, pro mě byly velmi přínosné. Také jsme si sedli, abychom rozebrali scénáře k oběma filmům, protože jsme oba točili současně. Takže při natáčení jsme opravdu museli mít velmi jasnou představu o příběhu a jeho vývoji, aby se během těch osmi měsíců natáčení nic neztratilo ve střižně.
Na roli jsem se samozřejmě musel připravit i fyzicky. Jednak jsem musel být v dost dobré kondici, abych během těch dlouhých měsíců udržel tempo, ale také jsem se musel naučit šermovat, zvládnout choreografii soubojů a být tím nejlepším jezdcem, jakým jsem mohl být. Byl jsem ve všech těch věcech nováček. Asi šest měsíců před začátkem natáčení jsem měl dva až tři tréninky týdně. Atletický šerm s Yannickem Borelem (olympijský vítěz) a jezdecký trénink s Mariem Luraschim, který byl mým kaskadérem. Záměrem bylo udělat ze mě toho nejlepšího jezdce na koni, abych mohl dělat některé kaskadérské kousky sám, což jsem dělal! Jakmile jsem měl tyto pevné základy, nastal čas začít pracovat na choreografii záběrů celých scén s Dominiquem Fouassierem a jeho týmem kaskadérů. Díky skvělým lidem, kteří mě obklopovali a provázeli, bylo naprosto nezbytné, abych byl na sebe náročný.
Jak náročné bylo hrát v historických kostýmech? Ovlivnilo natáčení na reálných místech vaše myšlení a hraní?
Veškerá individuální příprava, kterou jsem udělal, byla vlastně pouze teoretická, než jsem poprvé oblékl kostým. Thierry Delettre, náš kostýmní výtvarník, je talentovaný umělec a jeho parta řemeslníků je ta nejlepší, co existuje. Na Martinův návrh Thierry oprášil onu opotřebovanou představu, kterou všichni máme o době a o mušketýrech samotných. Práce, kterou odvedl na různých materiálech, je úchvatná. Kostýmy jsou nejen nádherné, ale také praktické. Byly odolné vůči prachu, dešti, bojům, závodění, pádům... Jeho práce šla ruku v ruce s prací Stéphana Taillassona, dekoratéra. Každý den jsem měl doslova údivem vytřeštěné oči, když jsem se objevil na place. Scénář byl při čtení působivý..., ale vidět všechny ty kostýmy a dekorace daleko přesahovalo veškeré popisy!
Dialogům dodává kouzlo elegance tehdejšího jazyka…
Měl jsem dojem, že dialogy Alexandra a Matthieua byly pikantní, pevně zakotvené v daném období. Jen jsem se tomu snažil dostát, ale v modernějším hábitu. Nechtěl jsem praktikovat „dobové“ hraní. Ale k tomuto procesu došlo v průběhu času. Pamatuji si první scénu s Romainem (setkání mezi Aramisem a d’Artagnanem na ulici před sídlem mušketýrů), oba jsme byli velmi nejistí v tom, co přesně dělat. Ze začátku to bylo těžké! Ale jak jsme pokračovali, prostě si to sedlo a velmi rychle jsme se sladili. Všechno to bylo o důvěře. Až do takové míry, že jsme se po chvíli začali od scénáře odklánět, když ten či onen cítil, že má lepší nápad.
Jaká byla spolupráce s Martinem Bourgoulonem? Jak vás vedl?
Martin mě velmi zaujal. Jeho důslednost, jeho náročnost v každém okamžiku a tempo jeho práce byly motorem, který tento projekt poháněl. Podařilo se mu nikdy se nenechat zahltit zdroji, které měl k dispozici, vždy dával osobnost, postavy a příběh do středu zájmu. Vztah a důvěra, kterou jsme spolu měli, pro mě byla velmi cenná. Je opravdovým potěšením pracovat pod jeho vedením!
Jak se vám spolupracovalo s ostatními herci?
Na Třech mušketýrech jsme se potkali skoro jako v románu – zkřížením mečů. Poprvé jsem je viděl na hodině šermu. Musím přiznat, že jsem nevyhrál ani jeden souboj! Okamžitě jsme si rozuměli, a to bylo to, co upevnilo sounáležitost v příběhu. S Evou jsem se setkal později při čtení scénáře u stolu. Zaujala mě její schopnost vytvořit danou postavu. Na rozdíl od tří ostatních se Eva v reálném životě zdaleka nepodobá své postavě. Sledovat její práci bylo nesmírně obohacujícím zážitkem. Společné nacvičování bojové choreografie byla intenzivní a obtížná práce a viděl jsem, jak oddaná a velkorysá ve skutečnosti je. Mezi Lynou a mnou fungovala okamžitá chemie. Byla radost vytvořit náš vztah, ten začínající milostný vztah, lovit drobné nuance s tak talentovanou herečkou!
VINCENT CASSEL – Athos
Máte na Tři mušketýry Alexandra Dumase nějaké konkrétní vzpomínky?
Ano, protože když jsem byl malý, doprovázel jsem svého otce na natáčení filmu Richarda Lestera Tři mušketýři, ve kterém hrál Ludvíka XIII. Pamatuji si neuvěřitelné kulisy a pamatuji si Michaela Yorka, Olivera Reeda a další velké filmové postavy té doby. Obrovitost projektu na mně zanechala stopy, zvláště když jsem byl malý chlapec.
Jean-Pierre Cassel si zahrál d’Artagnana pod režijní taktovkou Abela Ganceho v komedii Cyrano a d’Artagnan. Oba jste zřejmě s tímto světem spojeni.
Protože jsme oba Francouzi! Pamatuji si, že jsem tu bláznivou adaptaci viděl, když jsem byl mladý. Upřímně řečeno, adaptace režiséra Martina Bourboulona je první vyrobenou čistě ve Francii po velmi dlouhé době. Dříve to adaptovalo mnoho Anglosasů. Takže tohle je takový návrat domů.
Co pro vás znamená role Athose? Jak ho vidíte?
Mám ho moc rád, protože je to ten, kdo nejlépe spojuje různé epizody Dumasovy ságy Tři mušketýři. Je to muž topící se v mukách, který na svých bedrech nese tíhu své minulosti, plný výčitek, studu a viny – je přenašečem mnoha emocí.
Na rozdíl od Porthose a d’Artagnana je Athos velmi rozporuplný. Na jedné straně velmi rozhodný, na druhé straně ho svazuje utrpení.
Athos říká, že by se rád usmíval jako d’Artagnan, ale už nemůže být šťastný. Věří, že je pod kontrolou toho, co se s ním stane. Aktuálně jsem už starší než Athos. Můj věk musel být pro tuto roli užitečný. Tak jsem si s tím pohrál. Rád si spojuji postavy se zvířaty – Athos je pro mě starý vlk. Tak jsem ho vnímal, když se točily souboje. Stále jsem si připomínal, že jeho zkušenosti jsou větší a lepší než jeho výkony. Je vzorem pro své kolegy mušketýry.
Často dostáváte fyzicky náročné role. Jak jste se připravoval na tohle natáčení?
Výhodou toho, že tuto profesi vykonáváte čtyřicet let, je to, že už s sebou vlastně máte příruční zavazadlo. Už jsem používal zbraně a hodně jsem jezdil na koni. Takže jsem si jen některé věci prostě musel oživit, aby moje gesta vypadala správně. První dny jsou těžké, pak se vaše sebevědomí vrátí. Jen se liší sedla, je rozdíl, když točíte western, nebo historický film z Evropy. Athos je skutečný šlechtic. Podle toho musí sedět v sedle, ruce nízko…
Jak moc pomáhají kostýmy stát se Athosem?
Ty dělají hodně. Martin, jeho štáb a já jsme se rychle shodli, že Athos by se měl obléknout do tmavých barev. Za pochodu jsme zdokonalili jeho vzhled. Museli jsme flirtovat s westernovou módou, ale nikdy nepřekročit hranici. Chtěl jsem, aby měl Athos dlouhé vlasy, protože to mi umožnilo lépe využít jeho věk a vyjádřit jeho náladu, když si pro něj přijdou po noci plné lásky nebo když mu hrozí, že přijde o hlavu. Když mu ostříhají vlasy, je to rána pro jeho čest, už není výjimečný. Právě jsem dokončil natáčení filmu, kde jsem měl velmi krátké vlasy a žádný knír, takže jsem měl hodně prostoru pro vytvoření Athosova vzhledu a tvrdě jsem na tom pracoval. Jeho vlasy a knír musely být mix soli a pepře, abychom našli tu správnou směs pro unaveného starého šedého vlka. Kvůli svým zkušenostem jsem také chtěl, aby můj kostým byl pohodlný, tedy teplý, poddajný a lehký, protože jsme se chystali hodně pohybovat v exteriérech. Také jsem požádal o to, abych mohl nosit šátek. Chtěl jsem, aby moje postava byla sexy, ale taky jsem nechtěl mrznout při nočních natáčeních v mraze. Každopádně šátek udělal mou postavu aristokratičtější, takže to bylo perfektní.
Měl jste nějaké potíže týkající se jazyka té doby, který bylo nutné použít?
Ano. Na place jsme to s Martinem upravili. Neustále jsme jej přizpůsobovali, aby nezněl příliš moderně, nebo naopak moc sofistikovaně. Film se stal natolik naturalistickým, že není snadné mluvit příliš literárním jazykem. Myslím, že práce Matthieua a Alexandra je v tomto ohledu pozoruhodná.
Jak vás Martin Bourboulon vedl?
Když jsem se ho na něco ptal, odpověděl: „Řekni to na rovinu.“ To mu docela sedí. Martin scénáři hodně důvěřoval a nesnažil se ho nějak extra vylepšovat. Nechal nám volnost, ale ujistil se, že dostane vše, co bude při úpravách potřebovat.
Jak se vám spolupracovalo s ostatními herci?
Aby film fungoval, musela být mezi herci dobrá chemie. Byl jsem velmi zvědavý na setkání s Piem Marmaïem a Françoisem Civilem a velmi rád, že mohu znovu pracovat s Romainem Durisem. My čtyři jsme byli jak členové dlouholetého společenství. Byli jsme jako mušketýři ve filmu! Uzavřeli jsme řady. Myslím, že mezi námi všemi panoval vzájemný obdiv. Bylo to poprvé, co jsem pracoval s Piem. Jeho energie je šílená. Připomíná mi Patricka Dewaera bez deprese. Romain mi vždycky připadal neuvěřitelně okouzlující. Je ideální pro Aramise. A kdo lepší než François Civil by teď mohl hrát roli d’Artagnana? Má v sobě vlastnosti šíleného psa – je chytrý a vynalézavý, díky čemuž je pro tuto roli ideální. S Evou Green jsme právě strávili tři a půl měsíce na dalším společném natáčení a byl jsem nadšený, že jsem ji znovu potkal. Velmi ji obdivuji a vycházíme spolu moc dobře. Znovu s ní zkřížit meče bylo potěšení. Věděl jsem, že z ní bude mimořádná Milady. Louis Garrel zde hraje Ludvíka XIII. jako krále, který vyrostl příliš rychle, který je trapný, trochu patetický a velmi dojemný. Myslím, že je fantastický.
EVA GREEN – Milady
Znáte svět Alexandra Dumase?
Tři mušketýry jsem četla, když jsem byla na škole, ale zvláště mě ovlivnila Milady od Lany Turnerové ve filmové adaptaci George Sidneyho. Líbil se mi její smysl pro dobrodružství a románský styl.
Jaká byla vaše reakce, když jste si přečetla scénář Alexandra de la Patellièra a Matthieua Delaporta?
Cítila jsem, že se jim podařilo zhmotnit postavu Milady a oddálit ji od tradičního pohledu na ni. Dostala jsem to, co jsem potřebovala, abych mohla pochopit, proč se Milady stala tím, čím je. A také oživili mušketýry naprosto odlišně od dětinského ztvárnění, často vídaného v různých úpravách. Cítila jsem, že jejich pojetí je zároveň moderní, protkané humorem, a přesto věrné duchu Dumase.
Jak vidíte postavu Milady? Rozumíte jí?
V obecném pohledu je mezi lidmi zakořeněno, že je Milady zlá, tajemná, neohrožená, ďábelská a ochotná udělat cokoliv, aby dostala, co chce. V druhé části tohoto filmu se dozvíme, proč se stala tou bezskrupulózní ženou. Právě ta vnitřní cesta, kterou zahlédneme v této adaptaci, mě přesvědčila k účasti na projektu. Milady je také bojovnice. Je mužná a stejně zručná v používání zbraní jako každý muž. Je to svobodná, nezávislá, moderní hrdinka, která se chopí svého osudu. Líbí se mi její hravost a její schopnost zesměšňovat společenské konvence.
V příběhu Tří mušketýrů jsou tři stěžejní ženské postavy – Milady, Konstance a královna…
To se mi moc líbí. V našem filmu jsou tyhle ženy méně submisivní než v románu. Všechny tři jsou v této adaptaci rozvinutější.
Jak jste se připravovala na svou roli?
Musela jsem dva měsíce trénovat scény s mečem a dýkou. Na svém jezdeckém umění jsem pracovala nejprve s Mariem Luraschim, poté se zkušenou jezdkyní Margot Passefort, která s námi spolupracovala a která mi pomohla se koní tolik nebát. Také jsem si dala lekce aikida. To vše mi pomohlo najít vnitřní sílu postavy. Hodně mě bavila práce s kaskadéry. Měli se mnou velkou trpělivost, protože jsem dost nešikovná. Další věc, která mi opravdu pomohla, byly fantastické kostýmy navržené Thierrym Delettrem. Thierry chtěl, abychom vzbudili pocit, že Milady hodně cestovala. Toho dosáhl prostřednictvím výběru určitých materiálů a detailů, jako jsou východní šperky. Napadlo ho obléknout Milady pod šaty kalhoty, což jí dalo praktický, moderní rozměr „pro případ, že by musela bojovat“. A samozřejmě Milady je chameleon, je zábava ji hrát.
Postava Milady je velmi mnohovrstevná…
Milady je vždy nevyzpytatelná. Pokaždé umí překvapit. Jen doufám, že diváci budou také na její straně a pochopí, kým je. Je vždy příjemné hrát padoucha, a když víte, proč dělá to, co dělá, je to ještě zajímavější.
Proč je tak zábavné hrát zápornou postavu?
Protože je to obvykle neslušné. Padouši tlačí na pilu. Je zábavné to hrát, překračovat čáru, protože je to velmi daleko od toho, co zažíváte v každodenním životě. Necháte jít sám sebe za hranu, je to osvobozující!
Pracovala jste v rámci tohoto filmu na svém hlasovém projevu?
Snažila jsem se použít svůj spodní rejstřík a modulovat svůj hlas, když Milady mění postavy. Když se vydává za Isabelle de Valcour, posadila jsem hlas výš v hrudi – je křehčí, mladší. Když mluvím anglicky s vévodou z Buckinghamu, změním výšku a modulaci hlasu, aby ji nepoznal. Je to hodně zábavné, protože se nestává často, abyste si zahráli několik postav ve stejném filmu.
Jak jste přistupovala k dobovým dialogům ve filmu?
Martin chtěl, abychom se vyhnuli deklamaci, abychom mluvili co nejjednodušeji a nejpřirozeněji, jak to jen šlo v rámci možností. Milovala jsem práci na dialozích, protože tehdejší jazyk považuji za velmi krásný. Lidé mluvili tak dobře!
Jak vás inspirovalo natáčení ve skutečných exteriérech?
Je luxus natáčet na skutečných lokacích – na zámcích a v majestátních lesích! Na takových produkcích je to opravdu vzácné a je to doslova kouzelné. Když vyjdete v kostýmu, vytřeštíte oči a potřebujete se štípnout! Jako v pohádce.
Jak se vám spolupracovalo s Martinem Bourboulonem?
S Martinem jsem měla několik pracovních sezení, kde jsme si procházeli jednotlivé scény. Scénář jsem si procházela také s Françoisem Civilem, protože s ním jsem měla nejvíce scén. Vztah Milady s d’Artagnanem je nejednoznačný – snaží se ho svést. Zdá se, že si s ním hraje o něco méně než s ostatními. Při natáčení měl Martin v hlavě celý film a my jsme mu věřili. Bylo snadné nechat se od něj vést.
Jak se vám spolupracovalo s ostatními herci?
Čtení scénáře s Françoisem bylo velmi užitečné, protože načerpáte energii druhého herce a získáte důvěru. François je velmi profesionální a vášnivý herec. Umí dobře naslouchat, je instinktivní a perfekcionista, což je nakažlivé. Je také velmi skromný a přímočarý. Je úžasný herec. Měla jsem výhodu, že Vincenta Cassela jsem už znala, a to mi pomohlo, protože když jsem se poprvé objevila na place, hrála jsem s ním klíčovou scénu. Romain Duris a já jsme oba hráli v Arsènu Lupinovi, ale na tomto natáčení jsme se potkali jen chvíli. Éric Ruf, který hraje Richelieua, má spoustu charizmatu a v jeho přítomnosti se ihned cítíte velmi pohodlně. Milady se ale nepotkává se všemi postavami. Často je sama a nemá žádné přátele!
Utkvěla vám nějaká scéna?
Milovala jsem natáčení maškarního plesu mezi spoustou komparzistů. Plac byl plný polykačů ohňů, lidí se spoustou nádherných masek a skutečných hudebníků. Točilo se na zámku Saint-Germain-en-Laye. Bylo to mimořádné. Opravdu kouzelný a nezapomenutelný okamžik.