banner
banner

Ivo Fencl

Ivo Fencl (16. 4. 1964 v Plzni) je autor čtyř set padesáti článků a povídek pro deník Neviditelný pes a víc než pěti set esejí, článků a rozhovorů pro hmotné časopisy a tisk. Také publikoval asi sto čtyřicetkrát v obtýdeníku Tvar, ve kterém po dobu roku uveřejňoval první českou biografii R. L. Stevensona (knižně 2012 jako Dvě tváře doktora Jekylla).

Životopisem O. Neffa de facto je knížka-dialog Královská zábava (2010) a realizoval i řadu rozhovorů s prozaiky a malíři. Připravil pořady o Charmsovi, Prutkovovi nebo Wittlinovi. Je autorem dvanácti titulů vč. oceněného fantasy románu Smíš zůstat mrtev (2006) a publikací Norman Bates kontra Fantomas, Zabiju Putina v Karlových Varech, Rok Joriky, Gotická kobka aneb Třináct milionů způsobů jak zemřít, Styky s Jorikou a Domek pana Stilburyho. Je spoluautorem titulů Fenomén Foglar (2007), Edgar Allan Poe (Masarykova univerzita 2009) či Rozhovory o interview (Univerzita Karlova 2009). Vedle spolupráce s Miroslavem Buriánkem, Dominikem Mačasem a Alenou Zemančíkovou v rozhlase (mj. Vltava) načetl povídku na CD Lásky, poezie a prózy čas (2010). 

Heinlein a jeho názory


Přišel jsem, viděl jsem, zvítězila.

Latinské úsloví v Heinleinově úpravě

Politické škatulkování na royalisty kontra komunisty, demokraty, lidovce, fašisty, liberály, konzervativce a podobně... má jistě kritéria, ale ta někdy notně omezují. Postupně dokonce zjišťujeme, že se lidi dělí především na dvě sorty. Na ty, co chtějí mít ostatní pod kontrolou, a na ty, co onu touhu nemají.

Ti první mívají za to, že jednají z vyšších pohnutek, aby dosáhli dobra pro co nejpočetnější masy; ti druzí mohou být „už od pohledu“ podezřelí, ale... Jsou to lepší sousedé.

Tyto věty zformuloval spisovatel Robert Anson Heinlein (1907-1988), snad i nadále nejvlivnější autor science fiction všech dob a původce kultovní (ač dosud nezfilmované) knížky Cizinec v cizí zemi alias nejznámějšího sci-fi románu, co byl kdy napsán. Heinleinova filozofie, dá-li se tak nazvat systém jeho názorů i provokativních výroků extrahovaných z jeho prací, je kontroverzní, ale hodna pozornosti. Zdá se občas moc vojácká, ne-li zupácká, a je, chcete-li, militaristická, ale v mnoha směrech reaguje na životní praxi.

Na tu, s kterou se dřív či později srazíme každý. Ať už máme hlavu v písku anebo ne. Heinlein ty sentence připsal především svému hrdinovi Lazaru Longovi a ten taky ve svých imaginárních zápisnících na přeskáčku přemítá nejen o ženách, nýbrž i o taktice a o zkušenostech míru i války. Hle:

„Muži jsou sentimentálnější než ženy. Zatemňuje jim to myšlení.“ „Každý kněz či šaman musí být považován za vinného, pokud neprokáže svou nevinu.“ „Falešný věštec se dá tolerovat. Ale pravý by měl být veřejně zastřelen.“

„Vystřel rychle!“ radí rovněž kapku westernově. „To ho rozruší na dost dlouho, abys mohl napodruhé vystřelit perfektně.“

„Nejsou žádné přesvědčivé důkazy o životě po smrti. Ale nejsou vůbec žádné důkazy proti tomu. Brzo to budeš vědět. Tak proč se tím užírat?“ dodá.

„Je zábavné, jak moc se zralá moudrost podobá tomu, být příliš unavený,“ ví a pod vlivem Franze Kafky mluví někdy o trpělivosti, jindy o lidské hlouposti, jejíž moc bychom neměli podceňovat. Hloupost se totiž nedá vyléčit penězi, výchovou, ba ani zákony a „není hříchem, neboť její oběť si nemůže pomoci, aby nebyla hloupá,“ míní Heinlein, „ale jde o jediný obecný hlavní zločin, rozsudkem je smrt, není žádné odvolání a k vykonání dojde automaticky a bez soucitu.“

Nebo to už předtím řekl právě Kafka? Nechme to jako otázku.

„Žij a uč se,“ dodá mezitím Long-Heinlein, „nebo nebudeš žít dlouho.“

Nezatracují však snění! „Falešné představy jsou často funkční,“ hlásá dokonce s Longem a jen poněkud cynicky připojí: „Matčin názor o kráse, inteligenci, laskavosti jejich dětí jí brání, aby dítě neutopila hned po jeho narození.“

Za citaci stojí i tento názor: „Vždy si vyslechni experty. Řeknou ti, co se nedá udělat, a proč. Pak to udělej.“

Na zásady Sherlocka Holmese upomíná následující rozum: „Jaké jsou skutečnosti? Znovu a znovu a znovu – jaké jsou skutečnosti? Vynechej to, co si horoucně přeješ, ignoruj božská zjevení, zapomeň na předpověď hvězd, vyhni se názoru, nestarej se, co si myslí sousedi, nevadí neodhadnutelný verdikt historie – jaké jsou skutečnosti a na kolik desetinných míst? Vždycky se řítíš do neznámé budoucnosti, skutečnosti jsou tvou jedinou stopou. Zjisti skutečnosti.“

„Většina vědců jsou jen vymývači lahví a třídiči tlačítek,“ pokračuje mudrc a radí taktéž ohledně literatury. Zajímavě: „Básník, který čte své verše na veřejnosti, může mít i jiné nechutné zvyky.“ „Psaní není nezbytně něco, za co byste se měli stydět, ale dělejte to v soukromí a umyjte si potom ruce.“ Ale radši zpět k obecnému, byť se Mistr nevyhne banalitám:

„Pokud nemáš rád sebe, nemůžeš milovat ani ostatní.“ „Všichni lidé byli stvořeni sobě nerovní.“ I vraťme se k Mistrovým názorům na ženu a mamon:

„Peníze jsou nejupřímnější ze všech lichotek.“ „Jsou i mocné afrodisiakum. Ale květiny fungují skoro stejně dobře.“ „Je jen jeden způsob, jak utišit vdovu. Ale pamatuj, co riskuješ.“ „Nejšťastnější způsob, jak vyjít s mužem je, mu nikdy neříkat, co nepotřebuje vědět.“

Neplatí to (dodávám) i pro vyjití se ženou?

„Můžeš mít mír,“ pokračuje Heinlein. „Můžeš mít svobodu; ale nikdy nepočítej s tím, že bys mohl mít oboje najednou.“

„Demokracie je založená na předpokladu, že milion mužů je chytřejších než jeden. Jakže? Něco jsem přehlédl.“ Nu, a se samozřejmostí chápe, že pravdivost tvrzení „nemá co dělat s jejich důvěryhodností“. Nicméně narušme tok jeho výmluvnosti a zkusme vypátrat společné motto, kterým snad shrnul pohled na člověka...

„Lidská bytost by měla být schopná vyměnit plenku, naplánovat invazi, porazit prase, velet lodi, vyprojektovat stavbu, napsat sonet, vyrovnat účty, postavit zeď, napravit kost, zpříjemnit umírání, udržovat pořádek, plnit rozkazy, udílet rozkazy, spolupracovat, jednat samostatně, řešit rovnice, analyzovat nové problémy, vykydat hnůj, naprogramovat počítač, uvařit chutné jídlo, zdatně bojovat, statečně zemřít. Specializace je pro hmyz.“

Uf.

„Kompletní a sebejisté osoby nejsou schopny žárlit,“ ujišťuje a žárlivost je podle něj pouze symptomem neurotické nejistoty. Při všem tomto rozumování má naštěstí i smysl pro humor:

„Sto dolarů uložených na sedmiprocentní úrok vyrovnávaný čtvrtletně po dvě stě let vzroste na víc než sto milionů dolarů. Což v té době už nebude mít vůbec žádnou cenu.“

„Co se týče sexu, všichni lžou,“ ví taky.

„Jestli je ve vesmíru nějaký důležitější cíl než získat ženu, kterou miluješ, a udělat jí (s její srdečnou pomocí) dítě, nikdy jsem o něm neslyšel.“ Což je, pravda, plochývýrok, upomínající na „jistoty“ Johna Cartera z Marsu i dalších supermanů z knih Edgara Rice Burroughse. Nicméně Lazarus Long vám předá i praktické „pí ár“ rady pro styky s veřejností:

„Fráze my prostě musíme označuje něco, co uděláno být nemusí.

Jde to bez řečí, nechť je vám vážným varováním.

Samozřejmě, to znamená, že by bylo lépe, kdybyste si věc překontroloval sám. Ta klišé spolehlivě značí cestu.“

„Nezatěžuj děti tím, že jim děláš život lehký,“ ví taky. A o volbách? „Jsi-li součástí společnosti, v níž probíhají, vol. Možná, že nejsou kandidáti nebo opatření, pro něž bys hlasoval, určitě však jsou takoví, proti nimž bys to udělal. Jestli máš pochybnosti, vol proti; tak se málokdy spleteš; a jestli ti to připadá jako volba naslepo, prokonzultuj volby s nějakým bláznem, co to „myslí dobře“ (vždycky se kolem nějaký takový najde), a požádej ho o radu. Potom to udělej přesně obráceně. Umožní ti to být dobrým občanem (pokud si přeješ takovým být) a nemusíš strávit obrovské množství času poctivým a inteligentním výkonem volebního práva.“

Ale do drsnějších světů, byť Long úvahy o válce prokládá názory na ženy, přičemž si někdy odporuje: „Zabití anarchisty nebo pacifisty by nemělo být definováno jako vražda, ale jako užití zbraně uvnitř města nebo dopravní nehoda se smrtelnými následky.“ „Pokud v rodinné hádce vyjde najevo, že máš pravdu, hned se omluv.“ „Zaznamenala historie vůbec nějaký případ, kdy měla většina pravdu?“ „Pravda tkví v penězích. Pokud mluví člověk o své cti, přinuť ho platit v hotovosti.“ „Nikdy si netroufej na malého člověka. Zabije tě.“ „Jen sadistický lotr nebo blázen mluví při společenské události otevřeně a pravdivě.“ „Tajnosti jsou počátkem tyranie.“ „Nejproduktivnější silou zůstává lidské bláznovství.“ „Vyvaruj se silných nápojů. Možná tě pak napadne střílet po výběrčím daní a netrefíš se.“

A následující myšlenku by u nás asi podepsal Ladislav Klíma: „Na děvku by se mělo pohlížet podle těch samých měřítek, jako se pohlíží na ostatní povolání, která nabízejí službu za úplatu; tedy jako na zubaře, právníka, kadeřnici, fyzika, klempíře a další. Je ke své profesi kompetentní? Poskytuje služby v dostatečném rozsahu? Chová se ke svým klientům poctivě? Je dost možné, že procento poctivých a kompetentních štětek je vyšší než procento takových klempířů, mnohem vyšší než procento takových právníků a mnohokrát vyšší, než procento takových profesorů.“ Klíma totiž „profesory“ nemiloval. Ale některá Longova moudra jsou ještě záhadnější.

„Sraz na minimum vyzrávání. Zdvojnásobí to tvůj produktivní život a získáš čas, aby ses mohl radovat z motýlů, koťat a duhy.“

Nic nepochopitelného naopak nevnímám na postřehu „odbornost v jedné oblasti nelze přenést na oblast druhou. Ale experti si často myslí, že ano. Čím užší je pole jejich vědomostí, tím častěji si to myslívají.“ A co se týká Miguela Cervanta? Tak toho Long chápe tak, že nám boj s větrnými mlýny často „ublíží víc, než větrné mlýny samy“. A co ještě víc?

„Bezdůvodné probuzení by se nemělo trestat smrtí; alespoň ne bez předchozího uvážení.“ A ten jediný správný způsob, jak přerušit větu, která začíná „nic mi do toho není, ale“, je podle něj umístit za slovo „ale“ tečku. „Na tu činnost ovšem nevynakládejte nadměrnou fyzickou sílu: Proříznout takovému člověku hrdlo by vám přineslo jenom chvilkové potěšení a pak byste o tom museli zbytečně přemýšlet.“

„I skunk je lepší společník než člověk, který se stále chlubí, jak je otevřený,“ pokračuje a co se filozofie týče, upřednostňuje logiku induktivní před deduktivní, která podle něj neprodukuje nové věci, protože je tautologická, a manipuluje s nesprávnými tvrzeními „tak obratně, až vypadají pravdivě. Konstruktéři prvních počítačů tomu říkali vysavačový zákon neboli smetí dovnitř, smetí ven,“ dodá. A také:

„Pokud každý ví, že je to tak, pak to tak není nejmíň deset tisíc ku jedné.“ „Hřích je hřích, jen když zraňuje jiné; ostatní je výmysl.“ „To štědrost je vrozená; láska k lidem je naučená perverze. Ty dvě věci se nepodobají.“

Jak však řečeno, upadá Long i do banalit. „Jsi-li moc skeptický, chybit můžeš stejně snadno, jako jsi-li příliš důvěřivý.“ „Zdvořilost mezi manželem a manželkou je důležitější než mezi dvěma cizinci.“ „Vše, co je zadarmo, stojí přesně tolik, kolik jsi zaplatil.“ Inu, a radu „masíruj jí chodidla“ jistě zaslechl Tarantino, neboť je zohledněna v Pulp Fiction.

Na závěr jsem nechal již jen výrok ohledně umělecké tvorby:

„Když máš to štěstí, že patříš k menšině, která dělá tvořivou práci, nikdy se nenuť do nápadů, nepovede se ti to. Buď trpělivý, nápad přijde pravý čas. Nauč se čekat.“

A dodá: „Nesnaž se mít poslední slovo. Měl bys ho dostat.“

(Citované ukázky z románu Dost času na lásku jsou v překladu Evy Trejbalové.)

Povídky ke stažení

docd-u-e-l.docvelikost: 0,07MB
docxdickovina.docxvelikost: 0,03MB
docfluke.docvelikost: 0,04MB
docxstvoent-z-jeskyns.docxvelikost: 0,06MB
docxlehkce-po-smrti.docxvelikost: 0,02MB

Zúčastněte se literární soutěže Uchovej mou duši!

Vanili.cz vyhlašuje soutěž o sci-fi/fantasy/hororovou povídku do společné knihy.

Mám zájem