banner
banner

Pavel Kučera

Přečtěte si originální sci-fi povídku Pavla Kučery

Výzkum

Nevím už, jak dlouho jsem takhle ležel, ale mám pocit, že to trvalo celou věčnost. Když jsem našel sílu překonat tu šílenou bolest a vykonat nepatrný pohyb, rozhodl jsem se otevřít oči. Vzhledem k tomu, co se stalo, mě tolik nepřekvapilo, že jsem hned neviděl. Chtěl jsem to zkusit. Dýchám, řekl jsem si v duchu, i když to strašně bolí. Cítím všechno. A myslím tím všechno. Každý tep krve mě trýzní ostrou bolestí. Mám

pocit, jako bych se znovu narodil a nevešel se do svého těla. Každý závan větru místo aby chladil, zhoršuje ta palčivá muka. Celé tělo mám v jednom ohni. Zjištění, že se mi vrací sluch, přišlo spolu s vědomím, že křičím. Křičet tady nebylo moc rozumné, ale nešlo to zastavit a v tu chvíli jsem měl pocit, že mě nic horšího už nemůže potkat.

Zrak se mi začal vracet asi po třech hodinách. Zdálo se, že je brzo ráno. Schopnost rozeznat pár věcí kolem mého nebohého těla mě trochu uklidnila a přestal jsem křičet. Všude vládlo naprosté ticho. Ale nebylo to normální ticho. Nebyl slyšet žádný pták, ani vytí psů, nebyl slyšet ani vítr, který si před mým obličejem pohrával s vysokou trávou. Všechno jako by bylo v takovém vakuu.
Konečně se mi začala vracet moc nad mým zkřehlým tělem. Skoro jsem už začínal věřit, že tu zůstanu. Nejdřív jsem začal vykašlávat hlínu, která se mi dostala do nosu a pusy. Pak jsem začal hýbat prsty. Každý malý pohyb ve mně probouzel sílu žít. Odejít odtud ať už to bude kamkoli. Byl jsem uprostřed nějaké větší louky. Byla tak hustá mlha, že nebylo vidět na 5 metrů. To mi vyhovovalo, dál to mé oči ani nedovolovaly. Cítil jsem se v bezpečí, skrytý, ačkoliv to nebylo na místě.

Dostal jsem se na všechny čtyři, jako zvíře a dlouhé minuty zvracel. Když jsem ze sebe dostal svůj skrovný přísun potravy z minulého dne, dávil jsem dál, nasucho. Pak jsem se rozkašlal. Něco mi zaskočilo, když jsem polykal. Vyplivl jsem zub. Byl celý černý. Ne zkažený, vypadal zdravě, ale byl celý černý. Jak asi vypadám… pak jsem si všiml své zčernalé kůže na rukou, o které jsem se opíral. Pod kůží byla nahromaděná krev. Dobře vím, co to znamená. Myšlenek nad tím, jak vypadám, jsem zanechal.
Oblek jsem měl ohořelý a potrhaný, ale jinak se zdál, že je funkční, boty zrovna tak. Kousek dál ležel batoh. Byly v něm vzduchové filtry, mapa s označenými místy, malou zásobu jídla a tři zvláštní přístroje. Vypadalo to, že jsou určené k měření. V jednom z nich jsem poznal dozimetr. Pak jsem našel peněženku. Vyndal jsem doklady, abych zjistil, čí je ten batoh. Na průkazu totožnosti byl hubený vousatý muž, tak kolem pětatřiceti, špinavý blonďák, žádný krasavec. Hleděl jsem do jeho hlubokých modrých očí a uvědomil jsem si, že se koukám na sebe.
::
Jsem doktor na Akademii věd. Ústav molekulární genetiky. Stát přestal dotovat můj výzkum. "Byl jste tam třikrát Arkadoviči a váš výzkum se nikam neposunul," řekli mi. Samozřejmě, že by se posunul, kdyby na mě tak netlačili. Objevil jsem fantastické věci, ale copak jsem jim je mohl ukázat?!? Oni na to ještě nebyli připravení. Nikdo na to není připravený! Je na to i nad má chápání. Potřeboval jsem čas, abych je mohl prozkoumat. Ale oni jen: "čas jsou peníze." Ústav jsem nedlouho na to opustil a rozhodl se ve výzkumu pokračovat sám. Začal jsem shromažďovat věci pro samostatnou výpravu. Vybral jsem pár laskavostí, které mi umožnily vstup i bez nekonečného papírování. Byl jsem si vědom toho, že se mi znovu nepodaří přesvědčit mé známé, aby za mě znovu nasadily krky, a tak jsem se chtěl připravit tak, abych uvnitř vydržel co možná nejdéle. Pokud možno do doby, než se budu moci vrátit s něčím, co by mi zajistilo dotace a možnost pokračovat v mém výzkumu.
První dny jsem byl plný síly, optimismu a radosti z nabyté svobody. Smál jsem se, při představě jejich výrazů až se vrátím se senzačním objevem. Za tím vším bude jen mé jméno. Zásluhy si nepřivlastní ústav a všichni si budou sypat popel na hlavu. Budou se snažit z té slávy urvat aspoň kousek pro sebe. Ale já už je nebudu potřebovat. Vyjebu s nimi jako oni se mnou. Začnu žít jiný, lepší život, někde jinde. To byly všechno ale jen představy.
Minul třetí den a já jsem se vracel opět s prázdnou do svého úkrytu. Přespával jsem po celodenních pochodech ve sklepě starého obchodu na kraji vesnice. Je celkem zachovalý, je to dobrý ukryt, když se přižene emise. Je to jako z katastrofického románu. Během 5 minut se změní počasí k nepoznání. Obloha se doslova přeplní mraky a skrze ně prosvítá rudá záře. Dozimetr blázní. Pak se ozve tupé zadunění a začne skutečné peklo na zemi. Nikdy jsem neviděl víc, ale z toho, co jsem spatřil předtím, než jsem se ukryl, se mi ježí všechny chlupy, jen když na to vzpomenu. Mezi lidmi koluje jedna povídačka, že stalkery, kteří se nestihli ukrýt před emisí, už nikdy nikdo neviděl. Taky jsem slyšel, že se jedna výzkumná skupina setkala s hrstkou stalkerů, kteří byli jakoby mimo sebe, byli mrtví, ale žili. Jako zombie. Jen se tak potáceli odnikud nikam a byli různě poranění. Bohužel nikdo nedonesl žádné důkazy nebo vzorky.
Rozdělal jsem malý oheň, ohřál jsem si konzervu a uvařil kafe. Teplé jídlo a pár hodin spánku byly jediné povzbudivé věci v těchto nehostinných končinách. Zítra se to už musí podařit. Půjdu dál, než dnes. Nařídil jsem si budíka na půl pátou a uložil se ke spánku.
::
Ráno byla hustá mlha. Pokaždé jsem z bezpečnostních důvodů chodil stejnou trasou. Snažil jsem se postupovat tak opatrně, jak jen to šlo. Byla ještě tma. Orientoval jsem se v zásadě podle svého kompasu a praskotu dozimetru. Přibližně kolem desáté dopoledne jsem došel na dobře známou křižovatku, vydal jsem se směrem, kterým jsem ještě nešel. Po hodinové chůzi jsem se potřeboval zorientovat, a tak jsem vyšplhal na nízkou skálu. Přede mnou bylo zvláštní místo.
Rozloha mohla být okolo sto metrů čtverečních. Okolní stromy měly směrem k centru mírně ohořelé kmeny. Napadalo mě, jak je možné, že po takovém požáru nechytl celý les. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Vzduch se v centru mírně vlnil. V tom zpoza skály vyběhl jeden slepejš, tak jsme těmhle psům říkali v laboratoři. Vteřinu za ním se přiřítili čtyři další psi, tihle ale byli větší, rychlejší a měli jiný tvar lebky. Ihned jsem si uvědomil, že ten chudák co vyběhl jako první, je jejich lovná. Běžel přímo k tomu zvláštnímu místu, a když už se zdálo, že vběhne přímo do něj, prudce zatočil nalevo a začal jej obíhat. Lovci se přiřítili k místu, ale nezměnili směr, asi se rozhodli, že si cestu zkrátí skrz popeliště a oběti nadběhnou. V tom se ale stalo něco neočekávaného. Střed toho podivného místa se rozsvítil asi dvaceti drobnými plamínky, které se během pár mikro sekund zvětšili do plamenů takové délky a síly, že jsem měl pocit, že se jedná o jakousi brutální přírodní spalovnu.
Po psech se zem slehla. Nestihli vydat jediné zakňučení, nebo jejich nářky možná přehlušil hukot plamenů - nevím, vím jen, že ten slepejš si chytrým způsobem zachránil život a já bych si měl od této chvíle extrémní pozor, kam šlapu. Opatrně jsem slezl dolů. Přestože mi v hlavě znělo ještě hučení plamenů a všechny mé instinkty mě varovaly, musel jsem dojít na to místo a pokusit se najít nějaký psí ostatek. Stačil by malý kousek. Potřeboval jsem nabrat vzorek DNA. Proto jsi přišel, opakoval jsem si neustále. Proto jsi tady. Byl jsem od
toho asi třicet metrů. Dobře si pamatuji, co se těm psům stalo a na základě čeho. Vešli bez bázně přímo do toho. Nechci nic riskovat. Nabral jsem hrst kamínků a házel je deset metrů před sebe. Došel jsem tímto způsobem až na okraj epicentra. Obešel jsem ty ohnivé spáry, ale nezdálo se, že by se něco dochovalo. Po psech nebyla ani památka.
Už jsem chtěl odejít, ale najednou jsem si všiml, že asi dva metry ode mě v místech, kde se tetelil vzduch, se mírně pohyboval zvláštní objekt. Byl skoro průhledný. Měl kapkovitý tvar, ale zaoblená část byla směrem k nebi, objekt balancoval na vrtící se špici. Byl mírně zabarven do barev ohně. Zdálo se, že se mírně posouvá směrem do středu popeliště. Zrychlil se mi tep. To je ono, konečně příležitost. Nesmím si jí nechat ujít. Rychle jsem sundal batoh a přemýšlel, co bych mohl použít k přitažení toho artefaktu k sobě. Vyndal jsem svůj ešus a za oko v držáku jsem uvázal tenké ocelové lanko. Chvilku jsem rozmýšlel jak správně hodit, a pak jsem to prostě risknul. Když ešus dopadl, ani jsem nedýchal. Ale nic se nestalo, trefil jsem se do místa, které bylo pasivní. Opatrně jsem ešus přitáhl zpět k sobě. Artefakt se dál pomalinku posouval ode mě. Znovu jsem nahodil. Tentokrát jsem se trefil jen kousek od artefaktu, ale v tom se strhlo ohnivé peklo. Nestačil jsem uskočit a plameny mě na pár vteřin pohltily. Stál jsem jako omráčený, i když se plameny dávno stáhly. Když jsem se vzpamatoval, začal jsem se ohledávat. Mé obavy nebyly na místě, po spálení ani památky. Zapomněl jsem, že můj oděv je z dílny SUBSTECHu. Vnější plášť mé kombinézy tvoří látka vyrobená z kombinace velmi odolných vláken. Díky tomu je oděv lehký a dobře
chrání v extrémních podmínkách. Jedna z věcí, před kterými má oděv dobře chránit je právě oheň. Jak jsem na to mohl zapomenout...Vrátil jsem těch pár věcí zpět do batohu a uvažoval, jak to udělám. Nevím, jestli je rozumné vběhnoutpřímo do ohně, ale zrovna tak, není rozumné se tu zdržovat. Batoh jsem nechal na místě. Prostě tam vběhnu, popadnu tu věc a vyběhnu. To zvládneš! V momentě, kdy jsem udělal první krok, vzplanul první oheň. Snažil jsem se dostat z jeho dosahu, ale jen jsem aktivoval další a další ohně. Nebýt toho, že jsem si mohl ztmavit hledí v helmě, pohyboval bych se skoro poslepu. Světlo bylo neuvěřitelně silné. Sehnul jsem se pro artefakt, pevně ho schoval do obou dlaní a běžel nejkratší cestou ven. Dokázal jsem to! Když jsem otevřel dlaně, artefakt se v nich vrtěl.
Napravo se rozprostíral hustý les. Stromy měly naoranžovělou barvu a světlo, které dopadalo na zem, bylo červené. Nebylo pochyb o tom, že jsem našel rudý les. Občas jsem o něm slýchával... ale nikdy v dobrém. Měl bych se pohnout. Jít skrz by asi nebylo moc moudré. Vytáhl jsem mapu a chvilku přemýšlel kudy půjdu dál. Zjistil, že se musím vrátit, les tímto směrem pokračuje na kilometry daleko. Otočil jsem se a spatřil jsem asi padesát metrů ode mě postavu.V momentě, kdy se naše pohledy setkali, postava zmizela. Viděl jsem jen, jak se směrem ke mně ušlapávátráva. Na nic jsem nečekal a rozběhl se zpět k lesu. Oddechování za mými zády bylo stále hlasitější.
Nejsem dost rychlý. Vybral jsem si nejbližší strom, o kterém jsem usoudil, že na něj dokážu vylézt. Za pár
sekund jsem se dostal nad první větve asi dva metry nad zemí, stromem otřásl náraz a zvuky, které jsem
si vyložil jako zklamání a zlost. Povylezl jsem ještě o metr výše a už jsem si myslel, že mám vyhráno, ale to
stvoření mě uchopilo za nohu a drtilo mi jí takovou silou, že jsem myslel, že omdlím. Instinktivně jsem
sáhl po své záložní zbrani a vypálil pod sebe naslepo pět ran. Ozval se zvuk podobný bolestnému
zavrčení. Sevření povolilo. Přemohl jsem bolest a pokračoval v lezení. Vyšplhal jsem pět metrů na zem.
Zde jsem usoudil, že bych mohl být v bezpečí. Zajistil jsem se provazem ke kmeni a snažil se najít polohu,
ve které budu moci chvíli vydržet. Noha mě strašně bolela a skafandr byl na levé holeni na třech místech
protržený, ale po prohmatání jsem shledal, že kost zlomená není. Tajemný predátor ještě asi deset minut
obíhal strom, ale pak své snažení zanechal a odběhl kamsi do lesa. Plakal jsem a smál jsem se zároveň.
Zachránil jsem holý život. Když jsem se trochu uklidnil, začal jsem přemýšlet co dál. Teprve teď jsem si
všiml zvuků svého dozimetru. Vyndal jsem ho z náprsní kapsy a zkontroloval hodnotu. Radiace tu byla na
nebezpečné úrovni. Nesmím tu zůstat dlouho. Dolů na zem, se mi ale ani trochu nechtělo. Doplnil jsem
pět vystřelených nábojů do zásobníku, ošetřil si šrámy na noze a snědl jsem malou tyčinku. Dodal jsem si
odvahy a vydal se na cestu dolů. Každou chvíli jsem se kolem sebe rozhlížel. Snažil jsem se lézt co možná
nejtišeji. Konečně jsem se dotkl země. Noha mě stále hrozně bolela a nemohl jsem jít moc rychle.
V poledne jsem v dálce spatřil špičku věže. Vydal jsem se k ní. Našel jsem starý dřevěný kostel s farou.
Musel jsem rozsvítit čelovku, okna byla zabitá prkny. Lavice poházené kolem hlavních dveří, některé jsou
rozbité a opálené. Asi někomu posloužili jako dřevo na oheň. Obešel jsem oltář a našel jsem tam těžkou
botu. Takové vysoké podobné mým. Prázdné konzervy, láhev s trochou vody a spací pytel. Rozhlížím se
kolem, ale nikde nikdo. Jsem tu sám. Vešel jsem do věže, dozimetr mě varoval, že je tu zvýšená radiace.
Neodejdu, dokud to tu neprojdu. Opatrně jsem stoupal po žebříku. Latě bolestně vrzaly. Schází asi deset
příček. Je cítit odporný zápach. Čím jsem výš, tím je cítit silněji. Nasládlý puch tlejícího těla. Na posledním
schodu jsem se zastavil a pomalu nahlédl dovnitř. Hleděl jsem do obličeje asi třicetiletému muži. Na kůži
byly známky nemoci z ozáření. Patrně proto se rozhodl vzít si život. Kolem byla směs zaschlé krve a
zvratků. Na Jedné noze scházela bota. Tělo se už začínalo rozkládat. Musel jsem si nasadit masku, abych
se nepozvracel. Ohledal jsem ho, ale neměl žádný průkaz totožnosti. Našel jsem ale mapku, na které byly
označená místa červenou a zelenou fixou. Tahle mapa by mi mohla hodně pomoct…
Zaštěkání. Asi 50 metrů západně odsud. Postavil jsem se a vykoukl z věže. Smečka psů. To mi scházelo.
Chtěl jsem rychle slézt dolů, ale psi byli rychlejší. Za pár vteřin se kostelem neslo vrčení. Zpanikařil jsem.
Dozimetr dál varovně praskal. Skočil jsem za mrtvolu a dotlačil ji k otvoru v podlaze. Vykoukl jsem dolů.
Dole obcházeli psi a střídavě mě sledovali. Jeden se posadil přímo pod žebříkem. Zalezl jsem a zatlačil
jsem ze všech sil. Shodil jsem tělo dolů. Psi se lekli a rozutekli se po kostele. Bláhově jsem si myslel, že to
tomu pod žebříkem srazí vaz. Když ozvěna utichla, psi se zase seběhli a začali oťukávat mrtvolu. Jeden po
druhém na ní nabíhali a kousali. Po pár vteřinách se na toho ubožáka vrhli a začali hodovat. "Skvělý, to
jsem přesně potřeboval".
Psi už byli nažraní, ale masa pořád zbývalo ještě hodně. To znamená, že se buď nebudou vzdalovat
daleko, nebo se nevzdálí vůbec. Leželi rozložení po kostele a každý měl u sebe nějakou kost. Nevypadalo
to, že by se chystali odejít. Vykoukl jsem z okna a hledal únikovou cestu. Střecha ale vypadala z celého
kostela nejhůř. Nechtěl jsem to riskovat. Já sem takovej vůl...co těď ...obklíčenej a v radiaci, fakt skvělý!
Oblek sice dokáže radiaci více méně odrážet, ale měl jsem poškozený plášť na noze. Sedl jsem si na
podlahu a šmátral jsem v batohu, jestli nenajdu něco, čím bych mohl oblek vyspravit. Moc jsem toho
sebou neměl. Silná plastiková páska bude muset stačit. Vzpomněl jsem si, že mám zbraň. Možná bych
mohl psy postřílet. Ale je tu riziko, že přivolám ještě další bestie. Ne, střílet se nebude, v okolí není moc
možností, kde se ukrýt. Nemusel bych se trefit a zbytečně bych přišel o náboje. Počkám.
Začínalo se stmívat. Doufal jsem, že tu nebudu muset přespat, ale jak se připozdívalo, začínal jsem se s
tím faktem smiřovat. Píchnul jsem si ANTIRAD a zavřel jsem otvor v podlaze. Snažil jsem se neusnout, ale
únava mě nakonec přemohla.
***
Je ticho. Ptáci někam zmizeli. Stahují se mračna, je jich čím dál tím víc a zaplňují oblohu, která začíná
krvavě rudě žhnout. Cítím, jak se otřásá zem a v zápětí se kolem mně přeženou desítky zvířat ve zběsilém
úprku. Já stojím dál a pak se ozve rána...
***
Otevřu oči a ani nedýchám, do věže svítí krvavě rudá obloha. Nemám ani minutu, abych našel vhodný
úkryt. Ale kde se tu ukryju? VŠECHNO JE DŘEVĚNÉ! Sestupuju po žebříku, jak nejrychleji dovedu. Psi už tu
dávno nejsou. Posledních pár příček seskakuju a vybíhám z kostela. Nebe začíná pulzovat, blýská se a
fouká silný vítr. Snažím se běžet k faře, ale jsem celý jakoby mimo sebe. Tělo mě přestává poslouchat.
Padám na zem.
Mám strach. Stálo to všechno za to? ...všechna ta energie, ta bláznivá honba za úspěchem. Všechno k
ničemu. Všechno bylo k ničemu.
Vítr sílí a nebe svítí tak silně, že vypaluje sítnice. Blíží se zvuk, který nejde k ničemu přirovnat. Šíří
hysterický strach z neznámého nebezpečí.
Cítím, že jsem se pomočil, ale to nevadí. Všechno je už jedno. Zklamal jsem. Zemřu a nikdo se to nedozví
a nikdo si ani nevzpomene. Nemám žádné přátele. Pokazil jsem svou příležitost...
::
Mlha se začíná rozplývat. Umírám. Nahromaděná krev pod kůží je jeden z příznaků nemoci z ozáření.
Dávivé zvracení je další. Mám je všechny. Každá buňka se začne uvnitř mě loupat, až se začnu doslova
rozpadat. Budu srát svoje střeva a blít svůj žaludek. Nepěkná vyhlídka. Nejhorší je představa, že si to
všechno pěkně užiju. Zrak se mi už skoro vrátil a rozeznávám siluetu fary, ke které jsem včera utíkal. Na
tvářích mě pálí mokré cestičky od slz, které mi stále tečou. Nechci umřít. Ale jestli to tak má být, udělám
to sám a rychle. Sáhnul jsem po zbrani a potěžkal ji v rukách. Zachrání mě od toho svinstva, co mě čeká.
Ten chlápek ve věži to udělal dobře. Přiložil jsem pistoli pod bradu a tiše plakal.
-----------------neber si život----------------
Třicet metrů ode mě jsou psi, kteří mě včera drželi ve věži. Jen sedí a se zájmem mě pozorují. Zadíval
jsem se na vůdce smečky. --------neber si život------- Psi se zvedli a odešli. Seděl jsem tam jako přimražený
a koukal jsem se za nimi. Vrátil jsem zbraň zpět do pouzdra a uvědomil jsem si, že všechna ta palčivá
bolest už není tak nesnesitelná, jako byla po probuzení. Kůže je ještě citlivá, ale nezažívám muka při
každém pohybu. Vůbec jsem to nechápal. Měl bych se potit studeným potem a upadat do bezvědomí. Vstal jsem. Na jazyku už jsem necítil tu kovovou pachuť. Cítil jsem se o dost líp než před hodinou. Dostal jsem žízeň, sáhl jsem do batohu a všiml jsem si, že krev pod kůží na rukou se ztrácí. Co se to se mnou děje?:: Mé smysly jsou ostré jako zvířecí. Slyším doposud neznámé zvuky a dokážu přesně lokalizovat odkud
přichází. Vidím skvěle i v úplné tmě. Běhám rychle jako pes. Zranění se mi hojí mnohem rychleji. Mé tělo
prodělalo řadu mutací. Nevím, proč mě emise nezabila, nebo jaké má se mnou zóna úmysly, ale mám
dojem, že teď konečně přišla doba, kdy mám příležitost něco skutečně objevit a do hloubky zkoumat.
Mezi lidi se vrátit nemůžu. Už nejsem člověk. Stal bych se sám předmětem zkoumání, při kterém bych byl
pravděpodobně zabit, pitván a poté někde vystaven. Nechávám spadnout svou identifikační kartu do
propasti a odcházím do lesa.
Konec