banner
banner

wasill

Scifi povídka na pokračování

Nový začátek

Kapitola I.

Pomalu se probouzel z dlouhého spánku a to jediné, co byl schopen vnímat, byla tupá bolest hlavy a sucho v ústech. Připadal si, jako kdyby snad proflámoval celou předešlou noc. Ještě než otevřel oči, podivil se v duchu tomu, jak je možné, že spal kompletně oblečený. Šaty jej tížily. První co spatřil, když rozevřel ulepené oči, bylo jasné nebe. Možná jenom na chvíli zamhouřil oči. ‚Spal jsem celou noc venku‘, došlo mu po chvíli, ale nevěděl, co venku dělal. Vlastně nevěděl vůbec nic. Nevěděl kde je, nevěděl co je za den, nevěděl, co dělal včera, a nevěděl spoustu dalších důležitých informací, které člověk většinou ví, když se zrovna probudí. Ležel na široké pláni, kterou nepoznával, opřený v nepřirozené poloze o ostrý kámen. Kam oko dohlédlo, neviděl žádnou civilizaci a ani žádný náznak stop toho, co se tady sakra stalo a proč si zrovna toto místo zvolil ke spánku. Marně přemýšlel o tom, co si pamatoval naposledy. Pamatoval si všudypřítomný strach. Strach z války, z globálního oteplování a z toho, že ho jednoho dne sežehne bomba, nebo ho nemilosrdná příroda utopí ve vlnách zvednutých hladin moří.


V dnešním světě bylo díky rostoucímu napětí jen otázkou času, kdy „to“ jeden z velitelů znesvářených stran zmáčkne a spustí na zemi nevyhnutelnou nukleární katastrofu. Vedro mu sice bylo, ale nepřipadal si spálený od výbuchu. Oteplování ještě nepřekročilo únosnou mez a bomby asi taky ještě padat nezačaly. Alespoň o tom nebyly v bezprostředním okolí žádné známky. Čím více namáhal paměťové buňky, aby se rozvzpomenul na minulost a na to, jak se sem dostal, tím více na něj jeho vlastní hlava útočila bolestí, snad na obranu před námahou mozkových buněk. Rozhodl se raději chvíli na nic nevzpomínat a raději začít přemýšlet praktičtěji.

Pomalu vstal, i když ho to sakra bolelo. Nevěděl kolik je hodin, ale odhadoval, že se blíží večer a brzy bude tma. Po čase ho slunce přeci jen začalo poněkud pálit - snad proto, že široko daleko nebyl žádný přirozený úkryt, ale jen travnatá pustina. V dálce rozeznával hory, ale při představě, že by se k nim měl vydat pěšky, mu vzpomínání již nepřišlo zas tak bolestivé. Prohledal kapsy a zarazil se. Tohle nejsou moje hadry. To, co obepínalo jeho tělo, působilo spíš jako tlustá lyžařská kombinéza. Dokonce měl na sobě zcela nepochopitelně i ochranné rukavice, což mu alespoň dodávalo nějaký pocit bezpečí.

Pak mu došla zajímavá skutečnost, které si doteď nebyl vědom. Nic neslyšel. Tedy – nebyl hluchý, ale neslyšel v okolí žádné zvuky. Zvířata, ptáky, hmyz, hluk motorů ze silnice - nic, jen vítr zvedající písečný prach a kusy porostu. Prapodivně jemný písek na něj dopadal ze všech stran a každou chvíli si musel mnout oči a setřásat poprašek ze svého těla. Spíš než písek to ovšem vypadalo jako poprašek od pilování dřeva smíšený s pilinami, ale ještě o něco lehčí, což poznal podle pomalého dopadu na zem. Kdyby nevěděl, že je to nesmysl, řekl by, že prší kousky papíru.

Jeden zvuk však přesto vnímal - podivné monotónní hučení, které se pomalu vzdalovalo. Nebyl si ovšem jist, zdali je to skutečně zvuk okolního prostředí nebo jen vnitřní dozvuk nějakého úderu do hlavy. Jak se tak rozhlížel, začal rozeznávat nějaké tvary v dálce. Viděl i zakřivení terénu a došlo mu, že možná stojí na nějaké vyvýšenině ve tvaru mísy a on se nachází uprostřed v nížině. Vyrazil tedy směrem, kterým podle své intuice očekával nejbližší okraj.

Co se tady sakra stalo? Jak jsem se sem vlastně dostal? A kam jsem se to vlastně dostal? Byl naštvaný a frustrovaný z toho, že nemá ponětí, co se děje, ale nebál se už tolik jako čerstvě po probuzení. Věděl, že se vše brzy vysvětlí. Připadal si jako idiot. Pro jistotu si pořádně prohmatal lebku, jestli nemá někde nějaký šrám nebo zdali mu neteče krev. To by mnohé vysvětlovalo. Podle strniště usoudil, že je mimo civilizaci už nějaký ten pátek.

Začalo se stmívat a v šeru zahlédl na obzoru něco, co původně z větší dálky neviděl. Tlumeně zářivou bílou šmouhu na obzoru rozprostírající se do šířky až na pár desítek kilometrů – tedy pokud to byl schopen odhadnout. To mu dodalo odvahu a zrychlil krok. V první chvíli myslel, že spatřil město, jelikož tohle světlo zcela jistě nebylo přirozeného původu. Město se podivně zvětšovalo a to ho zarazilo takřka na místě. Marně mhouřil oči, aby zaostřil, ale zapadající slunce se od města odráželo tak silně, že nebyl schopen rozeznat konkrétní obrysy.

Město se zvětšovalo příliš rychle a záře kolem něj se šířila stále intenzivněji a rozhodně nešlo jen o odraz zapadajícího slunce, na to byla záře příliš jasná a bílá. Jako by město – nebo co to sakra bylo - před jeho zraky rostlo a to jak do výšky, tak do šířky. To ho znepokojilo. Jako by toho už dneska nebylo dost. Po pár desítkách metrů mu došlo, že to, co spatřil na obzoru, není město. Přímo před jeho očima, na obzoru, jehož vzdálenost nebyl schopen odhadnout, vycházel obrovský měsíc. Věděl, že na poušti a na moři vypadá vycházející měsíc větší než později vysoko na obloze, ale rozměry měsíce jej stejně překvapily. Jak měsíc rostl, s hrůzou si uvědomil, jaký pohled se mu vlastně naskytl. Byl to jiný měsíc, než jaký sledoval každou noc po celý svůj život. Udělalo se mu špatně. Nebyl na Zemi.

Kapitola II.

Šok ze zjištění, že se ocitl sám na cizí planetě kdesi daleko od Země, jej paradoxně nakopl k pragmatickému uvažování. Bylo jasné, že se do těchto míst musel nějak fyzicky dostat. Tím pádem by mohla existovat také cesta zpátky. Ovšem co když byla Země zničená válkou, před kterou ho celý život strašili? Nebo byla veškerá pevnina zcela zatopena? Byl na tuto planetu vyslán za nějakým účelem? Nebo se zde ocitl omylem? Jde o nehodu?  Snad aby nezešílel, odmítal se dál zabývat příčinami a možnými důsledky své bezvýchodné situace. Slíbil si, že se minulostí teď nebude zbytečně zabývat, nebo propadne depresi a nepřežije.

 

Jeho situace mu nejvíce připomínala ztroskotání, kdy se trosečník probudí na pustém ostrově po zoufalém úprku z potápějící se lodi na vratký záchranný člun. Stejně jako trosečník vyvržený na pobřeží v bezvědomí a bez člunu si připadal i on. Ten velký „měsíc“ na obloze nebyl v úplňku a svítil tak maximálně z jedné třetiny, ale osvětloval planetu dostatečně.  Uvědomil si, že nemůže tušit, jak dlouho zde trvá noc a den, ale uklidňovalo ho, že podmínky na planetě byly velmi podobné těm na zemi – až na odlišné rozměry měsíce. Doufal, že noc jej nespolkne na extrémně dlouhou dobu. Ale jistý si samozřejmě být nemohl. Svým způsobem bylo vše, co prožíval, vzrušující a osvobozující. Připadá si skoro jako by byl pod vlivem nějaké drogy. ‚Třeba jsem‘, napadlo ho. To by také mnoho vysvětlovalo. Pokračoval rozhodným krokem směrem, kterým očekával nejbližší okraj hory.

 

Byl rozlámaný a jeho těsně přiléhavé oblečení jej při chůzi nepříjemně svazovalo. Udělal si pauzu a snažil se povolit zip, ale v tlustých rukavicích to šlo velmi ztuha. Rukavice měl přichycené kolem zápěstí natěsno a nešly vůbec povolit. Po pár pokusech to alespoň prozatím vzdal. Zip šel povolovat těžce, musel se celý kroutit, aby se kombinéza odlepila od mastného a zpoceného těla. Dělalo se mu ze sebe samotného nevolno, ale muselo to dolů. Závan čerstvého vzduchu na těle mu přivodil příjemný pocit, jakých tady ve svém novém domově zatím moc nezažil.

 

Při vysvlékání horní poloviny těla nahmatal rukama na své hrudi podivný podlouhlý útvar, o jehož existenci neměl do této chvíle ani ponětí. Položil si bradu co nejvíc na hrudník, aby se podíval a pokračoval hmatem ze strany na stranu. Přes celý jeho trup se ze shora dolů táhla ošklivá pravidelná jizva s velkým počtem stehů. Vůbec nechápal, co to má znamenat. Zbavil se rychle celé kombinézy a začal si jí zvědavě prohlížet pod svitem obřího měsíce. Měla na zádech dva nápisy psané uniformním, oficiálně působícím písmem a jednotlivá písmena musela být do kombinézy zašita již při výrobě. Stálo tam ve dvou řádcích pod sebou: Planeta: BCP 72 – f , a v dalším řádku: Objekt č. 3 . Svitla mu naděje. Nebyl tu sám. Někdo okolo mohou být další „objekty“. Co je ale rozprášilo? Proč nejsou u sebe? A kolik jich vlastně je? Musí pokračovat dál.

 

Vyprášil kombinézu a znovu se do ní nasoukal, přeci jen bylo v noci chladněji. Po nepříliš dlouhém cesty se dostal až na samý okraj vyvýšeniny.  Poměrně dlouho ovšem hledal vhodné místo k sestupu, jelikož celá planina, na které se probudil, byla na svém okraji ohraničena přírodní obtížně prostupnou hradbou z velkého kamení. Obcházel tedy ve směru hodinových ručiček a hledal cestu skrz.  Po nějaké době našel velmi úzkou proláklinu, kterou by se mohl protáhnout. Jen tak tak se vtěsnal mezi kamenné skalky vedle sebe. Posadil se na až na samý okraj. Nohy nechal volně viset v neznámu pod ním a marně se snažil rozeznat tvary ve tmě hluboko pod sebou.

 

Přemýšlel, jak vysoko nad mořem (pokud tu vůbec nějaké mají), se vlastně usadil. Nesedělo se mu dvakrát pohodlně a přes elastickou kombinézu cítil, jak se do něj zařezávají ostré drobné kamínky. Jako by seděl na pár kouscích rozsypaného skla. Rukama obalenýma v rukavicích si pod sebou zametl a pozoroval oblohu. Přísahal by, že kousek od měsíce spatřil krátký záblesk světla, ale oči měl unavené a mysl jej mohla šálit. Vypadalo to, jako padající hvězda. Byl to hezký pohled.

 

Kopec dolů nevypadal na první pohled příliš strmě, ale po pár desítkách metrů se výhled ztrácel v absolutní tmě a ani nikde v dálce neviděl žádné světlo. Koukal tedy raději na hvězdy, které bez světelného znečištění vyskakovaly před jeho očima po stovkách.  Měsíc měl stejnou barvu jako ten pozemský, ale měl jinou strukturu povrchu. Stejně tak nebe bylo zcela jiné, logicky nepoznával žádná souhvězdí. Za to se mu před očima odehrávala velkolepá barevná podívaná. Byla to nádhera. Zavřely se mu oči, usínal.

 

Začalo se rozednívat a slunce jej vzbudilo. Délka noci mu nepřišla nijak výrazně jiná než na Zemi. Postavil se na nohy a začal přemýšlet, jak by se dostal nejlépe a nejbezpečněji dolů. Naskytl se mu pohled plný naděje. Viděl nekonečné lesy a kopce. Planeta nebyla tak pustá jako hora, ze které se momentálně rozhlížel. Nedaleko spatřil kouř vycházející z pod koruny košatého stromu. To musí prozkoumat. Pokusil se začít šplhat dolů, ale rukavice byly na zachytávání skalních výrůstků a kořenů příliš tlusté. Musejí za každou cenu dolů.

 

Ve světle rozbřesku rozeznal na rukavicích mechanismus na povolení přezek. Nebylo divu, že v nočním pološeru se jich nebyl schopen zbavit ani pomocí zubů. Když si přetahoval tlusté rukavice přes konečky prstů, vyjekl bolestí. Šlo to zatraceně těžko – kdoví jak dlouho ty rukavice na sobě měl. Konce prstů se mu od rukavic nechtěly odlepit. Bylo to horší než strhávat náplast.

 

Když se holýma rukama dotkl země, aby pokračoval v sestupu, ucítil řezání do dlaní. ‚Tak na tohle jsem se včera posadil‘, vzal do ruky drobný střípek a prohlížel si jej a otáčel stále ještě bolavými konečky prstů. Nebyl to střípek. Byl to nehet. Seděl ve zbytcích svých vlastních nehtů. Konečky prstů jej při sundávání rukavic tak bolely, protože byly rozedřené do krve. Musel se naprosto zoufale, v panice a z posledních sil touto cestou škrábat na vyvýšeninu. Takhle se dostal z údolí nahoru.


Kapitola III.

Když se vyděšeně zblízka díval na své vlastní strhané nehty na prstech a zaschlou krev stékající po kloubech, chtělo se mu zase brečet. Nechápal, proč si v první řadě před šplháním nahoru ty rukavice vůbec sundával. Ochránily by ho. Vědomí, že se zřejmě dal na úprk ve spěchu, mu na duševním klidu nepřidalo, a pár slz mu z očí vyhrklo, i když se je snažil potlačit. Absurdnost celé situace, kdy skrývá slzy, ač není před kým, mu na tváři vykouzlila ironický úsměv. Smál se sám sobě, nic jiného mu nezbývalo.

Zjištění, že tam dole mezi všemi těmi zelenými stromy už byl, a z nějakého dost pádného důvodů a s vypětím všech sil a za každou cenu šplhal sem nahoru do pustiny, ho připravilo o iluze. Nedokázal bez emocí promyslet další krok. Dolů se u už moc nechtělo - i když – co když ho jen něco vylekalo a jeho úprk byl iracionální, veden pouze strachem ze tmy? Tato možnost se mu do mozku vkrádala a bojovala s nastartovaným pudem sebezáchovy. Lidská mysl není na podobnou izolaci stavěná. Věděl, že se svým strachem musí bojovat, jinak nepřežije. Nepamatoval si co ho dole tak vyděsilo, popravdě si nepamatoval, že by tam dole vůbec kdy byl.
Nasoukal rozervané ruce zpátky do rukavic a přemýšlel o dalším kroku. Kouř vycházející z údolí jej lákal. Třeba jsou tam ostatní „objekty“ a podařilo se jim rozdělat oheň. Naděje, že najde spřízněnou duši, ho hnala vpřed. Musel ovšem zvážit možnost, že možná přítomnost „kolegů“ byl ten důvod, proč se dal zoufale na útěk – ovšem proč ho nikdo tedy nepronásledoval? Rozhodl se, že sestup dolů přeci jen riskne. Našel si kámen vhodný tak akorát do ruky, ať má alespoň něco na obranu a dal se opatrně na sestup. Klouzal pomalu z kopečka mezi prapodivnými pahýly jemu neznámých stromů.
Terén byl čím dál tím horší na sestup, ale nahoru to zřejmě rovněž nebyl žádný med, jak soudil podle svých rozdrásaných nehtů, ze kterých zbyly jen boláky na konci každého prstu. Tvrdohlavě se držel kamene v ruce, což pro něj byla momentálně nejdůležitější věc na světě hned po snaze nezlomit si na cestě dolů vaz. Po pár minutách sestupu stál pod kopcem a celou cestu, ke které se obával snad až zbytečně, zdolal celkem bez větších obtíží. Zdroj kouře stále neviděl, ale tušil, kterým směrem se vydat. Klestil si cestu mezi větvemi a po pár desítkách metrů se zarazil.
Asi 20 metrů od něj viděl strom a pod ním bezvládná lidská těla. Několik těl bylo rovněž rozházeno v koruně stromu mezi větvemi. Zrychlil krok. Strach byl ten tam a vítězila u něj zvědavost a hlavně přirozená touha zachránit koho se dá. Všichni lidé měli na sobě stejnou kombinézu jako on. Těla na zemi zběžně ohledal a snaha o první pomoc jej okamžitě přešla. Tito lidé byli mrtví už nějakou dobu. Rozhodně byli mrtví předtím, než se on probudil tam nahoře.
Na zádech měli čísla, stejně jako on. Viděl objekt 4, objekt 1, 2, 5 a 7 - on sám byl trojka, to už věděl. Vzhlédl do korun stromů a zahlédl na špičce malou loď jednoduchého tvaru. Přišla mu příliš malá na to, aby se do ní všichni ti lidé – včetně něj – vešli.  Musel mrtvá těla vyrovnat vedle sebe. Nedokázal jejich přítomnost ignorovat, přišel by tak o zbytek lidství, které v něm ještě pořád zbýval. Mrazila ho představa, co s ním po pár dnech udělá hlad. Raději na to nemyslel, i když řešení se nabízelo. Věděl, že lidská vůle není nejpevnější, když přijde na hlad a on jistě nebude výjimkou.
Rozhodl se šplhat nahoru a to i z toho důvodu, že na zemi se necítil dvakrát bezpečně. Přece jenom pořád neví, proč odsud tak zoufale utíkal. Dal se do šplhání. První tělo, na které narazil, shodil dolů, aby přes něj mohl pokračovat. Mělo na zádech číslo 10. Vzhlédl k lodi a všiml si, že má tvar doutníku a násilím otevřenou střechu. Možná šlo o nějaký záchranný modul. Uvnitř snad nalezne nějaké zásoby nebo nejlépe způsob, jak o sobě dát vědět případným zachráncům. Čím víc se blížil k vrcholu stromu, tím vice jej znepokojoval rozměr modulu. Tam jsme se všichni prostě nemohli vejít. Modulů tu musí být v okolí rozeseto více.
Další tělo mu překáželo v cestě -první žena. Měla číslo 8. Shodil s námahou její tělo dolů k ostatním a pokračoval výše. Ještě jedna větev a bude se moci usadit u modulu a snad se do něj i dostane, přístup k němu byl v jeho silách. V duchu počítal. Viděl už těla s čísly 1 – 5, 7, 8 a 10 a nad sebou viděl už jen jedno. Muselo zde přistát minimálně 10 lidí, ale počet modulů byla pořád pro něj neznámá v rovnici. Minul poslední tělo s číslem 9 na zádech, shodil jej mezi ostatní nebožáky a pomalu se blížil k modulu. Vyhoupl se nad jeho úroveň a spatřil v něm 10 van o rozměrech lidského těla nacpaných vedle sebe. Těch 10 těl mohlo v celém modulu maximálně jen nehybně ležet. Asi všichni byli v nějakém umělém spánku, ale neviděl žádné přístroje zajišťující životní funkce. Na jednom místě viděl poškrábaný spodek střechy a zaschlou krev na malé pojistce. Pravděpodobně jí někdo vypáčil. Byl to on? Dokázal si sundat rukavice při otevírání střechy modulu?
Modul uvízl na jedné z větví a s trochou štěstí by se dal shodit na zem. Beztak byl po nárazu do stromu dost poničený a tady na stromě mu není k ničemu.  Když pohledem zjistil, že uvnitř překvapivě malého modulu se na dosah ruky nic zajímavého nenachází, začal cloumat větví, o kterou se loď zachytila. Po pár pohybech se modul ladně svezl po listech a liánách k zemi s velkou ránou, ale bez většího poškození. Seskákal ze stromu rychle dolů a celý zvědavý začal modul zevrubně prohlížet. Palubní počítač byl, zdá se, ještě funkční, ale neměl žádné potuchy o tom, jak jej ovládat.
Stále mu vrtalo hlavou, k čemu tento modul vlastně sloužil. Jestli jako záchranný člun, tak nebyl moc bezpečný ani pohodlný. Uvnitř by se všichni trosečníci mohli snadno udusit. Pokud tedy potřebovali vzduch……….
Mělo mu to dojít hned podle podivných znaků nad vanou pro umístění těl. Byl to pohřební modul. On tu byl pohřben. Zaživa. A nebyl sám. Tělo s číslem 6 uvnitř modulu nenalezl.

Kapitola IV

Nechápal to. Pokud měl být na této planetě pohřben, proč byl oblečen v kombinéze? Jak se mohlo stát, že si nikdo nevšiml, že je naživu? A jak s tím souvisí ta jizva? Na okamžik znovu ztratil teprve nedávno nabitou naději na záchranu. Pokud jej mají za mrtvého, nehledají ho. Ovšem nebyl na to sám, někde tu musí být objekt číslo 6.

Když se postavil na nohy a zvedl oči od modulu, zjistil, že zírá do vyděšené tváře jiného muže. Jak dlouho tu naproti němu stál a pozoroval jej? Pár metrů od něj postával zubožený člověk, asi tak stejného věku, napasovaný v důvěrně známé kombinéze. Ta jeho byla potrhaná - zřejmě prožil tento muž od přistání perné chvilky. V ruce držel klacek na konci obroušený do tvaru kopí. Působil skoro jako nějaký divoch, musel si tu také prožít svoje. Zoufale se koukal jeho směrem s kopím napřaženým před sebe. Instinktivně raději zvedl ruce nad hlavu na znamení přátelství.
„Proč jste utíkal?“, zeptal se vyděšeně neznámý muž.
„Já? Kam jsem utíkal a kdy? Nic si nepamatuju“, odvětil.
„Vy jste číslo 3, že jo? Já jsem číslo 6. Také si nic nepamatujete, koukám! Viděl jsem vás, když jsem se probudil na tom stromě. Vypadl jsem ven z modulu a to mě probudilo, vy jste běžel jako šílený někam pryč a řval jste u toho, nemohl jsem se za vámi vydat a netušil jsem, co vás vyděsilo! Dokud jsem teda neviděl ta mrtvá těla všude kolem sebe.“
„Já nevím, asi mě vyděsilo, že jsem pohřben zaživa, nepamatuju si to“ odpověděl, a ruce skláněl pomalu dolů. Pravou ruku natáhl před sebe, aby se mohli pozdravit. Nejprve si jen podali ruce a pak se pod tíhou okamžiku objali. Věděli, že už na to nejsou sami.
„Pojďte“, zavelel muž, „Našel jsem kousek dál bezpečný úkryt v jeskyni, je tam i nějaké jídlo, nechce se mi tady zbytečně postávat mezi mrtvolami, nahání mi to hrůzu.“
„Neměli bychom se pokusit zprovoznit ten počítač?“ protestoval, ale cizinec se nedal odbýt. „Pojďte, není to daleko, posilníme se tam a vrátíme se sem zítra. Brzy bude tma.“
S tím souhlasil, měl toho už za dnešek dost a ještě pořád měl strach ze všeho kolem. Vyrazili na cestu. Vyměnili si pár poznatků, ale popravdě řečeno moc toho oba nevěděli. Ani jeden si nepamatoval, jaký byl jejich život před touto tragédií, natož jak se jmenují. Amnézie byla silnější, než se původně zdálo.
„Máte taky tu divnou jizvu na hrudníku?“ vyzvídal.
„Nemám“, sípl muž a sepnul si dlaní rozevlátou kombinézu s rozbitým zipem, aby do ní nefoukalo. Zvedl se vítr a začalo pršet. Viditelnost se prudce zhoršila a kromě kapek deště na ně začal dopadat písek, který k nim vítr zavál s okolních pahorkatin. Přišla bouře, od které je neuchránily ani okolní stromy. Neustále na sebe volali, aby se neztratili, chvílemi se dokonce drželi za ruce.


„Už tam budeme, není to daleko, jen v tomhle počasí to bude dýl trvat“, chlácholil jej cizinec.
V tu chvíli neopatrně šlápl na kořen a uklouzl. Pokusil se zachytit svůj doprovod za ruku, ale nepovedlo se mu to. Spadl do mokrého bahna a po břiše se vezl někam do neznáma. Zachytil se o kořeny a vyškrábal se nahoru. Slyšel cizincův hlas, jak jej volá. Volal nazpět, ale jeho hlas se ztrácel v bouři.
Podařilo se mu vrátit zpět na cestu, kde se rozdělili, ale nikdo tu nebyl. Asi se jej cizinec hledá na místě, kde spadl z cesty. O kousek dál viděl vchod do jeskyně. Tam na něj počká. Uvnitř byl klid a teplo. Ohniště sice pohaslo, ale zdá se, že nebude problém jej znovu zapálit. Ten muž se dostal, na rozdíl od něj, ve všem daleko dál a se situací trosečníka se vyrovnala daleko lépe. Asi se vyznal. Všude kolem byla tma. Udělal krok a zakopl o něco měkkého. Opatrně se předklonil a hmatem se snažil rozpoznat, na co narazil. Nebylo pochyb, o co šlo - bylo to nahé mrtvé lidské tělo muže menšího vzrůstu s dlouhou jizvou přes hrudník. Ten muž tam venku tomu mrtvému sebral kombinézu, snad ho i sám zabil. Cizinec byl tady na té planetě už před nimi.

Kapitola V

Cizinec jej dohnal. Stál u vchodu do jeskyně s oštěpem v ruce a kyselým výrazem ve tváři. Vypadal spíše vystrašeně než odhodlaně a hned spustil:

„‚Kolik vás sem ještě spadne? Co se tam nahoře stalo? Proč sem padají kontejnery na mrtvoly s živými lidmi?“
Ubezpečil ho, že vůbec nic neví, o čem je řeč, že si nic nepamatuje, že se probudil s bolestmi hlavy a ztrátou paměti.
Muž s ukradenou kombinézou se uklidnil a váhavě si sedl na zem do podřepu a sklonil primitivní oštěp. Zdálo se, že historce o ztracené paměti uvěřil, jakoby o ní neslyšel poprvé. Znatelně klidnější se dal do vyprávění:
„Já toho muže nezabil, umřel až tady v jeskyni, taky si prý nic nepamatoval - proč bych vás sem jinak vláčel, mohl jsem vás zabít hned, jak jste slezl ze stromu.“
Pronesl cizinec s pohledem upřeným napůl k mrtvole ležící na studené zemi. Toto vysvětlení  dávalo smysl.
„Lhal jsem, že si taky nic nepamatuju“ pokračoval cizinec, „ale nevěděl jsem, co jste zač, pochopte, měl jsem strach“
Nevypadal vůbec nebezpečně, spíš unaveně, ale bylo na něm vidět, že toho mnoho prožil. Pomalu mu začal osvětlovat, co se vlastně děje.


Země byla dočasně ztracena, bomby ji zničily, voda jí částečně zaplavila, a ty nejsilnější a nejbohatší jedinci vyrazili na cestu k nejbližší obyvatelné exoplanetě. Vedl je majitel přepravní lodi, bohatý podnikatel, který si nechal říkat „Kapitán“ a jehož identitu se nikdy nedozvěděli – vlastně málokdo ho spatřil na vlastní oči. Proslýchalo se, že je velmi starý, prošedivělý, a že má díky zkušenostem a znalostem s lidstvem jasné plány – prostě že lidově řečeno ví, co dělá. Po několika měsících na cestě vesmírem docházelo ke vzpourám. Zásoby jídla se tenčily a lidé už se nechtěli nechat komandovat a neustále plnit rozkazy – chtěli vědět, kam směřují, kdy tam dorazí, jak budou žít dál. Začala se šířit panika, že ve skutečnosti nikam nesměřují, a že loď, na které letí vesmírem, je jejich konečná destinace. Aby kapitán zamezil dalšímu povstání, nechal pochytat nejvíce problémové jedince a vynesl nad nimi ortel exilu Byli shozeni na nejbližší exoplanetu bez zásob a bez budoucnosti. Kapitán o sobě tvrdil, že je humanista, nechtěl nikoho zabíjet nebo věznit. V jeho očích byli povstalci netrpěliví, tak dostali, co chtěli.


„Já sám jsem se do povstání zapojit nechtěl, bál jsem se, že nás zabijí. Děly se tam divný věci. Kapitán si dělal, co chtěl, jako diktátor. Byl jsem rád, že jsem se ze Země dostal, ale ne za takovou cenu. I když alternativou by byla jedině smrt utopením nebo z následků nemocí ze vzduchu zamořeného bombardováním. Jednoho dne se nám podařil zmocnit se zbraní stráží – to byli najatí žoldáci. Ti jediný se chovali, že je vše v pořádku, že jde všechno podle plánu. Povstání se nás účastnilo strašně moc, někteří – jak říkám – byli shozeni v jednosměrných modulech pro jednu osobu, ale vím jistě, že modulů na lodi nebylo tolik, aby se touto cestou dalo zbavit všech členů odboje.“


Nadechl se a bylo vidět, že zadržuje pláč.


„Planeta, na kterou mě vyhostili, je na první pohled k nerozeznání od Země. Nechápu, proč tu Kapitán nezakotvil, proč mě ‚trestal‘ tím, že mi našel nový domov – lepší, než jakým byla ta sterilní a mrtvá loď. Jsme tu sice jen pár dní, ale zatím to tu vypadá dokonale. Hledám další vyhoštěné, ale zatím jsem tu našel jen vás dva…..“. Odmlčel se. „….‘objekty‘, jak máte napsáno na zádech.“
Musel ty informace nějak vstřebat, nepřipadlo mu to skutečné, byl jako ve snu. Pořád měl pocit, že si s ním někdo jenom hraje. Hlava mu opět začala připomínat, že za myšlení se platí bolestí. Měl spoustu otázek. Proč si žádnou cestu lodí nepamatuje? Proč byl pohřben zaživa?
Rozhodli se prospat, než skončí bouře a poté vyrazí zpátky k modulu. Třeba v něm najdou něco užitečného. Bouře ustala v podvečer, byl tak čas ještě před setměním vyrazit k modulu a v případě potřeby i zpět do úkrytu jeskyně. Byl to nejkrásnější večer, jaký tu oba dva za těch pár dní zažili. Pomalu začal vycházet intenzivně zářící Měsíc – daleko větší než ten pozemský, ale přesto velmi povědomý. Dnes večer by dokonce mohl být v úplňku, to se tu ještě nestalo. Světlo bylo skoro jako ve dne a cesta k modulu tak příjemně ubíhala. Sedli si - prý aby si trochu odpočinuli – ale ve skutečnosti jen oba chtěli civět na nádherný, obrovský Měsíc v úplňku.


„Co to tam je, vidíte to taky?“


Zaměřil svůj zrak na nově odkrytou část Měsíce, kterou tu ještě neviděl. A skutečně. Viděl světlo. Intenzivní, malé, červené světlo. Objevovalo se a zase zhasínalo. Muselo vycházet z poměrně velkého zdroje – anebo nebyl Měsíc moc daleko od planety. V blikání byla jistá pravidelnost.


„Je to kód“, řekl cizinec. „Umíte to rozluštit, já tohle neznám“


Cizinec si dřepl, a začal čmárat do země svými prsty písmena a neustále zvedal oči k měsíci. Nevěděl, kde je začátek a kde konec zprávy, ale sdělení nebylo dlouhé. Text zprávy zněl velmi jasně a nedalo jim práci seřadit písmena do správného pořadí. Nebylo nad čím přemýšlet. Ve hlíně pod jejich nohami stál prsty naškrábaný nápis „Schovejte se!“.

Kapitola VI

Oba muži na sebe vrhli vyděšený pohled. Bez váhání se rozběhli směrem k jeskyni, jelikož si nedovolili pochybovat o sdělení, kterého se jim právě dostalo. Nehleděli na to, jak bizarní celá situace je, ale když jim někdo posílá varování z měsíce, asi k tomu má dobrý důvod.

Když doběhli do jeskyně, zkoušeli pro jistotu nějakým způsobem zatarasit vchod, ale nic vhodného pro tento účel nenalezli. V panice tak alespoň zalezli dovnitř, co nejdále to šlo. Dlouho se venku nic nedělo, všude po okolí jen rozléhalo zlověstné ticho. Čas jim vůbec neutíkal, ale napětí byl ocítit všude kolem. Když začalo svítat, nevydrželi nečinně sedět a vyhlídli ven z jeskyně.  V ten okamžik pochopili, před čím že se to měli schovat, proč byli varování.
Slunce vyšlo toho dne s nebývalou intenzitou a už po pár minutách nebylo prakticky možné se jeho směrem k nebi vůbec podívat. Od východu slunce byl vidět žár spalující skoro vše, co přišlo slunečním paprskům do cesty. Z vrcholků kopců začal lítat popel a pomalu dopadal před jejich jeskyni. V nižších polohách, kde se nacházela jejich jeskyně, zdá se, nebyl sluneční žár tak devastující, přesto se neodvážili opustit úkryt. V dříve chladné jeskyni zavládlo horko. Muži se svlékli a vyčkávali na spásný soumrak. Pokud by neměli přírodní úkryt, zcela jistě by venku nepřežili.
Nevěděli, jak dlouho bude tento horký den trvat. Podělili se o plody, které se jim podařilo cestou nasbírat, dříve než se vedrem zkazí, a společně rozprávěli o tom, do jaké situace se dostali. Výsadek exulantů na této planetě najednou začal dávat smysl. Zdá se, že v jakémsi pravidelném cyklu sežehne slunce vše živé, co není dostatečně skryto nebo se nachází ve vyvýšené poloze. Dobrou zprávou je, že na tom měsíci je někdo, kdo o nich – a o nebezpečí, ve kterém se ocitli – ví, a varoval je před ním. Možná sem, na toto místo, ten záhadný kapitán se svou lodí směřoval, a až zde zjistil, že tato planeta není vhodnou náhradou za Zemi, tak jí alespoň použil pro své oponenty. Vyhození z lodi je přeci jenom propagandisticky pro zbytek populace na lodi přijatelnější než vražda – a možná je to i levnější způsob potlačení opozice, jelikož o těla se postará příroda.


Konečně se začalo stmívat. Venku nic nepřipomínalo právě proběhnuvší zkázu. Jen se znovu objevil zvláštní, monotónní hluk. Ovšem zdálo se, že zesiluje. Rozhodli se vydat se zvuku naproti, bylo to jediné vodítko, které měli. Přestalo je děsit, že je venku tma. Měsíc, stejně jako předešlou noc, zářil nebývale jasně. Žádné blikání z něj ovšem tentokrát nevycházelo. Zvuk sílil. Šli správným směrem.
Cizinec se rozpovídal:
Kapitán mezi lidi moc nevycházel. Někteří z obyčejných lidí na palubě po čase mizeli v útrobách lodi, a už jsme je nikdy neviděli. Všechno bylo pod takřka dokonalou kontrolou, nedalo se dost dobře zjistit, co se vlastně děje. Ačkoliv ozbrojené síly, které měl kapitán na své lodi k dispozici, nebyly k nepřemožení, nikdo nevěděl, co v případě úspěchu v boji dělat dál. A hlavně – nikdo nechtěl skončit vyhozený z lodi do vesmíru, kdyby to náhodou nevyšlo. Po čase jsme začali mezi námi vídat nové lidi, které jsme nikdy předtím neviděli. Působili zmateně a měli stejné jizvy jako vy. Normálně ale chodili mezi námi, ale nedala se z nich dostat žádná relevantní informace. Nic si nepamatovali. Proto jsem vám tu historku o ztrátě paměti uvěřil. Vsadím se, že si ani svoje jméno nepamatujete. Dostali jsme strach, že jsou mezi nás nasazeni jako informátoři – ale k čemu ta jizva? Mezi těmito lidmi ovšem byla velká úmrtnost. Tím vás nechci strašit, to je prostě fakt. Proč jste ale skončil s nimi v rakvi, to vám nepovím, to nevím.


Připadal si jako první den po probuzení. Připomněl mu jej jemného poprašku ze spálenin a ten divný hluk. Tentokrát se ovšem zvuk nevzdaloval. Mířili přímo ke zdroji, byli na správné cestě. Došli na planinu, která jim poskytla dech beroucí pohled. Kam oko dohlédlo, všude ležely stejné pohřební moduly, jako kterými se sem dostal. Byly jich desítky, možná stovky. Nad nimi zvědavě kroužilo menší plavidlo a svítilo si na ně reflektorem. To byl ten zvláštní hluk. Hledali jej hned od prvního dne. Vědí o něm. Začal mávat, ale cizinec jej strhl na zem.
„Co to děláte?. Zbláznil jste se, vy jste mě snad neposlouchal!“


Vyškubl se mu a rozběhl se směrem k lodi. Mával rukama a řval na všechny strany, aby na sebe upoutal pozornost. Cokoliv bylo lepší, než to, co jej čekalo tady. Plavidlo jej zpozorovalo a změnilo směr letu přímo k němu. Přišlo mu to jako pár vteřin a loď přistála u jeho nohou. Cizinec mezitím zmizel kdoví kde. Dveře lodi se pomalu otevřely.

Kapitola VII

Než se stačil vzpamatovat, vyběhla z lodi skupinka ozbrojenců v otrhaných šatech a bleskově jej obstoupila a loupáním zbraněmi do žeber jej donutila nastoupit. Loď se rychle vznesla do výšky a než se rozkoukal, byl natěsno připoutaný ke kovové židli. Přistoupil k němu muž, o něco lépe oblečený a vybavený než ostatní, a beze slova mu roztáhl horní část kombinézy. Zíral na příčnou jizvu.

„Měl jste pravdu, šéfe“ vyhrkl jeden z ozbrojenců stojící opodál „je to fakt jeden z nich“.


Šéf, jak mu ostatní říkali, se na něj podíval pohledem, jakým se otec dívá na svého syna, který právě cosi nepěkného provedl.
„Měli jsme štěstí – a ty taky, víceméně“ pravil šéf a pokračoval.  „Co všechno si pamatuješ?“


„Před pár dny jsem se probudil tady na té planetě, před tím si nepamatuji nic, ani své jméno“ řekl napůl zoufale a napůl s nadějí, že se konečně dočká odpovědi. „Ten muž tam dole vyprávěl něco o útěku ze Země, o nějakém kapitánovi a o povstání.“


Šéf a stráže se na sebe podívali.


„To, co ti teď řeknu, se ti nebude líbit.“ Změnil tón šéf. „ Víš, proč si nic nepamatuješ? Nemáš totiž co si pamatovat. Jakmile kapitán spolu se svými věrnými, které zachránil, vyrazil pryč z naší sluneční soustavy hledat další domov, začal plnit svůj maniakální plán. Nechtěl dopustit, aby se lidstvo v budoucnosti, na novém místě, zase samo zničilo válkami a devastací životního prostředí. Rozhodl se vytvořit novou, dokonalou rasu. Posbíral doslova ty nejlepší části z těch nejlepších lidí, které měl k dispozici, a začal je jako z náhradních dílů skládat dohromady. Techniku na to měl, přesto mu tyhle umělé a vygumované výtvory často umíraly.


Po čase to lidem začalo docházet, ale kapitán odmítl jakoukoliv diskuzi. Z jeho pohledu to tak prostě muselo být. Myslel si, že fyzicky dokonalí lidé budou mít i dokonalé myšlenky, pokud budou mít nižší inteligenci a jejich rozhodování bude pod kontrolou někoho chytřejšího. S tebou bylo asi něco špatně – tvůj mozek odmítl změnu, a zůstalo ti svobodné myšlení - tak tě ještě v narkóze šoupli mezi ostatní zmetky a poražený vzbouřence, které na tu planetu pohodili. My jsme se oddělili už před časem, ale nebylo to snadné. Chvíli jsme kapitána sledovali s cílem zaútočit a převzít kontrolu nad jeho lodí, ale na to jsme příliš slabý a nevybavení. Od té doby živoříme na tom velkém měsíci a  na tu pustou planetu si zalítneme pro nějaké jídlo a zásoby ze zbytků plavidel, co sem tehdy vypustili. Pátráme po dalších přeživších, brzy nám ale dojde palivo na tohle nekonečné cestování sem a tam.“


Šéf zakončil svůj zřejmě dlouho dopředu připravovaný monolog a vytáhl klíčky od pout.


„Kdo jsem, jak se jmenuju, kým jsem byl na Zemi?“. Ptal se zoufale a mnul si zápěstí namožené od sevření pout.


„Jsi nový člověk s  vygumovaným mozkem. Není možné, aby sis na něco vzpomněl. Už dávno není žádné tvoje , smiř se s tím a začni znovu.“


„Proč jste mě teda hledali? Mohli jste mě nechat na té planetě.“


Všichni muži v místnosti se na sebe opět podávali, ale tentokrát s odhodlaným výrazem. Šéf opět nasadil tón připraveného projevu a vysvětloval:


„Na kapitánově lodi jsou všichni normální členové omámení, aby se nebouřili. To jim zatemňuje mysl. Když z nich kapitánovi lidi unášeli zdatné jedince a dělali z nich nové lidi, většina si toho ani nevšimla, jak byli v rauši. Panuje tam přísná hierarchie. Kapitán to má pevně pod kontrolou – možná až příliš pevně. Nepřipouští si, že by se něco mohlo vymknout kontrole. S námi zatočil poměrně rychle, ale nepočítal s tím, že se nám podaří utéci i s vybavením.


Když jsme nakonec zakotvili na téhle planetě, málem nás sežehlo slunce. Schováváme se tedy na odvrácené straně měsíce. Kapitánovu loď jsme sledovali poměrně dlouho, ale dál už to technicky nešlo. Chvíli po našem přistání na měsící začali padat na planetu moduly s povstalci a mrtvolami. Tehdy nám to došlo. Tyto moduly byly na lodi navrženy tak, že je lze vystřelit jen směrem dopředu. Kapitánova loď se vrací směrem k nám. Začali jsme planetu prohledávat, abychom se pokusili někoho zachránit – dřív než je sežehne slunce. Když jsme našli první živé povstalce, začali jsme doufat, že najdeme i někoho takového, jako jsi ty. Někoho „nového“. Máme totiž plán. Pošleme tě zpátky na kapitánovu loď.“

Kapitola VIII

Šéf pokračoval s vysvětlováním svého plánu.
„Vystřelíme tě samonaváděcím modulem, který vletí dovnitř v okamžiku, až tu budou zase něco vyhazovat – a to oni budou, jakákoliv zbytečná zátěž na palubě je pro ně obrovský problém. Oni tě nepoznají, jsou tam všichni zpitomělí.  Vylezeš z kontejneru a zařadíš se mezi pracovníky s odpady. Jen ti vyčistíme kombinézu a dámě tě trochu do pucu. Tvůj úkol bude tvářit se, jako že jsi dopadl tak, jak zamýšleli a zařadíš se mezi ostatní. Až se kapitánův plán naplní, ty do další civilizace přineseš chybějící lidskost – rozmnožíš se, a budeš lidi učit tomu, co jim kapitán chtěl odepřít – svobodné vůli.  Samozřejmě kdyby se ti povedlo se pro nás vrátit, budeme rádi – budeš nás časem potřebovat, ale my tu asi dlouho nepřežijeme.“

Nevěděl proč, ale celé mu to najednou dávalo smysl. Někde hluboko uvnitř to chtěl udělat přesně tak, jak mu řekli. Nekladl odpor, připravil se na cestu a vyčkával návratu lodi kapitána. Co se stalo s cizincem, který zůstal na planetě, ho už nezajímalo. Pokud přežije další ohnivý úsvit v jeskyni, jistě se dočká záchrany od povstalců – pokud jim zase neuteče.
Dny ubíhaly a on se už své mise nemohl dočkat. Konečně po dlouhých přípravách nastal ten okamžik, kapitánova obrovská loď se stovkami lidí na palubě prolétala kolem měsíce. Poděkoval za záchranu a slíbil rebelům, že se pokusí, pokud přežije, se pro ně vrátit. Náhle se cítil výjimečný, což byla příjemná změna po událostech posledních dní, kdy tápal ve tmě a připadal si jako poslední člověk ve vesmíru.


Přílet na kapitánovu loď a následná infiltrace proběhlo překvapivě snadno, brzy po nalodění už suverénně procházel na lodi kolem tupých, umělých tváří lidí bez známek života, které se courali po lodi a plnili své úkoly bezmyšlenkovitě jako mravenci. Skutečně si jej nikdo nevšímal, ale na každém kroku stála ozbrojená stráž složená z lidí nějaké vyšší kasty. Ti vypadali normálně, ne jako nemyslící stroje. Snažil se jejich směrem koukat co nejméně.
Náhle v jeden okamžik loď potemněla a ozvalo se hlášení oznamující, že Země už je opět připravená k osídlení, a krátký výlet do bezpečí mimo hranice sluneční soustavy je tak téměř u konce. Již brzy se všichni opět ocitnou na své planetě a mohou začít nový, bezstarostný a dokonalý život. U většiny normálního osazenstva tato zpráva velké vášně nevzbudila a všichni pokračovali ve své práci jako by nic. Zato strážní propukly ve všeobecné veselí na úkor ostražitosti. Ačkoliv měl zakázáno riskovat svou misi, neodolal a proklouzl mimo prostory určené pro lidi jako je on. Chtěl se dozvědět víc. Zvědavost byla silnější.


Opatrně bloudil stovkami metrů chodeb, až spatřil velké, nehlídané dveře, které je svým odlišným vzhledem lákaly ke vstupu. Několik desítek minut nikoho nepotkal, zřejmě jsou si bezpečnostní situací na lodi všichni natolik jisti, že mimo vyhrazené prostorynehlídají. Vstoupil do dveří s velkým očekáváním – od všech ostatních se tyto dveře lišily, tvářili se majestátně a důležitě.
Byla to zasedací místnost plná plánů a náčrtů, na zdech visely portréty muže ve slavnostní vojenské bílé uniformě plné metálů, které zakrýval dlouhý bílý plnovous. Muž na obrazech se tvářil přísně, přesto jeho pohled působil uklidňujícím dojmem. Byl to bezpochyby kapitán. V dokumentech na stolech se nevyznal, ale obrázky byly dosti výmluvné i bez porozumění rovnic a textu. Byl to plán odpálení bomb na přehrady, průplavy a největší vodní díla na Zemi. Plán na vyvolání ničivé války, která by zpustošila celou Zemi a zabila všechny její obyvatele – kromě těch, kterým se podaří zavčas uniknout. Plán na založení nové civilizace a na udržení pořádku na lodi. Plán na vytvoření nových bytostí. Kapitán to tak plánoval od začátku. S tímto zjištěním se dosud nehlídané dveře otevřely a v nich stál kapitán, znatelně starší a sešlejší než na obrazech a promluvil klidným hlasem:
„Doufal jsem, že se vrátíš“

Kapitola IX

Z kapitána šel strach i respekt zároveň. Posadil se do čela dlouhého stolu a hovořil s ním tak, jakoby se léta znali. Jakoby se nic zásadního nestalo a toto bylo jen setkání starých známých nad šálkem kávy.
„Zdá se, že tvoje mysl se už podvolila, poslechl jsi rebely na slovo, ani tě nemuseli moc dlouho přesvědčovat, ale to se dalo čekat“, pronesl klidným, rezignovaným hlasem.
Nezmohl se na odpověď, cítil se vlečen událostmi bez šance na zapojení vlastní invence. Jediné, co původně chtěl, bylo přežít – a vlastně ani na tom už mu posledních pár dní tolik nezáleželo. Svět, ve kterém se ocitl, se mu nelíbil. Nechtěl přežívat jako vesmírný nomád v totalitní společnosti.
„Využili tě“, pokračoval kapitán. „Když se od nás násilně odpojili, nemohli jsme je lokalizovat. Čekali jsme ale, že se jednoho dne pokusí vrátit.“


„Oni moc dobře věděli, že se budeme vracet zpátky, čekali na ten okamžik. Jich bychom si při návratu všimli, ale nedodělaného zmetka  jako seš ty bychom nebyli hned schopni rozpoznat od ostatních. Ten, s kterým jsi na tom měsíci určitě mluvil, celý ten můj plán, který před tebou jistě pohanil, původně s nadšením prováděl. Byl to dobrý plán, dokonalý, fungoval by, Ale on se ho rozhodl sabotovat. Utekl s pár spojenci a naší technikou a čekal, až se budeme vracet, aby se na nás mohl připravit a přepadnout nás ze zálohy. Věděl, že každý z vás má v sobě sledovací zařízení. Právě teď nás sledují, vědí, že jestli tě chytneme, přivedou tě ke mně. Ale to ani nebylo třeba, tys přišel sám. Lidé jako on jsou nebezpeční. Nemyslí na ostatní, ale jen na sebe. To bylo třeba změnit. To, co jsem na Zemi způsobil, bylo stejně nevyhnutelné, já to jen urychlil.“


„Ty jsi ale měl být výjimečný. Měl jsi být novým lídrem na zemi, ponechali jsme ti trochu svobodné vůle. Oni tě od nás ale ukradli a vyhodili spolu s mrtvolami do vesmíru, věděli, že tě ta planeta přitáhne. A tys jim na to skočil. Zas tak slavné to s tou tvou vlastní vůlí asi nebude, ale co se dá dělat.“
Ozvala se rána po chvíli následována střelbou. Jsou tady. Sledovali je.


„Jdou si pro mě“, řekl kapitán. „Ale padnou do léčky, nemohu dopustit, aby zvítězili a dostali se na Zemi“.
Spustil se poplach a po chodbách začali pochodovat uměle se tvářící lidé bez výrazu ve dvojstupu po párech držíce se za ruce. Začali se soukat poslušně do pohřebních modulů, hezky pět párů do každého. Nebyli schopni odporu. Vyrazil směrem ke kapitánovi s nataženou rukou k úderu, ale byl zpacifikován ochrankou. Chvíli sebou škubal, ale nemělo to valný smysl. Kapitán se jen usmál a kývl kamsi za něj do dálky. Do místnosti vstoupila žena, celou dobu asi stála za ním v chodbě.


„Poslouchej jí“, řekl kapitán „ona tě odsud odvede do bezpečí, jste teď naše jediná šance. Nebyl jsi sám, kdo měl po návratu na Zemi vládnout. Ona je druhý vládce, se kterým pojedeš na Zemi. Zbytek lidstva se tu mezitím vymlátí mezi sebou. Potřebovali jsme jenom dostat rebely sem na loď, aby už nikdo jiný schopný cestování vesmírem nezbyl.“


„Dělej, nestůj tam, pojď se mnou, musíme odsud pryč.“ řekla dívka a chytla jej za ruku a vláčela jej rychlým krokem co nejdál od zvuků bitvy odehrávající se v chodbách za nimi.
Nerozuměl ničemu. Zdá se, že všichni kolem něho vědí co se děje, jen on sám je naprosto ve tmě. Poprvé se odvážil postavit na odpor. Měl toho dost, chtěl, ať mu už všichni dají pokoj. „Jestli se mnou nepůjdeš“ řekla ta krásná žena „je s lidstvem konec!. Musíme se dostat na zemi v lodi povstalců. Doplníme zásoby a pláchneme jim. Ať se tu mezi sebou mezitím vyvraždí. Loď nebudou hlídat, nemají v plánu se do ní vrátit.“
Dočerpala rychle palivo a vstoupila do řídící kabiny lodi. Vstoupil za ní. Nikdo se jim nepostavil na odpor. Odrazili se pomocí trysků od kapitánovy lodě a vyletěli do pustého vesmíru. Sami dva.
Zdálo se, že zpomalují.
„Teď se pevně drž“, řekla.
Kapitánova loď za nimi mohutně explodovala. Tlaková vlna je vymrštila kupředu obrovskou rychlostí. Výbuch nemohl nikdo přežít. Teď byli posledními lidmi, když nepočítal cizince a ostatní vyhoštěné na nehostinné planetě hluboko pod nimi.
„Co bude teď“ pronesl sarkasticky, protože věděl, že může čekat cokoliv.
Podívala se na něj s mírným úsměvem „Co asi myslíš, že teď bude?“
„Jak ti mám říkat?“ zeptal se nesměle.
„Nejdřív se představ ty mně“ utrhla se.

 

„Já si ale nepamatuji, že bych měl jméno“


Obrátila oči v sloup a ukázala na svazek lejster ležící před ním na palubní desce. Byla tam popsána celá jeho osobnost. Psychologický profil, popis životních funkcí a hromada blábolů, kterým nerozuměl. Složka měla jednoduchý nadpis. Bylo to zřejmě jeho jméno. Na papíře stálo tučnými písmy slovo ADAM. Žena ruce svírala ovládací knipl únikové lodi. Bez odpovědi zírala na monitor s mapou. U malé tečky v dálce spatřil nápis „Země“. Seděli dál mlčky, nechtělo se mu už dál nic vyzvídat. Bylo mu už všechno jedno. Její jméno se stejně brzy dozví a doprošovat se jí nebude.
KONEC

Zúčastněte se literární soutěže Uchovej mou duši!

Vanili.cz vyhlašuje soutěž o sci-fi/fantasy/hororovou povídku do společné knihy.

Mám zájem