Rozhovor se spisovatelem a překladatelem Miroslavem Valinou

Miroslav Valina

Vozíčkář Miroslav Valina (*1963) publikoval již v Mladém světě a samizdatu před rokem 1989. Je překladatel z několika jazyků, ale hlavně z angličtiny; uvedl na zdejší trh například sbírku povídek Henry Kuttnera Roboti nemají ocas. Věnoval a věnuje se spolupráci s Ikarií a řadou časopisů. Je spoluautor vodáckých knížek Drž hubu a pádluj! (2011) a Trosečníci řek (2013) a samostatně mu vyšlo dalších šest titulů: Nenalézači pokladů (1998), Claim (2008), Kanady pro vílu (2008), Ukrutně blízká setkání (2010), Vlčí pouto (2014) a Žili a kostky vrhali (2014).

Odkdy píšete a co považujete za první své kloudnější literární dílo?

Někdy ve třetí třídě jsem napsal, ilustroval a sešil dohromady svou první knihu – dobrodružný příběh o mluvícím papouškovi a jeho cestách. Vyrobil jsem ji v nákladu dvou exemplářů, ale ani jeden z nich se nedochoval… Později je těžko říct, jestli to byly nejprve mikropovídky, co jsem psal do rubriky Táborový oheň v časopise Mladý svět při svých studiích na gymnáziu v Roudnici nad Labem, a možná spíš povídky Štěně a Dvanácterák. Uspěly v roce 1986 a 1987 v trampské literární soutěži Trapsavec a vyšly v trampském samizdatu; Dvanácterák potom i v mé první povídkové sbírce Nenalézači pokladů, kterou vydal Avalon (1998); takže asi tuhle sbírku bych nazval prvým svým kloudnějším literárním dílem.

Není snadné psát a ještě těžší je knihy diktovat. Mnozí to uměli, ale my pak asi musíme dost škrtat, ne?

To je pravda. Pro mě navíc dost nepříjemná, protože mám nervosvalové onemocnění, které postihuje nohy i ruce a spěje k tomu, že dřív nebo později budu texty opravdu už muset jenom diktovat, což by mi docela vadilo. Potřebuju text uchopit, pracovat s ním. Představ si třeba malíře, jak někomu dává pokyny, kudy vést tahy štětcem… Na druhou stranu se ale technika vyvíjí, klávesnice při práci s počítačem jistě bude čím dál míň nezbytná, a než mi ruce odejdou úplně, snad už je ke psaní nebudu potřebovat.

Jak jste se dostal k jiným jazykům?

Vlastně na gymnáziu. Dneska už asi nemá smysl vyprávět, že to bylo za minulého režimu a že nebylo jen tak, aby kluk na vozíku studoval gymnázium.

Jistě to ale bylo možné.

Soudružka ředitelka to každopádně viděla skepticky a otestovala si to hned zpočátku tím, že jsme v budově bez výtahu shodou okolností měli třídu ve druhém patře. Ale určitě tehdy někde v blázinci scházela klika, protože jsem ji měl já. Na spolužáky. Bez nich a bez toho, že mě čtyři roky doslova tahali z patra do patra, by moje studia skončila dřív, než začala. A samozřejmě bez podpory rodičů. Ti mj. odmítli doporučení, ať nestuduji gymnázium, ale střední školu některého z ústavů pro postižené děti, jak tehdy bylo zvykem.

Takže jsem studoval gymnázium, měli jsme tam skvělou profesorku francouzštiny a já si ji okamžitě zamiloval. Jak francouzštinu a Francii, tak pedagožku; a možná si taky trochu oblíbila ona mě, protože mi kdoví odkud půjčovala francouzské noviny, časopisy a hlavně knihy. Nezkoušej za podobných okolností začít překládat!

Jak jste se dostal k science fiction?

Pročetl jsem se. Od chvíle, kdy jsem se naučil číst, čtu rád a dodnes a docela brzo jsem krom pohádek začal číst Foglara, Maye, Setona. Někdy v deseti letech jsem už měl přečtené i Dumasovy Tři mušketýry a vstřebával hodně verneovky. Měl jsem a mám strašně rád i filmy Karla Zemana Cesta do pravěku, Vynález zkázy, Na kometě aBaron Prášil, ten hlavně.

Časem mi přirůstaly k srdci také knížky od Karla Čapka, bratrů Strugackých, Jacka Londona, Farley Mowata, a mezi těmi oblíbenými přibývala science fiction a fantasy. Tolkien, Howard, Asimov, Bradbury, Neff, Douglas Adams, Terry Pratchett, Poul Anderson.

Máte-li ale na mysli sci-fi ne jako žánr, nýbrž co fandom, tak se musím vrátit k francouzštině do osmdesátých let, kdy Jarda Olša připravoval zahraniční povídky pro Ikarii, tu neoficiální.

Nešlo o samizdat, ale vycházela v tzv. šedé zóně coby tiskovina pro vnitřní potřebu, jak se říkalo, a tuším u jedné z organizací Svazarmu. Olša sháněl někoho, kdo přeloží čínskou sci-fi povídku (v Číně zakázanou) už přeloženou do francouzštiny a vydanou ve Francii. Jeho tehdejší přítelkyně se náhodou zeptala kamarádky, což byla moje sestra, a ta jí řekla, že by o někom věděla. A tak jsem se setkal s Jardou Olšou, potažmo českým fandomem, a povídku přeložil.

Stála za to?

Ne. Bylo to dílko neuvěřitelně naivní; ale každopádně mělo sladkou příchuť zakázaného ovoce. S Ikarií jsem už zůstal v kontaktu, a když se z ní stal po revoluci profesionální sci-fi měsíčník, nabídli mi, jestli bych pro něj nechtěl překládat. Spolupráce trvala do roku2010.

Tehdy skončila? Proč?

Skončila, jak skončila, a je komické, že mi tam dohromady vyšlo asi padesát překladů anglosaských povídek a ani jeden jediný z francouzštiny, takže ta čínská próza paradoxně byla první i poslední sci-fi povídkou, kterou jsem překládal z toho jazyka.

Jak jste pronikl mezi své kamarády - táborníky?

Mezi ne já nepronikl, tam jsem se takřka narodil. Vlastně dřív, než jsem začal chodit do školy, jsem začal jezdit do Krušných hor na boudu, kterou tam postavil můj strejda se svými kamarády. Byla to osada Dlouhá louka a pro mě v těch letech se dny tam strávené vždycky stávaly obrovským zážitkem a dobrodružstvím.

Čím to?

Představ si chatu bez elektřiny, po večerech se svítí petrolejkou, pro vodu se chodí do lesa do studánky, před chatou totem, ohniště. Svůj první táborák v životě jsem zažil právě tam. Někdo si třeba s dojetím pomyslí, že to pro mě musely být krásné útěky z tehdejší reality života invalidního kluka, ale věř, že bych tam jezdil stejně nadšeně, i kdybych byl zdravý jako řepa. Občas se tam vypravím ještě dnes, i když to městečko více méně rekreačních domků už nemá s osadou mého dětství v podstatě nic společného. Ale krušnohorské lesy a planiny mi učarovaly napořád a dá se říct, že všechno, co jsem zatím napsal, se v Krušnohoří tak či onak odehrává.

Netvrdím, že se nic dalšího nepřihodí jinde, zvlášť když jsem si po svém přesídlení do Plzně na první pohled zamiloval horní Berounku, Manětínsko, trať bezdružické lokálky a krajinu kolem ní, ale pro Krušné hory mi v srdci navždycky zůstane kus místa.

Jenže příběhy jsou taky a hlavně o lidech.

Jistě. A svět kamarádů trampů pro mě celý život hodně znamenal a znamená. I při zabydlování v Plzni mi ohromným způsobem pomohli, a díky nim tu pro mě začal úplně nový život. Včetně toho, že se naplno můžu věnovat psaní. Za deset let, co tady žiju, mi vyšlo sedm knížek, a potkal jsem tu svou ženu Hanku, člověka, o kterém se mi ani nesnilo. Jenže to už není o kamarádství, ale o lásce a soukromí.

Co všechno jste už překládal a čeho si považujete?

Kromě těch padesáti povídek pro Ikarii a dalších pro jiné časopisy, třeba pro Pevnost a XB-1, jsem překládal i knihy, většinou zase science fiction. Ale i horory, z nichž asi nejvíc stojí za zmínku antologie Hlas krve (1996), kterou sestavil Ivan Adamovič.

Dokonce jsem přeložil i jeden detektivní román P. D. Jamesové, ale pro něj už pěkných pár let marně hledám nakladatele.

Ze sci-fi vzpomínám rád na překládání Muže v labyrintu od Roberta Silverberga (1992), Odysseu na Marsu Stanleyho G. Weinbauma (1992) a Minority Report od P. K. Dicka (2002). A na postkyberpunkovou antologii Singularity (2009) či sbírku povídek Henryho Kuttnera Roboti nemají ocas (Laser 2010). Tu jsem překládal s potěšením, ale zároveň už s pocitem ztráty motivace, abych tak řekl.

A pohnutky k oné změně?

Tak nějak se nastřádaly časem a rozhodně by se jich našlo víc. Asi nejsilnější bylo to, že mě čím dál víc lákalo vyprávět vlastní příběhy. Tou dobou už jsem měl vydané tři sbírky vlastních povídek (Claim, Kanady pro vílu, Ukrutně blízká setkání) a pracoval jsem na svém prvním románu, který loni vyšel v pražském nakladatelství Beletris pod názvem Vlčí pouto s podtitulem Pikareskní román o Bohu a jeho smyslu pro humor.

Jak bys jej charakterizoval?

Příběh o sudetském zmaru, uhrančivé krušnohorské krajině a pevném poutu kamarádství. Jako grázlík, španělsky picaro, jej vypráví vůdce jedné party dospívajících kluků, která trochu za hranou zákona operuje v severních Čechách a potká v krušnohorských lesích tajemnou dívku, co o sobě tvrdí, že je na útěku z domova. Když poznají, před čím utíká doopravdy, je pro všechny už zatraceně pozdě.

Víc neprozradíme?

Ne; abych to nekazil těm, kdo si Vlčí pouto chtějí přečíst. Pokud vím, je ještě pořád možné ho koupit, ale už jen v některých knihkupectvích. V Plzni například v knihkupectví Valhalla na rohu Prešovské a Sadů Pětatřicátníků (tzv. Bílé nároží), v knihkupectví WZ (Gerská 15 v podloubí pod Penny), v knihkupectví Kosmas na Borských polích, v prodejně Knihy Dobrovský v obchodním centru na Rokycanské a v obchůdku Liman Sport (Slovanská 31).

Máte rovněž vztah k rozhlasu, televizi a filmu?

K filmu a divadlu jednoznačně dobrý. Je , myslím, ošemetné třídit, jestli se jedná o film nebo knihu; spíš si věci řadím podle toho, jaký je příběh. Dokážu si představit, že strávím večer u rádia nebo televize, ale zvlášť co televizní divák se často ocitám na samé hranici nepoužitelnosti.

Jakpak to?

Když mi zapneš televizi a budou vysílat některý z nekonečných seriálů, můžeš se vsadit, že nejspíš neuhodnu, který sleduji. Tím se nechlubím a ani mi nepřipadá, že bych o něco přicházel; prostě to tak je.

Jsou ovšem i kvalitní série.

Ze všech jsem od začátku do konce dokázal sledovat snad jen Městečko TwinPeaks, ale to mělo třicet dílů, což je z dnešního pohledu trapná minisérie. Za třešinku na dortu mé televizní lajdáckosti pak pokládám rozhovor, který se mnou natočili v ZAK TV, když vyšel románVlčí pouto.

Odbyli něco?

Vůbec ne. Ale věř mi nebo ne, já vysílání toho deset minut trvajícího rozhovoru celé prošvihl a potom si je pracně stahoval z internetu. Takže asi takovýhle mám vztah k televizi.

11.11.2015

Autor rozhovoru: Ivo Fencl. Kontakt do redakce scifi webu VANILI.cz.

TIP!:

Další zajímavé rozhovory se slavnými a významnými lidmi si můžete přečíst na stránce známé osobnosti.