Scifi básně a fantastické básničky
Máte rádi básně a básničky? Hledáte básně o životě na Zemi či ve vesmíru? Chcete si přečíst originální romantické zamilované básničky o lásce, která vítězí nad prostorem i časem? Vyzkoušejte básnická díla přímo na této stránce! Píšete fantastické básně na dobrou noc? Znáte básníka či básnířku, který umí vytvořit pěkné zamilované, milostné či erotické básně? Řekněte jemu či jí, ať nám svá dílka pošle! Žánr science fiction má mnoho podob (filmy, obrazy, fantasy obrázky, povídky, atd.) a věříme, že se mezi fanoušky scifi najdou také autoři zajímavých básní o přátelství, o přírodě, o zvířatech.
Pokud píšete vtipné básně a chcete nám pomoci vytvořit online databázi nejkrásnějších a zábavných básní, které budou spadat do žánru scifi, napište nám, prosím. Můžete například vytvořit hezkou, humornou básničku k svátku nebo k narozeninám, kterou mohou ostatní čtenáři portálu VANILI.cz využít a popřát s ní svým blízkým. Básničky mohou být srandovní nebo naopak smutné, krátké či delší, jarní, letní, podzimní anebo zimní. Fantazii se meze nekladou! Nestyďte se a pošlete nám své veselé, legrační nebo třeba omluvné básničky. Proč byste to měli udělat? Společně tak vytvoříme unikátní sbírku básní, která pobaví mnoho lidí ... a o zábavu jde především!
Fantastické básně pro radost
Tomáš Přidal – 2 212
Vybral si život.
Žil ho.
Bez dětí.
Bez ženy.
Spokojenost?
Absolutní.
Zářil štěstím.
Vše dělal sám.
Bez ženy si vystačil.
Přišla chudoba.
Banky krachovaly.
Kriminalita rostla.
Vražd přibývalo.
Krádeží i přepadení též.
Dal se do strany.
Už nebyl sám.
Měl přátele.
Byl jedním z mnoha.
Propagoval hnutí.
Demonstroval.
S přáteli.
Jednou přišel výstřel.
Výstřel módy.
Musel přijít.
Lidé chodili nazí.
Jako Adam a Eva.
Nikdo se nestyděl.
On ano.
Neskrýval nic.
Jenom litoval výběru.
Litoval vybraného života.
Cítil se zranitelnější.
Na nebi zářilo devět Sluncí.
Nikomu nebyla zima.
Léto trvalo již sto let.
Psal se rok 2 212...
M.Beránková: NOVOROZENÁ
LUNA TA ZRÁDNÁ
PŘÍTELKYNĚ MILENCŮ
SVOJÍ DVOJAKOU TVÁŘÍ
SKRÝVÁ SVÉ ÚMYSLY
TA BEZEDNÁ TŮŇ
ROZTAVENÉHO KOVU
JEŽ ZRCADLEM SE ZDÁ
POKŘIVENOU PRAVDU ODRÁŽÍ
VŠAK JÁ V NÍ NEVIDÍM NIC
ŠÁLÍ MI ZRAK
ŠÁLÍ MÉ SMYSLY
LEČ PŘITAŽLIVOSTÍ NESMÍRNOU OPLÝVÁ
JÁ NEMOHU ODVRÁTIT
POHLED Z JEJÍ ZÁŘE
JAK MŮRA
CO OD LAMPY SI PÁLÍ SVÁ KŘÍDLA
A POZBÝVÁ PRÁVA ŽÍT
ACH KOMU MÁM ŽALOVAT
SVŮJ HNĚV STRACH VYJEVIT
KDYŽ LAPENO PAPRSKY SMRTI
TÉ ČAROKRÁSNÉ TŮNĚ
MÉ TĚLO JEST
TANCUJI JAK ZPÍVÁ
CHMURNÝ OBSAH PÍSNĚ
MŮJ TREST
PTÁM SE PO STÉ DNES
JAK DLOUHO MÁM
SVÉ BŘÍMĚ NÉST
-OPĚT ŽÁDNÁ ODPOVĚĎ
MRAKEM HALÍ SVOJI TVÁŘ
JIŽ VÍM
PÝCHA PŘEDCHÁZÍ PÁD
JAKO ODPLATU
ZÁVOJ OBLAČNÝ ODHAZUJE
KRUTOU SÍLU UKAZUJE
-MOŽNÁ JI BUDU MILOVAT
NAUČÍM SE PÍSNI ROZUMĚT
SLOVA ZAPĚJI SI ZVESELA
MÁ TOUHA A LAČNOST
PROBUZENY JSOU
OPĚT MĚ OBLOUDILA
NEROZHODNOST A STUD SVŮJ ZTRÁCÍM
ROSTOU MI KŘÍDLA
LEČ ONA NESEŽEHNE JE
NEJSEM MŮRA
MÁM VŠAK HLAD
NAVZDORY VŠEMU A VŠEM
MĚ MUSÍ NÉST TATO ZEM
VŽDYŤ PODSTATU MOJI
KDYSI PORODILA
LUNA PODVODNICE MI ROZUMÍ
PRO MĚ PÍSEŇ ZPÍVÁ
JE MOJI MATKOU
SESTROU ZÁROVEŇ
JSEM JEJÍ
DÍTĚ NOCI
TVÁŘ LHÁŘKY
MÁ MĚ V MOCI
-DNES BUDU S CHUTÍ HODOVAT
Tomáš Přidal – Balada o mořské šelmě
Toho dne vál studený vítr,
řezal krutě do tváří,
fackoval chodce,
proháněl potulné kočky;
choval se nevděčnicky.
Vál zprudka od pobřeží.
Nerad jsem k pobřeží chodil,
ale má rodina musela něco jíst;
chytit pořádnou rybu
znamenalo jídlo na den,
ovšem taky dřinu a mnohdy bolest.
Vůbec mi už nechutnalo.
Z pojídání mořského tvorstva
se stal stereotyp,
který mi nedělal dobře,
ono samotné moře dávilo
a působilo vůbec hrozivě.
Od jistých dní
mám pocit, že mě
moře volá k sobě;
křikem vulgárních racků,
šeptáním drásavých vln.
Měl jsem takovou intuici,
že žádá o něco
za naši potravu,
jako by výměnou za ryby
prosilo o lidský život.
Moře si mě volalo k sobě,
věděl jsem to.
Půl míle od našeho domu,
na pobřeží Nikoho,
jsem za nocí slyšel hlasy;
zněly jako hlasy umírajících,
tiché nádechy a šepoty věčnosti.
Rozhodl jsem se jednat.
Podniknu cestu na moře,
zjistím, oč žádá,
a jakkoliv se to zdálo
postavené na hlavu,
věděl jsem, že to je má jediná volba.
Umožním moři slyšet hlas smrtelníka,
naplním jeho žádost,
ale nedám se lehce utopit,
pouze si obstarám obživu
na delší čas, abych moře poklidně umlčel.
Moře je živel vskutku děsivého rozměru,
studené jako kobka z antarktického ledu,
hlubší jak důlek v krvavém oku úplňku,
tajem obstoupené a nenavracející,
hladové po kořisti z masa a kostí.
Chtělo mě stáhnout
do svého nitra,
spolknout jako
nelítostný dravec
svoji oběť.
Navždy zatratit,
pozřít kosti,
smazat otisk duše.
Zahnal jsem přehnané obavy,
rodině vysvětlil, že musím vyplout na moře,
abychom měli jídlo i na horší časy,
a s polibkem na rty své ženy i svých dvou dětí
jsem za úsvitu vplul do vod neprobádaného světa…
Na otevřeném moři
mne ovanul chlad
krutého trýznícího větru,
jež zápasil s podsaditým člunem,
chtíc neviditelnými chapadly
stáhnout jeho příď;
společně s mým tělem
na dno samotné podvodní existence.
Moje výprava trvala již třetí týden…
Za tu dobu jsem hodně pohubl,
vypadal jsem jako skelet,
žebra se mi jasně rýsovala pod roztrhanou košilí.
S myšlenkou, že vzdám
svoji naivní cestu,
ke které jsem se bůhví proč
rozhodl – nevědě, co tím
vlastně doopravdy sleduji,
zaujal mne vzdálený zpěv.
Přicházel s prudkým vichrem,
ze severní strany, té strany,
odkud by to člověk,
znalý zákonitostí moře a větru,
nejméně očekával…
Jak mohu poslouchat zpěv
z toho největšího směru hluku?
Že by halucinogenní příznaky?
Ze strachu, že jde o bájné sirény,
o kterých jsem slýchával, že vábí zpěvem,
a své uhranuté oběti poté nemilosrdně
sprovodí z tohoto světa, jsem si zacpal uši.
Čekal jsem dvě tři minuty,
s ukazováčky zabodnutými v uších,
zavřenýma očima a rozklepanými koleny;
připadal jsem si tak trochu jako blázen…
Opřel jsem se o stěnu kajuty,
aby mne případný vetřelec nespatřil,
poté jsem oči zase pomalu otevřel
a vytáhl ukazováčky z uší,
zaháknuté jako kotvy
v černých dírách bezedného strachu.
Kromě vlastního dechu a
rychle tlukoucího srdce,
jsem neslyšel žádný zvuk zvenčí;
jenom všudypřítomné hrobové ticho.
Den již postoupil do své druhé poloviny.
Snědl jsem trochu zeleniny
s ovocem, co mi přibalila žena;
krátká modlitba k Hospodinovi
mne trochu povzbudila v mém počínání.
V síti, spuštěné přes záď
se mrskaly nejméně čtyři desítky
pořádných ryb – naplnil mě pocit blaha.
Začal jsem úlovek opatrně
vytahovat k sobě,
když v tu chvíli
něco v síti škublo,
až jsem zavrávoral a
v poslední chvíli
se přidržel zábradlí před pádem
do studené hlubiny.
Druhé škubnutí
způsobilo to, že jsem vytáhl
pouze prázdnou děravou síť.
Proklínal jsem všechny bohy,
do očí se mi vedraly slzy vzteku;
moje snaha zásobit děti a manželku
rybím masem, jak jsem jim slíbil při loučení,
přišla vniveč – byla to jediná síť,
kterou můj člun momentálně disponoval.
V pokleku jsem prskal kletby,
bil jsem pěstmi a kopal kolem sebe.
V nic netušícím okamžiku,
jako by na moje údery
zareagovalo několik silných nárazů;
člun se zakýval jako mléčný zub
před vypadnutím
a ozvala se silná rána.
Vzhlédl jsem, vystrašený jako dítě,
jako člověk uprostřed širého moře,
který má potíže, a lidskou civilizaci
několik mil daleko za sebou…
Při tom vzhlédnutí mi málem spadla brada…
Z hlubin se na mě dívaly
dvě svítící jantarové oči
žlutě zbarvené šelmy,
s ocasem na jehož konci
byl ostrý hrot, i zuby vypadaly
více než hrozivě…byly rudé od krve,
patrně jak šelma požírala můj třítýdenní úlovek.
Mořská šelma?
Měřila si mě zlostným pohledem.
A vyskočila z vody.
Pomalu se sunula mým směrem,
až dřevo člunu pod jejími tlapami zapraštělo
píseň o zatracení ledovými zuby;
byl to ostrý zvuk – rozbolely mě uši,
ale takto sirény nevypadají, takto děsivě ne.
To, s čím jsem měl nyní tu čest
bylo mnohem nebezpečnější a dravější;
pověsti přiopilých námořníků nelhaly:
Mořská šelma existovala!
Jak se přibližovala,
couval jsem od ní;
našlapoval přitom opatrně,
hlavně žádné prudké pohyby.
V druhém skoku zaútočila.
Zareagoval jsem na to
téměř vzápětí;
to už ale držela
moji ruku v čelistech.
Začala ze mě stříkat tmavá krev,
která se vsakovala do
žíznivé dřevěné podlahy.
V třetím skoku mi sežrala levou nohu
až jsem se svalil a začal řvát.
Můj řev se vracel v dalekých ozvěnách…
To už mi ale začala téct krev i z úst
a nosu – pomalu jsem začal ztrácet vědomí...
Všude kolem sebe
jsem rozmazával krev,
brečel nad svým koncem,
zuřil jsem nad svým
neblaze zpečetěným Osudem.
Poslední, co jsem ještě
byl schopen vnímat,
(avšak již jako polomrtvý)
bylo silné stisknutí kolem krku.
Mořská šelma se ovinula
kolem těla a nadvakrát
spolkla ukousnutou hlavu.
Bezhlavou mrzáckou mrtvolu
s jednou rukou a nohou
stáhla v oka–mžení pod hladinu…
Moře zapěnilo
v krvavých gejzírech.
Uzavřel se tak nevinný život
nešťastného muže,
další kapitola oběti mořské šelmy…
Opuštěný člun
se začal houpat
do taktu
sílící bouře.
A rodině nešťastníka,
který nebyl ušetřen
chtíče mořského
šelmovitého zabijáka,
se život proměnil
v bídu a nouzi,
jež z nich udělala
živořící bytosti…
V pekle na Zemi,
zármutkem zmírající lidi...
Strach z moře?
Je vskutku oprávněný.
Tomáš Přidal - Univerzum Osudu
Byla to ta největší párty
Na planetě Zemi
Měla zde být popravena
Mladá a nebojácná dívka
Nebála se smrti
Chtěla to urychlit
Volala po zástupci starosty
Ten měl vše zorganizovat
Pokud možno hladce
Měla jí být oddělena hlava
Pomocí dřevorubecké sekery
Na topůrku se leskla živá krev
Stmívalo se
Na zábavu dorazili
Mladí lidé
Zamilované dvojice
Dívku beze jména
Uvedli na malé pódium
Zde se to mělo stát
Za co? – to věděly jen hvězdy…
Zástupce pronesl pár strohých slov
Vítal opozdilce
Slíbil rychlou podívanou
Návštěvníci rozechvěle zatleskali
Ohromný muž
S katovskou kápí
Předstoupil - ve skvělé kondici
Před zraky přítomných
Ťal do živého…
Tohle opravdu nikdo nečekal
I když všichni viděli
Jak dívka zavřela oči
Sekera se odrazila od jejího krku
V otočce rozťala
V tu chvíli
Všechny myšlenky přítomných
Osud si nepřál smrt
Zkamenělá chvíle
Probudila jitřní světlo
Párty ozářil výbuch okamžiku
Exploze silná
Jako stisk giganta
Roztříštila a sestavila
Obraz přítomné eventuality
Mohlo to dopadnout hůř?
Nikdo nezemřel
Alespoň ne očekávaně
Čas všem utekl stejně
Skončilo to podle jasných pravidel
Vzpomínka na onu nepopravenou dívku
I celou událost během jedné noci
Za zvuků uhrančivých melodií
Vepsala do minulé éry Zázrak
Zázrak Osudu
Že jakkoliv se to
Může zdát neodvratné
I Ten, co ohýbá časem a životy lidí
Může ponechat život
Aniž by se to zdálo možné
A rozprášit věčné hrůzy
Přes práh Země
Do širé tmy univerza…
Jako špínu za nehty
Tomáš Přidal - Úsměvy z dob dřívějších
Památce skvělého vypravěče Sira Terryho Pratchetta (*1948 - †2015)
Zamykám dveře
Prolhaným večerům
Otvírám rána
Pravdomluvným zprávám
Rozdávám vstupenky
Za úsměvy a pozdravy
Do divadla „Na lepší časy“
Kdo se mračí a nezdraví
U toho si zapisuji křížky
Vyvádím jej údivem
Dnes dáváme hru
„Prolhaní géniové“
Máme detektory lži
Ten, kdo mluví pravdu
Naši hru opouští
V doprovodu četníka Jindry
A prasátka Žužlíka
Když to nejde po dobrém
Někdo vás musí prohnat
Na čerstvém vzduchu
A poslintat Vám obličej
S pozdravy
Upřímné naštvanosti
Váš
(sakra, zlomil se mi brk)
Tomáš Přidal – Obličejové masky
Z šatníku vytahuji
novou masku,
co jsem to
za člověka...
...který se umně
přetvařuje a mění
budoucnostmi
svoji tvář...?
Inu, možná
teď, v 21. století
se každý poleká
mé zohavené tváře...
...ovšem za tisíc let
třeba naprosto zapadnu
mezi oddíly elitních zabijáků,
které bude lidstvo potřebovat.
Nájemné vraždy se možná
stanou pro výsostně bohaté
často žádanými pracemi...
...něco jako deratizéři
nepohodlných lidských krys.
Uvidíme za tisíc let,
v jiných tělech
avšak stejných duších.
Jako zohavenec přeskakuji
z vlaku 21. nástupiště
na pendolino 31.
S tváří nadutého mimozemského prince,
a vystupuji na zpáteční 16. zastávce
s kamenným obličejem váženého kněze.
...ale pořád jsem to já...
S jinou obličejovou maskou,
v proměnách časových epopejí.
Každá doba potřebuje hrdinu,
který se nestydí za to, jak vypadá,
i kdyby byl slepcem a jeho oči byly holí...
Tomáš Přidal – Jiná káva
Na kávu k Henrymu
jsem chodil velice rád,
obvykle v doprovodu
nějaké usměvavé slečny,
která měla stejnou slabost
v pití turka jako já;
možná i pro mě,
nebo proto, že chtěla,
abych se s ní ponořil
do vyprávění tajemství výroby
tohoto kofeinového nápoje.
Pokaždé, když jsem se rozhovořil,
mí posluchači upadali do transu;
byl jsem něco jako jejich hypnotizér,
který věděl jak uspat vyprávěním,
i když káva obvykle
lidský organismus nabudí,
což je vám jistě známo;
alespoň by měla…
Toho dne jsem
si to do kafírny
k Henrymu mířil sám;
jako šíp, jenž vystřelila
ruka Amorova,
abych opět (jako vždy)
zasáhl svoji chuť
do příjemného rozjímání.
Henry seděl za pultem
a něco si četl,
přičemž zpozorněl,
kdykoliv někdo přišel;
rychle zvedl hlavu
a časopis schoval pod pult;
jak ho znám, jistě si koupil
zase nějakej erotickej časák,
holt si chlapák vystačil sám…
„Čau Henry!“
pozdravil jsem přítele,
když za mnou zaklaply dveře.
„Čau Tede,“
Henry opětoval
můj pozdrav.
Schoval časopis
a usmál se na mě;
šibalsky, lišák jeden.
Sedl jsem si k bočnímu stolu,
tak, abych viděl ven;
jak víří podzimní listí v piruetách
a chodci kráčí ve stopách
dalších chodců;
dnes bylo na ulicích
nějak plno, ale možná
to tak připadalo jenom mé osobě…
Mezitím již Henry
přede mě položil
vařícího turka
s dvěma cukry.
Skvělé načasování…
Káva chutnala výtečně,
hned při prvním srknutí
jsem si opařil horní ret,
tak, jak to má být.
Henry mi vyprávěl,
co nového se stalo ve světě,
jelikož já svoji televizi zničil
při jedné „cholerické“ chvilce;
noviny nekupuji ze zásady.
Častoval politiky
vulgárními výrazy
mužského přirození
a vyléval si zlost
na úřednické krysy;
oba jsme dospěli k názoru,
že svět upadá
do hlubin temného věku;
kdo spadne na dno,
těžko dosáhne na příčku,
a udrží se na ní…
Oba jsme chvíli mlčeli,
já se věnoval pití kávy,
Henry vymývání hrnků.
„Jo, panečku, to je jiný kafe!“
řekl jsem po chvíli; nahlas,
ale spíš sám pro sebe.
Na hladině voňavého turka
bruslila dvojice ze socu,
předvádějící piruety a skoky,
až se káva rozstřikovala kolem;
že bych měl vidiny?
Kulil jsem oči
a nemohl odtrhnout zrak
od té bizarní podívané;
rozklepala se mi levá noha,
dvojice krasobruslařů
poskakovala v nastalém rytmu.
„Co tak vejráš, Tede?“
uchechtl se Henry.
„Vidíš snad ňáký zjevení?“
Rychle jsem zvedl oči
od bizarní vidiny,
tedy, pokud to vážně
byla vidina (?)
a zakroutil hlavou.
„Dobrý Henry,
ta káva má něco do sebe,
je vskutku jiná.“
Můj přítel se spokojeně usmál.
„To rád slyším, Tedy;
pro Tebe jen ta nejlepší!“
Když jsem opouštěl Henryho podnik,
neustále mi hlavou vrtala
spousta vrtáků otázek,
ale můj mozek
(značně omámený vidinou
krasobruslařské dvojice)
mi odpověděl, že mysl
je jako řeka…
V zátočině spánku klidná,
při vlnobití hněvu rozrušená
a během povodní přetékající moudry.
Od oné podivné události u Henryho
se snažím kávu pít jen ve výjimečných případech…
Tomáš Přidal – Kraj bezústé ženy
Prázdno
V hlavě
Na talíři
Na návsi
Nikde stopa
Živé duše
Ani té neživé
Šum lesa
Vítá samotu
Mlýnské kolo
Osaměle se točí
Dokola a monotónně
Měsíc má
Prázdný kruh
Vprostřed tma
Jen po okrajích svítí
Připomíná
Tenký prstýnek
Ze stříbrného světla
Bižuterii od Vietnamců
Prázdný je i hájek
Bydlí tam duch
Údajně sám
Nelehké má žití
Tento kraj
Prázdných úst
Nemá jméno
Je Bezejmenný
Údajně v hodinách
Půlnočních
Krajem kráčí
Žena bez úst
Má popelavou tvář
Pronikavé oči
A smrtící stisk
Komu podá ruku
Ten se nedožije rána
Krajem bezústé ženy
Nese se štěkot
Záhrobních vlků
S rudým bělmem v očích
A hřbitovu se raději
Po setmění
Obloukem vyhněte
Do hrobu vás
Může vtáhnout
Cizí ruka
Nepočítaje ty
Zrezivělé kříže
Na kterých ulpěla
Krev tolika bezvěrců
Ráno našel hrobník
Další tělo
Nabodnuté na
Jeho špici
Strach obchází
Tento kraj beze jména...
A vítr sténá
Nechoď spát...
Tomáš Přidal - En Dona Luna
Byla krasavice,
s oblými ňadry,
štíhlými pažemi,
ta En Dona Luna.
Měla zvláštní jméno,
v zuřivosti
koulela očima,
vulgarismů neznalá.
Muži se před ní
klaněli jako před
bystou nějakého boha,
jako před královnou měsíce.
En Dona Luna
zářila do dálky,
tak krásných tvarů,
jaké jí příroda nadělila.
Před rokem se kvůli ní
zastřelilo dvacet mužů,
postříleli se navzájem;
zemřeli nepolíbení
měsíční ženou…
Jednou políbila
muže jménem
Uläh Onass;
rok na to se
za něj provdala.
Dala mu svoji tělesnou zář…
Uläh ovšem za pár měsíců,
které mu En Dona Luna
darovala, opustil teplo její náruče.
Co ho k tomu vedlo?
Měsíční láska byla smrtící,
věřil tomu, co slyšel,
En Dona Luna byla zakletá.
Čas potemněl,
zvrhlík jeden;
odvrátil tvář,
navrátil temno minulosti.
Něco na tom bylo,
za svůj život
En Dona Luna
pohřbila deset manželů.
Ach, ta prokletá,
líbezná a pohyblivá Záře…
En Dona Luna,
pokušení, které
nebylo radno si brát,
smrtí to s vámi skončilo.
Mrtvolně bílá tvář Luny
mnohé muže děsí
v úplňku dodnes.
Chudáci…
Křičí ze spánku,
snaží se otevřít oči,
zahnavše ten děsivý obraz,
promítaný na plátně myšlenek.
Časy jsou vskutku temné,
zatímco Záře Luny
bez zábran zkoumá strach,
otisknutý v ztrápených duších.
Prosvítá,
dere se
z nitra…
Šeptosvit varuje
před bouřící se Lunou,
jež rozpadává
za vlčích nocí
těla ubohých mužů.
Uvědoměle a bez slzy lítosti…
Tomáš Přidal - Smrt Satanské Mamy
Ďábel vylétl
z úst staré
čarodějnice
Satanské Mamy
Přítomní odvrátili
zrak, aby nepropadli
pekelným čarám
Čarodějnice upadla
v mrákoty a nehýbala se;
ďábel si vzal její
černou duši
Satanská Mama
opustila tento svět
Kroky těch, kteří
byli v jizbě,
kde se Mama zhroutila,
se rychle přesunuly
pryč od její chalupy
Chalupa Satanské Mamy
byla zapálena,
tělo zlé čarodějky
bylo tam ponecháno
Stavení postačilo
jako pohřeb žehem,
spálená tráva
okolo již nikdy
znovu nevyrostla
Celé to místo
bylo prokleté,
stejně jako
její zpopelněná
obyvatelka
Místní oslavili
její úmrtí
náležitou veselicí
Žilo a umíralo se dál…
Tomáš Přidal - Oak Uak
Ve snu mi uvízlo
neznámé, nesmyslně znějící slovo,
Oak Uak - co to asi znamená?
Když jsem opět usnul,
šeptaly mi stařeny
s hlavami rajských jablíček,
že je to pradávné sídlo
na konci světa z
obrácené strany života…
Takže ve smrti? ptám se
a zděšeně si osahávám hruď...
...naštěstí srdce bije jako zvon...
V tom se sen rozplyne,
zkouším si to najít na internetu,
ale žádné Oak Uak,
žádné pradávné sídlo na konci světa
NEEXISTUJE!
Snažím se tedy politovat svůj sen,
ale lítosti se mi stejně nedostane,
protože stařeny
okusuje neznámý červ,
v ten oka mžik mám strach
dotknout se těch červavých jablíček
Moc dobře vím, že
ony umírají, i když
je to můj smyšlený
výplod fantazie...
Fantazie snu,
kde nesmyslná slova
a představy jsou
na denním pořádku…
Tomáš Přidal - Levitate
Levitate…
Staré slovo
Lehké na jazyku
Vážené v ústech
Patřičného Mnohočlověka
Neodmyslitelné
Při dotazování
Kdo je Mnohočlověk?
Prý chodili mezi smrtelníky
Před tisíci lety
V předvěkých dobách
V převlecích živlů
Mohli se vás dotýkat
A nepocítili jste to
Také se jim říkalo
Šarúlové - Ti, kteří jsou Námi
Byli vážení a když se vás
zeptali na Levitate
Byla to velká čest
Prosím, kolik je nyní Levitate?
Levitate je půl hlasu po člověku
Odpověděl podle aktuálního času
Dotazovaný, který cítil pýchu
Při této otázce
Obvykle jste Šarúla
Nemohli vidět
Byli součástí atmosféry
I tak byli duchem jako My...
Otázka však byla jasně pronesena
Abych to vysvětlil
Půl hlasu po člověku
Je půl hodiny po páté
Dnes tento dotaz
Zná jen pár vyvolených
Upadl nějak v zapomnění
Zřejmě jak čas
Brousil dění okolo
Mladšího pokolení lidí
Levitate upadl v zapomnění
Jako stařec v náhlé smrti
Levitate stejně jako Šarúl
Však nikdy v uších Pamětníků nezemře
I Mýty přežívají
Své Vypravěče
Žijí vděčně
Ve věčném
Verbálním koloběhu...
Tomáš Přidal - Vůdkyně
Přelétává mezi stíny
Chybí mu teplo
Jediné ženy
Žádá bohy
O divoká nebesa
Pláče pro Vůdkyni
Klečí před Obnaženou
Štíhlou siluetou
Která vykresluje
Ženské tvarosloví
V neznámých mělčinách
Potápí svůj šarm
Do panen i kurtizán
Udělá své touhy
Myslí přitom na oheň v loži
Pálí mu to
V rozkroku
Ženy hasí jeho potřebu
Ač Vůdkyně
Přísně spaluje vše kolem něj
Stíny hoří
Šedavý popel staroby
Stoupá ke krvavé modři
K nebesům, jež prohrála
Všechen dýchatelný vzduch
Silueta se rozdvojuje
Splétá Vůdcovský jazyk
Věší Zklamání a Zmar
Jednovaječná dvojčata
Kopou svůj poslední tanec
Život uniká z plic
Stejně jako když
On utíkal před
Pohledem Vůdkyně
Stejně zmateně
Nechce znát pravdu
Zamáčkne poslední cigaretu
Nechce vědět
Kolik dětí
By mu říkalo tati
Chce se vzdát všech
Pro všechno na světě
Pro Boha
Na kterého nikdy nevěří
Jenom teď a tady
Schovaný
V míse
Ve sračkách
Úplně namol
Ptá se sebe proč
Protože jestli
Zapomene opilý
Vzpomínky nedoženou
Jeho tápající slepou mysl
Vůdkyně byla
Sesazena
Z trůnu
V jeho očích...
Navždy & možná nikdy
Tomáš Přidal - Ženská hlava
Přemýšlím o snech,
jeden mi uvízl
v síťovině paměti;
krajně znepokojivý.
Strašidelný,
během roku
dvakrát se opakující,
o velké ženské hlavě.
Byla to přímo Velká
Ženská hlava,
se zuby tygra,
očima umrlce.
Byla obdobou Medúzy,
z hlavy jí syčeli
hadi a kobry;
laskali se s ní.
Byly to její hadovité vlasy…
Potom blik,
záběr na obrovskou
místnost - spíše sál.
V něm jedna lávka,
nad ní vznášející se
obrovská Ženská hlava,
velká jako dospělý muž.
„Přistup blíž,“ pravila zdvořile.
Podle instrukcí
(od koho?)
jsem věděl, že se
mohu přiblížit pouze
na dostatečnou vzdálenost.
Šlo o odhad,
nebo mě
Hlava zabije,
roztrhá a vhodí
z lávky do jámy
rozčtvrcených těl.
Rozčtvrcených jejími
tygřími tesáky.
Snažil jsem se
nedívat dolů.
Podle jejího pokynu,
jsem se vydal po lávce;
jejím směrem.
Na druhé straně,
naproti lávky,
která končila
v půlce nad propastí,
vycházelo z otvoru
bílé světlo.
Venkovní světlo!
Zmocnila se mě nervozita;
na kolik kroků mohu být od hlavy
a odejít otvorem ven,
pryč odtud,
celý a živý...?
Zbývalo pár kroků…
Ženská hlava
setrvávala na místě,
to bylo dobrým znamením.
Zaujatě mě pozorovala,
hladově se olizovala,
až jí žhavé sliny stékaly,
syčely v páru
na dně propasti
rozsápaných těl.
Skřípala obřími zuby
jako když brousíte kosu.
Zastavil jsem se
těsně nad jámou,
snažíc se na ni nepodívat.
Trvalo dlouhých sedm úderů srdce,
zběsilého tlukotu v hrudi,
než promluvila přívětivým hlasem,
který jakoby k jejímu obličeji
vůbec nepatřil:
„Můžeš volně odejít,
udržel sis dostatečný odstup
mého pohledu,
proto jsi volný.
Život budiž Ti ponechán.“
Přikývl jsem,
ve snaze poděkovat,
kdyby si to náhodou
nerozmyslela a chtěla
mě bezcitně zabít.
Další blik.
Zde můj sen končí,
probouzím touhu
nakreslit Ženskou hlavu
bez těla.
Jen tak – pro vlastní potřebu.
Hlava může do mého snu
vstoupit znovu,
zcela nečekaně,
jako stín za mými zády…
Jsem opět připraven.
Tomáš Přidal - Nebojácný Sullivan & vezír Rafaer
Metropoli Charúž Al-Mari
naplnil velký smutek;
pohřbívali tam
svého udatného krále,
mladičkého Chaza-Ra-Goabbu.
Zemřel v boji,
když se ucházel
o srdce krásné Enefity,
zemřel mečem krutého Amira Da-Kruoty.
Vypravěči arabských pohádek
třikrát zaplakali;
ranní jitro zahalil
rubáš smutečního šerosvitu…
Zesnulého krále
nahradil vezír Rafaer;
byl však znám spíše jako Rafír,
neb jeho turban zdobily krvavé slzy – safíry.
Moudří politici a staré hadačky
mu prorokovali krátkou vládu,
v kartách a společenských kruzích
bylo vidno jistého muže, který mu zkříží cestu…
Rafír nechal popravit
nejstarší a nejmoudřejší z hadaček,
váženou Burru-Man-Rubbu,
což pobouřilo církevní hodnostáře
a stoupence jejího hadačského daru;
prokleli vezíra Rafaera za jeho
kruté a neuvážené rozhodnutí.
O Sullivanovi se v těch dobách
skládaly vznešené eposy;
potulní vypravěči mu přisuzovali
velkou budoucnost a slávu,
hodnou Chaza-Ra-Goabby.
Málokdo tušil, jak Sullivan skutečně vypadá,
vlastně nikdo pořádně nevěděl,
zda spíše nebyl pohádkou,
jakou povídají babičky svým vnoučatům,
pověstí, kterou zaznamenávají kronikáři
svými brky do zažloutlého pergamenu,
a posléze herci deklamovanou, barvitě líčenou divadelní hrou.
Rafír tehdy dosáhl svého druhého stupně,
i on měl své zapřísáhlé stoupence
a poskoky – byl ve svatostáncích Rafaerových
vysvěcen na Ra-rafíra…
Mnozí nechápali účel těchto stupňů popularity,
ale jakmile Ra-rafír dosáhne třetího stupně,
něco ze zlomí, něco se stane;
ústa Sullivanových fanoušků
opakovala jméno Sullivan,
stejně jako když svatý Otec
přeříkával Alláhovo:
„Buď spasen v zemi nebeské…“
V období, kdy se Ra-rafírova
popularita blížila
k třetímu stupni,
docházelo k nepokojům
a mluvilo se o tichých mordech,
za kterými stál Ra-rafaerův
poskok a vrchní poradce
Ahmed, známý jako „Ra-rafírův hněv“.
Jistě nebylo náhodou,
že Ahmedovými oběťmi
byli lidé, kteří nestáli na
Ra-rafaerově straně.
Ulice a doky Charúž Al-Mari naplnil
strach, lítost a vztek.
Ra-rafír byl stále blíž k třetímu stupni…
…do jeho vysvěcení zbýval již krátký čas.
Šum hlasů, jenž opakoval jméno
hrdinného Sullivana,
se změnil v příboj, který si razil
cestu mezi trny v očích bohů;
lidé, kteří byli ušetřeni bodnutí
Vysoké Brutální Boží Moci
se přeci jenom dočkali své spásy…
…svého hrdiny…
A tak, jak bylo řečeno,
tak se také stalo.
Sullivan, který byl krásný
jako dívčí ňadra,
rychlý jako vítr
a nebezpečný
jako zástup
vycvičených zabijáků,
v den, kdy se krutovládce
stal vysvěcením Ra-ra-rafírem,
proti svému protivníkovi
pozvedl čestně meč a promluvil:
„Jedině smrt jednoho z nás
rozhodne, jakým směrem
se bude dál ubírat Charúž Al-Mari;
zda ji povede děsivá pěst a krutost,
nebo ctěný hlas s mírumilovností“.
Tato slova započala
Boj jediného muže proti
Armádě hrdlořezů, kteří předstoupili
Před Ra-ra-rafíra;
bitva rozhodující o budoucnosti
a osudu sužované metropole…
Sullivanovy Pohyby
dospěly k Ahmedovi,
rozsekal posledního zabijáka
na cáry masa, přičemž si sám
odnesl pár hlubokých jizev.
Když zažehnal „Ra-ra-rafírův hněv“
do propasti smrti,
samotnému Ra-ra-rafaerovi
zablýskaly zuby v hněvu
a vyrazil pokřikem vpřed,
jako strašlivá bouře,
s nastaveným mečem,
jehož hrot byl připraven zasadit
Sullivanovi rychlou smrtící ránu,
rovnající se rychlosti blesku.
Sullivan vykryl útok
a srazil krutovládce k zemi,
jílcem jej omráčil a bodnutím
vypudil z tohoto světa…
Ujal se vlády Charúž Al-Mari
a jeho udatné jméno od těch dob dělá čest lidu.
Nebojácný Sullivan se stal živoucí legendou...
…a vezír Rafaer mrtvou a zapomenutou vzpomínkou.
Tomáš Přidal - Kyklopka
Šel.
Rychle.
Rázně.
Strnul.
V půli kroku.
Viděl ženu.
Jednookou.
Kyklopku.
Zbláznil se.
Sám.
Měl vidiny.
Facka.
Plesk!
Bolest.
Nezbláznil se.
Skutečnost.
Co dělat?
Odejít?
Utéct?
Ne!
Pozdravit.
„Poklona“.
Kývla.
Oddechl si.
Hrozný zážitek.
Kyklop kyklopem.
Člověk člověkem.
Snad.
Tak.
Michal Nico Nekola
V roce 3000 se lidem nici plice,
zmena nastane jen kdyz se vratime k pice,
stroje to tu ovladaj jak v nejakym matrixu,
takovyhle masakry znas leda tak z komixu,
lidi se schovavaj jako krysy v dirach,
kyberpunkova rasa v roztrhanejch dzinach!
Tomáš Přidal: Mísa věků
V šeru zavátých dějin,
střelného prachu,
ale i plynových komor;
právě zde hrála Mísa roli
důležitou a jasně spjatou
s událostmi nadmíru důležitými.
Poprvé, když římští vojáci
bojovali v markomanských válkách
po boku Marka Aurelia Antonia,
zvedla se vlna nenávisti,
která měla za následek drancování,
vraždění a kořistnické lupy.
Vše pohltily obrazce krve;
Markus s lačností hleděl
na zlatou Mísu s výjevy andělů,
import z daleké Germánie,
a obdivoval v ní svou tvář;
dno se lesklo a posloužilo
římskému vojevůdci jako zrcadlo.
Báje a báchorky praví,
že i sám Ježíš Kristus
dostal darem od andělů
zlatou Mísu,
a při Poslední večeři
z ní jedl panenské ovoce,
aniž by se jakkoliv provinil
nenapravitelným hříchem.
Když Mistr Jan Hus
křičel v bolestech,
před očima se mu zjevil
anděl, který dal napít
jeho vyschlým rtům
ze zlaté královské Mísy.
Hranici však mocnost neuhasila,
spálené ostatky kazatele
byly vhozeny do řeky Rýnu
právě v oné Míse, kterou viděl
světec při svém umírání.
Při tažení do Egypta
se Napoleonovi
do rukou dostala
Mísa objevená v písku;
byla z ryzího zlata,
přičemž její hodnota
překračovala šestimístné částky.
Napoleon ji daroval
svým milenkám;
rozléval v ní víno,
bavil se ve svém apartmá
s opojnými ženštinami;
zastínila jeho mysl
v objetí faraónské kletby,
vysála život jemu i jeho udatné slávě.
Když Hitler spáchal
Holocaust na Židech,
zlostně pomýšlel na
zabrání dalších území;
stalo se však léta páně 1945,
že Mísa na kusy
rozbila Třetí říši,
neb na ní dřímal
osud celého průběhu války.
Mísa měla své zastoupení
ve spektru unáhlených dějin,
zcela jistě byla hmatatelná;
i když dnes, přiznejme si,
nikdo pořádně neví,
kde skrývá svoji
andělskou tvář.
Přičemž přítomnost zarytě mlčí
a budoucnost je v mlhách,
vznášejících se nad
lidským společenstvím.
Tomáš Přidal: Zamrzlé 21. století př. Kr.
Zamrzlé 21. století před Kristem
je modernizovaným paleolitem
lovců krásných žen a
sběračů peněz v hotovosti.
I oni uctívají matky plodnosti
pornografických časopisů,
líbí se jim mamutí ňadra
a vyvinutější hýždě
ve kterých schovávají své
pra-panictví dlouhých
oštěpů, které škrábou v rozkroku
bez pazourkových hrotů.
Politika jde ke dnu,
kde podmořští archeologové
objevují staré kusé zprávy
o potopených vracích,
jež mluví skrz
hliněné střepy
památečních amfor.
I tito lidé
uctívají velký
panteon bohů.
Nemohou si vybírat,
daň se i v modernizovaném
paleolitu platí krví,
a ten, kdo přežije,
může daň zaplatit
jako modernizovaný paleoliťan.
Zde zažitý pojem pračlověk
neexistuje a nahrazuje
se jménem celého
modernizovaného paleolitu.
Černí paleoliťané
nejsou osmahlí od ohně
při boji s božstvem
ďábelských sil,
černé paleoliťanky si
nezpůsobily úžeh od
vroucí plotny…
Jsou pouhou analogií
romských kmenů.
Jsou to dříči...
v plodnosti dětí.
V celkovém shrnutí
můžeme modernizovaný paleolit
prvních dvacet jedna
staletí před Kristem,
označit za výdobytek
společnosti rozmanité
a ujeté na spoustě bláznivých nápadů.
Ale řekněte, bez nápadu
je v životě nuda;
paleoliťané na trh
přicházeli s mnoha
inovujícími nápady,
které stály za mamutí hřích.
A mamutí hřích je
cesta do p..ekla.
Nebo do jiné sféry.
Každého čeká smrt,
každý zaplatí životem,
i když v tom prvním
nemodernizovaném paleolitu,
to platilo s jistou pra-pravidelností.
Věčná loviště
jsou plná duší
pračlověků i paleoliťanů,
které spojuje poslední fáze vývoje
homo sapiens sapiens,
kdy se sobě zpříma dívají do očí
bez robustních nadočnicových oblouků.
V míšení myšlení
rozumí nedorozumění,
a jsou na to právem pyšní…
Tomáš Přidal: Malá princezna a její kouzelný pokoj
V pokoji malé princezny,
s velkou citlivou dušičkou,
rostly stromy,
jejichž větve se ztrácely
v dimenzích
s jinými výškovými poměry.
Rostly na nich rajské plody,
obtočené hady pokušiteli,
místo koberce
chodila po hebkém mechu,
palečky u nohou se smály
v lechtivé hře pětice prstů.
Měla velký pokoj;
ve skříni schovávala
kostlivce a bubáky,
kteří ji ochraňovali.
Za zrcadlem
se chodila koupat
do vyhřívaného
přírodního pramene,
na který dopadaly
třpytky slunečních paprsků.
Když se do něj ponořila,
nikdy nebyla mokrá,
i kdyby si to přál
někdo jiný…
Jenom malá princezna
mohla projít tímto kouzelným
zrcadlem, stejně velkým
jako byla ona sama.
Ve svém kouzelném pokoji.
Nepořezala si přitom
jediné místečko na těle.
Milovala své medvídky,
kteří ji před spaním
brumlali o dlouhém
zimním spánku,
a ráda si nechala
zdát pohádky,
ve kterých
sama byla hrdinkou.
I když jenom
po omezený čas.
Čas v kouzelném pokoji
plynul úplně jinak
než čas, jak ho známe my.
Den byl jednou
pohádkovou hodinou.
A pohádková hodina
trvala zpravidla
podle pohádkových
předpisů do doby,
než princezna usnula.
Její medvídky často
vyprávění zmáhalo natolik,
že už si k ní uvykli uléhat
v nočních pyžamech,
které jim upletla,
když se čas táhl
jako žíznivý otrok
vyprahlou pouští.
Malá princezna
byla snílkem svých
tužeb a přání…
Přání dětské duše.
Tomáš Přidal: Diadém krásné paní Ebeth
Diadém ve vlasech
krásné paní Ebeth,
kněžky Yamayky,
která ztratila víru
ve vlastním lidu.
Obklopoval ji přepychem
a krásnými dary z hůří,
diadém učaroval
ohavnému Morkorukarovi,
knížeti pekelnému, který toužil
snést paní Ebeth modř nebeskou.
Chtěl ji unést v oné modři,
do hradních komnat pekelných,
kde zhynula nejedna žena,
kde dotlouklo nejedno
srdce sličné a půvabné.
Ebeth se bála Morkorukara,
doprovázena svým ozbrojeným vojem,
lidské štíty chránily její tělo
v riziku, že budou sami zabiti.
Nebáli se však pekelných kuší,
reakce měli zrychlené,
cvik v boji ovládali na jedničku.
Morkorukar toužil po
kněžčině diadému ve vlasech,
sťal by jí hlavu,
kdyby musel.
Nad Yamaykou se stahují
černé mraky, které
vydávilo peklo samo,
nevěstí nic dobrého.
Ebeth si chrání svoji čelenku,
rytíři věrně dlí u vchodu
do komnat své milované paní,
za dlouhých černých nocí,
které natahují pařáty,
jako oživlí mrtví.
Jednoho večera
Ebeth usnula v těžkém snu
a zemřela strachem
při pohledu do očí
té nejstrašnější noční můry.
Byl to Morkorukar sám...
Náhlá a nečekaná smrt paní Ebeth,
zaskočila všechny poddané,
diadém jí byl ponechán
a pohřben s ní.
Na bílé tváři,
spící věčností
tkvěla posmrtná maska,
vykládána drahými kameny,
příslušící urozeným
šlechtičnám yamayckým.
Kníže pekelný byl zapomenut…
Možná i zanechal svých krutostí,
protože jej roztesknilo,
že diadém kněžky Ebeth
již nikdy nenabude jeho vlastnictví...
Tak praví legendy i ústa yamayckých vypravěčů.
Některé legendy přetrvávají…
Tomáš Přidal: Balada o princi a Charónovi
Paprsky se jemně lámou,
za pozadí bílých peřin,
slunce je žhavou kulatou blánou,
v níž uvízly smítka z vteřin.
V ozlacené vteřince,
za zlatem z pavích per,
čeká dívka na prince,
a říká mu: „Mě si vem!“
Princ co vidí na očích,
jejích milých rozmilých,
pro to ujede tisíc mil,
do Podsvětí zaskočí,
až skončí s Charónem opilí.
Charón místo obolu,
vezme v ruku tvrdý bič,
nesází na náhodu,
volá: „Běžte všichni pryč!
Dnes na své loďce přes Břehy
vezu Pána prince,
všichni jste už postřehli,
že nechci žádné provinilce!
Jenom hodné duše, ty převezu rád,
i bez obolu, ten ať si strčí do kapsy,
se Smrtí, která mě platí, nechci už hrát,
už žádné mrtvičky ni žádné kolapsy.“
„Tak za princeznou povídáte...“
„Ano, tam bych strašně rád“.
„I svou duši peklu dáte!“
„A co? Můžu namítat?“
Charón se usměje,
zuby skřípou jako nože,
krkavec chór zapěje,
letí v dálce, v zobáku dvě brože...
„Ten černý pták již nadosmrti
získá si přízeň všech havrankyň“.
„Myslíte kvůli té broži?“
„Ano, zbuduje hrad - v něm velkou zlatou síň.
Pokud nezajede si za to k moři“.
Princ se trochu podiví,
nad řečí převozníka,
jeho mysl se mu protiví,
je v osidlech uličníka.
„Vaše řeč se mi nezdá zrovna v normálu,
vždyť ptáci si nestaví hradní síně?!“
„To byste se princi divil
jaké dokáží unést břímě!“
Princ raději dál už pouze mlčí,
pohřební melodie zní mu v uších,
Charón poslouchá své hity - umrlčí,
jsou rozmrzelé a náladu šlechtici ruší.
„Princezna již v dohledu,“
zašeptá převozník tiše.
Princ zalekne se pohledu,
a sotva stěží dýše.
„To není moje nevěsta!!!“
křičí princ zoufalým tenorem.
„Za hloupost se člověk potrestá,
když splete si milou s netvorem!“
„Ty, hloupý Charóne, jsi mne podvedl,
mou duši oklamal, mé srdce probodl...“
Princ se děsí té strašné zrady...
„Ne, já tvoje srdce navedl
po trase, kterou Ty sám sis rozhodl.
Vrátit se nemůžeš, když už jsi tady“.
Princ zalekl se svého zpečetěného osudu,
špatný směr udalo jeho zmátožené srdce,
udělal si u převozníka strašlivou ostudu,
to raději odevzdá svoji duši kruté Smrtce...
Mohl bych psát klidně dál,
ale už nechci, raději skončím,
i kvůli princi smutnil otec král,
a tak se i já ve smutku loučím...
Tomáš Přidal: Sencénské brány smrti
Malý chlapec v rockové bundě,
straní se společnosti,
ovšem hlavně svých vrstevníků,
kteří mají rodiče a sourozence.
Žije si svůj pouliční život,
vybírá kapsy opilcům,
kterým se ještě nerozprchly
všechny mince, kamarádí se s
vysokými budovami – je jako pavouček
na pomyslném vláknu vyvrženců.
Nechybí mu odvaha, drzost a kapka soucitu,
když vidí ty nešťastné tváře šašků,
kteří se protloukají životem
pomocí silného kladiva,
jež v rukou ani neudrží.
Dnes jste se podruhé narodil,
říkali mu doktoři,
cítil, že pociťoval respekt
z tmavého tunelu, který byl
na půli cesty k sencénským branám smrti,
kde viděl siluety lidí, kteří
mohli být (kdysi dávno) jeho rodiči…
Dnes nebyl v Sencénsenu, ale
jednou tam bude,
jeho duch projde tunelem
a opět se shledá se svými rodiči.
Ne (!) jako vyvržený pavouček
z roztržené sítě, plavající
ve vodě a držící se nad hladinou,
ale jako normální kluk,
který je se svými nejbližšími…
I přesto, že pusa bude letmá,
neboť duchové se nemohou líbat
a když se obejmou,
projdou skrz svá těla.
I tak v Sencénsenu zažije
to nejkrásnější, o čem před
smrtí mohl jenom přemítat…
…zažije věčnou lásku…
Tomáš Přidal: Hellsora, pevnost mezi dvěma světy
Obehnána kyklopskými zdmi,
chválena ve verších potulných bardů,
kteří viděli nejedno utrpení
a zažili nejednu tvrdou ránu ve svém životě,
to je Hellsora, pevnost mezi dvěma světy,
kde princové i princezny
jsou součástí našeho každodenního života,
ve kterém si i my často neseme
svoji výzbroj a trofeje,
i když není ze železných dolů,
a naše výhry nejsou z bojových
klání na život a na smrt,
kde padají ostré rány mečů a seker,
místo ostrých urážek dnešní doby.
Naší výzbrojí je většinou jazyk,
který umí proklát stejně
snadno jako rytířský meč.
Někdy se ta bolest ani zdaleka
nezhojí tak, jak bychom si přáli,
ale jde s tím žít.
Bere nám to ovšem naše duševní bohatství,
a kde jinde hledat poklad než
ve vlastních duších,
zvláště pak, je-li být
souzeno dvěma lidem,
kteří se navzájem milují,
aby opatrovali klenoty svých srdcí
a nedali nic ze svých truhel,
které se třpytí s úctou a upřímností.
Hellsora uzavírá pohádky
se šťastnými konci,
otevírá pohledy za skrytými
dvířky naší fantazie,
brání si své místo mezi
skutečnem a imaginací,
ale nebrání nikomu ke vstupu
do této pevnostní říše…
Díky, pevnosti.
Tomáš Přidal: Svědomité spojení slovních sykavek
Sopka syčí sžíravé sliny smířlivých slov,
sebrala sílu sloužit smrtícímu světu,
soprány smějících se slečen stoupají,
sežehnout smích slibuje soudná sonáta smyčců.
Spolykat sluneční soustavu,
stínají smyšlenky snů,
sunoucích se slimáků,
stopami slabí, soptící,
snídající smítka soli.
Slušní sýčci se smiřují
se slabými – svět shořel,
skalpelem sjíždí skrz srdce,
schránka shnila setměním,
skomírá…schyluje se smrt.
…svět skoná…
Synové seker slepě shlíží,
složitost sbírání Světla
seznamuje Stíny se svítáním,
shluky světlušek skoupě svírají
světlé stránky slovních sudiček.
Skřivánci slaví sedmero Skutků,
slídící sebranka smyla
smrdutými splašky sezení,
sounáležitost supluje skrytý strach,
skuhravá souhra sykavek sytí smuteční sólisty.
Spojit skutečnost se snem
snoubí společné souznění.
Skóre soustavných skutků
svírají smyčky smírčích sil.
Sprostě si spustit
sofistikovanou snůšku
skladeb, spřádá smysly
sekat slang sráčů.
Soukromé sbíjení sedacích souprav
sbližuje sedání si stejným směrem,
schůzky se slečnami se sytými stíny,
skrývající soustavná „smím, slečno?“
střídá solidární „samozřejmě!“
Tomáš Přidal: Přísné planety pánů Prométhea
Podle pověsti, pravily průzkumnické posádky,
podléhá planetárnímu pohybu
přísnost planet, přestože projevují
průnik písečnými průzory potají,
paličatí partyzáni posílají
písemné požadavky pánům Prométhea.
Prométheus, princ, pátrající
po posledním pozemském prachu,
pohledem probije pancíř,
pozabíjí Primitivy,
patřící po právu pod petrklíče,
protože poselství pohání pud pýchy.
Po povrchu Pluta
projížděly pancéřové pásy,
popraskanými periskopy
pozorovatelé potají prohlíželi
předvěké praskliny,
podkožní poničené pruhy
poměrně povislé pokožky Pluta.
Příbytky, potažené pancéřovým plechem
prostřílely pistole patriarchů,
pachatelé poté prosili po pokutě,
poněvadž přicházela přímá palba protivníků.
Propuklo pravé Peklo,
poprvé po pravěké přehlídce
pazourkových potřeb
pradávné politiky pračlověka,
potřebujícího poznání.
Pomozte přísným planetám pobít
přebytečnou populaci Primitivů,
protože pomáháte protřídit planetární pohromy
prosperující přítomnosti.
Pravidlem pravidelné proměny počasí
převládalo přesvědčení předků
přestat pít pivo.
Pád posledního planetárního paprsku
podnítil průzkumníky poslat
pohádkový plat potřebným…
Chcete mít zde svou báseň?
Pošlete nám své dílko, rádi jej zveřejníme!