banner
banner

Máme pro vás sci-fi povídku!

Máme pro vás sci-fi povídku!
23.05.2020
Máme pro vás sci-fi povídku!

V povídce Land Zero se s námi Stanislav Ferko vydává do budoucnosti, která rozhodně není růžová

"Povím Ti tedy, Rebecco, příběh o Tvém dědečkovi, neboť si myslím, že bys jej měla znát. Tvá matka Lucy, než mne opustila, mi slíbila, že až se jednou narodíš, tento příběh Ti předá. Já si řekla, že to udělám formou tohoto ručně psaného dopisu. Budu jej psát tak dlouho, dokud to bude možné. Ani nevím, kolik máš let. Jen věřím, že jsi už dospělá, ne vše v tomto příběhu je pro oči malých dívek. Díky tomuto příběhu jsi vlastně na světě a je to už 20 let, co se udál od doby, kdy jsem začala psát tyto řádky…

Byla jsem mladá holka.  Ztřeštěná. Studovala jsem tehdy na univerzitě. Svět byl docela jiný než dnes.  My, lidi, jsme měli domy, velké, malé, jaké kdo chtěl mít.  Mohla jsi vyjít z pokoje ven na trávu a koukla jsi nahoru a tam bylo modro. Nekonečné modro a na něm mraky a za nimi nebo mezi nimi bylo Slunce. Bylo tak silné, že ses na ně nemohla dlouho dívat zpříma. Bolelo to. Když jsi šla kousek dál, tráva šustila, listí na stromech šumělo a sem tam zazněl zvuk hmyzu nebo píseň ptáků v korunách stromů. Opodál bublala voda v potoce. Na obzoru majestátní hory a kdesi v údolí bývalo město. Město vypadalo jako skupinka béžových krabiček bez života, ale člověk přitom věděl, že to je mocně pulsující organismus, kde se skrývalo mnohé tajemství. Mohla ses projít, a to zcela svobodně, kam jsi jen chtěla, nebo si jen tak sednout a přemýšlet o svém životě. V tom období jsem měla v hlavě spoustu nápadů, svobodu a chuť něco dokázat. Byla jsem ale taky opravdu divoká holka, vůbec ne nějaká všední dívenka v koutě. Měla jsem spoustu přátel, a i když reálný svět byl tak moc krásný, jak jsem Ti teď před chvilkou popsala, tak jsme stejně byli z poloviny obyvateli světa virtuálního, na sociálních sítích.  V té době začala v podstatě celá ta katastrofa, o které se dnes možná učíte ve školách. Lidé zapomínali na to, že žijí a toužili po věčnosti, kterou jim dávaly tyto sítě.  Ve virtuálním světě, kterému se říkalo NewAge, šlo ostatním ukázat úplně všechno a záleželo pouze na Tobě, co sama ukážeš anebo co při neopatrnosti hackne nějaký záškodník a ten to udělá za Tebe. Jediná věc ale napsat pravdivě stále nešla. A to byla věta: „Umřel jsem.“ Až do určitého okamžiku, o tom ale později…

Univerzita byla opravdu jedna velká party zkombinovaná s poznáním neuvěřitelných věcí. Byl rok 2059. Žili jsme v pozlátku, zlaté kleci, v přepychu, bezstarostně a bez zábran.  NewAge nás přesvědčoval každý den o splněném snu generací, o tom, že svět je bez válek, bez nemocí a že už nikdy nebude zle. Člověk dosáhl svého maxima a téměř se prohlásil za finále evoluce, protože 120 let stará zvěrstva byla výplodem nízkého druhu. Ano, je to neuvěřitelné, že za tak krátkou dobu nabyla společnost tohoto přesvědčení.

Na univerzitě jsem studovala kyberbiologii. Věda, která měla jednoho dne člověku umožnit žít násobně déle než doposud, a to za pomocí náhrad částí těla nebo protéz. V podstatě mělo jít o postupnou výměnu původního těla za umělé části. Už před 70 lety se na světě objevily první náznaky rukou ovládaných myšlenkou. Ale věda upustila od těchto legračních pokusů a začali jsme vyvíjet komponenty téměř nerozeznatelné od skutečných lidských tělesných částí, které byly tištěny přímo na míru dárci buněk a následně pomocí elektrochemických reakcí oživeny. Takový komponent měl dostat člověk, který náhradu potřeboval nebo si ji zaplatil, což byl hlavní cíl celého výzkumu. Takový člověk se mohl nechat vyměnit v podstatě celý. Takovým lidem se říkalo už kdysi kyborgové. Vědělo se, že toto nastane v širším měřítku. Cílem našeho bádání byla extrémní představa, že po původním člověku zbude pouze jeho paměť v novém těle a tím by mohla být nastolena jakási nesmrtelnost. Obor to byl z větší části teoretický, ale my věřili v posun dopředu.

 Mezi námi studoval mladík jménem Rob. Byl to docela uličník, nezbeda, provokatér a jak to tak bývá, líbil se holkám. On to moc dobře věděl, takže jeho studentská léta byla prosáklá roztodivnými příběhy z kolejí, kde bydlel. Říkalo se, že ani nepotřeboval vlastní pokoj. Patřili jsme do stejné skupiny studentů, chodili jsme spolu na přednášky, lekce a praxe. Já jsem vždy ráda dělala u chlapů drahoty a vždy, když jsem u něj takzvaně přišla na řadu, měla jsem ho schválně v paži, a tak pokaždé odvedl večer nějakou jinou dostupnější holčinu k sobě na kolej. Jednoho večera jsme se potkali vedle laboratoře a řekl mi, že ho týrám… Zkrátím to. Ráno mi zašel pro snídani a přinesl ji přímo do postele. Byla jsem šťastná, ale i naštvaná zároveň. Šťastná, že on, alfasamec univerzity, mne pojal za svou milenku, a na druhou stranu jsem byla naštvaná, že patřím do řady pokořených a nejsem už ničím výjimečná a také, že zítra tady bude místo mne nějaká naivka, co se bude chtít vdávat. Celý den jsme strávili v laboratoři přípravou na zkoušky a on mi večer poslal zprávu, jestli nechci zase přijít. Zase to zkrátím. Začali jsme spolu být pár. Byla jsem celkem namyšlená princeznička. Ostatní holky mne buď litovaly, nebo nesnášely. Takže jsem si žila svůj život s bývalým alfasamcem, který se postupně stával mým druhem a přítelem v dobách smutku i smíchu.

Jednoho dne jsme ale obdrželi na NewAgi divnou zprávu ve smyslu:

„Bděte. Druhá strana.“

Nikdo netušil, co to je za tajemný vzkaz. Jaká Druhá strana? Nedávali jsme tomu žádný význam. Měli jsme svoje výzkumy a testy a chtěli jsme být bohatí a slavní, že něco dokážeme, zkrátka žít v ještě větším blahobytu, než celá společnost žila. Ten vzkaz ale přišel úplně všem a z toho důvodu o tom pár lidí vášnivě diskutovalo. Studenti jsou vnímaví a nenechají vše plynout jen tak. Ale s Robem nám bylo dobře, věnovali jsme se jeden druhému, byl hodně chytrý, studium a vývoj nových vynálezů mu šel hladce. Přišel na spoustu zajímavých věcí. Dostal se dokonce do nějaké elitní pracovní skupiny a nesměl mi vyzradit, o co jde. Nedalo se ho přemluvit. Chodili jsme spolu a mně jako ženskou prostě štvalo, že něco přede mnou skrývá. Samozřejmě mi moc nepřidalo, když jsem pomyslela, co má za minulost a nechtěla jsem dopustit, že by naši přítomnost ničil nějakým úletem s holkou z elitní skupiny. Snažila jsem se zjistit, co dělá.

Když jsem se jednoho dne vracela z univerzity na kolej, narazila jsem na něj v centru města. Ani neskrýval, co prováděl. Samozřejmě druhá holka s ním. Byla jsem totálně vytočená a rozezlená, ale spíš ve mně převládl pocit prohry, protože jsem si uvědomila, že jsem se nestala jeho jedničkou, kvůli které pohřbí všechny holky okolo. Uviděl mně a bylo jasno. Konec. Jediné, co mne další dny přepadalo, byl vztek. Přestěhovala jsem se z jeho apartmánu zpátky do svého. A jednoho večera přišel další divný vzkaz z New Age:

„Přemýšlíš? Proveď kontakt.“

A k tomu mi přistál do zpráv obrázek dítěte v zuboženém stavu, bylo hrozně hubené a pilo ze špinavé kaluže, ze které pilo i nějaké zvíře. Co to bylo? Kdo to poslal? Co to je za výplod? Na chodbách koleje jsem sledovala ostatní a nikdo nevypadal, že by tuhle zarážející zprávu dostal. Napsala jsem:“ Kdo jsi?“ Odpověď: „……...“ V té době nikdo neznal něco takového. Vyhladovělé dítě pijící z kaluže. Každý chodil krásný, vymodelovaný, každý měl přátele a každý žil úspěchem na NewAgi. A najednou tohle? Náhle další zpráva:

“Via K. Čapka. Přijď.“

 Napsala jsem Robovi, jestli si ze mě nedělá srandu. Rob odpověděl, že se omlouvá, že selhal, že je nemocný ženami a že mi nechtěl ublížit. Prostě ten si žije vlastními problémy a já najednou viděla v těchto tajemných vzkazech něco, co přebilo můj vztek na toho budižkničemu, a tak povstala má druhá stránka osobnosti. Zvědavost.

Via Karla Čapka byla hlavní ulicí univerzitního kampusu. Jmenovala se tak na počest spisovatele, který dal světu jméno ROBOT. My, biomechanici a kyberbiologové jsme tohle historické sci-fi samozřejmě znali jako starou klasiku. Vyfikla jsem se večer a šla tam. Bez konkrétního místa a času, pouze na tu ulici a s tím, že pisatel si mě určitě najde. Nad kampusem byla bezdronová zóna, aby nedocházelo k podvádění při studiích. Dobrý nápad, bylo to místo, kde se opravdu mozek sem tam musel pořádně zaměstnat a ty malé potvůrky, co Vás dokáží pronásledovat i pod vodou, tu mají utrum. Existují borci, co je dokázali napíchnout a zjistit opravdu vše, co chtěli. Když jsem procházela skrz davy, zase všem přišla zpráva na NewAgi a tentokrát i s tou fotkou, co jsem dostala já odpoledne. Lidé byli zaražení, mnozí se mračili, druzí to ukazovali všem okolo, jiní zvědavě ťukali pisateli zprávy reakci, co to má jakože znamenat. V tu chvíli mi došlo, Rebecco, že se mně ta věc týká tak trochu více než druhých… Ale proč?

Postavila jsem se k centrální kašně. Bylo to tradiční místo pro srazy. Plno lidí, muzikanti, no, nebylo lepší místo na tajné setkání, pokud má být tajné. Ale když už si mne někdo pozval, tak ať se postará. Koukala jsem všude kolem sebe, jestli nezahlédnu nějaké znamení. Kampus byl tehdy střežen skrytými scannery, kterýma člověk běžně procházel. Univerzita byla pokladnicí znalostí a základem budoucnosti. Nebylo žádoucí, aby někdo vynášel něco, co by zničilo třeba naše výzkumy. Náhle ke mně přistoupil nějaký mladík a řekl: „Hledáš něco?“

Co odpovědět? Je to někdo od pisatelů, je to tajná bezpečnost?

 Mlčela jsem. Ukázal mi na dlani nakreslené dítě a kaluž.

„Drž se ode mne trochu dál, ale sleduj mne.“

Tep se mi zrychlil. Pot se řinul z čela jak v sauně.

Mladík řekl: „Uklidni se. Necháš jim stopu, je to podezřelé, když máš stres, změří to. Volba jít za mnou je na Tobě. Ale neudělej chybu.“

A zmizel mezi lidmi. Stála jsem tam chvíli jak socha patřící k té kašně. Ale ten obrázek na jeho dlani říkal vše. To mne dokázalo přesvědčit a říct si, že to stojí za to. Prodírala jsem se lidmi a v krátkých momentech jsem zahlédla toho mladíka, jak někam pokračuje. Davy řídly a já se za chvíli ocitla v jednom podzemním temném studentském klubu. Byl to takový ten zakouřený oldschool klub. Lidi si tu potahovali vodní dýmky, projektovali skrz holopady svoji zábavu a podobně. Mladík mne zavedl do zadní místnosti, kde seděli nějací další lidi. Vzal mi mé i-brýle a komunikátor a položil ho do skříňky před dveře. V místnosti bylo přítmí.

„Vítej,“ prohlásil. „Jmenuji se Eric. Pozvali jsme tě, protože se s tebou naskýtá celkem zajímavá šance najít jednu z pravdivých cest a jednou provždy ji ukázat všem.“

Vůbec jsem nevěděla, co se děje.

"Můžete mi vysvětlit ty zprávy? Ty obrázky? To je vaše práce?“ zeptala jsem se.

„Jasmine, představ si, že žijeme všichni v jedné velké megalži. Před třiceti lety docházelo ve světě k častým protestům ohledně trpících částí světa, strachu z ničení planety, byly války, katastrofy. Dnes se to podává jako doba téměř předpotopní, protože žijeme v tomto ráji (rukama výsostně ukázal kolem sebe). Vše se vyřešilo. Není přece v ničem žádný problém.“

„Okay, přednášky z dějepisu nepotřebuji,“ odvětila jsem.

„Představ si a věř, že dnes je popravdě vše mnohem horší a míříme k totální zkáze a smrti.“

(Sekta?!)

„Ne, planeta, ale my lidi jsme sami sobě pilulkou smrti,“ pokračoval.

„Nesouhlasím, vždyť máme nádhernou přírodu, všeho je dost, lidi jsou šťastní, sny jsou reálným cílem,“ protestovala jsem.

“Ano. Máš pravdu. Ale vidíš pouze tam, kam ti to je povoleno.  Představ si, že nám zbývá pár let života. Všem. A ví se o tom.“

„Kdo o tom ví?“

„Ti, co nám dali tuhle zlatou klec.“

Chtěla jsem se zeptat na důvod mé přítomnosti tady v té místnosti: „Proč?“

 „Jasmine,“ Přerušil mě, „tvůj přítel Rob může mnohé potvrdit. Víme, že dělá pro věci, které jsou za zdí, na Druhé straně.“

„Jakou zdí? Co to je za bláboly? Ztrácím tu nejspíš čas, riskuju průšvih a ke všemu Rob není můj přítel, ale je to psychopatický sukničkář a dělá blbosti, pochybuju, že jste v mém případě trefili na správnou osobu.“

„Věř tomu,“ pokračoval klidným hlasem, „že letadla lítají jen tam, kde je to povoleno, že můžeš vyjet jen tam, kde necítíš ohrožení života, a za touto hranicí jsou zdi. Hlídané. Úplně všem vymazali reálnou potuchu o podobě celého světa. Změnili mapu. Lidi zakrsli, zúžili nám obzory a vědomosti. A před touto zdí je vše, co nám dává pocit nesmrtelnosti, dostatku a štěstí.
Oni potřebují, abychom byli šťastní slepci. Smrt a utrpení za tou zdí je zdrojem jejich moci a štěstí.

„Kdo?! Čí moci?“

„Rob to ví. Ať Ti to poví. A až Ti to poví, tak ať Ti poví vše. Je to důležité.“

A na stůl položil obrázek s dětmi po smrti. U nějaké stěny. Naznačili mi, že můžu jít.  Dali mi zpět mé brýle a komunikátor a šla jsem ven. Venku běžný rej, bezstarostní lidé. Pár minut jsem to trochu rozdýchávala. Co to bylo za skupinku tam dole? V hlavě se mi honila spousta myšlenek. Najednou vedle mne stojí Rob. To mne zarazilo.

"Ahoj, Jasmine. Vše v pořádku? Co tu děláš takhle sama, čekáš někoho?“

Tento tón v jeho hlase jsem neznala.

„Ne, čekám na odvoz,“ odpověděla jsem.

Brýle mi ukázaly, že nejbližší odvoz čeká za dvěma bloky.

„Můžu jet s tebou?“ zeptal se.

V hlavě mám zmatek. Rob a vztek na něj, Eric, podivín, který zná Roba a do toho má zvědavost.

„Proč ne,“ souhlasila jsem bezprostředně.

Cesta na pokoj byla v duchu lehké nervozity. Vystoupila jsem s Robem u budovy. Po pár krocích nás zastavila hlídka s dotazem, zda je vše v pořádku. Pustila nás dál, Rob jim dal najevo, že nám začíná poslední fáze rande, což chlapi z hlídky jaksi pochopili s posunky naznačující „hodně štěstí.“ Na pokoji jsme si sedli na balkon a sledovali kampus. Rob mi říkal, jak mu je líto, že mi ublížil. Já mu řekla, že mně ublížit nikdo nemůže. Dlouze se zadíval. A já to na něj vybalila:

„Na čem děláš s elitou?“

„Nemůžu o tom mluvit.“

„Mne to říct můžeš.“

„Nesmím. Můžu mít problém.“

„Problém? To ještě existuje? Jsou v tom holky?“

„Ne…,“ pousmál se. „Sice jsem nemocný ženami, ale jsou věci, které nejdou sdělit dřív, než na ně přijde pravý čas. Je to pod drahým patentem.“

„Robe, takhle se to nedá. Nevěříme si.“

„Jasmine, jsi opravdu jediná, za kterou jsem přišel znova. Srdce mi to tak nějak přikazuje. Moc tě potřebuju. Mám to moc těžké a složité. Představa, že tě ztratím nadobro, je krutá.“

Večer proběhl ve vší počestnosti. Rob usnul. Nechala jsem ho odpočinout. O čem tak musí mlčet? Měl Eric pravdu?

Následující dny byly jako předtím. Opět jsem trávila čas s Robem a na univerzitě. On v noci ještě něco dodělával. Já pracovala na své diplomové práci. Jednou ale zase přišla zpráva skrz NewAge:

„Už věříš?“

A najedou nic.

Ticho.

New Age odpojen.

Zhasla světla.

Co se to děje?

Vyběhla jsem na balkon. V ulici procházel malý průvod.  A volal: „Zastavte se, zastavte se!!!“ Nad nimi létaly drony a skenovaly hlučící dav. Poznala jsem v jejich čele Erica. Volali a ukazovali obrazy, které jsem už znala. Běžela jsem pro Roba. Nebyl ale doma! Přišla jsem zpět na balkon a do očí mi blesklo světlo z dronu. Dron odletěl pryč. Ten pocit mrazu v celém těle mne totálně ochromil. Náhle se rozsvítilo pár světel. Zapnula jsem holopad a na síti právě probíhaly aktuální zprávy ze světa...

„Čeká se odveta na Východě: Schovejte se do podzemí, do útrob budov, vezměte si jídlo a vodu. Vyčkejte dalších instrukcí.“

 A konec. Přerušený signál. New Age nefungoval. Venku lidi na balkónech. Protestující dav je slyšet kdesi zpoza potemnělých budov. Vidím ty blesky z dronů. Rob tu není. Kde je? Proč mne tu nechal? Teď?! Plakala jsem strachy. Co teď bude? Slyšela jsem třeba o těch dávných válkách, ale před 15 lety přece došlo ke zničení všech zbraní, byl nastolen mír… Jaká odveta? Co se to děje? Umřeme?

Chtěla jsem vyběhnout ven. Dveře byly zamčené. V té panice mne nenapadlo nic chytřejšího než vyjít na balkon a zavolat pomoc. Zahlédla jsem, jak se Eric se svou skupinou vrací zpět a křičí: „Zabíjíte všechny, Zabíjíte nás!“  Za skupinou letí velké drony. Tyhle jsem nikdy neviděla. Na balkónech hulákali studenti, házeli po dronech věci. Asi studentská solidarita. Najednou mne něco praštilo do hlavy. Strašně to zabolelo. Zvedlo mne to. Byl to jeden z těch dronů. Vláčel mne kolem davu od Erica. Zahlédla jsem ho zblízka a jen hlesla to, co jsem pocítila: "Věřím…“

Najednou tma. Horko. Sucho v ústech. Bolest v nohou. Kde to jsem? Písek ve vlasech.
Všude okolo duny. Slunce neskutečně pálí. Au, moje nohy. Něco s nima je. Asi jsou zlomené. Každý pohyb hrozně bolí. Žízeň, kde je voda? Nikde. Všude písek. Těžce se dýchá. Na obloze hodně vysoko jsou jakési divné bílé pruhy. Nemám nic. Jen tu bolest. Usínám.

 

Bolest mne probouzí. Žízeň nejde vydržet. Je tma. Zima. Hrozná zima, nohy mne bodají. Hvězdy. Mezi nimi stovky malých světýlek směřujících odněkud někam. Sem tam se objeví i malý záblesk. Snažila jsem se dostat někam. Asi mne tu někdo vyhodil a nechal. Ale proč? A proč sem? Kde to jsem? Bože, co se to děje?! Po pár metrech plazení ve tmě v té bolesti jsem vysílením zase usnula.

Probudilo mne Slunce. Kůži mám spálenou. Cítila jsem konec. Srdce bije jak o závod. Necítím ruce ani nohy. Píchá mne v hrudi. Bolí mne hlava. Vidím rozmazaně. Jazyk je jak kámen. Ohryzek v krku nepracuje. Nejde ani polknout sliny… Najednou zvuk… Dron. To znám. Malý. Prohlédl si mne. A odletěl. Usínám… Ani nebylo možné říct „pomoc.“

Probouzím se v potemnělé místnosti. Světlo nade mnou. Pípání.
Nemůžu se hýbat. U mne stojí cizí postavy. Cítím příliv něčeho do žíly. Usínám…

 

„Jasmine…“

Hlas Roba.

„Posaď se.“

Zkouším to. Jde to.

„Co tu děláš? Co tu dělám já?“ vyhrknu.

„Hlavně, že jsi živá a v pořádku. Bál jsem se o tebe.“

„Kde to jsme?“

„V bezpečí.“

„Robe, nemám moc náladu na ty tvé tajnůstky. Fakt nejsem v pohodě…“

Zkrátím to. Vyblila jsem na něj v té aktuální šílené bolesti vše, co jsem cítila, vynadala mu, rozbrečela se, vyvztekala. Rob mi řekl, že svět skončil. Teda ten, jak jsme ho znali. Došlo k válce. Nikdo neví, kdo ji spustil a proč. To se ale dozvíme. Potřební lidé byli ale včas odvezeni do bezpečí. Co Eric? Ta jeho skupina? Takových skupin bylo víc. Škodili. Údajně škodili společnosti a vnášeli mezi lidi nenávist. I to bylo příčinou zla. Rob o těchto skupinách mluvil s odporem.

„Jak to, že jsem přežila?“

„Do určitých věcí se dalo zasáhnout. Patříš mezi talenty vědy a budeš potřebná. Podívej se na svou pravou nohu.“

„Ano. Ta mne brněla. Jizvy. A ta noha je jiná. Nad kotníkem a až nad do půli stehna je jiná tkáň. Bože, co to je?“

Propukla jsem v záchvat zuřivosti. Moje noha byla pryč a místo ní jiná… Nešlo mne uklidnit. Rob zůstal v klidu a řekl: „Myšlenky, které jsi zmiňovala ve své diplomce, jsou průlomové. To, co máš na noze, to je realita tvého snu. Dokázala jsi to. Lze cítit bolest přes náhradu, to je průlom.“

Klid, klid. Vyplakala jsem se. Byl to šok. Události se seběhly tak, že člověk ani nevěděl, co je realita. Rob za mnou chodil do té místnosti a staral se. Den za dnem. Mé tělo si začalo pomalu zvykat na tu drsnou změnu. Zmáhaly mne pocity tísně, strachu a neznáma. Jen temná místnost, světlo. Klimatizace. Do toho nějaké boucháni odvedle. Sem tam mí někdo pustil uklidňující hudbu.

Už jsem to nemohla dál snášet. Postavila jsem se na nohu a hrozně to bolelo. Ale ta bolest, to byl cíl. Cíl mé práce. Noha byla jiná. Ale nebyla jsem zrůda. Přesněji řečeno, byla moje, ale nová. Byla z mých kmenových buněk. To znamená mladší. Zkoušela jsem kroky po místnosti. Přišel Rob.
Usmál se.

„To jsi celá ty. Zvědavost rychlejší než trpělivost.“

„Robe, děkuji, žes mi pomohl. Ale připadám si jak mrzák.“

„Jasmine, byla to pro mne jasná záležitost a za pár dnů budeš skákat jako laň.“

„Jak jsem se sem vůbec dostala? A jak to, že někdo mezitím dotáhl moje myšlenky z diplomky do reality?“

„Jasmine, nelze mluvit o všem. Ale ber to tak, že jsi celkem chráněná osoba. Ještě je přede mnou hodně práce. A před tebou taky.“

„Jaké práce?“

Pak mi došlo, že v rozpracované diplomce a protokolech z praktických testů, které jsou k ní připojeny, nelze najít vše. Hodně myšlenek mám ještě v hlavě. Rob to ví. Vykradli mé nápady, ale ne všechny. Začíná mi docházet, proč jsem přežila. Že to někdo zařídil… Ale co třeba Eric?

„Kdy půjdu odsud ven?“ optala jsem se nesměle.

„Nikdy, pokud nedotáhneme všechno, co je potřeba. Včas se vše dozvíš.“

„Ale já myslím tuto místnost.“

„Pojď,“ vzal mne za ruku.

To, co jsem poznala během prohlídky prostor, kolem místnosti, kde jsem byla, ani nevím jak dlouho, mi připadalo jako záběry z fantasmagorického filmu. Nacházela jsem se v krytém výzkumném centru. Viděla jsem laboratoře s nádobami a v nich různé části připravených lidských těl. V jiných místnostech se nacházela lidská těla z kovových materiálů. Jinde se prováděly zřejmě simulace reálných pokusů. Lidé, laboranti, byli ve skafandrech a očividně pracovali ve virtuálu. Nikde nebyla okna. Byla to jedna velká kobka… Rob mi popisoval, co se kde dělá.

„To je elitní skupina?“ ptala jsem se.

„Ne. Tihle laboranti tu už byli předtím.“

„Kde to vůbec jsme?“

„Na Druhé straně.“

Co?!

„Jasmine, prosím Tě. Zapomeň na život a lidi před válkou. Druhá strana je realita. My tady v podstatě zachraňujeme lidstvo. A jsi potřeba. Seznámíme tě s našimi výsledky, s našimi závěry a záměry.  Napojíš se na výzkum, dotáhneme k dokonalosti kyberbiologii. Člověk musí být odolnější, dnes ho porazí i švábi. Venku je smrt. Doma je smrt. Na Druhé straně je naděje. Naděje pomoci těm, co přežili. Země už není domovem jako dřív.“

„A jak to, že tohle místo překonalo válku?“

„Protože bylo na Druhé straně, tady nebyla válka v takové míře…“

„Já viděla, jak to začalo, ten dav…“

Rob mi zacpal pusu rukou.

„Už o tom nikdy nemluv. Jediné, co si vsugeruj do hlavy je, že máš informaci, že jsi byla vyloučena omylem.“

„Robe...“
„Jasmine… Už nic neřeš. Žij a spolupracuj.“

Na pokoji jsem přemýšlela. Kde je pravda? Kdo to tu postavil? Proč žiju? Proč se Rob obává mé zvědavosti?

Rob mi na pokoj nosil data. Přinesl mi holopad, brýle. Zanořila jsem sem se do toho. Myšlenky týkající se mého bytí tady dostaly pohov. Viděla jsem postupy výzkumu, úspěšné a neúspěšné záznamy pokusů, simulací. U hodně testů jsem tušila, že někdy nastanou takové reakce, u hodně věcí jsem byla překvapena, co vše šlo uvést do praxe. Ale taky jsem zjistila, že bylo provedeno mnoho chyb. A ty zůstaly bez povšimnutí. Na ně musím upozornit, jinak nebude vše fungovat, jak má. Když to zkrátím, moje náhrada mne bude vždy bolet. Zapomíná se na regulovatelné receptory a taky katalyzátory, které dokáží chemické reakce mezi původní organickou hmotou a tou vyklonovanou provést rychleji a to tak, že mozek nezaregistruje obtíž. Něco jako promítání filmu v rychlosti 25 snímků za sekundu a tím naše oči vidí snímky jako plynulý pohyb. Ale tím nebudu zatěžovat. Rob se vyptával a brával mne do laboratoře. Stala jsem se čistokrevnou vědkyní v továrně na vlastní sen...

Časem mne po určité denní rutině přepadaly deprese. Vzpomínky na moji mámu a tátu. Žijí? Hledají mne? Nastaly noci plné pláče. Výzkum se dařil a můj svět byl v černotě. Láska ke vzpomínkám zůstala mou nejbližší příbuznou.

Jednoho dne se ale stalo něco, co bych nikdy nečekala. Rob mne opět vzal do laboratoře. A já přes okno uviděla, jak dva lidi ve skafandru vezou pojízdné lehátko a na něm tělo v prostěradle.  A to tělo se chvělo. Někam pospíchali. Rob si hleděl svého a já vyšla ven a nenápadně sledovala ty lidi. Slyšela jsem z pod prostěradla pláč. A hodně podivný. Dětský pláč, ale v basové poloze... co to, do prdele, bylo?! Zavřely se za nimi dvojité dveře. Běžela jsem za Robem.

„Co to bylo? Robe?! Tady je nějaký virus? Ten člověk zněl strašidelně!“

Rob položil vše, co měl v ruce. A řekl: „Jasmine, to byl třeba důvod, proč tě tu potřebujeme“

„Bože, já nepotřebuji pořád slyšet, to nejde, to jde později, ty jsi to či ono… V tom se nedá fungovat.“

„Uklidni se. Máš svou roli pro vyšší záměr. Proč ti to nestačí takhle?“

„Víš co, tak já tu končím. Dodělejte si to sami.“

Ticho…

„Asi ti je jasné, že nemluvím do prázdna.“

Sekla jsem se vším a šla na pokoj.

„Počkej,“ hlesl Rob.

Za chvíli přišel za mnou a spustil:

„Nemusíš vědět vše, existuje kus reality, který nelze vstřebat jako čistokrevný vědec. Každý jsme součástí celku jako kolečko v hodinkách. Jsme tu proto, že jsme těmi kolečky.  Pracuj, ale nezjišťuj, kolik ukazují naše hodinky hodin.“

„Pokud chcete, aby hodinky šlapaly, tak moje kolečko bude znát, jaký čas ukazujeme. Sorry, Robe,“ odpověděla jsem velmi rázně.

Rob povzdechl a řekl: „Jediné, na čem se čas nedokázal v historii lidstva podepsat, je ženská umíněnost.“

Kopla jsem jej mezi nohy a vyhodila ven.

Uplynulo pár dnů. Přišel Rob se dvěma lidmi.

„Pojď,“ řekl Rob.

 Vedli mne do části, kterou jsem neznala.  Temné chodby, hluk, výtahy… A pak to přišlo. Otevřeli laboratoř. V ní byl člověk. Zrovna ho umývali. Upřeně koukal před sebe. Byl trochu vyplašený. Bál se.

„Tady toto je číslo 100450. Je připraven na další fázi,“ oznámil Rob.

 Prošli jsme se kousek dál. Vedle oblékali dalšího, stejného člověka.

„Toto je číslo 100449,“ řekl opět Rob.

Za dalšími dveřmi nasedl jiný člověk do kabinky zavěšené na kolejnici a odjel pryč.

„Kam odjel?“ ptám se.

„Na testy.“

„Kdo to byl?“

„Neříkej tomu kdo, ale zatím pouze „co.“ Jsou to meziprodukty, je dobré se odosobnit.

„Cože? Jak meziprodukty? Vy jste vytvořili skutečné umělé lidi?“

„To už nejsou úplně lidi.“

„Kdo to je?“

Ti dva cizí lidi od Roba mne chtěli otočit a odvést pryč. Rob je zastavil.

„Tvoje noha je něco jako oni.“

„Ale vždyť se báli, to nejsou umělí lidé. Mají pocity, vy to nevidíte?“

„To je v této fázi nežádoucí vedlejší efekt.“

„Nežádoucí vedlejší efekt? Kam ten poslední člověk odjel? Chci to vědět.“

„Jasmine, to ti nemůžu teď říct, nemáš oprávnění…“

„Tak mi ho zařiďte. Ty chyby, co máte ve výzkumu, to je katastrofa, jestli oni jsou vyrobeni stejně jako moje noha, tak si pište, že si přejí umřít. Kde pak žijou?“

Rob mne zavedl na pokoj a pokračoval: „Jsou to pacienti a sem tam i naši klienti. Dostávají od nás nejmodernější péči.  Měli potíže a tady v našem centru jim dáváme to, co jinde nedostanou. Šanci žít a být noví a lepší. Přišli o části těla, onemocněli, a my jim tady vyvíjíme náhrady. Sama víš, že kovové náhrady byly slepou uličkou. Tohle centrum jim dává to, co máš ty. Náhradu kyberbiologickou. A sledujeme, jak to snášejí. Když jim je dobře, tak můžou zpátky.“

„Kam?“

„Domů, nebo kam chtějí.“

„Tam, kde svět už není jako dřív?“

„Mají kam jít.“

„Proč tam ten tak křičel? Proč ten druhý byl tak vystrašený? Je to normální?“

„Sem tam vznikne komplikace s odmítnutím nové umělé tkáně, sem tam jde ale o projev jiné nemoci. Epilepsie, rakovina, a tak dále… Tomu se nevyhneme ani tady.“

„Robe, ta noha není zázrak. Hrozně bolí. Takhle to mají všichni, co prošli místní léčbou, pokud se to dá takhle nazvat?“

„Ano, musí brát drogy, občas je vysadíme a sledujeme reakce.“

„Odkud jsou ti lidi?“

„Jsou to lidé, kteří neměli už jinou možnost, tak jsou tady. K tvé noze, drogy jsi nedostala záměrně, potřebujeme, abys cítila projevy našeho zásahu.“

„Moc děkuji, to bylo tak zlé s tou mojí původní nohou?“

„Gangréna.“

„Tak spusť, co je potřeba řešit?“

„Naši pacienti nebo klienti jsou trochu lepší kyborgové. Některé části těl umíme udělat semiorganicky, některé zůstávají jako protéza vyrobená z kovu a plastů. U orgánů umíme naklonovat téměř cokoli…“

„… mimo mozek, srdce, varlata a vaječníky,“ doplnila jsem jej.

„Tito lidé nepotřebují mít sex a děti, chtějí pouze žít nebo lépe řečeno „být.“ Děti jsou zázrak a ten nám zůstává zatím zapovězen. Děti se musí přičleňovat a procházejí zvláštní hormonálně-genetickou procedurou.“

Nevěřila jsem mu. V materiálech se píše o odběrech vajíček a pěstování spermií. Ano, v bankách, ale bylo to tam.

„Běž si dnes už odpočinout, Jasmine. Zítra ti ukážu trochu více.,“ řekl Rob a odešel.

Usínání nebylo jednoduché. Noha pálila jako čert. A když jsem si vzala želé proti bolesti, tak ve chvilkách klidu jsem si vybavovala ty dva muže s vyplašeným pohledem a číslem na předloktí… Pacienti…

Další den jsem po snídani šla s Robem rovnou do oddělení těch tzv. pacientů. Zrovna byl klid. Nikdo v té laboratoří nebyl tak jako včera. Rob mne chytl za ruku a otevřel jakési dveře. Zády ke mně seděl urostlý svalnatý muž. Byl pouze v ručníku.

„Jasmine, pojď,“ řekl Rob.

V tu chvíli mnou projel divný mráz a chvění.

„Jasmine, to je Adam, Adame, Jasmine,“ seznámil nás Rob.

Adam… Seděl a upřeně hleděl před sebe na hodiny. Byl to nereálně dokonalý muž.

„Robe, už ne,“ pověděl Adam pevným, klidným hlasem.

Já se jej chtěla hrozně dotknout, a jak jsem se rukou přiblížila k jeho rameni, pohlédl na mne. Rebecco, věř mi, jako kulový blesk, kdyby mnou projel.

„Jasmine... vzdej to,“ řekl Adam.

Rob mne vzal za ruku a řekl: „Jasmine, teď půjdeme zpět a řeknu ti, o co jde.“

Vyšli jsme z pokoje a šli k Robovi do laboratoře. Byla jsem zmatená. Rob začal mluvit:

„Adam je bytost, která má téměř vše vyrobeno. Pacient kategorie alfa. To znamená sedmdesát procent původního těla. U něj došlo k velmi radikálním změnám. A k dokonalosti nám chybí…“

„Srdce.“

„Ano, má ho mechanické. To původní bylo smrtelně poničeno při jedné nehodě. Adam má výborné předpoklady pro náš vývoj. Přesněji řečeno pro naši léčbu, jak jsem říkal.“

„Odkud přišel?“

„Je zvenku, nikdo neví, asi válka…“

„Jeho tělo je stejné jako moje hnáta?“

„Ano…“

„Bože! Kolik mu toho dáváte?“

„Nic, nechce nic. Nechápeme. Jasmine, chceme na něm vyzkoušet, přesněji řečeno chceme mu vyrobit srdce, ať není jako kyberkávovar. Tělo si žádá puls a ty strojky to dělají špatně. Stres ho může přivést do stavu, který neznáme, jeho srdce neumí reagovat na psychiku.“

„Nedokážu si takové bytí moc představit, odjakživa.“

„Dej mu srdce. On je pacient, který ti je k dispozici. Budeme ho sledovat, ty máš od nás vše, co potřebuješ, abys dala Adamovi to, co sám žádá.“

To, co zaznělo z úst Roba, to bylo jako sen, který nebyl pravdivý. Představ si, Rebecco, jsi někde v nějakém uzavřeném komplexu, po novodobé válce, s divnou nohou, kterou si máš chuť sama uřezat, a do toho poznáš člověka, který má skoro vše jako tvoje noha a čeká na to, až mu vynalezneš srdce…. Tohle by mne nikdy nenapadlo, že se stane. Žila jsem si svůj studentský bezstarostný život
v kampusu a teď tohle scifi.

Píp. Zpráva na holopadu.

„Ahoj, jsi tam?“

Odpovím: „Nevím.“

„Zachráníš mne, troufalá?“

„Koho mám zachránit?“

„Tady Adam.“

Cože?! On mi píše? Jak je to možné?

„Jak se ti daří, Adame?  A ODKUD píšeš?“

„Zítra přijď. Měj dobrou noc.“

Noc jsem probděla. Přišla jsem za ním a ani nehlesl. Pokorně poslouchal mé pokyny. Já mu měřila hodnoty. Jeho tělo bylo jak od Frankensteina. Tep nula. Pokaždé si mne se zájmem prohlížel. Ale zapochybovala jsem, že to psal včera on.

„Stýská se mi po srdci,“ šeptl.

To mne zarazilo.

„Kdo jsi, Adame?“

„Nevím...jen vím, že se mnou něco pořád provádíte pokaždé nového.“

„Řekli mi, že tě léčí po nehodě.“

„Ano. To mi řekli taky. Jak jsi na tom s tím srdcem?“

„Vím, jak na to. Ale musí se to důkladně odzkoušet.“

„Řekneš mi?“

„Ano.“

Mezitím jsem odebrala krev a vyměnila mu baterie pro nabití srdce.

„Pamatuješ si něco z před…“ ani jsem se nedozeptala.

„Ano. Mého psa a dům. A v něm postavy. Nic víc.“

„A kam potom tedy půjdeš?“

„Nikdo tu nic údajně neví. Prý je venku neobyvatelná zóna po válce. Rob je tvůj druh?“

„Tak něco. Známe se ze školy. Je to už dlouho. Zachránili mne. Asi díky němu. Taky mám jinou nohu, koukej…“

„Prý na tobě závisí úspěch této nemocnice. Děkuji, že jsi jako člověk.“

Divná věta. Procedura skončila.

„Uvidíme se za dva dny,“ řekla jsem a šla jsem ven.

Adam je opravdu úkaz. Jeho nadhled v situaci, ve které se ocitl... když pominu jeho neznámou historii, jeho vzpomínku na psa a dům s postavami, tak žít závislý na nabíječce, není úplně pocit, který bych chtěla mít. Ale na druhou stranu, až vyrobíme s Robem to srdce, tak bude závislý na našem výtvoru. No, hlavně si nečernit mysl a soustředit se na budoucnost Adama.

Adamovy hodnoty vykazovaly určitou nestabilitu. Hlavně nervové vzruchy nebyly v pořádku. Jeho náhrady se učí býti jeho tělem a hledají cestu ke komunikaci s mozkem. Už jsem ti, Rebecco, říkala o katalyzátoru, který dokáže řešit vjemy bolesti v komunikaci mezi tkáněmi. Srdce, pokud má tlouci samo, bude dnes jako nekonečná série bodnutí nožem. Toho se bojím, že to nezabere… A to přivede Adama k šílenství. Další dny jsem odebrala Adamovi vzorky tkání. Vždy jsme si povídali o tom, co dělám. Zajímal se o to hodně. Měla jsem ho ráda.

„Jasmine?“ Rob po pár týdnech přišel za mnou na pokoj.

„Jde vše dle plánu?“

„Ano, myslím, že za pár dnů můžeme zkusit vytisknout šablonu. Potřebuji ale model.“

„Máš nápad?“

„Ty.“

„Jak si to představuješ?“

„Naskenujeme ho. Adam ti je vcelku podobný.“

„Nejsi na toho Adama moc upnutá? Myslím lidsky?

„Robe…“

„Nezabývej se jeho povahou. Řeš to srdce.“

„Je zvědavý.“

„Jako ty. Jasmine, nechceš dnes večer přijít ke mně? Celkem mi chybí být s tebou…

„Nevím, Robe.“

„Budu tě čekat. Mimochodem, přišly zprávy, že na orbitě Marsu připojili další modul ke stanici…. Tady války a tam daleko takováhle věc. Na tom projektu dělal můj kámoš. Chtěl jsem to trochu oslavit dnes večer...“

Ano, šla jsem k němu. Netrvalo dlouho a propadla jsem chtíči jako nikdy předtím. Prostě jsem potřebovala to všechno vypotit.  Usnula jsem Robovi v náručí. Poprvé jsem ucítila i jeho něhu. Ale taky jsem poprvé zjistila, že existuje člověk, který mi nedá usnout. Adam….

Ráno jsem se probudila a na stolku zpráva: „Klidně spi, udělej si u mě volný den. Jako doma. Těším se. Rob.“

Po sprše a kusu želé jsem se odebrala k holopadu a sledovala záběry z Marsu. Dokázali to. Jako kdysi před sedmdesáti lety u Měsíce.

Jsem žena a ženy rády šmírují. Jeho pokoj byl jeden totální bordel. Prostě Rob. Žádná změna. Jako na kolejích… Ale našla jsem divnou věc… Nákresy na papyru. Lidské tělo jako skládanka.  Zřejmě jakýsi harmonogram. Výpočet, kde jsou zaznamenány pravděpodobnosti a čas, kompatibilita je stanovena jako proměnná, konstanta je jakási doba testu. K tomu je bokem uvedena kategorie s řeckým písmenem. Zvláštní záležitost. Náhle přijde zpráva. Holopad. Mám se podívat, nemám… Je tam upozornění. Rychlý náhled a zpráva: „Roberte, okamžitě dojdi do sekce Paradise.“

Co to je sekce Paradise? Na plánu centra jsem to našla. Je to za laboratořemi. A taky přímo za tímto pokojem. Rob tu není, chci ho najít. Není online. Vyšla jsem ven. A šla směrem k sekci Paradise.
Na chodbě trochu zmatek. Ale díky němu jsem prošla skrz dveře, kam jsem nesměla a schovala se za plentu. Místnost. Veliká a prosklená. A za sklem krajina, jakou jsem znala z dětství. Jak to?? A v té krajině je hned za sklem místo. Nádherné místo. A já viděla, jak přichází od lesíka desítky lidí. Pomalým, kymácivým pohybem. Mávají. I s dětmi. Pochodují v šíři. Hraje nádherná hudba. A najednou se v této místnosti objeví člověk v jejich oblečení, obklopený roboty. Ti toho člověka zavedou ke dveřím v prosklené stěně a otevřou. Člověk skrz tubus prochází ven. Z davu vystoupí dívka, obejme jej a jdou spolu pryč do lesa a s nimi i ostatní. V hale jsou stovky monitorů, a právě zapnuli monitor nový.

Co to bylo? Chtěla jsem za nimi, ten lesík, louka, sice vše pod kopulí, ale určitě lepší než tahle kobka. Adam tam půjde jednou taky?

„Jasmine, vylez,“ ozval se hlas Roba. Byl oblečen do skafandru. Vyšla jsem zpoza plenty. Ano, kvůli té debilní noze kulhám a scannery jsou asi i tady, lapili mne jako mušku.

„Proč jsi sem šla. Tady můžeš zanést infekci… Tak to nejde. Máme jít za profesorem.“

„To je kdo…“

Rob mne zavedl do jiného patra a tam seděl starý pán. S protézami místo rukou. Na vozíku.

„Kolegyně, posaďte se.“

Vzala jsem místo. Mezitím mi profesorův homebot přivezl sklenici s vodou.

„Tady kolega Rob Vás sem dostal a měla jste extrémní štěstí, že jste přežila, uzdravili jsme vás a necháváme vás tu nadále pracovat. Velice si vážíme vašeho potenciálu. Budu rád, když své vědomosti a nápady aplikujete do našeho lékařského výzkumu. Ale. Žádám Vás pouze o to, abyste respektovala svou roli a zanechala svých dobrodružných choutek, jako před chvílí v zóně Paradise. Viděla jste druhou etapu léčby našich klientů. Jsou ve stavu, kdy jsou schopni po našem zásahu relaxovat v této zóně Paradise. Cílem je psychoterapie, která je připraví na další fázi života. Zóna Paradise se ale netýká vás, vy jste v týmu, který umožní klientům díky fyzickému zásahu vykročit do fáze 2. Klienti v Paradisu jsou velmi náchylní k infekci. Pokud vím, věnujete se klientovi jménem Adam Nowitzky. Věřte, je to výzva. Víme, co umíte a pomozte mu. Prosím, pohybujte se ale ve vám určených místech. Je to důležité pro bezpečnost našich klientů. Děkuji, jděte.“

Rob mne vzal pryč. Nebyla jsem schopná momentálně reagovat.

„Je to ten nejvyšší v našem centru.,“ řekl hrdě Rob.

„Proč má kovové ruce?“ optám se drze.

„Čeká na svoje bio. Netlačí na to pro sebe. Tím všem morálně dokazuje, že klienti pro něj mají větší smysl než jeho vlastní zdraví.“

Na pokoji jsem se pořád převalovala. Dostala jsem nápad. Robovi jsem napsala, že se mi to včera líbilo. Že bych přišla i dnes. Poslal: „OK.“

Hovado. Adama jsem dnes neviděla. Byl na aktivaci neurospojek. To se dělá pod narkózou. Je to zhruba stejný pocit, jako když žiletkou hobluješ nerv.
Rob sehnal víno. Ten večer si vzal takzvaný off mode. Něco jako dovolená. Na síť je připojený pouze v omezeném módu. Já nechala svůj holopad na pokoji.

Vrátili jsme se v čase na kolej v kampusu. Se vším všudy. Chyběla mi pizza a kola. Jenže v tom Robově bordelu bude stoprocentně něco, co mne může zajímat. Trochu to zkrátím. Noc plná vášně a zábavy. Ráno jsem se probrala opět sama. Po sprše jsem si sedla k jeho pracovnímu stolu a začala pátrat po něčem, co mne zaujme. Však proto jsem taky tady. Netrvalo dlouho a našla jsem staré karty do holopadu. Má to štítky s názvy Cyklus dvě stě dvacet pět, Cyklus dvě stě padesát jedna. Vzala jsem je. Šlohla. Byly pod hodně jetým bordelem. Pak jsem se odebrala k sobě. Okamžitě ke mně přijel homebot.  Udělám krok, on popojede.
Udělám zpět. On též. Co to zas je?  Oni na mne napojili homebota… No nic, šla jsem na pokoj. Homebot poslušně zůstal u dveří před mým pokojem. Zhruba za hodinu musím za Adamem, před třemi dny jsem odeslala rovnici do laboratoře a mají dodat první terapii šitou na Adama, která má řešit prodloužení životnosti buněk u bionáhrad. Abych ti to trochu vysvětlila, každým použitím jakékoli buňky, dochází k přiblížení jejího rozpadu. Já jsem přišla na způsob, jak toto téměř zastavit. U srdce je toto zásadní věc. U Adama budu toto testovat na jeho bionáhradě na přitahovači prstů na noze. Jsem ale nedočkavá kvůli tomu, co jsem si půjčila od Roba. Odpojila jsem svůj holopad od sítě (to se sice nesmí, ale vymluvím se na to, že mi spadl na zem a vypadla baterka).
Vsunula jsem kartu Cyklus dvě stě padesát jedna.

Bylo tam asi tisíc souborů. Spustila jsem první video. Viděla jsem záběr rodiny sedící u jezera. Měli piknik. Všichni členové měli černé brýle. Bílé obleky s těmi čísly, co jsem už viděla. Vypadali šťastně. Otec zrovna nalil své dceři pití. Objevil se na pár sekund záblesk a prudké světlo.

Konec souboru.

Další video opět, jiná rodina sedí, opět černé brýle. Opět záblesk. Jiné video, nějaká skupinka stojí v řadě. Najednou se začnou chvět, koukají na sebe, pouze jeden člověk zůstane stát, ostatní v křeči leží na zemi. Proboha, co to je za šílenost? V jiném adresáři zvaném „ex“ jsem otevřela náhodný soubor. Jsou tam záběry na jakési roboty, off-line. Jsou zaparkování. To nejhorší video mne teprve čekalo.
 Byl tam malý chlapeček, který držel ležícího asi jeho tatínka. Přijel jeden z těch robotů, to dítě si nasadil do nějakého koše a odvezl ze záběru. Jediné, čeho jsem si všimla, že ta krajina byla pustá a ten otec měl na zádech nápis M 09.

Pak střih. Záběr, operační stůl. Tam dítě, kope nožičkami a roboti mu vrážejí do pupku nějakou jehlici s hadicí, dítě křičí, hlavu mu chytnou nějakým svěrákem… A stop. Vypla jsem to. Co to bylo? Co to má Rob za úchylárny na těch kartách?! Kdo to točil? A kde? Vždyť to vypadalo jako tady...
Vůbec mi v šoku nejprve nedocházelo, že jsem uvnitř jednoho zvrhlého centra, kde jsou vraždy denním chlebem. A Rob si tyhle věci ukládá na disky, a ještě to má mezi sušenkami v šuplíku. Zvracela jsem. A přímo na můj holopad. Okay, aspoň mám alibi.

Samozřejmě, otevřely se dveře a v nich stál můj věrný homebot. Zapnul scanner a prohlédl pokoj. Našel zvratky. Pípl. A přijel čistič. Můj pozvracený holopad vyhodil do své bedny a odjel. Super. Nemám nic. Ale oni taky ne. Můj výzkum byl zaznamenán v tomto padu. Šla jsem naštvaná za Robem, ať mi vysvětli ty filmy. Akorát nemám ty jeho debilní karty. Šla jsem tedy k Robovi. Zamčeno. Můj věrný homebot mi sdělil, že mám jít na pokoj Adama. Čas přišel. Okay, okay. Žádný problém. Vešla jsem tam. Adam seděl v křesle. Něco si zapisoval.

„Ahoj, Jasmine,“ pozdravil Adam.

„Ahoj.“

Tak mi to vpusť do žil.“

„Adame...“

„No, honem. Věřím ti. Těším se na to.“

Nechtěla jsem udělat blbost. Chtěla jsem mu pouze říct, co jsem viděla na tom disku. Emulze byla připravena v kapáku. Adam vstal a lehl si na lůžko.

„Co si zapisuješ, smím-li se optat?“

„Postřehy. Je dobré si něco uchovat. Víš jak, ten dům a postavy, ať se nestane nic takového znova, jestli přijdu o paměť.“

„Důvtipné. Adame.“

„Jasmine, pusť tu svou emulzi do mne. Já chci být jednou zase člověk...“

„Vždyť jsi.“

Adam si lehl, chytl mne za ruku a řekl: „Jsi ta nejkrásnější bytost, kterou si dokážu každý den vybavit.“

Vtip. Má prostě chuť dělat vtipy.

Napsala jsem mu na papír: „Adame, viděla jsem umírat lidi.“

Pohlédl dlouze do světla.

„Já se bojím, že…,“ opět jsem se nedozeptala.

Adam šeptl: „Dům a postavy, tos viděla?“

„To ne, dům ne…“

„Bylo tam jezero?“

„Ano.“

„To nemohlo být přece nic zlého…“

Roztok mu vjel do žíly a Adam usnul.

Večer by se měl probudit. Emulze má nastartovat proces aktivace spojů nervů, které se k sobě chovají cize.

Vešel Rob.

„Jasmine, jak je na tom?“
„Akceptuje kůru. Večer bude vzhůru.“

Šli jsme k Robovi. Na pokoji mi řekl: „Proč jsi mne hledala?“

„Můžeš mi říct, co bylo na těch kartách?“

„Kde jsou ty karty?“
Otočil se k homebotovi a přikázal mu, ať vyjede z pokoje.

„Kde jsou ty karty?“

„Nevím, někde je odvezl čistič s mým pozvraceným holopadem. Když pominu to svinstvo, cos tam měl nahrané, tak jsem přišla o holopad s daty.“

„Jasmine, oni ví, že holopad byl poničený. Mají zálohu. A díky tomu se přišlo na to, žes tam vysunula nepovolené médium, které nejde přečíst dálkově. To je vždycky průser! Proč jsi to udělala?! Tady za to hrozí... Za únik dat…“

„No co? Budou nás kuchat jak to dítě z toho videa?! Co to tam máš za svinstva?!“

Rob se zamyslel a řekl: „Hele, to mi dal jeden kámoš na výšce, tam bylo tisíce věcí a tyhle zrovna nevymazal.“

Rob lže. To poznám. Kryje zlé věci.

„Každopádně, musíme ty karty získat zpět. Jinak bude hodně zle…,“ pokračoval.

„Je dobře, že budou zničeny. Fuj…“

„NESMÍ být zničeny.“

„Robe, dej mi pokoj s tím…“

„Jasmine, jde o náš život. Rozumíš? Nesmí se stát chyba.“

„Kvůli dvěma úchylným kartám? Chceš se jít teď hrabat do odpadků?“

„Jsi kráva.“

Vzal svůj holopad. Pípnul. Za dveřmi se objevil čistič. Vložil čističovi do koše chomáč nějakých drátků a šroubků. Rob mu na panelu zadal nějaký kód. Vytáhl pak jiný starší pad. A ťukl do něj a čistič odjel.

„O všem, co tu vidíš, budeš mlčet,“ řekl Rob.

Na padu je vidět černobílý pohled z kamery čističe. Minul asi dva lidi v pracovním oděvu. Vjel do menších dveří.  Šlo špatně vidět, kudy jede.

„Kam to jede?“

„Do skladové zóny. Recyklační část. Tam by to mělo být.“

Za chvíli jsme viděli velikou podzemní halu. A Rob jej řídil k první hromadě harampádí. Byly tam kusy robotů. Nebo ne, spíše protéz.

„To bude jinde,“ řekl Rob. Projížděl dlouhou chodbou a najednou kaluž. „Ten bude jak prase, musí pak do myčky.“ Vedle kaluže jsem zahlédla divnou hromadu.

„Zastav! Co to je?“ dloubala jsem prstem do Robova ramene.

Čistič postupoval dále. Rob byl ticho. Ta hromada vypadala jako kupa těl, ano, ano, zahlédla jsem tam ruku, hlavy, dětská tělíčka. Kus šatů s nápisem M 88.

„Robe? Co to je?!“

Začala jsem křičet. Ten člověk jménem Rob se mi v okamžiku totálně zhnusil. Zvíře. Věděl o tom.

„Jasmine, uklidni se, to je márnice…“

Znova mne natahovalo na zvracení. Rob zaujatě řídil čističe dál. Vzala jsem ten jeho starý pad a v zuřivosti jím mrštila o stěnu.

Ticho.

Po chvíli se Rob na mne podíval a řekl:

„Tos neměla, Jasmine. Budou pátrat, co se stalo s tím tvým holopadem. A najdou ty karty.“

„Ty jsi snad robot, Robe… Ty řešíš debilní karty… Ale co to bylo za mrtvoly? To byl kdo? To byli ti klienti? Nebo pacienti?! Čeká tohle Adama? K čemu vám je pro něj to srdce? Na to Vám seru!“

Otevřela jsem pokoj, kopla do homebota a odešla k sobě na pokoj.

Plakala jsem. Ta zrůdnost... Ta beznaděj. Radši jsem měla chcípnout v té pouští. Ale nakonec si říkám, vždyť by nebyla tvá máma, Rebecco. Homebot stál nehnutě vedle mne. Já si lehla a vyčerpáním jsem usla. Večer se má probudit Adam.

Probudil mne Homebot. Čas procedury. Vstala jsem a rezignovaně šla za Adamem na jeho oddělení. Homebot za mnou. Přepadla mne paranoia. Jako by opravdu něco vidělo ve vzduchu.
Adam stál v pokoji a prohlížel si prsty, byl napojen na výživu. Jeden z laborantů právě odcházel.

„Proč jsi plakala, Jasmine?“ zeptal se hypnotickým hlasem Adam.

„Jak víš…“

„Dobrá práce. Ruka je svěží, jsi talent. Bolí trochu víc než ostatní protézy a náhrady, ale to je dobré znamení.“

„Promiň, asi jsem nedomyslela vše.“

„Nic se neděje. Jediné, co chci, aby mi nebylo špatně, ale aby mi bylo dobře. Mé srdce je mi čím dál blíže. Chápu správně, že pracuješ na tom, aby docházelo k bezvadnému přenosu signálu mezi mozkem a svalem a aby každý úder srdce nepředstavoval bolest.

„Ano…“

Žasla jsem.

„Jasmine, dokážeš to. Žádný strach. Mám v sobě ten stroj, když se nepovede výměna za bionáhradu, budu mít stále ten stroj. Jsem na to připravený.“ 

Napsala jsem na papír: „Musíš pryč.“ Adam ten papír roztrhal a hodil ho do boxů na odpadky. Zapnul svůj pad. Nadepsal zprávu:
„NewAge 001

Odeslal ji. Přiběhl Rob.

„Jasmine, jdi odsud.“

Adam náhle chytil Roba, vyřezal mu kouskem nějakého plíšku z předloktí čip. Rob ryčel bolestí, až to ve mně dunělo. Všude krev. Mezitím přijela robohlídka. Adam zvedl mého homebota a mrštil jím po těch dvou. Adam ten Robův čip vložil do kapsy na svém obleku. Rob se svíjel v koutě.

„Proboha, cos to udělal, ty nedodělanče!“ řval Rob.

Adam Roba připoutal k posteli a dal mu kapák. Jiný kapák. Rob sebou mrskal. Za pár vteřin se uklidnil. Adam vyběhl ven a zavřel dveře. Rob nepřítomně koukal do stropu. Začal alarm. Potemněla světla. Za dveřmi hrozné rány. Hluk. Křik několika lidí. Děsivé momenty ticha. Adamův holopad stále svítil. Jeho zpráva doručená 734 adresátům. Robovu ránu jsem trochu ošetřila. Klikla jsem v holopadu na jiné uživatelské prostředí. Tam byla vyobrazena maketa mnou vytvořeného srdce z 3D-tisku. Pak další soubor se srdcem v organické lázni.

Co to je? Jak to, že to má Adam v holopadu?

Opět rány. Náhle se otevřely dveře. Ticho. Rob se probral. Nemohl se hýbat. Vzala jsem jeho lůžko a jela pryč. Na chodbě tři zničení roboti a dvě mrtvá těla laborantů. Dojela jsem do haly Paradise. Tam stál Adam, a ještě dva kyborgové, klienti. Zrovna podřezali laboranta. Ten se škubal na zemi a chroptěl. Nechali ho tak a hleděli na to, jak se snaží zachytit posledních nitek života.

Za kyborgy jsem uviděla profesora. Adam za ním přišel a profesor řekl: „Už nejste člověk, pane Nowitzky, jste náš syn.“

Adam vzal dlouhou tyč a vrazil ji profesorovi za krk podél páteře a zlomil ji. Profesor zakňučel a začal se taky chvět.

„Ať si sem přijdou. Ať to zkusí, profesore,“ řekl Adam.

Profesor s vyvrácenýma očima mával bezmyšlenkovitě svými protézami ve snaze zachytit Adama. Jeho tělo se sesunulo k zemi do kaluže krve od laboranta. Ti dva kyborgové odběhli pryč. Adam přišel, vzal Roba, posadil ho do křesla a prohlásil: „Jasmine si vezmu s sebou, bude to má žena. Ty, doktore Roberte, jsi poslední, kdo zůstal. Udržuj centrum v provozu. Vrátíme se. Jestli selžeš a necháš nás napospas kolabujícímu systému, už se pak nikdy neprobereš. Zařídil jsem to.“

 Adam mne vzal za ruku, vytáhl čip, dveře se otevřely a my šli ven do stejného lesa, kde jsem tehdy předtím viděla odcházet ty lidi.

Adam řekl: „Vím, kde je ten dům.“

Po asi hodině jsme došli k jezeru. Ukázal rukou. Stál tam dům. Malý. Dřevěný. U něj seděli lidé a kyborgové. Vešli jsme do domu. Uprostřed byl stůl a židle. Adam se rozhlížel. V rohu byla skříň. Zvedl ji. Pod skříní byl list.

Adam se na mne dlouze zadíval. Pochopila jsem, že můj život právě naskočil na novou nečekanou cestu. Na listu bylo napsáno: "Vize a představy jsou našimi vlaky z budoucnosti. Abychom do nich mohli nasednout, budujme pro ně koleje k našemu světu. Ty koleje se jmenují bádání a odvaha. Eric Karplus.“

 

Líbila se vám povídka? Chtěli byste si přečíst její pokračování?



Reklama

Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku dobré zprávy.

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

Zveřejněte PR článek na online magazínu Vanili.cz!

Popkulturní magazín provozujeme již od roku 2006.

Mám zájem