banner
banner

Krátké sci-fi povídky

Hledáte krátké scifi povídky? Přečtěte si originální science fiction příběhy, které redakci portálu Vanili.cz zaslali nadšení scifisté! Tvoříte, píšete? Pošlete nám svou mini povídku! Rádi soutěžíte? Zkuste naši literární soutěž.

Viola Kučerová: Tam někde...

...seděli dva obři. Koukali na sebe přes kus skály.Ta skála nikde nestála, jen tak se vznášela. A na skále ležela šachovnice. První obr něčím v ruce zachrastil. Zachrastil a hodil na šachovnici. Bylo to pár kostek. vlastně nekonečno kostek. Druhý obr se zadíval na ty kostky a ústa zkřivil, jakoby žvýkal citron, vlastně nekonečně velký citron. Ten první se velice usmíval a zčistajasna vykouzlil maličkou holčičku, tedy vlastně z atomů, co měl v kapse jako smetí. Vzal holčičku a hodil ji do šachovnice. Tak jsem se narodila.

Ivan Tomášek: Vajíčka nahniličko

Dostal jsem hlad. Podíval jsem se na svůj nový neregistrovaný Myšlenkář a za chvíli jsem měl na stole krabičku s vejci. Ta nová teleportační donášková služba funguje fakt skvěle. Ale kdo mi je uvaří? Opět jeden pohled na Myšlenkáře a za chvíli tu byla nádherná spoře oděná dívka, která hned začala vajíčka připravovat. Teleportační eskortní služba také funguje dobře. To si musím zapamatovat.

 

Byla nádherná, očima jsem ji hltal. Za 4,5 minuty přede mne postavila vajíčka a já nemohl spustit oči z jejích nádherných tří prsou . Posadila se proti mně, přehodila nožku přes nožku, drze se na mne podívala a já začal jíst. Najednou jsme se zarazil, začalo se dít něco podivného. Podíval jsem se pod stůl a viděl jak mi pomalu mizí nohy, lžička s cinkotem spadla na stůl a já uviděl jak mi mizí ruka před očima. Co se to děje? „Cos s těma vajíčkama udělala?“ Ještě než mi dopadla hlava na židli, dívka řekla: „dobře Ti tak“ a zmizela.

 

Najednou mi to došlo. Ty parchanti mě našli. Proč já jim jenom na Taurusu ukradnul ty 3 miliardy tun tita…

 

Poznámka: Myšlenkář=čtečka myšlenek, v současnosti se tomu říká Smartfoun.

 

Craen:  Jindřich Pacourek

Krásný, z pravé ovčí vlny upletený medvídek. Malá holčička ho svírá ve své náruči a spokojeně spí. Jeho příběh začíná v době, kdy peněz nebylo na zbyt, ale děti si stejně stále chtějí hrát. Jednoho dne jedna milující matka upletla pro svou princeznu malého medvídka. Byl překrásný a holčičce udělal obrovskou radost. Co na tom, že byl šedý a vycpaný kousky starých hadrů. Jenže ty jeho čarovné oči vyrobené z malých průhledných barevných oblázků, měly magickou moc. Táta je nalezl při cestě domů. Byly jen tak, ledabyle pohozené u potoka. Nikdo nevěděl, jakou tyto oči mají moc a co skrývají.

Všechny světy ve vesmíru jsou docela jiné. Zatím nejlépe známe jen ten náš a právem ho považujeme za ten nejhezčí. Je možné, že někde ve vesmíru jsou úplně jiné světy, plné podivuhodných živých bytostí?  Jeden je určitě a ten vám dnes popíši.

Soustava planet, kterou každý den pozorují milióny podivných očí, se nazývá Bilet. Skládá se z milionů planet, jež kolem sebe různě obíhají. Snad jen jeden svět z nich je obyvatelný a ten se jmenuje Craen. Obyvatelé tohoto světa jsou podivní a říkají si Craené. Lidem by asi nejvíce připomněli okvětní lístek růže. Kdyby je viděli, určitě by si nemysleli, že jsou to inteligentní bytosti. Když nahlédneme do jejich vědomí, zjistíme, že jejich vnímaní je úplně jiné. V jejich myšlení neexistuje mnoho lidských vlastností. Neznají nenávist, závist, ale ani lásku, přátelství. Jelikož vnímaj mimo smyslově, každý jedinec je součástí obrovského celku. Jejich letmý pohyb po planetě zajišťují větry, které se líně pohybují po povrchu planety. Tento svět nikam nespěchá a nic nepotřebuje. Společně vytváří dějiny, které se skládají z pohybu po jejich planetě. Zajímá je střídání dne a noci. Je podivné, že povětšinu věků se den a noc střídaly po 24 hodinách, ale v posledních letech se to změnilo. Nikdo z nich si to nedokázal vysvětlit. Vzali to ale jako fakt a snažili se tento jev, matematicky spočítat. Počty však nedávaly smysl. Co nedávalo smysl, je iritovalo, ale nakonec to nechali jako nevyřešené.

Jen jednou za jejich existence se schylovalo k jejich zániku. Všichni si to dobře pamatovali. Byl to okamžik, kdy jakýsi kovový kulatý plátek proletěl těsně kolem jejich planety. Od té doby je skrz jejich galaxii ohromná díra. Nazývají jí autrabat. Bohužel sem tam nějaký vánek zanese jednoho Craena do blízkosti autrabatu a ten ho nasaje, pohltí a už nikdy nevrátí. Jinak je to poklidný a mírumilovný svět.

Holčička si hraje s medvídkem a všimne si divné skvrny v jeho oku, je blízko díry pro nit, kterou tatínek vyrobil, aby jím prošla nit. Snaží se k oku přiblížit a hledat. Nic nevidí jen vzduchovou bublinku, je to kaz v kameni. Když bychom ovšem tento kaz mnohonásobně zvětšili, možná bychom mohli pozorovat planetu Craen. Proč by to ale někdo dělal, vždyť oko medvídka je vyrobené z obyčejného bezcenného kamene. Dítě hračku ztratilo. Možná medvídka i oplakalo, ale Craenům se vyřešila mnoholetá záhada, střídaní dne a noci. Vše se navrátilo k 24 hodinovým intervalům. Medvídek ležel na v místě, kde ho nikdo neobjeví a jeho oko bude navždy hledět ke hvězdám.

Jak jsem se stal bohem: Ondřej Bezstarosti

Představte si postel. Na té posteli si představte ženu. Je jedno, jestli je mladá, stará, ošklivá, pěkná, váš typ či ne. No dobře, představte si tam třeba něčí mámu. Jde totiž o to, že ta něčí máma tam zrovna čeká na něčího tátu. Jen tak tam leží a čeká. Po chvíli přijde i táta. A začnou dělat bráchu či sestru. Nejde však ani o to, co dělají, ani že jsou v posteli (mohli by to klidně dělat i ve sprše), ani že vytváří nový život. Jde o to, bez čeho by tam nebyli. A to zajděme až do nejzazšího detailu.

On to vlastně moc není ani detail. Je to obrovské. Tedy konkretizuji. Je to všude kolem nás, týká se to nás, každý to máme. Nejedná se o přirození, nejedná se o kyslík, svět, zeměkouli, vesmír, ale ještě o něco mnohem detailnějšího. Čas.

Ano. Jde o čas. Hawking už vám určitě o tom něco povídal. Já však nejsem vědec. Nejsem ani teoretik. Jsem mladý muž, kterému se něco přihodilo. Přihodil se mi totiž čas…

Každý znáte ty filmy o tom, jak lidé platili časem, filmy o tom, jak se v čase vraceli, o tom, jak se časem zamilovali, jak časově přeskakovali své vlastní já. Všechno, co jste kdy o čase slyšeli, četli, viděli, vezměte a zahoďte to do černé díry. Hah, jak komické. Moc ne, ale dobře, jedeme dál.

Představte si, jak sedíte ve školní lavici. Jste na střední. Ve třídě máte samé parchanty připravené provést cokoliv – něco dosrat. Čumíte na sexy učitelku a přemýšlíte, jak ji přimět ji svléct. Kéž by šel zastavit čas. A o to přesně jde. A tam se vlastně v mé hlavě stvořilo něco, co mě později mělo totálně dostat. Mě tedy vlastně asi nejméně.

Od té doby jsem trochu dospěl. Už jsem nepotřeboval zastavit čas, abych svlékl nějakou ženu. Stačilo pár slov. Byl jsem svou stereotypní prací ve vědecké laboratoři jako podržtaška zhnusen, ale jinak jsem byl šťastný. Měl jsem trochu delší hnědé vlasy, černou oblíbenou košili, kraťasy, a rudé tenisky. Vykračoval jsem si s levou rukou v kapse a pokuřoval cigáro. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Byl jsem docela spokojený. Ehm, teda jinak, byl jsem spokojen se sebou. Okolí mě nezajímalo. Bylo pro mě moc strohé. Obsahem nezajímavé. Jako tohle špatné psaní, či co to tady vlastně dělám. Od té chvíle, kdy jsem si vykračoval po ulici, vypouštěl do atmosféry dým a přemýšlel, kdy má moje holka narozeniny, do teď uběhlo snad jen pár hodin. A co že dělám teď? Sedím v baru a píšu na papír. Není tu nikdo. Tedy, svým způsobem…

Zpět k chodníku. Vykračoval jsem si a vzpomínal na ty narozky mojí krásné Carol, když jsem si vzpomněl, že jsem si zapomněl peněženku v práci. Oh, promiňte. Šel jsem zrovna z práce. Možná proto ten výklad o práci. Ale když se tak zamyslím... Spíše ne…

Otočil jsem se a vyrazil skrze velké náměstí s obrovskou kašnou zpět do laborky. Objekt byl kousek. Sotva jsem odtud vyšel.

Byla to bílá budova s modrými a červenými a oranžovými pruhy. Vypadala depresivně, ale to byl možná jen můj úhel pohledu. Prošel jsem dveřmi, pozdravil vrátného, pípnul kartou a šel po schodech do patra 5 – oddělení zvláštních druhů zbraňových systémů. Zní to úžasně, ale zkoušelo se tu jen pár elektronických vychytávek aplikovat do zbraní.

Přišel jsem ke skříňce, otevřel ji, vyndal peněženku, zavřel a uvědomil si, že vedle mě stojí Jeff.

„Co ty tady?“ zeptal se, oblečen v plášti – šedém plášti.

„Ále, hlava děravá.“

„Víš co, když už jsi tady, potřebuji, abys mi jen četl údaje na obrazovce. Je to otázka pěti minut. Nikdo další tu už není a já to chci mít hotové, ať mě šéf nesejme. Zítra má přijít ta firmy na ukázku.“

„A ty jako neumíš číst, Jeffe?“

„Budu přitom zkoušet jeden předmět.“

„No tak dobře. Ale pohni si, moje holka má asi dneska narozky…“

Načež mi neřekl nic a vedl mě do místnosti 82 c+.

„Tady si stoupni a vždycky, když ti dám znamení do sluchátek, odpovíš mi do mikrofonu zde,“ odvětil a ukázal na mikrofon.

Už jsem to párkrát dělal. Počítače jsou v jedné kabině sestrojené proti únikům informací, či jejich poškozením při přenosu, načež je naopak testovaný subjekt přímo za ní.

A tak hlásím čísla. Jedna tabulka ukazuje tohle, druhá tohle, třetí tohle. Samé čísla a já je čtu, až nakonec nic. Čísla skáčou, nikdo se neozývá. Čekal jsem ještě dobrých deset minut, potom jsem vylezl.

Našel jsem Jeffa, jak je skloněn nad nějakou modrou věcí, jež se zrovna drolí jakýmsi zvláštně pomalým procesem na malé kousky. Ale ještě divnější bylo, že Jeff se ani nehnul. Nehýbala se mu hruď, nedýchal, nedělal zkrátka nic, ale přesto mi připadal, že je živý.

„Strašná prdel,“ řekl jsem, usmál se a odešel pryč.

Když už byl takhle ztuhlý vrátný, připadalo mi to divné. Ale pořád to nebylo tak strašné. Často si tam ze mě dělali prdel.

Když už mluvíme o prdelích, tak ta se mi stáhla, až jsem uviděl auta, co stály uprostřed silnice a v nich lidé, jež ztuhli očividně v jednom momentě. Ženská, co venčila čokla - ztuhlá. Muž co utíkal před fízlama - ztuhlý. Ožrala zvracející na chodník - ztuhlý i s obsahem žaludku.

Zapálil jsem si cigáro a sedl si na lavičku. Chvíli mě napadl útěk. Ale kam? Proč? Všichni jsou tady. Nikdo po mě vlastně nejde. Podíval jsem se na slunce, hřálo. Jenže tak nějak pořád stejně. Mraky se ani nepohnuly. Dokonce nebyl ani vítr, ani vánek! Seděl jsem a pokuřoval cigáro. Připadalo mi, že věci, na které jsem sáhnul, se nějak divně pohnuly. Udělaly nepřirozený pohyb dřív, než mi vklouzly do ruky. Všechno, až na živé bytosti. Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, ale ani jsem s nimi nepohnul. Na lavičce po mě zůstal jen vajgl, já už dávno cloumal s lidmi. Ale spíš než cloumal, by se dalo říct, pokoušel cloumat. Prostě to nešlo. Nijak. Vybil jsem okno jednoho auta a nastartoval drátky. Jednoho kluka, co šel přes ulici, jsem přehlídl a napálil do něj. Moc rychle jsem nejel a tak jsem si jen nabil hubu. Klukovi se však nic nestalo. Jen šaty měl poničené. Na těle však ani šrám. Nic.

Přemýšlel jsem, že zajdu za svou holkou, ale přímo před dveřmi jsem se zastavil a rozmyslel si to. Nechtěl jsem Carol vidět ztuhlou. Když jsem si uvědomil, že jsem vlastně tím pádem sám, sesypal jsem se u dveří. Ten zasraný Jeff! Co to udělal? Můžu teď všechno ale přitom nic!

A potom to přišlo. Šílenství, na které člověk není připraven. Vlastně ani jeho organizmus, mozek a duše. Dalo by se říct, že mě teda něco koplo a řeklo: „Dělej si teda, co chceš!“

A já běhal po ulici, svlékal ženské, civěl, jak vypadají jejich nahá těla. Potom jsem jen tak strhával šaty ze všech, které jsem potkal. V obchodě s laky jsem si vzal pár sprejů a sprejoval na ně, co mě napadalo. Cítil jsem se jako ten školák, co se mu splnil sen o zastavení času. Rozbíjel jsem výlohy, zapaloval molotow koktejly ulice, dokonce se mi podařilo vyhodit do vzduchu benzínku. V obchodě se zbraněmi jsem si vzal brokovnici a střílel úplně po všem. Potom zkoušel jednu ženskou i ojet, ale jak říkám, všichni byli ztuhlí. Běsnil jsem a běsnil, až jsem zase seděl na lavičce, tentokrát na mnou zdecimovaném náměstí. Podíval jsem se na hodinky – šly. Udivilo mě to. Pokrčil jsem ale rameny a raději nemyslel na nic. Hlavně ne na to, v jakém jsem hajzlu, co to způsobilo a co teď dělat.

Co má dělat člověk, když ví, že nikde jinde není člověk, co by se to dověděl nebo kvůli kterému by to mělo smysl? Možná asi zachránit nějakého takového člověka. Všehovšudy bych tím přeci zachránil i sebe, no ne? Jenomže pravda, kde začít? A takhle jsem přemýšlel. Už se mě to začínalo zmocňovat, když v tom jsem uslyšel zvuk.

Hučelo to. Přicházelo to jakoby zezadu shora. Říkal jsem si, co to do háje je? Že bych přeci jenom nebyl sám? A najednou jsem to uviděl. Obří boeing řítící se k zemi. Ale divně. Neletěl. Padal jako talíř. A potom se zabodnul někde mezi paneláky vzadu na sídlišti. Beze zvuku, bez výbuchu. Stal jsem se bohem? Určuji chod? Fyzikální vlastnosti?

Připadalo mi, že jsem se ocitnul v nějakém světě, kde všechno vylučuje všechno. Něco jako ve filmu, ale ne tak strohé, to už jsem říkal…

Ostatně jsem se rozhodl zajít do toho baru, ve kterém sedím teď. A tak píšu tohle, abych zjistil, že jsem ještě člověk, chlastám gin, barmanka má pěkné prsa, zrovna se usmívá a já ji na papír, co měla pod pultem, píšu tohle. Tak dobře, budu si představovat, že to píšu jí. To je kravina! Píšu to Carol! Ano! Píšu to Carol! Ach, má Carol. Bůh taky cítí lásku! Přímo jí přetéká! Ale jeho láska tu není. Nebude, dokud bude bohem.

A ta láska měla ráda červenou barvu. Měla ráda oh… Počkat červená barva. Červená. ANO! A to červené tlačítko u toho tělesa s nápisem „Stop proces“, na které se díval Jeff? To bylo co? Konec božství?!

 

Tak jsem zase tady. Bylo to konec božství. Ten papír jsem si nechal. Napíšu to stroze. Jako film. Heh. Když jsem k tomu tlačítku připojil další modré těleso, a že jich tam bylo, zase se vše rozjelo. Jeff si nabil hubu o stůl. Bylo to komické. Nechtěl bych vidět zbytek. Ostatně však Jeff dostal doživotí spolu se zbytkem firmy. Přišli na to hned. Já to napráskal. Za prachy, abych si koupil trochu času. A dál? Napsal jsem knihu „Čas“, pochcal Hawkinga, moje žena mě miluje a hledám si práci. Idylka. Někdy mi ten čas bez času chybí. Jaká to ironie, že?

Jindřich Pacourek: Věčný život

Hebké prsty lehkostí pobíhaly po klávesách piána. Krásný hravý zvuk se nesl místností. Snad každý člověk by po zahrání pár tónů poznal, o jakou skladbu jedná. Ale cosi mi v tom zvuku nesedělo. Sem tam se ten překrásný zvuk vytratil. Moje mysl se ptala proč. Je s podivem jaká maličkost dokáže poukázat na vymykající se lidský pokrok. Vědci tvrdili, nic se nemůže stát, jen zbavíme lidi jejich nikdy nekončícího neduhu, stárnutí. Byl to jen sen, který měl být splněn. Stačilo prý tak málo jen jednoduše večer rozhýbat atomy v celém lidském těle tak, aby se pokaždé navrátili do ranního stavu. Jak prosté. Dne 14.7.2022 se rozhodlo a od té doby se každý večer po celé zeměkouli prohnala ekolipická vlna a člověčí buňky se navrátil do stavu před 24 hodinami.

Prsty ustali a hlava se zřítila mezi klávesy. Život věčný svět bez budoucnosti. Lepší žádný život. Lidský mozek to věděl a po právu se bránil. Začal se samovolně vypínat. Ze začátku jen ve vlnách. Ale po čase stejně dospěl ke stejnému smrtícímu konci. Hudba ustala a po celé zemi nastalo mrtvolné ticho. Lidstvo zaplatilo za sen dotknout se božství.

Nedokonalý příběh,nedokonalé loutky

Autor:L. Havl

Jen tak tam seděl. V mlhavé touze uniknout smrti. Stát se něčím vyjímečným. V myšlenkách někde, kde lidská mysl nestačí. Jen tak tam seděl. V třískách od bukového dřeva, vzpomínal. Na ten okamžik, kdy se naposledy setkal se svými rodiči. Jak to objímali. Dávali mu lásku. Dávali mu lásku a pak se rozloučili. Na pár dní. Měsíců. Let. Navždy. Jak on jen nenáviděl čekání. A babička mu stále říkala, že se vrátí. Pak se dozvěděl pravdu. Chtěl své rodiče znovu vidět, cítit, být s nimi. Vyrobil si je. Vyrobil je zpět do svého prázdného života. Pomocí své chakry jim vdechl život. Pomíjivá chvíle. Krása okamžiku. Byli zpět. Poslední objetí, chakra došla. Rodiče se skáceli k zemi. Mrtví. A on pochopil, že tohle nikdy nezmění. Není bůh. Není ten,kdo by určoval, kdo bude žít. Věřil, že co netrvá věčně, jako by netrvalo vůbec. A přitom jen ta osudová chvíle z něj udělala to, kým je dnes. Věřím, že kdyby mohl plakat, plakal by. Jen tak tam seděl. Naproti mrtvým tělům, v objetí loutek. Z mrtvých těl vyrobí krásu věčnosti…. (Pošetilé)

Magnety

Autor:L. Havl

Led a oheň. Nenávist a Láska. Anděl a ďábel. Světlo a tma. Dobro a zlo. Teplo a chlad. Bílá a černá. Ty a já. Jeden kladný a druhý záporný magnet. Spojení nás dvou - zničení přírodních zákonů. Boření mýtů. Růžové lístky rozkvetlé sakury padají k zemi. V duchu se je snažím chytit. Letní vítr si hraje s mými blonďatými vlasy,horké paprsky se odrážejí v mých bledě modrých očích. Sněhové vločky létají vzduchem,v duchu je počítáš. Ty nejkrásnější z nich se usadí na tvých černým vlasech a září jako diamanty. Tma zimní noci se ztrácí v tvých tmavých očích. Vedle mě šumí potok a nad ním se tyčí mohutné stromy. Zelená tráva,rozkvetlé květiny nejrůznějších barev. Zpěv ptáků,bzučení hmyzu. Příroda žije. Vedle tebe mrazem praskají ledovce,které jsou potopené v tichém moři. Nad nimi se volně vznášejí vločky. Ledová krajina,žádná zeleň. Stojíš na jednom z ledovců a hledáš něco živého..Nic však nenalézáš. Sem ani duše nezabloudí,co tu dělám já? Ostatní by na tomhle místě jistě nedokázali přemýšlet celé hodiny nad svou existencí. Nesedím ve stínu,slunce na mě svítí. Je mi horko,ale nechci odejít. Mezi ledem a prázdným mořem,které je unáší více do středu Země,se také špatně hledají známky civilizace. Ostatní by jistě nedovedli rozvádět své představy o vesmíru právě tady. Nehledáš sluneční teplo,vločky dál tiše padají na tvé havraní vlasy. Je ti zima,ale nechceš odejít. Dá se někdy najít smysl života? Ptám se bílých mraků,které si volně poletují atmosférou podle melodie větru. Co vlastně život znamená? Ptám se poletujícího pylu z lučního kvítí. Měl bych se bát smrti? Křičím na sluncem vyhřátou zem. Existuje na dalších planetách život? Šeptáš do moře,které neslyšitelně posílá ledovce dál na sever. Dají se spočítat všechny galaxie v tom prázdném černém prostoru? Ptáš se vloček,které nerozhodně létají ze strany na stranu. Je vesmír opravdu nekonečný? Končí snad jakousi zdí? Co je za ní? Zvyšuješ svůj hlas na mrazem rozpraskanou zem. Horké paprsky slunce svazují mé tělo. Má krev se mění na žhavou lávu. Teplo proniká hluboko do mého srdce. Neoblomný mráz obepíná tvé tělo. Tvá krev se mění na zmrzlou tříšť. Chlad se nadobro usadil ve tvém srdci.Najednou toužím po chladu,ty po teplu. Jdu za hlasem svého srdce,ty také. Jdu za chladem,přesně na to místo kde byl jsi teď ty. Kráčíš za teplem,na místo,kde není stín. Zavřu oči. Míjíš mě. Otevřu oči,cítil jsem to. S nadějí se ohlédnu. Vidím tvé zmrzlé tělo jak mizí v dálce. Bezmocně křičím a sleduji jak se vzdaluješ. Otočíš se. Uvidíš mě. Naše cesty se zastaví. Snažím se dostat blíž k tobě. Tvoje zmrzlé prsty jakoby se snažily změnit směr. Dochází mi síly,upocené vlasy mi padají do očí. Sílíš,tvá krev začíná proudit. Přes všechno to úsilí natahuji ruku. Koukáš na ní,nevíš co máš udělat. Pomalu zhasínají všechny světla,která náš doprovázela. Z nitra svého těla vytahuji poslední síly,které mi zbyly. Chytnu tě za tvou promrzlou ruku. Přitáhneš se ke mně,snažíš se ze mě vysát teplo,já snažím se o tebe chladit. Světlo zhaslo. Já zářím,ty se ztrácíš ve tmě. Obejmu tě a ty do mě z chladným výrazem vrazíš svůj meč. Ve své puse cítím vlastní pachuť krve. Na můj bílý plášť padají rudé kapky . Tvůj černý plášť začíná hořet. Čím víc mé prolité krve,tím víc je tvé tělo pohlceno v plamenech bílého ohně. Z mého těla se stává mlha,z mých zad se trhají kusy masa a pod ním se schovávají andělská křídla. Ve tvých očích hoří černý oheň a z hlavy ti rostou rohy. Padáš,já letím. Naše cesty se rozdělily. Život a smrt. Začátek a konec. Strach a bezpečí. Smutek a radost. Slunce a měsíc. Den a noc. Jako… Ty a já.

Múza
Autor:L. Havl

Zadíval jsem se na své ruce. Začaly mizet ve tmě. I když se pokojem linulo nechutně ostré světlo, které jakoby vycházelo spíš z ostrých zářivek výslechové místnosti, než sluneční paprsky, které mají probudit. Povzbudit. Dát novému dni smysl. Byl jsem vzhůru, když jsem spal. A naopak. Nikdy jsem nezažil hluboký spánek a nikdy hluboké prozření. Ani když přiletěla. Byla bledá. Měla dlouhé černé vlasy a neměla oči. A nikdo mě nepřinutí přiznat, že mě sledovala. Ostrým pohledem pronikavě červených očí. Protože neměla oči. Připoutala mě na místo neviditelnými řetězy. Naklonila se a políbila mě. Měl jsem tenkrát jít, kam mě srdce táhlo. Já zůstal ležet a maloval na zadní stěnu. Možná proto jsem začal umírat.

Nikomu jsem nedovolil to spatřit. Ani samotné múze.

Strom a kámen

Marie Křížová


Na okraji lesa, tam kde vedla pěšina, stál odjakživa mohutný, velký balvan. Když šla kolem rodina s dětmi, neunikl jejich pohledu a maličcí se předháněli, kdo se na něj vyškrábe první. Myslivec toho lesa se jednoho krásného dne rozhodl zasadit vedle kamene strom. "Aspoň tady budeš mít krapet stínu hochu" a poklepal starému kameni na hřbet. Celých sto let vedle sebe kámen a strom stáli beze slůvka. Potom se na stromě usadila veverčí rodina a strom i kámen se stali chtě nechtě místem zábavy pro malá veverčátka. Kámen poprvé uslyšel něžný smích lípy a lípa poprvé slyšela utišující citoslovce kamene, když náhodou nějaká z veverušek naříkala. Náhle si jasněji uvedomili existenci toho druhého a navázali spolu dlouhý rozhovor, který trval přinejmenším dalších sto let. Stačili se do sebe zamilovat vroucnou láskou. Láskou, která nemá obdoby. A málokdo ví, že pravý Romeo a Julie stojí už několik století na okraji lesa.

Nejhorší ráno v mém životě

Autor:Lenka Cacková

Bylo to, to nejhorší ráno v mém 373 dní dlouhém životě. Vynuloval se mi implantát pro korekci příjmu kalorií a s ústavu volali, ž e náhradní srdce bude až příští týden. Dostala jsem trochu strach.

Solární bouře

Autor: Marek Trubka (mobil@email.cz)

Psal se rok 2058 a na planetě zuřila solární bouře. Monitorovací stanice neměla kontakt již 5 dní. John si oblékl nefritový oblek, který díky své mikrokrystalické struktuře pomůže přežít výlet na vrchol Kra-karu. Tam je umístěna ona anténa, jediný prvek spojující stanici se vzdálenou civilizací. Pár vteřin zaváhání..., otevřel poklop a vyrazil.

 

Klára

Autor:Martin Vašička

Rudé náměstí. Naprosté prázdno. Ze tmy se vynoří vlak. Přímo na mě. Oslepen záři světel. Je strašně blízko… Padám z postele. Chvilka probírání, vstávám. To musela být noc. Soudě podle toho, že mám na sobě košili, vázanku a kalhoty, šlo nejspíš o podnikový večírek. Zvedám se ze země. Všechno normální, ale něco tu nesedí. Co?

 

Z koupelny se ozýval ženský hlas. Že by vztah na jednu noc? Rozhlížím se po místnosti. Ale asi ne. Oblečení mám na sobě, nikde žádný obal od kondomu, či něco podobného. Na stolku je zarámovaná fotka. Na té fotce jsem já a Klára ve svatebním. To musí být vtip. Neviděli jsme se od střední. Ženský hlas právě vstoupil do místnosti. Drobná postava, černé vlasy, zelené oči, jemná pleť,… Je to Klára. Jediné co má na sobě, je ručník a žabky. V celé své kráse. Vzpamatuje se! Tohle není realita.

 

„Jak se vyspal můj drahý?“ pravila svým něžným hlasem.

„Jo, vcelku dobře,“ odpovídám a přitom se rozhlížím pořád po místnosti. Tohle nemůže být pravda. Jsem ženatý se ženou, kterou jsem minimálně 5 let neviděl. Mysli, mysli, mysli! Zeptám se: „Kdy jsme se vzali?“

A sakra. Tváří se, jako by mě chtěla zabít pohledem. Teď mi došlo, co jsem řekl. Jediná možná pomoc. Spustím smích. Dočkám se pousmání a zakroucení hlavou: „Na ty tvoje blbé vtipy si nikdy nezvyknu.“

No, jsem teda manžel k pohledání. Ale zpátky k problému. Je tu nějaké vodítko k otázce ‚kde jsem‘? Tady rozhodně ne. Na kalendáři je datum 14. Května 2017.

 

Přestávám sebe vnímat. Nohy mi vypovídají službu. Hlavou mi prolétají střepy. Klára se na mě podívá. Znepokojení se ji vrylo do tváře: „Jsi v pořádku?“ Neodpovídám. Nohy mi rezignovali. Seknul jsem sebou na zem. Jediné, co jsem dokázal ještě zaregistrovat, byl její vyděšený obličej nade mnou a její tlumený křik.

Střecha nemocniční budovy. Pode mnou vylidněné město. Za zády se na mě řítí vlna tsunami. Chci utéct, ale nemůžu se hnout. Už mě smete vlna. Už se připravuju na smrt. Ostré bílé světlo, ohlušující dunění obrovské masy vody a…

 

Ležím na podlaze, nade mnou klečí Milan. Uf. Tohle je snad už doufám realita. Ten se jenom usměje a zeptá se: „Tak jak se ti líbilo být v příštím roce?“

Pohodová budoucnost

Autorka: Tereza Koukalová

Vesmírem v jižní části galaxie Taurus se řítila vesmírná loď. Měla pouze dva členy posádky. Byli to dva lidé z planety Země. Už před lety se rozhodli tuto planetu opustit. Návrat na Zem neplánovali. Vlastně neplánovali ani návrat do rodné galaxie. Cestovat z planety na planetu v galaxii Taurus bez povinností, bez starostí o to, že se musí vrátit včas domů, aby byli ráno schopni vstát do práce, bez starostí o to že musí nakrmit rybičky a zaplatit nájem je bavilo o mnoho víc. Díky společnému vynálezu ultra lepivého lepidla, které přilepilo cokoliv a kamkoliv bez ohledu na hmotnost a velikost předmětu, si vydělali slušný prachy a tak měli o financování jejich cest postaráno na budoucích 40 let.