Scifi básně a fantastické básničky

Máte rádi básně a básničky? Hledáte básně o životě na Zemi či ve vesmíru? Chcete si přečíst originální romantické zamilované básničky o lásce, která vítězí nad prostorem i časem? Vyzkoušejte básnická díla přímo na této stránce! Píšete fantastické básně na dobrou noc? Znáte básníka či básnířku, který umí vytvořit pěkné zamilované, milostné či erotické básně? Řekněte jemu či jí, ať nám svá dílka pošle! Žánr science fiction má mnoho podob (filmy, obrazy, fantasy obrázky, povídky, atd.) a věříme, že se mezi fanoušky scifi najdou také autoři zajímavých básní o přátelství, o přírodě, o zvířatech.

Pokud píšete vtipné básně a chcete nám pomoci vytvořit online databázi nejkrásnějších a zábavných básní, které budou spadat do žánru scifi, napište nám, prosím. Můžete například vytvořit hezkou, humornou básničku k svátku nebo k narozeninám, kterou mohou ostatní čtenáři portálu VANILI.cz využít a popřát s ní svým blízkým. Básničky mohou být srandovní nebo naopak smutné, krátké či delší, jarní, letní, podzimní anebo zimní. Fantazii se meze nekladou! Nestyďte se a pošlete nám své veselé, legrační nebo třeba omluvné básničky. Proč byste to měli udělat? Společně tak vytvoříme unikátní sbírku básní, která pobaví mnoho lidí ... a o zábavu jde především!

Fantastické básně pro radost

Tomáš Přidal – 2 212

Vybral si život.
Žil ho.
Bez dětí.
Bez ženy.
Spokojenost?
Absolutní.
Zářil štěstím.
Vše dělal sám.
Bez ženy si vystačil.
Přišla chudoba.
Banky krachovaly.
Kriminalita rostla.
Vražd přibývalo.
Krádeží i přepadení též.
Dal se do strany.
Už nebyl sám.
Měl přátele.
Byl jedním z mnoha.
Propagoval hnutí.
Demonstroval.
S přáteli.
Jednou přišel výstřel.
Výstřel módy.
Musel přijít.
Lidé chodili nazí.
Jako Adam a Eva.
Nikdo se nestyděl.
On ano.
Neskrýval nic.
Jenom litoval výběru.
Litoval vybraného života.
Cítil se zranitelnější.
Na nebi zářilo devět Sluncí.
Nikomu nebyla zima.
Léto trvalo již sto let.
Psal se rok 2 212...

M.Beránková: NOVOROZENÁ

LUNA TA ZRÁDNÁ

PŘÍTELKYNĚ MILENCŮ

SVOJÍ DVOJAKOU TVÁŘÍ

SKRÝVÁ SVÉ ÚMYSLY

TA BEZEDNÁ TŮŇ

ROZTAVENÉHO KOVU

JEŽ ZRCADLEM SE ZDÁ

POKŘIVENOU PRAVDU ODRÁŽÍ

VŠAK JÁ V NÍ NEVIDÍM NIC

ŠÁLÍ MI ZRAK

ŠÁLÍ MÉ SMYSLY

LEČ PŘITAŽLIVOSTÍ NESMÍRNOU OPLÝVÁ

JÁ NEMOHU ODVRÁTIT

POHLED Z JEJÍ ZÁŘE

JAK MŮRA

CO OD LAMPY SI PÁLÍ SVÁ KŘÍDLA

A POZBÝVÁ PRÁVA ŽÍT

ACH KOMU MÁM ŽALOVAT

SVŮJ HNĚV STRACH VYJEVIT

KDYŽ LAPENO PAPRSKY SMRTI

TÉ ČAROKRÁSNÉ TŮNĚ

MÉ TĚLO JEST

TANCUJI JAK ZPÍVÁ

CHMURNÝ OBSAH PÍSNĚ

MŮJ TREST

PTÁM SE PO STÉ DNES

JAK DLOUHO MÁM

SVÉ BŘÍMĚ NÉST

-OPĚT ŽÁDNÁ ODPOVĚĎ

MRAKEM HALÍ SVOJI TVÁŘ

JIŽ VÍM

PÝCHA PŘEDCHÁZÍ PÁD

JAKO ODPLATU

ZÁVOJ OBLAČNÝ ODHAZUJE

KRUTOU SÍLU UKAZUJE

-MOŽNÁ JI BUDU MILOVAT

NAUČÍM SE PÍSNI ROZUMĚT

SLOVA ZAPĚJI SI ZVESELA

MÁ TOUHA A LAČNOST

PROBUZENY JSOU

OPĚT MĚ OBLOUDILA

NEROZHODNOST A STUD SVŮJ ZTRÁCÍM

ROSTOU MI KŘÍDLA

LEČ ONA NESEŽEHNE JE

NEJSEM MŮRA

MÁM VŠAK HLAD

NAVZDORY VŠEMU A VŠEM

MĚ MUSÍ NÉST TATO ZEM

VŽDYŤ PODSTATU MOJI

KDYSI PORODILA

LUNA PODVODNICE MI ROZUMÍ

PRO MĚ PÍSEŇ ZPÍVÁ

JE MOJI MATKOU

SESTROU ZÁROVEŇ

JSEM JEJÍ

DÍTĚ NOCI

TVÁŘ LHÁŘKY

MÁ MĚ V MOCI

-DNES BUDU S CHUTÍ HODOVAT

Tomáš Přidal – Balada o mořské šelmě

Toho dne vál studený vítr,

řezal krutě do tváří,

fackoval chodce,

proháněl potulné kočky;

choval se nevděčnicky.

Vál zprudka od pobřeží.

Nerad jsem k pobřeží chodil,

ale má rodina musela něco jíst;

chytit pořádnou rybu

znamenalo jídlo na den,

ovšem taky dřinu a mnohdy bolest.

Vůbec mi už nechutnalo.

Z pojídání mořského tvorstva

se stal stereotyp,

který mi nedělal dobře,

ono samotné moře dávilo

a působilo vůbec hrozivě.

Od jistých dní

mám pocit, že mě

moře volá k sobě;

křikem vulgárních racků,

šeptáním drásavých vln.

Měl jsem takovou intuici,

že žádá o něco

za naši potravu,

jako by výměnou za ryby

prosilo o lidský život.

Moře si mě volalo k sobě,

věděl jsem to.

Půl míle od našeho domu,

na pobřeží Nikoho,

jsem za nocí slyšel hlasy;

zněly jako hlasy umírajících,

tiché nádechy a šepoty věčnosti.

Rozhodl jsem se jednat.

Podniknu cestu na moře,

zjistím, oč žádá,

a jakkoliv se to zdálo

postavené na hlavu,

věděl jsem, že to je má jediná volba.

Umožním moři slyšet hlas smrtelníka,

naplním jeho žádost,

ale nedám se lehce utopit,

pouze si obstarám obživu

na delší čas, abych moře poklidně umlčel.

Moře je živel vskutku děsivého rozměru,

studené jako kobka z antarktického ledu,

hlubší jak důlek v krvavém oku úplňku,

tajem obstoupené a nenavracející,

hladové po kořisti z masa a kostí.

Chtělo mě stáhnout

do svého nitra,

spolknout jako

nelítostný dravec

svoji oběť.

Navždy zatratit,

pozřít kosti,

smazat otisk duše.

Zahnal jsem přehnané obavy,

rodině vysvětlil, že musím vyplout na moře,

abychom měli jídlo i na horší časy,

a s polibkem na rty své ženy i svých dvou dětí

jsem za úsvitu vplul do vod neprobádaného světa…

Na otevřeném moři

mne ovanul chlad

krutého trýznícího větru,

jež zápasil s podsaditým člunem,

chtíc neviditelnými chapadly

stáhnout jeho příď;

společně s mým tělem

na dno samotné podvodní existence.

Moje výprava trvala již třetí týden…

Za tu dobu jsem hodně pohubl,

vypadal jsem jako skelet,

žebra se mi jasně rýsovala pod roztrhanou košilí.

S myšlenkou, že vzdám

svoji naivní cestu,

ke které jsem se bůhví proč

rozhodl – nevědě, co tím

vlastně doopravdy sleduji,

zaujal mne vzdálený zpěv.

Přicházel s prudkým vichrem,

ze severní strany, té strany,

odkud by to člověk,

znalý zákonitostí moře a větru,

nejméně očekával…

Jak mohu poslouchat zpěv

z toho největšího směru hluku?

Že by halucinogenní příznaky?

Ze strachu, že jde o bájné sirény,

o kterých jsem slýchával, že vábí zpěvem,

a své uhranuté oběti poté nemilosrdně

sprovodí z tohoto světa, jsem si zacpal uši.

Čekal jsem dvě tři minuty,

s ukazováčky zabodnutými v uších,

zavřenýma očima a rozklepanými koleny;

připadal jsem si tak trochu jako blázen…

Opřel jsem se o stěnu kajuty,

aby mne případný vetřelec nespatřil,

poté jsem oči zase pomalu otevřel

a vytáhl ukazováčky z uší,

zaháknuté jako kotvy

v černých dírách bezedného strachu.

Kromě vlastního dechu a

rychle tlukoucího srdce,

jsem neslyšel žádný zvuk zvenčí;

jenom všudypřítomné hrobové ticho.

Den již postoupil do své druhé poloviny.

Snědl jsem trochu zeleniny

s ovocem, co mi přibalila žena;

krátká modlitba k Hospodinovi

mne trochu povzbudila v mém počínání.

V síti, spuštěné přes záď

se mrskaly nejméně čtyři desítky

pořádných ryb – naplnil mě pocit blaha.

Začal jsem úlovek opatrně

vytahovat k sobě,

když v tu chvíli

něco v síti škublo,

až jsem zavrávoral a

v poslední chvíli

se přidržel zábradlí před pádem

do studené hlubiny.

Druhé škubnutí

způsobilo to, že jsem vytáhl

pouze prázdnou děravou síť.

Proklínal jsem všechny bohy,

do očí se mi vedraly slzy vzteku;

moje snaha zásobit děti a manželku

rybím masem, jak jsem jim slíbil při loučení,

přišla vniveč – byla to jediná síť,

kterou můj člun momentálně disponoval.

V pokleku jsem prskal kletby,

bil jsem pěstmi a kopal kolem sebe.

V nic netušícím okamžiku,

jako by na moje údery

zareagovalo několik silných nárazů;

člun se zakýval jako mléčný zub

před vypadnutím

a ozvala se silná rána.

Vzhlédl jsem, vystrašený jako dítě,

jako člověk uprostřed širého moře,

který má potíže, a lidskou civilizaci

několik mil daleko za sebou…

Při tom vzhlédnutí mi málem spadla brada…

Z hlubin se na mě dívaly

dvě svítící jantarové oči

žlutě zbarvené šelmy,

s ocasem na jehož konci

byl ostrý hrot, i zuby vypadaly

více než hrozivě…byly rudé od krve,

patrně jak šelma požírala můj třítýdenní úlovek.

Mořská šelma?

Měřila si mě zlostným pohledem.

A vyskočila z vody.

Pomalu se sunula mým směrem,

až dřevo člunu pod jejími tlapami zapraštělo

píseň o zatracení ledovými zuby;

byl to ostrý zvuk – rozbolely mě uši,

ale takto sirény nevypadají, takto děsivě ne.

To, s čím jsem měl nyní tu čest

bylo mnohem nebezpečnější a dravější;

pověsti přiopilých námořníků nelhaly:

Mořská šelma existovala!

Jak se přibližovala,

couval jsem od ní;

našlapoval přitom opatrně,

hlavně žádné prudké pohyby.

V druhém skoku zaútočila.

Zareagoval jsem na to

téměř vzápětí;

to už ale držela

moji ruku v čelistech.

Začala ze mě stříkat tmavá krev,

která se vsakovala do

žíznivé dřevěné podlahy.

V třetím skoku mi sežrala levou nohu

až jsem se svalil a začal řvát.

Můj řev se vracel v dalekých ozvěnách…

To už mi ale začala téct krev i z úst

a nosu – pomalu jsem začal ztrácet vědomí...

Všude kolem sebe

jsem rozmazával krev,

brečel nad svým koncem,

zuřil jsem nad svým

neblaze zpečetěným Osudem.

Poslední, co jsem ještě

byl schopen vnímat,

(avšak již jako polomrtvý)

bylo silné stisknutí kolem krku.

Mořská šelma se ovinula

kolem těla a nadvakrát

spolkla ukousnutou hlavu.

Bezhlavou mrzáckou mrtvolu

s jednou rukou a nohou

stáhla v oka–mžení pod hladinu…

Moře zapěnilo

v krvavých gejzírech.

Uzavřel se tak nevinný život

nešťastného muže,

další kapitola oběti mořské šelmy…

Opuštěný člun

se začal houpat

do taktu

sílící bouře.

A rodině nešťastníka,

který nebyl ušetřen

chtíče mořského

šelmovitého zabijáka,

se život proměnil

v bídu a nouzi,

jež z nich udělala

živořící bytosti…

V pekle na Zemi,

zármutkem zmírající lidi...

Strach z moře?

Je vskutku oprávněný.

Tomáš Přidal - Univerzum Osudu

Byla to ta největší párty

Na planetě Zemi

Měla zde být popravena

Mladá a nebojácná dívka

Nebála se smrti

Chtěla to urychlit

Volala po zástupci starosty

Ten měl vše zorganizovat

Pokud možno hladce

Měla jí být oddělena hlava

Pomocí dřevorubecké sekery

Na topůrku se leskla živá krev

Stmívalo se

Na zábavu dorazili

Mladí lidé

Zamilované dvojice

Dívku beze jména

Uvedli na malé pódium

Zde se to mělo stát

Za co? – to věděly jen hvězdy…

Zástupce pronesl pár strohých slov

Vítal opozdilce

Slíbil rychlou podívanou

Návštěvníci rozechvěle zatleskali

Ohromný muž

S katovskou kápí

Předstoupil - ve skvělé kondici

Před zraky přítomných

Ťal do živého…

Tohle opravdu nikdo nečekal

I když všichni viděli

Jak dívka zavřela oči

Sekera se odrazila od jejího krku

V otočce rozťala

V tu chvíli

Všechny myšlenky přítomných

Osud si nepřál smrt

Zkamenělá chvíle

Probudila jitřní světlo

Párty ozářil výbuch okamžiku

Exploze silná

Jako stisk giganta

Roztříštila a sestavila

Obraz přítomné eventuality

Mohlo to dopadnout hůř?

Nikdo nezemřel

Alespoň ne očekávaně

Čas všem utekl stejně

Skončilo to podle jasných pravidel

Vzpomínka na onu nepopravenou dívku

I celou událost během jedné noci

Za zvuků uhrančivých melodií

Vepsala do minulé éry Zázrak

Zázrak Osudu

Že jakkoliv se to

Může zdát neodvratné

I Ten, co ohýbá časem a životy lidí

Může ponechat život

Aniž by se to zdálo možné

A rozprášit věčné hrůzy

Přes práh Země

Do širé tmy univerza…

Jako špínu za nehty

Tomáš Přidal - Úsměvy z dob dřívějších

Památce skvělého vypravěče Sira Terryho Pratchetta (*1948 - †2015)

Zamykám dveře

Prolhaným večerům

Otvírám rána

Pravdomluvným zprávám

Rozdávám vstupenky

Za úsměvy a pozdravy

Do divadla „Na lepší časy“

Kdo se mračí a nezdraví

U toho si zapisuji křížky

Vyvádím jej údivem

Dnes dáváme hru

„Prolhaní géniové“

Máme detektory lži

Ten, kdo mluví pravdu

Naši hru opouští

V doprovodu četníka Jindry

A prasátka Žužlíka

Když to nejde po dobrém

Někdo vás musí prohnat

Na čerstvém vzduchu

A poslintat Vám obličej

S pozdravy

Upřímné naštvanosti

Váš

(sakra, zlomil se mi brk)

Tomáš Přidal – Obličejové masky

Z šatníku vytahuji

novou masku,

co jsem to

za člověka...

...který se umně

přetvařuje a mění

budoucnostmi

svoji tvář...?

Inu, možná

teď, v 21. století

se každý poleká

mé zohavené tváře...

...ovšem za tisíc let

třeba naprosto zapadnu

mezi oddíly elitních zabijáků,

které bude lidstvo potřebovat.

Nájemné vraždy se možná

stanou pro výsostně bohaté

často žádanými pracemi...

...něco jako deratizéři

nepohodlných lidských krys.

Uvidíme za tisíc let,

v jiných tělech

avšak stejných duších.

Jako zohavenec přeskakuji

z vlaku 21. nástupiště

na pendolino 31.

S tváří nadutého mimozemského prince,

a vystupuji na zpáteční 16. zastávce

s kamenným obličejem váženého kněze.

...ale pořád jsem to já...

S jinou obličejovou maskou,

v proměnách časových epopejí.

Každá doba potřebuje hrdinu,

který se nestydí za to, jak vypadá,

i kdyby byl slepcem a jeho oči byly holí...

Tomáš Přidal – Jiná káva

Na kávu k Henrymu

jsem chodil velice rád,

obvykle v doprovodu

nějaké usměvavé slečny,

která měla stejnou slabost

v pití turka jako já;

možná i pro mě,

nebo proto, že chtěla,

abych se s ní ponořil

do vyprávění tajemství výroby

tohoto kofeinového nápoje.

Pokaždé, když jsem se rozhovořil,

mí posluchači upadali do transu;

byl jsem něco jako jejich hypnotizér,

který věděl jak uspat vyprávěním,

i když káva obvykle

lidský organismus nabudí,

což je vám jistě známo;

alespoň by měla…

Toho dne jsem

si to do kafírny

k Henrymu mířil sám;

jako šíp, jenž vystřelila

ruka Amorova,

abych opět (jako vždy)

zasáhl svoji chuť

do příjemného rozjímání.

Henry seděl za pultem

a něco si četl,

přičemž zpozorněl,

kdykoliv někdo přišel;

rychle zvedl hlavu

a časopis schoval pod pult;

jak ho znám, jistě si koupil

zase nějakej erotickej časák,

holt si chlapák vystačil sám…

„Čau Henry!“

pozdravil jsem přítele,

když za mnou zaklaply dveře.

„Čau Tede,“

Henry opětoval

můj pozdrav.

Schoval časopis

a usmál se na mě;

šibalsky, lišák jeden.

Sedl jsem si k bočnímu stolu,

tak, abych viděl ven;

jak víří podzimní listí v piruetách

a chodci kráčí ve stopách

dalších chodců;

dnes bylo na ulicích

nějak plno, ale možná

to tak připadalo jenom mé osobě…

Mezitím již Henry

přede mě položil

vařícího turka

s dvěma cukry.

Skvělé načasování…

Káva chutnala výtečně,

hned při prvním srknutí

jsem si opařil horní ret,

tak, jak to má být.

Henry mi vyprávěl,

co nového se stalo ve světě,

jelikož já svoji televizi zničil

při jedné „cholerické“ chvilce;

noviny nekupuji ze zásady.

Častoval politiky

vulgárními výrazy

mužského přirození

a vyléval si zlost

na úřednické krysy;

oba jsme dospěli k názoru,

že svět upadá

do hlubin temného věku;

kdo spadne na dno,

těžko dosáhne na příčku,

a udrží se na ní…

Oba jsme chvíli mlčeli,

já se věnoval pití kávy,

Henry vymývání hrnků.

„Jo, panečku, to je jiný kafe!“

řekl jsem po chvíli; nahlas,

ale spíš sám pro sebe.

Na hladině voňavého turka

bruslila dvojice ze socu,

předvádějící piruety a skoky,

až se káva rozstřikovala kolem;

že bych měl vidiny?

Kulil jsem oči

a nemohl odtrhnout zrak

od té bizarní podívané;

rozklepala se mi levá noha,

dvojice krasobruslařů

poskakovala v nastalém rytmu.

„Co tak vejráš, Tede?“

uchechtl se Henry.

„Vidíš snad ňáký zjevení?“

Rychle jsem zvedl oči

od bizarní vidiny,

tedy, pokud to vážně

byla vidina (?)

a zakroutil hlavou.

„Dobrý Henry,

ta káva má něco do sebe,

je vskutku jiná.“

Můj přítel se spokojeně usmál.

„To rád slyším, Tedy;

pro Tebe jen ta nejlepší!“

Když jsem opouštěl Henryho podnik,

neustále mi hlavou vrtala

spousta vrtáků otázek,

ale můj mozek

(značně omámený vidinou

krasobruslařské dvojice)

mi odpověděl, že mysl

je jako řeka…

V zátočině spánku klidná,

při vlnobití hněvu rozrušená

a během povodní přetékající moudry.

Od oné podivné události u Henryho

se snažím kávu pít jen ve výjimečných případech…

Tomáš Přidal – Kraj bezústé ženy

Prázdno

V hlavě

Na talíři

Na návsi

Nikde stopa

Živé duše

Ani té neživé

Šum lesa

Vítá samotu

Mlýnské kolo

Osaměle se točí

Dokola a monotónně

Měsíc má

Prázdný kruh

Vprostřed tma

Jen po okrajích svítí

Připomíná

Tenký prstýnek

Ze stříbrného světla

Bižuterii od Vietnamců

Prázdný je i hájek

Bydlí tam duch

Údajně sám

Nelehké má žití

Tento kraj

Prázdných úst

Nemá jméno

Je Bezejmenný

Údajně v hodinách

Půlnočních

Krajem kráčí

Žena bez úst

Má popelavou tvář

Pronikavé oči

A smrtící stisk

Komu podá ruku

Ten se nedožije rána

Krajem bezústé ženy

Nese se štěkot

Záhrobních vlků

S rudým bělmem v očích

A hřbitovu se raději

Po setmění

Obloukem vyhněte

Do hrobu vás

Může vtáhnout

Cizí ruka

Nepočítaje ty

Zrezivělé kříže

Na kterých ulpěla

Krev tolika bezvěrců

Ráno našel hrobník

Další tělo

Nabodnuté na

Jeho špici

Strach obchází

Tento kraj beze jména...

A vítr sténá

Nechoď spát...

Tomáš Přidal - En Dona Luna

Byla krasavice,

s oblými ňadry,

štíhlými pažemi,

ta En Dona Luna.

Měla zvláštní jméno,

v zuřivosti

koulela očima,

vulgarismů neznalá.

Muži se před ní

klaněli jako před

bystou nějakého boha,

jako před královnou měsíce.

En Dona Luna

zářila do dálky,

tak krásných tvarů,

jaké jí příroda nadělila.

Před rokem se kvůli ní

zastřelilo dvacet mužů,

postříleli se navzájem;

zemřeli nepolíbení

měsíční ženou…

Jednou políbila

muže jménem

Uläh Onass;

rok na to se

za něj provdala.

Dala mu svoji tělesnou zář…

Uläh ovšem za pár měsíců,

které mu En Dona Luna

darovala, opustil teplo její náruče.

Co ho k tomu vedlo?

Měsíční láska byla smrtící,

věřil tomu, co slyšel,

En Dona Luna byla zakletá.

Čas potemněl,

zvrhlík jeden;

odvrátil tvář,

navrátil temno minulosti.

Něco na tom bylo,

za svůj život

En Dona Luna

pohřbila deset manželů.

Ach, ta prokletá,

líbezná a pohyblivá Záře…

En Dona Luna,

pokušení, které

nebylo radno si brát,

smrtí to s vámi skončilo.

Mrtvolně bílá tvář Luny

mnohé muže děsí

v úplňku dodnes.

Chudáci…

Křičí ze spánku,

snaží se otevřít oči,

zahnavše ten děsivý obraz,

promítaný na plátně myšlenek.

Časy jsou vskutku temné,

zatímco Záře Luny

bez zábran zkoumá strach,

otisknutý v ztrápených duších.

Prosvítá,

dere se

z nitra…

Šeptosvit varuje

před bouřící se Lunou,

jež rozpadává

za vlčích nocí

těla ubohých mužů.

Uvědoměle a bez slzy lítosti…

Tomáš Přidal - Smrt Satanské Mamy

Ďábel vylétl

z úst staré

čarodějnice

Satanské Mamy

Přítomní odvrátili

zrak, aby nepropadli

pekelným čarám

Čarodějnice upadla

v mrákoty a nehýbala se;

ďábel si vzal její

černou duši

Satanská Mama

opustila tento svět

Kroky těch, kteří

byli v jizbě,

kde se Mama zhroutila,

se rychle přesunuly

pryč od její chalupy

Chalupa Satanské Mamy

byla zapálena,

tělo zlé čarodějky

bylo tam ponecháno

Stavení postačilo

jako pohřeb žehem,

spálená tráva

okolo již nikdy

znovu nevyrostla

Celé to místo

bylo prokleté,

stejně jako

její zpopelněná

obyvatelka

Místní oslavili

její úmrtí

náležitou veselicí

Žilo a umíralo se dál…

Tomáš Přidal - Oak Uak

Ve snu mi uvízlo

neznámé, nesmyslně znějící slovo,

Oak Uak - co to asi znamená?

Když jsem opět usnul,

šeptaly mi stařeny

s hlavami rajských jablíček,

že je to pradávné sídlo

na konci světa z

obrácené strany života…

Takže ve smrti? ptám se

a zděšeně si osahávám hruď...

...naštěstí srdce bije jako zvon...

V tom se sen rozplyne,

zkouším si to najít na internetu,

ale žádné Oak Uak,

žádné pradávné sídlo na konci světa

NEEXISTUJE!

Snažím se tedy politovat svůj sen,

ale lítosti se mi stejně nedostane,

protože stařeny

okusuje neznámý červ,

v ten oka mžik mám strach

dotknout se těch červavých jablíček

Moc dobře vím, že

ony umírají, i když

je to můj smyšlený

výplod fantazie...

Fantazie snu,

kde nesmyslná slova

a představy jsou

na denním pořádku…

Tomáš Přidal - Levitate

Levitate…

Staré slovo

Lehké na jazyku

Vážené v ústech

Patřičného Mnohočlověka

Neodmyslitelné

Při dotazování

Kdo je Mnohočlověk?

Prý chodili mezi smrtelníky

Před tisíci lety

V předvěkých dobách

V převlecích živlů

Mohli se vás dotýkat

A nepocítili jste to

Také se jim říkalo

Šarúlové - Ti, kteří jsou Námi

Byli vážení a když se vás

zeptali na Levitate

Byla to velká čest

Prosím, kolik je nyní Levitate?

Levitate je půl hlasu po člověku

Odpověděl podle aktuálního času

Dotazovaný, který cítil pýchu

Při této otázce

Obvykle jste Šarúla

Nemohli vidět

Byli součástí atmosféry

I tak byli duchem jako My...

Otázka však byla jasně pronesena

Abych to vysvětlil

Půl hlasu po člověku

Je půl hodiny po páté

Dnes tento dotaz

Zná jen pár vyvolených

Upadl nějak v zapomnění

Zřejmě jak čas

Brousil dění okolo

Mladšího pokolení lidí

Levitate upadl v zapomnění

Jako stařec v náhlé smrti

Levitate stejně jako Šarúl

Však nikdy v uších Pamětníků nezemře

I Mýty přežívají

Své Vypravěče

Žijí vděčně

Ve věčném

Verbálním koloběhu...

Tomáš Přidal - Vůdkyně

Přelétává mezi stíny

Chybí mu teplo

Jediné ženy

Žádá bohy

O divoká nebesa

Pláče pro Vůdkyni

Klečí před Obnaženou

Štíhlou siluetou

Která vykresluje

Ženské tvarosloví

V neznámých mělčinách

Potápí svůj šarm

Do panen i kurtizán

Udělá své touhy

Myslí přitom na oheň v loži

Pálí mu to

V rozkroku

Ženy hasí jeho potřebu

Ač Vůdkyně

Přísně spaluje vše kolem něj

Stíny hoří

Šedavý popel staroby

Stoupá ke krvavé modři

K nebesům, jež prohrála

Všechen dýchatelný vzduch

Silueta se rozdvojuje

Splétá Vůdcovský jazyk

Věší Zklamání a Zmar

Jednovaječná dvojčata

Kopou svůj poslední tanec

Život uniká z plic

Stejně jako když

On utíkal před

Pohledem Vůdkyně

Stejně zmateně

Nechce znát pravdu

Zamáčkne poslední cigaretu

Nechce vědět

Kolik dětí

By mu říkalo tati

Chce se vzdát všech

Pro všechno na světě

Pro Boha

Na kterého nikdy nevěří

Jenom teď a tady

Schovaný

V míse

Ve sračkách

Úplně namol

Ptá se sebe proč

Protože jestli

Zapomene opilý

Vzpomínky nedoženou

Jeho tápající slepou mysl

Vůdkyně byla

Sesazena

Z trůnu

V jeho očích...

Navždy & možná nikdy

Tomáš Přidal - Ženská hlava

Přemýšlím o snech,

jeden mi uvízl

v síťovině paměti;

krajně znepokojivý.

Strašidelný,

během roku

dvakrát se opakující,

o velké ženské hlavě.

Byla to přímo Velká

Ženská hlava,

se zuby tygra,

očima umrlce.

Byla obdobou Medúzy,

z hlavy jí syčeli

hadi a kobry;

laskali se s ní.

Byly to její hadovité vlasy…

Potom blik,

záběr na obrovskou

místnost - spíše sál.

V něm jedna lávka,

nad ní vznášející se

obrovská Ženská hlava,

velká jako dospělý muž.

„Přistup blíž,“ pravila zdvořile.

Podle instrukcí

(od koho?)

jsem věděl, že se

mohu přiblížit pouze

na dostatečnou vzdálenost.

Šlo o odhad,

nebo mě

Hlava zabije,

roztrhá a vhodí

z lávky do jámy

rozčtvrcených těl.

Rozčtvrcených jejími

tygřími tesáky.

Snažil jsem se

nedívat dolů.

Podle jejího pokynu,

jsem se vydal po lávce;

jejím směrem.

Na druhé straně,

naproti lávky,

která končila

v půlce nad propastí,

vycházelo z otvoru

bílé světlo.

Venkovní světlo!

Zmocnila se mě nervozita;

na kolik kroků mohu být od hlavy

a odejít otvorem ven,

pryč odtud,

celý a živý...?

Zbývalo pár kroků…

Ženská hlava

setrvávala na místě,

to bylo dobrým znamením.

Zaujatě mě pozorovala,

hladově se olizovala,

až jí žhavé sliny stékaly,

syčely v páru

na dně propasti

rozsápaných těl.

Skřípala obřími zuby

jako když brousíte kosu.

Zastavil jsem se

těsně nad jámou,

snažíc se na ni nepodívat.

Trvalo dlouhých sedm úderů srdce,

zběsilého tlukotu v hrudi,

než promluvila přívětivým hlasem,

který jakoby k jejímu obličeji

vůbec nepatřil:

„Můžeš volně odejít,

udržel sis dostatečný odstup

mého pohledu,

proto jsi volný.

Život budiž Ti ponechán.“

Přikývl jsem,

ve snaze poděkovat,

kdyby si to náhodou

nerozmyslela a chtěla

mě bezcitně zabít.

Další blik.

Zde můj sen končí,

probouzím touhu

nakreslit Ženskou hlavu

bez těla.

Jen tak – pro vlastní potřebu.

Hlava může do mého snu

vstoupit znovu,

zcela nečekaně,

jako stín za mými zády…

Jsem opět připraven.

Tomáš Přidal - Nebojácný Sullivan & vezír Rafaer

Metropoli Charúž Al-Mari

naplnil velký smutek;

pohřbívali tam

svého udatného krále,

mladičkého Chaza-Ra-Goabbu.

Zemřel v boji,

když se ucházel

o srdce krásné Enefity,

zemřel mečem krutého Amira Da-Kruoty.

Vypravěči arabských pohádek

třikrát zaplakali;

ranní jitro zahalil

rubáš smutečního šerosvitu…

Zesnulého krále

nahradil vezír Rafaer;

byl však znám spíše jako Rafír,

neb jeho turban zdobily krvavé slzy – safíry.

Moudří politici a staré hadačky

mu prorokovali krátkou vládu,

v kartách a společenských kruzích

bylo vidno jistého muže, který mu zkříží cestu…

Rafír nechal popravit

nejstarší a nejmoudřejší z hadaček,

váženou Burru-Man-Rubbu,

což pobouřilo církevní hodnostáře

a stoupence jejího hadačského daru;

prokleli vezíra Rafaera za jeho

kruté a neuvážené rozhodnutí.

O Sullivanovi se v těch dobách

skládaly vznešené eposy;

potulní vypravěči mu přisuzovali

velkou budoucnost a slávu,

hodnou Chaza-Ra-Goabby.

Málokdo tušil, jak Sullivan skutečně vypadá,

vlastně nikdo pořádně nevěděl,

zda spíše nebyl pohádkou,

jakou povídají babičky svým vnoučatům,

pověstí, kterou zaznamenávají kronikáři

svými brky do zažloutlého pergamenu,

a posléze herci deklamovanou, barvitě líčenou divadelní hrou.

Rafír tehdy dosáhl svého druhého stupně,

i on měl své zapřísáhlé stoupence

a poskoky – byl ve svatostáncích Rafaerových

vysvěcen na Ra-rafíra…

Mnozí nechápali účel těchto stupňů popularity,

ale jakmile Ra-rafír dosáhne třetího stupně,

něco ze zlomí, něco se stane;

ústa Sullivanových fanoušků

opakovala jméno Sullivan,

stejně jako když svatý Otec

přeříkával Alláhovo:

„Buď spasen v zemi nebeské…“

V období, kdy se Ra-rafírova

popularita blížila

k třetímu stupni,

docházelo k nepokojům

a mluvilo se o tichých mordech,

za kterými stál Ra-rafaerův

poskok a vrchní poradce

Ahmed, známý jako „Ra-rafírův hněv“.

Jistě nebylo náhodou,

že Ahmedovými oběťmi

byli lidé, kteří nestáli na

Ra-rafaerově straně.

Ulice a doky Charúž Al-Mari naplnil

strach, lítost a vztek.

Ra-rafír byl stále blíž k třetímu stupni…

…do jeho vysvěcení zbýval již krátký čas.

Šum hlasů, jenž opakoval jméno

hrdinného Sullivana,

se změnil v příboj, který si razil

cestu mezi trny v očích bohů;

lidé, kteří byli ušetřeni bodnutí

Vysoké Brutální Boží Moci

se přeci jenom dočkali své spásy…

…svého hrdiny…

A tak, jak bylo řečeno,

tak se také stalo.

Sullivan, který byl krásný

jako dívčí ňadra,

rychlý jako vítr

a nebezpečný

jako zástup

vycvičených zabijáků,

v den, kdy se krutovládce

stal vysvěcením Ra-ra-rafírem,

proti svému protivníkovi

pozvedl čestně meč a promluvil:

„Jedině smrt jednoho z nás

rozhodne, jakým směrem

se bude dál ubírat Charúž Al-Mari;

zda ji povede děsivá pěst a krutost,

nebo ctěný hlas s mírumilovností“.

Tato slova započala

Boj jediného muže proti

Armádě hrdlořezů, kteří předstoupili

Před Ra-ra-rafíra;

bitva rozhodující o budoucnosti

a osudu sužované metropole…

Sullivanovy Pohyby

dospěly k Ahmedovi,

rozsekal posledního zabijáka

na cáry masa, přičemž si sám

odnesl pár hlubokých jizev.

Když zažehnal „Ra-ra-rafírův hněv“

do propasti smrti,

samotnému Ra-ra-rafaerovi

zablýskaly zuby v hněvu

a vyrazil pokřikem vpřed,

jako strašlivá bouře,

s nastaveným mečem,

jehož hrot byl připraven zasadit

Sullivanovi rychlou smrtící ránu,

rovnající se rychlosti blesku.

Sullivan vykryl útok

a srazil krutovládce k zemi,

jílcem jej omráčil a bodnutím

vypudil z tohoto světa…

Ujal se vlády Charúž Al-Mari

a jeho udatné jméno od těch dob dělá čest lidu.

Nebojácný Sullivan se stal živoucí legendou...

…a vezír Rafaer mrtvou a zapomenutou vzpomínkou.

Tomáš Přidal - Kyklopka

Šel.

Rychle.

Rázně.

Strnul.

V půli kroku.

Viděl ženu.

Jednookou.

Kyklopku.

Zbláznil se.

Sám.

Měl vidiny.

Facka.

Plesk!

Bolest.

Nezbláznil se.

Skutečnost.

Co dělat?

Odejít?

Utéct?

Ne!

Pozdravit.

„Poklona“.

Kývla.

Oddechl si.

Hrozný zážitek.

Kyklop kyklopem.

Člověk člověkem.

Snad.

Tak.

Michal Nico Nekola

V roce 3000 se lidem nici plice,

zmena nastane jen kdyz se vratime k pice,

stroje to tu ovladaj jak v nejakym matrixu,

takovyhle masakry znas leda tak z komixu,

lidi se schovavaj jako krysy v dirach,

kyberpunkova rasa v roztrhanejch dzinach!

Tomáš Přidal: Mísa věků

V šeru zavátých dějin,

střelného prachu,

ale i plynových komor;

právě zde hrála Mísa roli

důležitou a jasně spjatou

s událostmi nadmíru důležitými.

Poprvé, když římští vojáci

bojovali v markomanských válkách

po boku Marka Aurelia Antonia,

zvedla se vlna nenávisti,

která měla za následek drancování,

vraždění a kořistnické lupy.

Vše pohltily obrazce krve;

Markus s lačností hleděl

na zlatou Mísu s výjevy andělů,

import z daleké Germánie,

a obdivoval v ní svou tvář;

dno se lesklo a posloužilo

římskému vojevůdci jako zrcadlo.

Báje a báchorky praví,

že i sám Ježíš Kristus

dostal darem od andělů

zlatou Mísu,

a při Poslední večeři

z ní jedl panenské ovoce,

aniž by se jakkoliv provinil

nenapravitelným hříchem.

Když Mistr Jan Hus

křičel v bolestech,

před očima se mu zjevil

anděl, který dal napít

jeho vyschlým rtům

ze zlaté královské Mísy.

Hranici však mocnost neuhasila,

spálené ostatky kazatele

byly vhozeny do řeky Rýnu

právě v oné Míse, kterou viděl

světec při svém umírání.

Při tažení do Egypta

se Napoleonovi

do rukou dostala

Mísa objevená v písku;

byla z ryzího zlata,

přičemž její hodnota

překračovala šestimístné částky.

Napoleon ji daroval

svým milenkám;

rozléval v ní víno,

bavil se ve svém apartmá

s opojnými ženštinami;

zastínila jeho mysl

v objetí faraónské kletby,

vysála život jemu i jeho udatné slávě.

Když Hitler spáchal

Holocaust na Židech,

zlostně pomýšlel na

zabrání dalších území;

stalo se však léta páně 1945,

že Mísa na kusy

rozbila Třetí říši,

neb na ní dřímal

osud celého průběhu války.

Mísa měla své zastoupení

ve spektru unáhlených dějin,

zcela jistě byla hmatatelná;

i když dnes, přiznejme si,

nikdo pořádně neví,

kde skrývá svoji

andělskou tvář.

Přičemž přítomnost zarytě mlčí

a budoucnost je v mlhách,

vznášejících se nad

lidským společenstvím.

Tomáš Přidal: Zamrzlé 21. století př. Kr.

Zamrzlé 21. století před Kristem

je modernizovaným paleolitem

lovců krásných žen a

sběračů peněz v hotovosti.

I oni uctívají matky plodnosti

pornografických časopisů,

líbí se jim mamutí ňadra

a vyvinutější hýždě

ve kterých schovávají své

pra-panictví dlouhých

oštěpů, které škrábou v rozkroku

bez pazourkových hrotů.

Politika jde ke dnu,

kde podmořští archeologové

objevují staré kusé zprávy

o potopených vracích,

jež mluví skrz

hliněné střepy

památečních amfor.

I tito lidé

uctívají velký

panteon bohů.

Nemohou si vybírat,

daň se i v modernizovaném

paleolitu platí krví,

a ten, kdo přežije,

může daň zaplatit

jako modernizovaný paleoliťan.

Zde zažitý pojem pračlověk

neexistuje a nahrazuje

se jménem celého

modernizovaného paleolitu.

Černí paleoliťané

nejsou osmahlí od ohně

při boji s božstvem

ďábelských sil,

černé paleoliťanky si

nezpůsobily úžeh od

vroucí plotny…

Jsou pouhou analogií

romských kmenů.

Jsou to dříči...

v plodnosti dětí.

V celkovém shrnutí

můžeme modernizovaný paleolit

prvních dvacet jedna

staletí před Kristem,

označit za výdobytek

společnosti rozmanité

a ujeté na spoustě bláznivých nápadů.

Ale řekněte, bez nápadu

je v životě nuda;

paleoliťané na trh

přicházeli s mnoha

inovujícími nápady,

které stály za mamutí hřích.

A mamutí hřích je

cesta do p..ekla.

Nebo do jiné sféry.

Každého čeká smrt,

každý zaplatí životem,

i když v tom prvním

nemodernizovaném paleolitu,

to platilo s jistou pra-pravidelností.

Věčná loviště

jsou plná duší

pračlověků i paleoliťanů,

které spojuje poslední fáze vývoje

homo sapiens sapiens,

kdy se sobě zpříma dívají do očí

bez robustních nadočnicových oblouků.

V míšení myšlení

rozumí nedorozumění,

a jsou na to právem pyšní…

Tomáš Přidal: Malá princezna a její kouzelný pokoj

V pokoji malé princezny,

s velkou citlivou dušičkou,

rostly stromy,

jejichž větve se ztrácely

v dimenzích

s jinými výškovými poměry.

Rostly na nich rajské plody,

obtočené hady pokušiteli,

místo koberce

chodila po hebkém mechu,

palečky u nohou se smály

v lechtivé hře pětice prstů.

Měla velký pokoj;

ve skříni schovávala

kostlivce a bubáky,

kteří ji ochraňovali.

Za zrcadlem

se chodila koupat

do vyhřívaného

přírodního pramene,

na který dopadaly

třpytky slunečních paprsků.

Když se do něj ponořila,

nikdy nebyla mokrá,

i kdyby si to přál

někdo jiný…

Jenom malá princezna

mohla projít tímto kouzelným

zrcadlem, stejně velkým

jako byla ona sama.

Ve svém kouzelném pokoji.

Nepořezala si přitom

jediné místečko na těle.

Milovala své medvídky,

kteří ji před spaním

brumlali o dlouhém

zimním spánku,

a ráda si nechala

zdát pohádky,

ve kterých

sama byla hrdinkou.

I když jenom

po omezený čas.

Čas v kouzelném pokoji

plynul úplně jinak

než čas, jak ho známe my.

Den byl jednou

pohádkovou hodinou.

A pohádková hodina

trvala zpravidla

podle pohádkových

předpisů do doby,

než princezna usnula.

Její medvídky často

vyprávění zmáhalo natolik,

že už si k ní uvykli uléhat

v nočních pyžamech,

které jim upletla,

když se čas táhl

jako žíznivý otrok

vyprahlou pouští.

Malá princezna

byla snílkem svých

tužeb a přání…

Přání dětské duše.

Tomáš Přidal: Diadém krásné paní Ebeth

Diadém ve vlasech

krásné paní Ebeth,

kněžky Yamayky,

která ztratila víru

ve vlastním lidu.

Obklopoval ji přepychem

a krásnými dary z hůří,

diadém učaroval

ohavnému Morkorukarovi,

knížeti pekelnému, který toužil

snést paní Ebeth modř nebeskou.

Chtěl ji unést v oné modři,

do hradních komnat pekelných,

kde zhynula nejedna žena,

kde dotlouklo nejedno

srdce sličné a půvabné.

Ebeth se bála Morkorukara,

doprovázena svým ozbrojeným vojem,

lidské štíty chránily její tělo

v riziku, že budou sami zabiti.

Nebáli se však pekelných kuší,

reakce měli zrychlené,

cvik v boji ovládali na jedničku.

Morkorukar toužil po

kněžčině diadému ve vlasech,

sťal by jí hlavu,

kdyby musel.

Nad Yamaykou se stahují

černé mraky, které

vydávilo peklo samo,

nevěstí nic dobrého.

Ebeth si chrání svoji čelenku,

rytíři věrně dlí u vchodu

do komnat své milované paní,

za dlouhých černých nocí,

které natahují pařáty,

jako oživlí mrtví.

Jednoho večera

Ebeth usnula v těžkém snu

a zemřela strachem

při pohledu do očí

té nejstrašnější noční můry.

Byl to Morkorukar sám...

Náhlá a nečekaná smrt paní Ebeth,

zaskočila všechny poddané,

diadém jí byl ponechán

a  pohřben s ní.

Na bílé tváři,

spící věčností

tkvěla posmrtná maska,

vykládána drahými kameny,

příslušící urozeným

šlechtičnám yamayckým.

Kníže pekelný byl zapomenut…

Možná i zanechal svých krutostí,

protože jej roztesknilo,

že  diadém kněžky Ebeth

již nikdy nenabude jeho vlastnictví...

Tak praví legendy i ústa yamayckých vypravěčů.

Některé legendy přetrvávají…

Tomáš Přidal: Balada o princi a Charónovi

Paprsky se jemně lámou,

za pozadí bílých peřin,

slunce je žhavou kulatou blánou,

v níž uvízly smítka z vteřin.

V ozlacené vteřince,

za zlatem z pavích per,

čeká dívka na prince,

a říká mu: „Mě si vem!“

Princ co vidí na očích,

jejích milých rozmilých,

pro to ujede tisíc mil,

do Podsvětí zaskočí,

až skončí s Charónem opilí.

Charón místo obolu,

vezme v ruku tvrdý bič,

nesází na náhodu,

volá: „Běžte všichni pryč!

Dnes na své loďce přes Břehy

vezu Pána prince,

všichni jste už postřehli,

že nechci žádné provinilce!

Jenom hodné duše, ty převezu rád,

i bez obolu, ten ať si strčí do kapsy,

se Smrtí, která mě platí, nechci už hrát,

už žádné mrtvičky ni žádné kolapsy.“

„Tak za princeznou povídáte...“

„Ano, tam bych strašně rád“.

„I svou duši peklu dáte!“

„A co? Můžu namítat?“

Charón se usměje,

zuby skřípou jako nože,

krkavec chór zapěje,

letí v dálce, v zobáku dvě brože...

„Ten černý pták již nadosmrti

získá si přízeň všech havrankyň“.

„Myslíte kvůli té broži?“

„Ano, zbuduje hrad - v něm velkou zlatou síň.

Pokud nezajede si za to k moři“.

Princ se trochu podiví,

nad řečí převozníka,

jeho mysl se mu protiví,

je v osidlech uličníka.

„Vaše řeč se mi nezdá zrovna v normálu,

vždyť ptáci si nestaví hradní síně?!“

„To byste se princi divil

jaké dokáží unést břímě!“

Princ raději dál už pouze mlčí,

pohřební melodie zní mu v uších,

Charón poslouchá své hity - umrlčí,

jsou rozmrzelé a náladu šlechtici ruší.

„Princezna již v dohledu,“

zašeptá převozník tiše.

Princ zalekne se pohledu,

a sotva stěží dýše.

„To není moje nevěsta!!!“

křičí princ zoufalým tenorem.

„Za hloupost se člověk potrestá,

když splete si milou s netvorem!“

„Ty, hloupý Charóne, jsi mne podvedl,

mou duši oklamal, mé srdce probodl...“

Princ se děsí té strašné zrady...

„Ne, já tvoje srdce navedl

po trase, kterou Ty sám sis rozhodl.

Vrátit se nemůžeš, když už jsi tady“.

Princ zalekl se svého zpečetěného osudu,

špatný směr udalo jeho zmátožené srdce,

udělal si u převozníka strašlivou ostudu,

to raději odevzdá svoji duši kruté Smrtce...

Mohl bych psát klidně dál,

ale už nechci, raději skončím,

i kvůli princi smutnil otec král,

a tak se i já ve smutku loučím...

Tomáš Přidal: Sencénské brány smrti

Malý chlapec v rockové bundě,

straní se společnosti,

ovšem hlavně svých vrstevníků,

kteří mají rodiče a sourozence.

Žije si svůj pouliční život,

vybírá kapsy opilcům,

kterým se ještě nerozprchly

všechny mince, kamarádí se s

vysokými budovami – je jako pavouček

na pomyslném vláknu vyvrženců.

Nechybí mu odvaha, drzost a kapka soucitu,

když vidí ty nešťastné tváře šašků,

kteří se protloukají životem

pomocí silného kladiva,

jež v rukou ani neudrží.

Dnes jste se podruhé narodil,

říkali mu doktoři,

cítil, že pociťoval respekt

z tmavého tunelu, který byl

na půli cesty k sencénským branám smrti,

kde viděl siluety lidí, kteří

mohli být (kdysi dávno) jeho rodiči…

Dnes nebyl v Sencénsenu, ale

jednou tam bude,

jeho duch projde tunelem

a opět se shledá se svými rodiči.

Ne (!) jako vyvržený pavouček

z roztržené sítě, plavající

ve vodě a držící se nad hladinou,

ale jako normální kluk,

který je se svými nejbližšími…

I přesto, že pusa bude letmá,

neboť duchové se nemohou líbat

a když se obejmou,

projdou skrz svá těla.

I tak v Sencénsenu zažije

to nejkrásnější, o čem před

smrtí mohl jenom přemítat…

…zažije věčnou lásku…

Tomáš Přidal: Hellsora, pevnost mezi dvěma světy

Obehnána kyklopskými zdmi,

chválena ve verších potulných bardů,

kteří viděli nejedno utrpení

a zažili nejednu tvrdou ránu ve svém životě,

to je Hellsora, pevnost mezi dvěma světy,

kde princové i princezny

jsou součástí našeho každodenního života,

ve kterém si i my často neseme

svoji výzbroj a trofeje,

i když není ze železných dolů,

a naše výhry nejsou z bojových

klání na život a na smrt,

kde padají ostré rány mečů a seker,

místo ostrých urážek dnešní doby.

Naší výzbrojí je většinou jazyk,

který umí proklát stejně

snadno jako rytířský meč.

Někdy se ta bolest ani zdaleka

nezhojí tak, jak bychom si přáli,

ale jde s tím žít.

Bere nám to ovšem naše duševní bohatství,

a kde jinde hledat poklad než

ve vlastních duších,

zvláště pak, je-li být

souzeno dvěma lidem,

kteří se navzájem milují,

aby opatrovali klenoty svých srdcí

a nedali nic ze svých truhel,

které se třpytí s úctou a upřímností.

Hellsora uzavírá pohádky

se šťastnými konci,

otevírá pohledy za skrytými

dvířky naší fantazie,

brání si své místo mezi

skutečnem a imaginací,

ale nebrání nikomu ke vstupu

do této pevnostní říše…

Díky, pevnosti.

Tomáš Přidal: Svědomité spojení slovních sykavek

Sopka syčí sžíravé sliny smířlivých slov,

sebrala sílu sloužit smrtícímu světu,

soprány smějících se slečen stoupají,

sežehnout smích slibuje soudná sonáta smyčců.

Spolykat sluneční soustavu,

stínají smyšlenky snů,

sunoucích se slimáků,

stopami slabí, soptící,

snídající smítka soli.

Slušní sýčci se smiřují

se slabými – svět shořel,

skalpelem sjíždí skrz srdce,

schránka shnila setměním,

skomírá…schyluje se smrt.

…svět skoná…

Synové seker slepě shlíží,

složitost sbírání Světla

seznamuje Stíny se svítáním,

shluky světlušek skoupě svírají

světlé stránky slovních sudiček.

Skřivánci slaví sedmero Skutků,

slídící sebranka smyla

smrdutými splašky sezení,

sounáležitost supluje skrytý strach,

skuhravá souhra sykavek sytí smuteční sólisty.

Spojit skutečnost se snem

snoubí společné souznění.

Skóre soustavných skutků

svírají smyčky smírčích sil.

Sprostě si spustit

sofistikovanou snůšku

skladeb, spřádá smysly

sekat slang sráčů.

Soukromé sbíjení sedacích souprav

sbližuje sedání si stejným směrem,

schůzky se slečnami se sytými stíny,

skrývající soustavná „smím, slečno?“

střídá solidární „samozřejmě!“

Tomáš Přidal: Přísné planety pánů Prométhea

Podle pověsti, pravily průzkumnické posádky,

podléhá planetárnímu pohybu

přísnost planet, přestože projevují

průnik písečnými průzory potají,

paličatí partyzáni posílají

písemné požadavky pánům Prométhea.

Prométheus, princ, pátrající

po posledním pozemském prachu,

pohledem probije pancíř,

pozabíjí Primitivy,

patřící po právu pod petrklíče,

protože poselství pohání pud pýchy.

Po povrchu Pluta

projížděly pancéřové pásy,

popraskanými periskopy

pozorovatelé potají prohlíželi

předvěké praskliny,

podkožní poničené pruhy

poměrně povislé pokožky Pluta.

Příbytky, potažené pancéřovým plechem

prostřílely pistole patriarchů,

pachatelé poté prosili po pokutě,

poněvadž přicházela přímá palba protivníků.

Propuklo pravé Peklo,

poprvé po pravěké přehlídce

pazourkových potřeb

pradávné politiky pračlověka,

potřebujícího poznání.

Pomozte přísným planetám pobít

přebytečnou populaci Primitivů,

protože pomáháte protřídit planetární pohromy

prosperující přítomnosti.

Pravidlem pravidelné proměny počasí

převládalo přesvědčení předků

přestat pít pivo.

Pád posledního planetárního paprsku

podnítil průzkumníky poslat

pohádkový plat potřebným…

Chcete mít zde svou báseň?

Pošlete nám své dílko, rádi jej zveřejníme!