banner
banner

Stanislav Bukovský hodnotí Veřejného nepřítele Ivo Fencla

Stanislav Bukovský hodnotí Veřejného nepřítele Ivo Fencla
26.05.2020
Stanislav Bukovský hodnotí Veřejného nepřítele Ivo Fencla

Motto: Jednou kousnutý, dvojnásob plachý.

     Stojí za zamyšlení, o čem ta kniha vlastně je. Snad to hlavní, o co v ní jde, jsou vzpomínky na dětské a mladistvé emoce. I když samozřejmě nechybí zážitky, většinou však zážitky plné skrytých emocí.

     Jak důležité jsou emoce? Rozum je služebníkem emocí. Neboli emoce rozhodují, nač se má rozum napřít. A emoce mají kořeny v dětství. V dospělosti pak člověku pomáhá rozum realizovat sny čili emoce z dětství. Mezi nejpůvabnější a nejpůsobivější literární díla patří ta, která postihují podstatu dětských a mladistvých emocí. Namátkou si připomeňme „Babičku“, „Toma Sawyera a Huckleberryho Fina“, či „Bylo nás pět“. Ale netřeba psát jen o dětství a o dětech. Avšak spisovateli, má-li vidět, nesmí svět zevšednět. Pro dítě je všechno nové, všechno zajímavé a pouze spisovatel, který se nepřestal divit, nepřestal sám sobě klást otázky, může zajímavě psát. Nakonec proč psát, když by to nebylo na zadání emocí. Na zadání nakladatelství snad? Samozřejmě spisovatel může napsat knihu, aniž by k tomu cítil nutkání, aniž by ho ponoukaly emoce. Ale rozhodně nenapíše „Babičku“ nebo „Saturnina“.

     Ivo Fencl se třeba ani k dětství a ranému mládí nechce plánovitě vracet, ale ono to jaksi přichází samo. Když už si myslel, že niternou potřebu zaznamenat vzpomínky na dětství sepsáním knihy „Občan Starého Plzence“ naplnil, přihlásily se ještě a o sepsání a žadonily vzpomínky na léta dospívání a mladosti. I ta ještě přinášejí mladému, i když už velkému, lidskému jedinci vjemy, zážitky a myšlenky, jež září novotou. Člověk je v onom čase amatér, což znamená milovník. Později se často stane profesionálem, to znamená, že už má emoce pod kontrolou. Život se mu stane rutinou. A Ivo Fencl? Sám sebe v nadsázce označil za přerostlé dítě. Není to spíš než sebekritika sebechvála? Nemělo by se, je-li tomu tak, mu to závidět?

     V knize „Veřejný nepřítel“ se Ivo nešetří, nestylizuje se do podoby lepší, spíš možná horší, než jakým ve skutečnosti byl a je. A to mu umožňuje pojímat celé toto období se specifickým humorem. Fantaskními fiktivními zážitky koření všednodenní realitu. A také ještě sny, v nichž hlavní roli a často v bizarních scénách hrají jeho platonické lásky.

     Začíná léty strávenými na gymnáziu. Zde mu byla při vzpomínání oporou jím tehdy sepsaná kronika. Jak na tu dobu vzpomíná, napovídá už název první kapitoly: „Středoškolská studia pana rošťáka“. Kromě toho, jak se co událo, se dozvídáme, že Ivo tehdy napsal například parodický komiks, různé básně, třeba o autoškole, a texty pro třídní kapelu „Infarkt“. Samozřejmě všude okolo, jako kdykoliv jindy, byly přitažlivé dívky, slečny a ženy. Kdyby byl život film, bez nich by byl jen černobílý, s nimi je však krásně barevný.

     Další životní etapu uvádí opět název první kapitoly: „Nezdárník na ČVUT a Univerzitě Karlově.“ Po nedokončených studiích stavařiny nějaký čas učil, od páťáků po osmáky, dozvídáme se, a díky této praxi ho následně vzali na Univerzitu Karlovu. Po jejím nedokončení začal pracovat jako kartograf. Maně mě napadá, co vynikajících osobností, včetně spisovatelů, svá studia nedokončilo. Pak přišla, jak bylo tehdy obvyklé, dvouletá základní vojenská služba. A jak jinak, i tady psal své, jak sám říká, oblíbené krváky a dokonce i erotické povídky. O jejich kvalitě svědčí to, že mu byly zcizeny. Jak víme, co za nic nestojí, se nekrade. Po vojně se vrátil ke geodézii. O této životní etapě plné přátelství vypovídají opět názvy kapitol, jako například: „Chlast? I četba!“, „Smutky mládí“, „Podivný mezičas“.

     Pak byl z tohoto zaměstnání vyhozen pro nadbytečnost a přešel k vlakové poště. Názvy kapitol z tohoto období: „Putuji světem“ a „Ženy, které přišly potom“. Také byl skladníkem ve skladu v Božkově, o této epoše vypovídá vše podstatné název kapitoly „Skladníkem mezi jogurty a dorty“. Knihu uzavírá kapitola „Psát? A co rodina“.

     Jak vidno, vystřídal Ivo sdostatek škol a inspirativních zaměstnání. Mnoho právě těch nejlepších spisovatelů na tom nebylo jinak. Jeho rozum pojímá zaměstnání prozatím za něco sice nezbytného, ale ne nejdůležitějšího. Jeho emoce totiž zadaly jeho rozumu usilovat o nelehkou dráhu spisovatele. Není to zadání zrovna snadné. Ne nadarmo Fráňa Šrámek jednou řekl, že problém není psát básně, ale vydržet psát básně.

Článek napsal Stanislav Bukovský

Kniha Veřejný nepřítel je volně k přečtení zde:

http://www.romanyzdarma.cz/knihy/453.pdf

IVO FENCL BAVÍ SPOLEČNOST SNÍMÁN SKRYTOU KAMEROU MARKA VELEBNĚHO:
https://www.youtube.com/watch?v=kp7GtnIQ8o0&t=6s

 



Kam dál?

Děkujeme, že jste přišli na naše stránky. Mějte fantastický den a přijďte zas!
Honza Vavřička, šéfredaktor magazínu Vanili.cz

Fotogalerie

Zveřejněte PR článek na online magazínu Vanili.cz!

Popkulturní magazín provozujeme již od roku 2006.

Mám zájem