Vlasta Toman - velký rozhovor
Ivo Fencl si povídal s ikonou českého komiksu
26. 2. 2015 ( - Ivo Fencl - ) S publicistou, scenáristou a spisovatelem Vlastislavem Tomanem jsem se seznámil v české Obci spisovatelů a Středisku západočeských spisovatelů na Americké 29, ale to jsem začal nejméně podstatným. Ledacos jsem o „Vlastíkovi“ věděl už z dřívějška, tak jako mnozí z nás, kteří v dětství listovali, prohlíželi a četli ABC mladých techniků a přírodovědců, kde pan Toman působil od jeho vzniku (1957) zprvu jako redaktor techniky a již od roku 1959 jako šéfredaktor. Pětatřicet let života s tímto časopisem vyústilo v novém miléniu ve funkci odborného poradce.
Jak jsi se vlastně stal novinářem a spisovatelem? Vždyť jsi původně studoval elektrotechniku a měl být konstruktér.
V Plzni jsem ale chodil do filiální redakce Mladé fronty, kterou tenkrát vedl redaktor Ludvík Mištera, báječný člověk, a bylo nás víc, kteří jsme tam pomáhali. Občas jsem přišel i s nějakou novinářskou informací a Ludvík mi jednou povídá: „Vlastíku, přece dokážeš zprávu napsat sám!“ Tak jsem to zkusil. Šlo to, a tak díky, Ludvíku Mištero, žes mi pomohl životní výhybku přehodit.
Dodnes o sobě občas říkáš, že jsi Plzeňák žijící v Praze? Proč vlastně?
Protože jsem se v Plzni narodil a prožil tu zhruba prvních dvacet let života, abych pak odešel na vojnu s přesvědčením, že se sem zase vrátím. Ale osud mi přehodil mezitím výhybku a já zamířil z Písku, kde jsem sloužil u spojařů, do Prahy. Ani tam, v redakci vojenských novin Rudá zástava, kde jsem tři roky dělal redaktora kulturně osvětové práce, jsem však ještě neuvažoval o tom, že už se do Plzně nikdy nevrátím.
A odkdy tedy?
Když vojenští páni Zástavu zrušili, naskytla se možnost nastoupit do nového časopisu pro děti.
Což bylo ABC.
Ano. Naskytla se tím šance, jak si splnit dávný sen, který jsem měl už jako puberťák čtoucí nejen Mladého hlasatele, ale zejména poválečný týdeník Vpřed.
Právě redakci skautského Vpředu jsi prý i několikrát navštívil.
V letech 1947-1948, poznal jak tak doktora Karla Bureše i Jaroslava Foglara a nástupem do ABC se ze mě stal Plzeňák žijící v Praze, což platí dodnes. Celé mé plzeňské údobí od dětství až po dospělost se mi přitom stalo doživotním zdrojem inspirace v mé literární práci a připomenu jen kreslený seriál Strážci, který se odehrává z velké části na Petrohradě a plzeňských Slovanech, což jsou v komiksu Petrov a Slovanka.
Ale taky v okolí Plzně.
Jistěže. Na Hrádku - i jinde. Hrdiny přitom je pětice kluků a původně jsem to já (Hadži) a moji kamarádi Václav Štekl (Zrzek, v reálu známý budoucí herec), Míra Liška (Honza), Vláďa Bednář (Robin) a Zdeněk Vřešťál (Kája). Celkem vzniklo 176 stran a tři knihy. Trampoty s kapitánem, Trampoty na pokračování a Strážci Žulového paláce.
Četl jsem i tvou vzpomínkovou práci Můj život s ABC – ábíčkem (2005), ve které uvádíš ještě i další příklady svých vztahů s Plzní...
Jsou tu i dvě knihy Objevení Sluneční země a Příběhy psané střelným prachem, které obě dvě vyšly v Západočeském nakladatelství. K napsání první z nich mě inspirovaly příhody, které jsme prožívali jako parta plzeňského souboru Divadlo naší doby (DND) v někdejším mlýně u Stříbra, a k druhé vedla cesta přes proslulou sbírku historických zbraní v tehdejším Městském muzeu v Plzni. Učarovaly mi na celý život, takže jsem v příbězích psaných střelným prachem pokračoval i ve výboru Dlouhý oheň smrti, ale s Plzní a jejím okolím jsem spojil i jiné aktivity. Například už v roce 1959 jsme měli první sraz čtenářů ABC na Radyni a později přibyly srazy u rozhledny na Chlumu i pod Přimdou. Dlouho jsem spolupracoval s tehdejším Krajským domem pionýrů a mládeže i s Městskou stanicí mladých techniků. Došlo i na řadu besed a na zdejším výstavišti se konala z mé iniciativy I. celostátní přehlídka mladých techniků (1961), na které mělo Ábíčko vlastní expozici. I v mé pozdější literární tvorbě se však plzeňské prvky vynořují a občas je hrdinou Plzeňan či aspoň někdo ze západočeských končin.
Tvůj sci-fi titul Velmistr žánru však má nepochybně minimálně celostátní dosah.
Mě to velmi překvapilo, když jsem tehdy byl pozván do Chotěboře na 12. Festival Fantazie, abych převzal ocenění v anketě Aeronautilus a aby tak byla ohodnocena má dlouholetá organizátorská i tvůrčí práce.
Kdo o titulu vlastně rozhodoval?
Hlasy odborníků, to jistě, ale na druhé straně i účastníci festivalu, kteří většinou náleží mezi mladou generaci. Překvapilo mě i potěšilo, že taky oni má dílka znají. Ať už komiksy nebo prózy. V ABC jsem přece jen býval víc na očích, zatímco jako senior mám takových příležitostí méně.
Avšak jsou.
Naštěstí. Svého času jsem kupříkladu vystoupil v České televizi v pořadu RETRO, jde o díl věnovaný starším českým seriálům a při té příležitosti jsem obdržel i další titul, neboť mě nazvali ikonou českého komiksu.
Nu, a na veletrhu Svět knihy v Praze ti pak udělila Akademie science fiction, fantasy a hororu i cenu v kategorii Za dlouholetou práci pro SF, opět s přihlédnutím k zásluhám o rozvoj českého komiksu. Nehrála tu ale nakonec určitou roli i nesporná kvantita tvé tvorby?
Předpokládám, že na prvém místě to byla kvalita. A také některé mé aktivity ve sporech o to, co to vůbec je komiks. Na rozhraní roků padesátých a šedesátých byl šmahem odsuzován jako západní ideologická diverze, proto i zakazován, ale pak se společným postupem redaktorů přece podařilo dosáhnout toho, že dnes náleží do literatury jako její žánr.
Původně ho trochu metli pod koberec?
Studená válka rozhodně řádila v mnoha oborech a směrech. Nám se povedlo nastolit jakýsi neutrální stav. Něco podobného se pak opakovalo letech sedmdesátých a také se podařilo komiks zachovat i rozvíjet, až se dá nakonec napsat, že se ve druhé polovině dvacátého století dařilo českému komiksu jako nikdy předtím. A však tu taky byla široká platforma pro publikování. Všechny naše časopisy pro děti a mládež tenkrát komiksy tiskly, od Sluníčka a Mateřídoušky, přes Ohníček a Pionýr, včetně Sedmičky, Mladého světa i novin Mladá fronta, všude se objevil, a pochlubím se, když řeknu, že právě ABC bylo jakousi vlajkovou lodí v tom směru. V každém čísle jsme uveřejňovali dva velké komiksy, jeden malý humorný, stripy v rubrice Kompas a často jsme je vřazovali i do přílohy „déčka“. Od roku 1985 začaly navíc pravidelně vycházet ABC speciály, a ty přinášely jak reedice úspěšných seriálů z časopisu, tak příběhy nové. Sečteno šlo o stotisícové náklady za dostupnou cenu. Námětů a scénářů jsem napsal jen tehdy asi čtyřicet a zmiňovaní už Strážci jsou dokonce hned po Rychlých šípech tím druhým nejdelším seriálem z klubovního prostředí.
Pak tu ovšem je i kultovní sci-fi o Kruanovi, byť ten sám se objevil teprve ve třetí sérii. Sestává, připomenu, z cyklů Příhody Malého boha, Příchod bohů, Kruanova dobrodružství, Kruanova cesta, Kruan a bohyně a Kruan a Pozemšťané. Řekl bys něco i k jejich plánované filmové podobě?
Nejméně snad to, že ve světě filmované komiksy právě frčí.
Chystá se fantastický film Kruanova dobrodružství
Zfilmované komiksy novu frčí s Abc, ale jednu dobu...
Měli jsme tenkrát nesporně časopisy pro děti, které nám záviděli na obou stranách železné opony, a to jak novináři, tak pracovníci mládežnických organizací i pedagogičtí odborníci, jak vím z mezinárodních konferencí, ze setkání dětských organizací i z návštěv partnerských časopisů a pobytů zahraničních kolegů zde. A nechť je mi prominuto, že stále mluvím o Abc, ale právě tento časopis byl mnohokrát oceňován jako unikátní a originální, zvlášť v kombinaci s tak vysokým nákladem. Výrobní náklady tenkrát pokrývala tzv. záporná daň čili dotace ze státní kasy, a když nastala cenová liberalizace (1990-1991), šly ceny všeho, jak víme, raketově nahoru a progresivně vzrostla i daňová zátěž. Nebylo tehdy výjimkou, že udělali v Mladé frontě ekonomické propočty, aby určili cenu toho kterého časopisu, a hned vzápětí se vše zase změnilo. Tiskárna zvýšila cenu, papírna rovněž, barvy také podražily, distribuce najednou požadovala vyšší rabat a v rodinách se ještě k tomu začalo šetřit právě na časopisech pro děti. V Abc jsme předtím a v průběhu let měnili ceny jen o pár desetníků a v osmdesátých letech jsme marně žádali o zvýšení ceny ze tří na pět korun, když jsme měli náklad okolo tří set tisíc výtisků. Ale ÚV KSČ zdražení zamítlo. Nebudeme přece zdražovat dětem časopisy! Oblečení dětí se ovšem zvýšení cen dočkalo a koloval tento vtip: Co je nejlepší antikoncepce? Dětské dupačky nad manželskými postelemi!
A druhou příčinou krachu po převratu se stala příliš pomalá reakce na vpád zahraničních časopisů, jejichž české mutace byly konkurenční právě i cenově. Ony časopisy byly nové a s příchutí donedávna nedostupného zboží, což lákalo. Ano, vzniklo i několik českých, zejména pro ty mladší děti, ale většinou záhy zanikly. A abych shrnul to známé, je dnes hlavním měřítkem úspěšnosti toho kterého titulu jen prodejnost a zájem inzerentů zadat reklamu.
Pochopitelně. Zatímco za totality nebyla ekonomická návratnost důležitá…
Ale taky byla. Stát měl ovšem možnosti, jak přerozdělovat finance, a podpořili se třeba právě dětské časopisy. Má dáti, dal, platí v každé ekonomice.
I proto mělo v letech osmdesátých dojít k úpravám a tehdy by zdražení nebylo ještě velké, takže by je rodiče přijali. Jen u Ábíčka se v letech 1972-1989 zdvihl náklad ze 135 000 výtisků na 315 000, a tedy vzrostl i zisk.
Časopisy byly ovšem ideologicky manipulovány vydavateli, tedy i Socialistickým svazem mládeže (SSM) a Pionýrskou organizací SSM (PO SSM).
Nemohu dost dobře mluvit za deník Mladá fronta nebo za týdeník Mladý svět, sídlící v Panské ulici, zatímco dětské časopisy do roku 83 několikrát měnily adresy, soudě však podle různých průšvihů, dělali kolegové dobré a čtené mládežnické noviny. Jak to míním? Vedle nezbytných oficialit se často pouštěli i na pole neoraná a byli neposlušní. U dětských a pionýrských časopisů, jak se těm našim říkalo, bych zkrátka řekl, že jsme zachovali profil a tvář. A konkrétněji? Leccos se prostě dalo ošidit a obejít i jen přifařeným znakem sjezdu či výročí k článku anebo reportáži. Samozřejmě, že se nahoře občas něco nelíbilo, i zahřmělo a přišla kritika a dopadlo pár postihů. Ale pro mě osobně je tím nejtrefnějším hodnocením takzvaně totalitní minulosti, když se mi do ruky dostal dopis jednoho tatínka, který o Ábíčku říká, že to byl časopis, který se dal číst.
Pamatuji také, že váš časopis mnohé podnítil k budování tzv. minikár. A vzpomněl bys i na čtenářské kluby? Pokud se nemýlím, šlo o vcelku unikátní vztah časopisu se čtenáři, co v zahraničí neexistoval.
S myšlenkou čtenářských klubů přišel ovšem jako první Jaroslav Foglar v předválečném týdeníku Mladý hlasatel. Měl velké zkušenosti jako skautský vůdce a dokázal je využít k vytvoření jednoduchého, ale lákavého programu „Třináct bobříků“. Vytvořil vzorové Rychlé šípy a ty ukazovaly, co a jak v klubu dělat, jak prožívat volný čas a jací by kluci i děvčata měli být. Přihlášky se jen hrnuly a za čtyři roky 1937-1941 jich bylo redakcí zaregistrováno přes 24 600. Ale je taky pravdou, že ne všechny ty kluby existovaly stále. Některé přežily sotva pár týdnů nebo měsíců. Pak se rozpadly. Ale dost bylo i těch, které přežily okupaci, i když časopis dávno neexistoval. Po ní Foglar obnovil kluby v časopise Vpřed a obohatil jejich činnost o nové prvky i podněty. Ale i tady kluby, a bylo jich asi 12 300, skončily v roce 1948 se sloučením Vpředu s týdeníkem Junák. Údajně kvůli šetření papíru.
Uplynulo patnáct let... Pak...
Bylo lákavé zkusit, zda by také děti šedesátých letech o klubovou činnost měly zájem. Doba se však změnila a měnily se i zájmy. Existovala navíc jednotná dětská pionýrská organizace přifařená ke škole. Naštěstí se ukázalo, že by přece jen bylo vhodné i prospěšné obohatit její činnost o práci v místě bydliště, a tedy mimo školu, a Ústřední rada PO ČSM hledala možnosti, jaký dát dětem program. Právě Abc jej našlo. V září 1960 jsme odstartovali celoroční hru Volá vesmír. Vesmír byl totiž v popředí zájmu, létaly první družice a kosmické sondy, připravovali se první kosmonauti a došlo na lákavé motto Hrajte si na raketové posádky. Kluby se velice podobaly foglarovským, ale zaměřily se na poznávání vesmíru, kosmické techniky a vůbec na moderní vývoj. Do popředí se však dostala i ochrana přírody, která Ábíčku také patřila, a my začali zakládat hlídky ochrany přírody. Ukázalo se navíc, že své zájmy chtějí uplatňovat i děvčata, a tak vznikaly dívčí kluby. V menším měřítku se uplatnily i další zájmové obory a celkem jsme nakonec zaregistrovali 6 500 klubů, z čehož bylo zhruba 5 000 „živých“. Stále jsme totiž měli přehled o tom, zda klub pracuje anebo už skončil, a také jsme registrovali řadu generačních klubů, kdy zakládající a odrůstající parta předala název i číslo mladším členům, ti pokračovali a třeba štafetu opět předali.
Autorem obsáhlého a velmi pěkného rozhovoru s Vlastou Tomanem je Ivo Fencl, kterému tímto děkujeme za možnost rozhovor zveřejnit.
Fotogalerie z natáčení promo snímku Kruanova dobrodružství
art-lina2.jpg
art-lina3.jpg
art-lina4.jpg
marie-dolezalova-vlasta-toman.jpg
novinky2.jpg
vlasta-toman.jpg
vlastislav-toman.jpg
img_1884.jpg
