UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

Zapomenutý průkopník literární fantastiky

Zapomenutý průkopník literární fantastiky
21.07.2017

Měl jsem od mládí podivnou vlastnost, že jsem rázem na vše okolo zapomínal a pohružoval se do snění, kdykoli mě něco silně zaujalo. Rudolf Richard Hofmeister

Svazek nakladatelství Double Impact Rudolf Richard Hofmeister klame tělem: většinu netvoří biografie Hofmeisterův soukromý vesmír, ale druhý díl Hofmeisterovy povídky (od strany 149), který obsahuje 41 textů rozličných žánrů vybraných často z třísvazkových vzpomínek (1924-1931), ale i knih Život v pravěku (1918) či Sto a jeden den lovce dojmů (1928) a z Národní politiky 1924-1933. Nejstarší povídka Procesí je z roku 1913. Jen tři závěrečné texty Jirásek objevil v rukopise a dva z nich pocházejí z nikdy nevydané publikace Kacířské legendy.

Například text Židé a císař líčí marný pokus o úplatkářství z času vlády Josefa II. Štědrý večer u Hofmeisterů připomíná zvyklost, kterou v dotyčné domácnosti dodržovali na památku dramatu ze Štědrého večera 1622, kdy rejtaři rovněž marně hledali kacířské evangelické knihy. Text Metternichové a zázračná bába se týká skutečné kořenářky z Mrtníku na Kralovicku a Metternichova zchromlého syna. V Březnici za obchodem je osobní Hofmeisterovou vzpomínkou na úspěšný prodej vrchovatě naložených vozů šindele. Tak bych mohl pokračovat a možná zajímavější je předcházející vyprávění PhDr. Jindřicha Jiráska o životě „průkopníka literární fantastiky“. „Byl cílevědomý, pracovitý, pilný, bohatý zkušenostmi, měl železnou vůli, ale byl také příliš skromný a pro nedostatek vzdělání trpěl komplexy, chyběla mu sebedůvěra a po celý život bojoval o holou existenci svojí i své početné rodiny,“ zvíme. Nu, a známe dnes malíře pravěku (a nejen pravěku) Zdeňka Buriana (1905-81) a čítali jste dík němu také knihy paleontologa Josefa Augusty (1903-1968). Ztracený svět (1948), Z hlubin pravěku (1949)... Zvlášť děti se dinosaury nechávají uhranout a třeba já tenkrát doma uskutečňoval pro rodiče i mladší sestru celé výstavy obrázků těchto oblud. Některé jsem maloval sám, a to bídně, ale podobně tomu mě bavily i zápalkové nálepky s pravěkou tematikou. Na ně už v samoobsluze bohužel nenarazíte, ale je pravda, že i mně je máma objednala v někdejší sušické továrně...

Burian je, pravda, nekreslil, bohužel, a jeho geniální lesky a stíny nelze vytěsnit z paměti. Ani obálky knih Josefa Augusty. Tento vědec si pokaždé vybral některý pradávný kosterní nález a zpětně zrekonstruoval prostřednictvím povídky výlet dotyčné potvory končící smrtí. Bylo mi teprve sedm let, když jsem jeho příběhy poprvé četl, a chyběly mi dialogy, ba nepodařilo se mi ani dost se vcítit do Gorgosaurovy „duše“. Augusta mi, omlouvám se, zůstane suchopárným, a to třeba na rozdíl od Thompsona Setona (1860-1946).

Také Seton či Týnecký (1885-1964) totiž náleželi k mé četbě a psali o netopýrech, vrabčácích i ježcích. Nicméně Augusta nasazoval těžší kalibr. Ale když jednu svou krvavou odysseu ukončil slovy o tom, že „nad horou masa stál Gorgosaurus bezmocně jako obří vykřičník", přečetl jsem onu větu rovnou ještě několikrát, protože jinak u něj podobná přirovnání absentují. Nebo to tak vidím až zpětně? Napište!

A i tak ho mám rád. A ještě jako malý kluk jsem - naštěstí - padl i na jeho Draky a obry (1947), které dal dohromady s Karlem Pejmlem (1892-1965). Burianovy obrázky se sice tentokrát nekonají, ale jinak je to nějaká knížka. I když o tvorech a netvorech pouze mytologických. Uhranula mě, přiměla mě k výpiskům, a zatímco dinosaury jsem zkoušel kreslit ještě jako dítě, tyto bájné potvory jsem si utřiďoval i co mladík. Nu, a to také byla tenkrát má Fantastická zoologie (1957) a dávno před českým vydáním té Borgesovy. A dávno před knihou Jana Lukavce na to téma, která vyšla teprve nedávno.

Ale zpět k Rudolfu Richardu Hofmeisterovi (1868–1934), jemuž Burianovy ilustrace rovněž chybí, ačkoli právě Augusta z Hofmeistra malilinko opisoval.

Již Hofmeister psal o pravěku, ale srovnávat jeho díla se Štorchem či Augustou by bylo jen vnějškové, neboť mu blíž stojí třeba „český Verne“ Karel Hloucha (1880–1957), který ve své Zakleté zemi (1909) přenáší čtvrtohory rovnou do své vlastní současnosti a jenž sepsal i ryze pravěkou knížku Zelené šero (1928). Ale hofmeisterovsky básnivý nebyl a taktéž inspirační Hofmeisterovy zdroje jsou subtilnější, neboť mezi nimi není jen drsná kůže troglodytova, nýbrž i Březinovy (1868–1929) meditace o vesmíru a Nerudovy (1834-1891) Písně kosmické (1878), k čemuž se Hofmeister hlásil a přiznával. Ale se svým psaním o prehistorii se tady v Čechách neměl o koho opřít. Augusta, Štorch, Burian i třeba Jaroslav Mareš (nar. 1937, známý kryptozoolog), ti všichni měli i s spolu s Jenem Lukavcem teprve přijít, takže... Takže se bylo nutno rozhlížet Evropou a tady co nova zářil Rosny a dánský spisovatel J. V. Jensen (1873-1950), nositel Nobelovy ceny (1944).

Právě ten dělal svou vlast, ale celý pravěký sever kolébkou evropské kultury v unikátním cyklu o stěhování národů Dlouhá cesta (1908–1921). Česky vyšly jeho knihy Ztracená země (1922), Ledovec (1916), Norne-Gaest (1930), Tažení Timbrů (1931), Loď (1930) či Kryštof Kolumbus (1931). Ale nebyl to ani tak Jensen, kdo Hofmeistera podnítil k rozletu, byl to už zmíněný Rosny.

Jméno Rosny je vlastně pseudonym. Náležel dvěma bratrům Boexových z Belgie, Josephu-Henri-Honoré řečenému Rosny starší (1856-1940) a Séraphinu-Justinu-Fracoisi řečenému Rosny mladší (1859-1948). Spolu psali hlavně mezi roky 1887-1908 a větším géniem byl patrně starší z nich, podivuhodný chlapík vyzbrojený imaginací takřka bez hranic a neokorávající duší chlapce. Traduje se, že prý nikdy nebyl u lékaře. Vidíte. A přesto předběhl spousty doktorů své doby, když vynalezl slovo astronaut. Jako zřejmě první na světě psal také o lásce s „jinozemci“ a ve vůbec prvé science fiction moderního typu Xipehuzové (1887) líčí roky před H. G. Wellsem agresi z kosmu.

„Jen plané experimenty blouznivce," přehlížela jej přitom tatáž doba, která akceptovala Verna. Přesto uspěl, a to s jistým svým krotším nápadem. Jmenoval se Boj o oheň (1911, česky 1921) a jako román to věru není selanka. Spíš předzvěst drsného Barbara Conana. Navíc natolik kvalitní, že se ještě za autorova života stala školní četbou.

Právě krátký úryvek z Rosnyho románu Vamireh (1892, česky 1903), ve kterém je líčen únos pravěké dívky, přiměl Hofmeistera, aby přepsal (a roku 1912 opětovně uveřejnil) povídku Diluvium (původně 1905), kterou se... jednoduše našel.

A o prehistorii už psát nepřestal. Nicméně od jiných autorů, obírajících se podobnou tematikou, se liší. Jak?

S výjimkou Augusty a Mareše se jedině Hofmeister odvážil pominout lidského hrdinu.

Ne sice pokaždé, ale často a s odvahou. Asi ne nadarmo mu již při biřmování dali jméno podle legendárního Richarda Lví srdce. A byly mu teprve tři roky, když jeho Rožmitál lehl popelem. Anebo něco zbylo? „... jediné, černé, děsné spáleniště a tou nejsmutnější rozvalinou můj rodný dům," vzpomíná.

Přišli tenkrát o všechno, třeli bídu a nadaný chlapec vhodný pro studia se vyučil rukavičkářem. Hofmeisterové, pravda, onen obor na Rožmitálsko přinesli. Ale učení v Praze představovalo klauzuru. Navzdory tomu - a odpíraje si někdy i stravu - se Hofmeister i dál kořil zaníceně knihám včetně poezie. Asi jako se již ve svých deseti letech ukláněl zkamenělému trilobitovi, nad kterým dokonce lovecraftovsky zbudoval oltář.

Idolem jeho dětství nebyli naštěstí jen trilobiti, ale třeba i spisovatel Václav Beneš Třebízský (1849-84). Právě díky němu a rodinné výchově zůstal Hofmeister až úzkostlivě poctivým vlastencem a dnes bychom dodali, že vlastencem až xenofobním. Díky pražské „klauzuře“ se navíc naučil až extrémně střídmě žít, a to puzen těžko potlačitelnou touhou po sebevzdělání. „Měl-li jsem však kdy tu nejpříznivější náladu a nejhlubší myšlenky a hlubiny mé duše se samy otvíraly květům vynořujícím se jako kalichy leknínů," vzpomíná, „tvrdá a nelítostná nutnost odhodila mi pokaždé papír i pero a vrhla přede mne výdělečnou práci."

I vydělával. Vydělával, ač stokrát víc než ostatní nenáviděl „sirou všednost". Po léta marně snil o prázdninách, které si nemohl dovolit, po léta bažil po čtrnácti dnech svátků duše, jak to nazývá, ale v reálu dřel. I tak stihl v Praze za patnáct let tolik, co jiní nestačí za celý život.

Ale když našetřil tisíc zlatých, vrátil se (1896) do Rožmitálu a udělal se pro sebe. Času na psaní, pravda, nepřibylo. Naopak. Pracoval i patnáct hodin denně, než za tmy sedal ke studiu, a jeho paměti Cesta člověka (1931) o tom smutně vypovídají.

Na druhé straně si nepředstavujme, že tento snílek žil jenom klášterně a jako mnich. Opak může hezky doložit i jím samým sepsaný výčet (a jsme zase u výčtu) tehdejších tanců na plesech, kterých se nadšeně zúčastňoval v devadesátých letech devatenáctého století: Královničky, trnaveček, holuběnka, malení, roveňačka, sekerečka, šátečkový, holubička, kalamajka, troják, danaj, coufavá, kanafaska, kukačka, pantličkový, polka, valčík, mazurka, třasák, strašák, škotská, kvapík, beseda, čtverylka, polonaisa a dvořanka.

Bavit se tedy uměl a titulem knihy sestavené z impresí Sto a jeden den lovce dojmů (1928) by šlo charakterizovat jeho zvídavý, upřímný přístup k životu. Brzy jej však pochválili i za psaní. I Hejduk, i Vrchlický. Od začátku devadesátého roku se ovšem ve své mysli vydal na „zpáteční“ pouť geologickými časy.

Když Hofmeister čítal suchopárná díla „profesorů pro profesory", tak ho napadlo, co asi laici. I proto sepsal Diluvium a roku 1906 vydal také povídku První člověk. To už byl Hofmeister ženatý a usazen, nicméně až do války trvalo (odvodu unikl jako výrobce cvočků do vojenských bot), než byla jeho stať Pravěk (1916) objevena Karlem Matějem Čapkem-Chodem (1860–1927), jehož nadchla.

Měl autora dokonce zprvu za profesora, a když zjistil pravdu, vyjádřil mu o to hlubší obdiv. Ocenil také lásku amatéra k věci a Hofmeistrovo „probíjení" tak skončilo. Čapek-Chod kromě Hofmeistera ctil jako své přátele již jen Raise (1859-1926) a Boženu Benešovou (1873-1936). A rukavičkář?

Zůstal věčným studentem. Vstřebával paleontologii, geologii, antropologii i archeologii a jenom on a Štorch (pro kterého vymyslel pojem lovci mamutů) mohli díky tomu roku 1918 věnovat republice své zbrusu nové knížky Lovci mamutů a Život v pravěku. A nezůstalo jen u nich. Avšak Hofmeister se vznášel na pomezí beletrie a literatury faktu, když budoval svou epopej pralidí, a pod rukama mu nadále pučely i rukavičky. Ale vydával i knihy: Pravěk Čech (1921–29, 3 díly), V jeskynním bludišti moravském (1922), Obrazy z pravěku země české (1924), V kolébce Praslovanstva (1928, 2 díly)... V té líčí válku Slovanů proti Skytům a Avarům až po ústupu Slovanů na Říp.

Novátorem se ovšem stal, až když se nechal proti proudu času donést úplně nejhloub, anebo ve chvíli, kdy v knize Eopsyché (1927) vylíčil stejnojmennou energetickou bytost ovlivňující vývoj a oduševňující tvory, nad nimiž neustále bdí záhadná entita. Ve vše prostupující a lidi oživující „Prabytost“ asi opravdu uvěřil, tak jako i v nesmrtelnost duše. A razil i Haggardovu teorii, že bylo více civilizací, ale zanikly a žijeme pouze mezi dvěma dalšími katastrofami. Dokládá to také Hofmeistrova povídka Sochy v knize Kosmický smích (1928).

Zda zůstal nedoceněn? Jedno je jisté. Jeho knihám nedopřáli lesk Burianových štětců. Škoda. Ti dva se měli potkat. A ostatně se minuli jen o chloupek. Burian přece ilustroval již od roku 1921 a roku 1925 dokonce podobné Jenneho dílo Z temnoty věků. Tak či tak se Hofmeister nikdy nestal Augustou, ba ani Štorchem, a musel se spokojit s obrázky Jana Konůpka (1883-1950), s nímž se seznámil roku 1917. A musel se „spokojit“ i s dalšími obrázky celé řady akademických malířů včetně Maxe Švabinského (1873-1962), kteří sice jinak byli mistry nad mistry, nicméně dinosaury kreslili jako ptáky s těly klokanů.

Ale k vlastním textům. Za ty sklízel Hofmeister i ceny a různé modměny, i od Akademie. Šlo, pravda, jen o vavříny za popularizaci a skutečné literární mety se rukavičkáře nedotkly.

„Jen zřídka uměl naukovou látku ovládnout pevnějším dějovým obrysem či výraznou charakteristikou pralidí," míní Arne Novák a Hofmeisterovi nepomohlo ani to, že začal těžit také z novějších dějin. Těžil totiž moc blouznivě. Ať už to jsou dějiny biblické (Judith, 1923, Pod sluncem Jahvovým, 1926, Mojžíš, 1929) anebo orientální: Spargapises z Persie (1926) a Zarathuštra z Indie (1930).

V roce své smrti vydal Hofmeister biografickou povídku o Janu Jakubu Rybovi (1765-1815) Uštvaný génius, ale štvancem býval i sám. „Tíží světa a závratnými hlubinami hamižnosti, sobectví a bezcharakternosti," psal a obzvláště válka ho ranila. Prý o tom chtěl napsat víc, ale... „Kdykoli jsem chtěl začít, pojal jsem k tomu vždycky odpor. Knihy o bídáctví a vydírání chudiny se mi odjakživa protivily." A tak psal raději beze vzteku a jenom „povznášel a zušlechťoval". Velký stín dinosaura jistěže nevrhl a nebylo to jen tím, že byl malý postavou. „V celé Rakouské armádě mi nenašli boty", přiznává například, ale otisků svého ducha nám přece zanechal habaděj a jistě si zasloužil aspoň ten výbor z díla Uštvaný génius a jiné příběhy (1971) a nyní další Jiráskův.

Nezůstane tak v paměti jen co tvůrce (občas tradované) scény lokálního zemětřesení způsobeného pářením atlantosaurů v knize Zátoka života (1922).

Jindřich Jirásek: Rudolf Richard Hofmeister. Nezasloužený osud průkopníka literární fantastiky. Ilustrovali Vladimír Hřímalý, Karel Zvelebil, Jan Konůpek, Cyril Bouda a Max Švabinský. Vydalo nakladatelství Double Impact. Praha 2014. 344 stran. ISBN 978-80-260-6641-5

Ivo Fencl

Pokud máte chuť na další články, klikněte na sekci Novinky anebo se mrkněte na rozverné rozhovory a odvážné fotogalerie v sekci EroTotem. Fanouškům scifi a fantasy rozhodně doporučuji navšívit Scifi Quest Michala Březiny, kde najdete recenze a hustě vtipné rozhovory s celebritami.



Kam dál?

Přečtěte si další zajímavosti, originální články a objevte zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.