Petr Heteša: Život nejsou jen úspěchy

 

Relaxuji jednak vytvářením ilustrací k demoverzím mých knížek – což je v průměru 25 obrázků na knížku (perokresby, mnohé jsou k vidění na FB Newchrome) a pak taky sledováním seriálů (baví mě víc než filmy), abych vůbec věděl co se v SF děje a abych nepopisoval popsaně. A taky hltám hodně knížek (nejen SF). Ale můj hlavní relax je v psaní. Profesí jsem architekt, takže jsem vystaven styku se stavebními úřady, památkáři a odbory životního prostředí a to bys nevěřil, jak vysoké procento blbů se na těchto úřadech vyskytuje. Takže když pak přijdu po takovém nechráněném styku domů, rozzuřený do běla a s depkou za krkem, tak sednu, zapnu comp a napíšu si kapitolu, v níž létají devítimilimetrové projektily s neuvěřitelnou kadencí a tečou potoky krve. Lepší relax nevymyslíš.

 

Někdy na přelomu tisíciletí mi táta poslal knížku Mlok, sborník vítězných povídek SF soutěže o Cenu Karla Čapka. Tak jsem to přelouskal a říkal si: Co to jako je? Tohle že  má být fakt to nejlepší? Možná to byl ale zrovna nějaký slabý rok. Tak jsem sedl, napsal povídku a další rok ji tam poslal. Vyhrál jsem to. Že by další slabý rok? Následující rok se situace opakovala. Napsal jsem povídku, poslal ji a vyhrál jsem podruhé. Tehdy jsem byl fakt hvězda. Ale miluji pointy a i tahle story ji má. Nešlo o slabé roky, šlo o slabou porotu. Pak jsem totiž asi pět let byl jedním z těch padesáti (nebo kolika) porotců, kteří došlé příspěvky hodnotí. A po těch pěti letech toho nechal, protože po přečtení konečných výsledků mě vždycky přepadla tíseň a normální depka. Mnou tři nominované povídky na nejvyšší místa pokaždé skončily až někde v druhé polovině závodního pole. Takže zpětně uznávám, že ani ty mé vítězné povídky určitě nebyly nejlepší, jenom se trefily do složení poroty toho roku. Ty opravdu nejlepší skončily v druhé polovině závodního pole. Ale tak to chodí. Nicméně Mloku fandím a je dobře, že něco takového existuje.

Na trh mě ale dostal až Vladimír Šlechta (jsme oba ze stejné vesnice - České Budějovice), který poslal můj výtvor Šest pomerančů nějakýmu kámošovi (možná Tomáš Němec?), který pak nějak zařídil, že to ve dvou dílech vyšlo jako knižní příloha Pevnosti (ovšem až po přejmenování na Šest diamantů, jelikož diamanty prý generují větší zisk než pomeranče). No a kolega Šlechta pak někdy v té době zrovna přecházel od Strak na vrbě k nově vzniklému Brokilonu, který se mě konečně ujal. Dík oběma.

 

Rodiče měli (a ještě mají) barák narvaný knížkami. Z tátovy strany samé sci-fi (Bradbury, Lem, Strugačtí, Dick, Ckarke, Souček, Weiss, Neff). Z máminy samé detektivky (Christie, Chandler, McBain, Simenon, Gardner). Nebylo co řešit. Žádná bajka se v baráku nevyskytovala.

 

Ne, to mi fakt ještě nikdo neřekl. V každém případě to ale svědčí o velice vytříbeném vkusu vašich fanynek.

 

Je to rock´n´roll v kybernetickém věku, nic jiného. Je vytvářen umělou inteligencí a na pódiu ho realizují androidi s dlouhými vlasy a potetování elektronickým inkoustem. Milují Led Zeppelin, takže si sem tam střihnout o nějakou coververzi od nich.

 

Prométhea celého. Toho totiž můj čelní lalok vůbec nepobral. Covenant je v pohodě. Toho jsem vstřebal jako příjemnou oddychovku.

 

Vyhrál by Heteša, protože bude narvaný neurochemickými urychlovači, nanoimplantáy a Jackem Danielsem.

 

Proč se tenhle web jmenuje Vanili? Má to něco společného s rostlinou? S magií? S hvězdami? S milenkou šéfredaktora?  Fakt mi to vrtá hlavou.

 

Plyšem skončilo mé psaní, které jsem před tím realizoval především s Karlem Veverkou.

Jako architekt jsem kreslil pro ty, co ten Klondajk dokázali opravu využít. Autosalony, banky, obří rodinné domy pro rychlokvašené šéfy nově vzniklých firem. Výsledek byl ten, že jsem si sice mohl koupit starší barák, ale během těch deseti let nenapsal ani čárku.

 

Namátkově: Americká krása, Procitnutí v Garden State, Matrix. Ze seriálů Fashforward, Sense8, Američtí bohové.

 

Nepochybně se Stanislavem Lemem. Jeho Futurologický kongres (napsaný někdy před 50 lety) mě dostal už v ranném věku. Jeho predikce virtuální reality a extrémů, do jakých se může dostat, je prostě geniální. Stejně jako úvaha, že člověk (a život vůbec) je jenom určitá schránka dat, která se bude evolucí dále vyvíjet a přijde doba, kdy evoluce člověka nahradí daleko dokonalejší schránkou. To beru. No a kdyby nás při té hře ještě sledoval Raymond Chandler, byl bych nadšen.

 

Mám radost a do další kapitoly právě rozepsané věci vpreparuji hezkou holku. Ovšem život nejsou jen úspěchy, takže je velmi pravděpodobné, že hned v té další se z ní stane děsná mrcha. Tak už to chodí.

Zajímalo by mě, jak takový soukromý vydavatel funguje. Jestli si může dovolit vydávat jen věci, které se mu opravdu líbí a které žere, nebo to musí kombinovat i s fláky, co nejsou jeho šálkem čaje, ale je u nich zaručena určitá komerční úspěšnost.

 

Dobrá otázka, ale na špatný hrob. Nepochybně narážka na mé dvě knížky Zajatci a Vetřelci z Minecraftu. Jsem v tom naprostý laik, což možná někteří dětští čtenáři i poznali (bestie zparchantělé). Když mě Albatros oslovil s tím, že má úžasný marketingový plán založený na děsně populární počítačové hře Minecraft (o níž jsem v té době nic neslyšel) a jestli bych pro ně něco podle ní nenapsal, tak jsem myslel, že se zbláznili. Snažil jsem se je přesvědčit, že oslovili toho nepravého, jelikož mé věci zahlcené vulgarismy, sexem, drogami a krví asi nebudou nejvhodnější pro jejich dětské čtenáře. A rovnou říkám, že kdyby mě oslovil redaktor a ne mladá redaktorka, tak na to nikdy nekývnu. Udolala mě po třech týdnech. No tak jo. Stáhnul jsem si jakousi demoverzi Minecraftu, v níž jsem ale zahynul po 20 minutách ve žhavé lávě, k níž se omylem prokopal. Došlo mi, že jako hráč to prostě nedám. Takže jsem se vrhnul na Youtube a shlédl víc než stovku videí profihráčů s patřičným komentářem, abych byl aspoň trochu v obraze. Další týden jsem pak noci trávil vypisováním všech možných mobů, elixírů, šutrů a dalších blbin, co se tam vyskytují a těží. Následovalo dalších 14 nocí strávených na netu s teenagerovskými stránkami jako Bravogirl a podobnými šílenostmi, abych zjistil, čím ty děcka dneska vlastně žijí a jak komunikují. A hned další problém - žijí a komunikují na facebooku, o kterém já nevěděl vůbec nic. Následovalo další ch 14 dní studia, jak funguje facebook. Odnesly to mé dcery, které jsem otravoval trapně naivními otázkami, jak se sdílí fotka, co je to lajk a podobně. Přistupovaly ke mně ale s vlídností a chápavostí jako k roztomilému zvířátku z jiné planety. Takže s těmahle dvěma knížkama jsem si fakt něco vytrpěl. Nejvíc mě ale mrzelo (když už jsem podnikl takovou anabázi), že jsem nemohl použít skutečný autentický slovník těch děcek, který je v reálu daleko ostřejší a vulgárnější, než používají nejzápornější hrdinové v mých adult románech. Albatros by to nevstřebal (ty děcka jo). Telefonáty a maily s redaktorkou, co ještě lze a co už nelze, byly fakt husté a výživné. Takže ano, napsal jsem dvě knížky odehrávající se v Minecraftu, ale jestli se mě ptáte na verzi 1.13, tak vám k tomu těžko něco řeknu (existuje v ní ještě vůbec můj miláček Spider Jockey?) Nicméně byla to hezká zkušenost.

 

No jestli nekecáš a jsou opravdu spoře oděné, tak bych jim možná nabídl, zda by některá z nich nechtěla postát modelem pro obálku mé příští knížky. Kreslil bych si ji sám, pochopitelně.

- - -
Petra Hetešu udolal Michal Březina