banner
banner

SMRTÍCÍ DÉŠŤ ANDĚLŮ

SMRTÍCÍ DÉŠŤ ANDĚLŮ
02.07.2018
SMRTÍCÍ DÉŠŤ ANDĚLŮ

Povídka Simony Michálkové

Na poslední chvíli jsem rozrazila dveře a vtáhla dovnitř Chrise. Sotva jsme překročili práh, svezl se na podlahu. Přimáčkl pod sebou své levé křídlo, zrovna to natržené. Ani nezaskučel. Natáhla jsem si sval, jak jsem se snažila udržet jeho bezvládné tělo. Dost možná jediný sval, který mě dosud nebolel k zešílení. Nemohla jsem dál. Pustila jsem ruku nejlepšího přítele a obětavého strážce. Padla bez meškání vedle něj. Sotva dýchal, a i když jsem ho prosila sebevíc, nezmohl se na to, aby uhnul kousek stranou.
Karin to dovnitř taky ještě stihla. Z posledních sil přeskočila Chrise a v přítmí ponuré místnosti klesla na kolena. Její pomuchlané labutí perutě přestály útok bez větší újmy, ačkoli byly víc červené než bílé. Většina z toho nebyla její krev. Prohnula se v zádech a vykašlávala nával úzkosti, zapřená doruda podrápanýma rukama. Z hrdla jí krom toho vyskakovaly úzkostné dávivé skřeky.
Před pár minutami přišla o bratra. Musela bezmocně přihlížet, jak mu dva odvěcí nepřátelé lámou kosti zaživa. Cupují dva páry kdysi vznešených křídel. Jeho výkřiky tlumila čísi urputná dlaň, ale veškerá muka vystřelovala z vytřeštěných očí, až najednou vymizel i poslední zbyteček příčetného pohledu. Skelný výraz kamarádovy tváře stále vidím před sebou. Byl prostě moc pomalý. Už to sem nestihl. A zdálo se, že to nestihne ani Filip.
„Dělej, no tak DĚLEJ!“ křičela jsem zpoza přivřených dveří.
Instinkt mi velel nemilosrdně zabouchnout a zamknout na třicet západů. Rozum namítal, že na tom nezáleží, protože ONI si tak jako tak najdou cestu. Ať už to bude díra ve střeše nebo mrňavá škvírka ve zdi, kterou obvykle projde nanejvýš odporný pavouk…
„Pohni, File! Sakra POH –“
Vypadalo to, že když jsme vběhli do širého smíšeného lesa, měli jsme nejhorší za sebou. Setřásli jsme je už na obloze mezi hustými nočními mraky. To jsme si naivně mysleli. Zbývalo nám překonat louku s ohradou, v níž se ve dne páslo stádo pestrobarevných krav, a pak přes silnici doklopýtat k chalupě mých prarodičů.
V dětství jsem u nich trávila část každých prázdnin. Naposledy jsem tu byla před sedmi lety, když měla babička pohřeb, ale připadalo mi, jako by to bylo mnohem déle. Krátce po ní zemřel i děda. Od té doby domek pustl a chátral, stejně jako kdysi s láskou udržovaná zahrada. Předpokládala jsem, že pro nás bude představovat vhodný úkryt. Spletla jsem se. A na svůj drobný omyl nedoplatím sama…
„Filipe!“ Uprostřed jeho jména mě dloublo u srdce.
Jeden z útočníků, zrovna největší se šesti ohromnými černými křídly, mu skočil na záda. Srazil ho k zemi a vymáčkl z něj výkřik čirého děsu. Filip natahoval ruce před sebe, usilovně hrabal do hlíny a zkoušel se v záchvatu paniky vyprostit nejzoufalejšími způsoby. Anděl smrti ho popadl za vlasy a bez váhání mu škubl s hlavou.
Vyhrkly mi slzy. Rozklepala jsem se po celé své bídné maličkosti. Práskla jsem dveřmi, roztřesenýma rukama nahmatala klíč a otáčela jím jako šílená. Drobný předmět mi vypadl z prstů. Cinkl o podlahu. V danou chvíli to byl jediný zvuk v zatuchlé a zaprášené předsíni. Pak pode mnou zasténal Chris. Ucítila jsem na kotníku jeho dotek a poplašeně uskočila, ačkoli jsem věděla, že od něj mi samozřejmě nic nehrozí.
„Nelo,“ oslovil mě sotva slyšitelně, s tváří položenou na chladné špinavé dlažbě.
Není to tak dávno, co mi jeho hlas vléval do žil kuráž a sílu. Dnes bych ovšem potřebovala mnohem více, několik náklaďáků zaplněných po okraj povzbudivými slovy, abych v sobě našla alespoň špetičku odvahy.
Sehnula jsem se k němu a váhavě sevřela jeho zápěstí, zatímco Karin se těžkopádně zvedla a odkolébala k nejbližšímu oknu. Bojácně vykoukla ven, ale skrz ušmudlané sklo nešlo skoro nic vidět.
„Nejsou tam,“ hlesla přesto s děsivou jistotou. „Kde jsou?! KDE?!“
Začala se rozhlížet všemi směry, jako by se naši nepřátelé měli sloupnout ze čtyř stěn, co nás obklopovaly. Ale byly to zatím pouze pavučiny.
„Blízko,“ šeptla jsem.
Otázka zněla, jak si s tím poradíme.
Chris mě stiskl pevněji. Sklonila jsem k němu pohled a spatřila chabý lesk odbojných andělských očí. Můj strážce se nikdy nevzdával, ani když nás opustila poslední křehká naděje. Jeho zdravé křídlo se drobet posunulo a konce nejdelších pírek mě pohladily po obnažené paži. Měla jsem roztržený rukáv a teď i husí kůži a několik škrábanců. Ne moc hlubokých, protože mě Chris zachránil dřív, než jsem utržila něco horšího. O vteřinu později mu přelomili to druhé křídlo. V onom okamžiku mě zamrazilo mezi lopatkami, ačkoli jsem tam dosud nic neměla. Svá křídla jsem si teprve měla vysloužit, ale tahle čest už je pro mě ztracená. Plány do budoucna, velké sny… Vše zmařeno.
Svého prvního zkušebního svěřence jsem neubránila. Mohla bych se vymlouvat na nedostatečnou praxi, málo zkušeností, mladý věk. A tak dále. Jenže bych se styděla sama před sebou. Chris byl o necelé dva roky starší než já, a přitom podstatně schopnější. Nebýt jeho, neubránili bychom se ani my tři, co dřepíme v prázdném temném domě a marně doufáme v zázračný zvrat událostí.
Původně nás bylo sedm a jich jsem napočítala dvacet. Podobali se ničivé letní bouři – přihnali se znenadání přímo z nebe. Tím více bylo jejich náhlé zjevení znepokojivé. Démoni mají přece přicházet z pekel. Celé to od nich působilo jako výsměch, snaha pokořit mocnou oblohu a ukázat, že se odtamtud nespustí žádná božská spása. Snesli se k nám takřka neslyšně, jen perutě jim šustily jak listí ve větru. Vzápětí mezi nás vnesli chaos děsuplným hřměním. Ostrými blesky nám protínali těla i mysl. Inkoustová čerň jejich ladných křídel, připomínajících vlajky pirátských lodí, zhášela naše světla.
Aktuální stav? Tři pochroumaní a duševně nalomení strážní andělé, z nichž ten nejpoužitelnější byl zrovna i nejmladší a nejnešikovnější (já!). Z dvaceti padlých andělů se zachovalo – kolik? Ach ano, devatenáct. Jednoho dostal Chris. Toho, co šel po mně. Jinak jsme se opravdu moc nevyznamenali.
„Pst!“ sykla Karin. „Slyšíte to?!“
Napínala jsem sluch, jak se dalo, slyšela jsem však akorát její zrychlený dech. Navíc mi v uších podivně pískalo a ozýval se mi tam tlukot vlastního splašeného srdce.
„Co to sakra je?!“ vyjekla kamarádka znovu, jakmile se zvuk projevil hlasitěji.
To už jsem ho zaznamenala i já.
„Nejspíš kuny,“ odhadovala jsem skromně.
Jako dítě jsem tady slýchala podobné šramocení. Přespávala jsem kvůli němu na gauči v obývacím pokoji. Chalupa měla jen přízemí, kde babička s dědou pobývali, a podkroví, jehož opravy nikdy nedokončili a začali ho využívat jako skladiště různého harampádí. Děda často nadával, že mu tam někudy nalezly kuny, šmejdily a rozkousávaly kdeco. Vytrhávalo mě to ze snů uprostřed noci. Cupitání malých nožek, ztřeštěné pobíhání, kramaření…
„To by byla moc velká náhoda, kdyby zrovna teď – á!“
Nepříjemný hluk připomínal dopad čehosi těžkého. Pytle brambor? Něčího těla?
„Půjdu… půjdu se podívat.“
„Ne, Nelo,“ odvětil Chris a přitáhl si mě zpátky. Špetka energie, kterou na to dokázal vynaložit, by se dala snadno překonat, ale nechtěla jsem se jen tak vytrhnout.
„Stejně už jsme mrtví,“ zamumlala jsem podivně klidně.
Něco ve mně se snažilo působit smířeně a odevzdaně. Chabá útěcha těžce zkoušeného mozku? Karin se o pár metrů dál, přilepená k oknu, rozeštkala jako dítě. Chris se ke mně upínal prosebnýma očima. Přál si, abych zůstala u něj. Nevím, jestli potřeboval dodat statečnost nebo mě chtěl chránit do poslední chvíle.
„Nechoď tam,“ naznačil pohybem rtů. Mluvení mu způsobovalo čím dál větší obtíže.
„Myslíš, že by mohlo být pravdivé, co se povídá? Že se z andělů po smrti stanou bílá oblaka, věčně plovoucí po nebi?“
„Jestli ano,“ zahuhlal slabě, „budu brázdit oblohu, dokud… eh, dokud mezi nimi nenajdu tvůj.“ Zavřel oči. „Nelo.“
„Odpusť mi,“ hlesla jsem a lehce ze sebe sundala jeho studenou ruku.
Omlouvala jsem se, že ho neposlouchám, že teď odejdu a podívám se do podkroví. Že nechci umřít vsedě na zemi. Ale hlavně za to, že jsem nás do téhle noční můry uvrhla. Pokud následuje budoucnost, o jaké se vyprávějí nejhezčí příběhy, možná mi někdy skutečně odpuštěno bude.
„Nelo! Jdi taky, Karin… Jdi s ní!“
„Ne!“ odsekla jsem. „Zůstaň s Chrisem, dej…“ Bylo hloupé to takhle říct. Stejně už jsme mrtví. „Dej na něho pozor.“
Neprotestovala. Ani jsem se jí nedivila. Zatímco ona zjevně vítala každou další vteřinu, já už to tak trochu chtěla mít za sebou. Alespoň jsem si to nalhávala.
V koutku mysli se mi roztahoval strach. Byl větší a větší. Narůstal do gigantických rozměrů a byl tím dotěrnější, čím víc jsem se přibližovala k podkroví. Na schodišti mi zdřevěněly nohy. Odmítly jít dál. Nepohnuly se o centimetr. Prsty mi ztuhly v křečovitém sevření kolem zábradlí. Páteří mi přejel mráz, jak přímo nad mou hlavou něco přeběhlo.
Tohle nejsou padlí andělé, utěšovala jsem se. Ti by rázně dupali, a především by se už dávno vyřítili z půdy dolů k nám. Slyšela bych šustění křídel. A nepochybně krutý jízlivý smích. Ale zvláštní to rozhodně bylo. Pokud nade mnou nehlučí oni, tak co tedy dělají? Kde jsou? Kde tak dlouho vězí? Nač čekají, proč váhají, chtějí nás nechat zadusit vlastní hrůzou?
Všudypřítomná temnota mi na klidu nepřidávala. Pokoušela jsem se myšlenkami držet při Chrisovi. Představovala jsem si jeho výraz, když se vrhal na nepřítele, aby mi pomohl. Ani na sekundu nezaváhal. Pustil se bezhlavě do nebezpečí. Kvůli mně. A já že bych se bála vylézt do podkroví?! Stejně jsme mrtví.
„Smrt je pořád lepší než přežívání,“ utěšovala jsem se potichu. „Ano, ať nás čeká cokoli, musí to být dozajista lepší než vyhlídky zavržených, kteří odsoudili své duše a nechali se shodit z oblohy.“
Přiměla jsem nohy k vratkému pohybu a pomalu stoupala nahoru. Vzala jsem za poškozenou kliku dveří. Skřípot starého dřeva mě zval dál. Zatajila jsem dech.
Podkroví bylo právě tak nehostinné a mlčenlivé, jak jsem si ho pamatovala. Podezřelé zvuky, co mě sem přilákaly, rázem utichly jako na povel. Odložené věci spaly několikaletým spánkem, aniž by je kdokoli vyrušil. Přikryly se peřinou z prachu a seschlých vosích i muších těl. Ne že bych to přímo viděla, spíš jsem si to představovala. Tma byla neproniknutelná a elektřina dávno odpojená, nemohla jsem si tudíž rozsvítit. Ať jsem mhouřila oči, jak jsem chtěla, nezahlédla jsem žádný nepatřičný pohyb. Strach v mojí hlavě se poněkud smrskl, nicméně tu pořád byl. Nenechavý červotoč pochyb a úzkostného pocitu, že mě někdo pozoruje. Že někdo odněkud vybafne…
Pohmatu jsem se dopracovala ke skříni po levé straně, o niž stál opřený vypelichaný smeták. Toužila jsem pocítit uspokojení, že v rukou držím nějakou zbraň, byť tak ubohou. Jakmile jsem zvedla násadu, uvolnila se dvířka. Skříň se pootevřela a odhalila dvě zářivá zelenkavá světélka. Ďábelské oči divého stvoření! Letmý pohyb – ah!
Než jsem stačila zareagovat, přízrak na mě skočil. Zavřeštěl. A já s ním. V úleku jsem zakopla a spadla na záda, ta věc se mnou! Otřela se mi o obličej. Sekla mě drápem. Bez rozmýšlení jsem ji odstrčila. Chlupatý tvor se prosmýkl mezi starými krabicemi a bleskurychle vystřelil ke schodišti nedovřenými dveřmi.
„Ne kuna, ale kočka!“ Hlas se mi třásl, krapet mě však uklidňovalo, když jsem mluvila sama pro sebe. „Jenom obyčejná kočka.“
Srdce mi bilo na poplach. Před nosem se mi houfovaly mžitky, takže jsem si hned neuvědomila, na co se koukám. S námahou jsem se posbírala a učinila pár kroků ke střešnímu oknu, jež bylo kupodivu v lepším stavu než to v přízemí. Podívala jsem se přes něj na uhlové nebe. Půlměsíc vystoupil zpoza mraků a osvětlil nejstrašlivější déšť, jaký jsem kdy spatřila. Z oblohy pršeli padlí andělé. Desítky zavržených.
Nedávno jsem se stala přímým svědkem toho, jak nebe odvrhlo prokletého anděla. Mého někdejšího kamaráda. Vlastně jsme se ani moc nepřátelili. Cítila jsem k němu něco, co bych se odvážila označit nanejvýš za tajné zalíbení. Do smrti – což patrně nebude dlouho trvat – nezapomenu na chvíli, kdy padal dolů. Řítil se v bezvědomí z posvátných výšin a jeho čistá křídla cestou černala. Nejsmutnější pohled, co znám.
Nyní to bylo jiné. Zatraceně jiné! Sledovala jsem okýnkem, jak se nepřátelé snáší k zemi polehoučku a nenápadně, střízliví a s jasným záměrem. V podstatě už jsme mrtví, Chrisi.
„KUK, Nelo!“
Zařvala jsem a odskočila dozadu.
V okně se objevil rozšklebený bledý obličej. Opíral se o sklo a groteskně se na mě zubil. Smolné rozcuchané vlasy, nepřítomný šílený výraz.
„BAF!“ chechtal se a narážel čelem do okna, až najednou prasklo! „BAF, Nelinko, BAF!“
Ohromeně jsem ustupovala ke zdi, a když jsem do ní narazila, svezla jsem se po ní k podlaze. Kde mám smeták??? KDE?!
„Nelinko, květinko, pojď si se mnou hrát,“ zpíval padlý anděl a rozkošnicky se culil.
Krve by se ve mně nedořezal.
Rozhlížela jsem se a hledala mezi nahromaděnými krámy něco, co by mohlo posloužit jako zbraň. Kousek ode mě stály dvě bedny. Z jedné trčelo cosi dlouhého a špičatého. Pletací jehlice? Tak blízko, a přece daleko! Kdybych jen dostala šanci se trošku natáhnout…
„Pravda nebo úkol?“ zašklebil se vetřelec záhadně. Zpod ofiny mu sjelo přísné obočí a usadilo se nad očima tak ohavně, až jsem myslela, že snad umřu už z toho pohledu. „Anebo bys radši… smrt či prokletí?“
Otázka se zřejmým a skličujícím významem pohřbila mou domněnku, že by byl pomatený. Dobře věděl, na co se ptá. A já stejně dobře věděla, co odpovědět.
„Raději dám život než duši.“
Co ještě zbylo z okna, bez váhání rozbil pěstí. Odlámal střepy. Vlezl dovnitř. Seskočil na zem a předlouhá křídla přitom pleskla o sešlá prkna. Loudavě přešel ke mně. Nebylo kam couvnout, kudy uniknout. Neumřu vsedě.
Vstala jsem a to ho kdovíproč náramně pobavilo. Vrhl se na mě, obklopil mě a spoutal křídly. Ale co mě zvlášť ohromilo, byl jemný dotek jeho prstů na mé tváři.
„Co sakra –“
Než jsem si ujasnila, jak větu dokončím, přitáhl si mě blíž. Naklonil obličej těsně k mému a zazubil se. „Nelinko, dušinko, líbím se ti ještě?“
„Zachu!“ vylítlo ze mě.
Měl hlubší hlas, hrubší rysy a hlavně se mi tomu nechtělo věřit. Bohužel to byl on. Docela jiný, než když rozrážel oblaka při svém tragickém pádu. Silnější, svalnatější a hrozivější. Cizí.
Potěšeně se usmál. „Usnadním ti to, Nelo. Ze staré známosti, protože vážně není moc o co stát. A protože jsi beztak úplně neschopná.“
Pochopila jsem, že se rozhoduje, zda mě přetáhne na temnou stranu nebo rychle usmrtí. Kéž by existovala třetí možnost, ale věřím, že kdyby mě tady přepadl jiný padlý anděl, nebyl by ke mně takhle ohleduplný.
„Karin byla to samý. Taky k ničemu.“
„Zabil jsi Karin?!“
Tiše. Rázně. Jednoduše! Abych si ani nevšimla.
„Nebo spasil. Záleží, jak se na to díváš.“
„A Chris?“
Koutky úst se mu roztáhly v ďábelském úšklebku. Nebylo třeba nic dodávat.
„Ne!“ zapudila jsem rázně takovou představu. „Chris by se k vám nepřipojil!“
Neobětoval by svou duši. Nestal by se padlým jen proto, aby si zachránil holou kůži. Můj nejlepší kamarád Chris NIKDY!
„Možná jsem ho drobet popostrčil. Možná jsem mu napovídal, že ses k nám přidala i ty. Možná byl prostě natolik hloupý a důvěřivý, aby mi to sežral.“
„CO?!!!“
„Potřebujeme rozšířit naše řady. Chris je silný a nadaný anděl, totiž byl. Teď to bude bezcitný a krvelačný démon.“
„Ne… Přece si nemohl myslet, že já… proč by ti věřil?! Já bych nikdy –“
„Pravda nebo lež?“ zeptal se mě se zarážející vážností, po úsměvu ani památky.
„Lžeš mi! K ničemu jsi ho neponoukal. Snažíš se mě znejistět, potrápit. Hraješ si se mnou!“ Ale já umím taky překvapit!
Vší silou jsem mu dupla na nohu. Hekl a zavrávoral. Tlak perutí povolil. Vysvobodila jsem se a popadla jehlici z krabice. Měla jsem vteřinu a jediný pokus. Bez otálení jsem se ohnala kolem sebe. Ostrá špička se Zachovi zaryla do křídla, kterým po mně bezděčně plácl. Mučivě zaúpěl a na nic dalšího jsem nečekala.
Vyrazila jsem ke dveřím. Popadla jsem kliku, div jsem ji neurvala. Poslepu jsem seběhla dolů. Než jsem se stačila přidržet zábradlí, prohnala se mi pod nohama černá kočka. Přepadla jsem přes ni a zastavila se až dole. Ale o tom už jsem nevěděla. Můj svět se rozplynul kdesi v půlce schodiště a přestal existovat.
 
* * *
Té noci na obloze přibyl zvláštní mrak. Nebyl nijak velký ani neměl zajímavý tvar. Na první pohled vlastně nepřitahoval pozornost. Ledaže by ho někdo vydržel pozorovat vskutku dlouho. Visel pořád na tom samém místě. Od svého zjevení každý další den, od rána do večera, bez sebemenšího pohnutí. Čekal totiž na někoho, kdo mu slíbil, že si ho najde. Čekal dlouho, ale umínil si vytrvat. Kdysi býval andělskou dívkou. Živoucí bytostí, co uměla myslet, cítit a snít. Mívala přátele. Někteří proplouvali okolo i teď. Jako další sněhobílá oblaka, putující odnikud nikam a svobodná. Ovšem ten jeden přítel, ze všech nejmilejší, se zatím neobjevil. Nehybný mrak neměl hlavu s mozkem, jenž by si to dokázal přebrat, ale přece jenom nějak chápal, že nebude spokojený, lehounký a bezstarostný, dokud onen přítel nestane po jeho boku. Věrně a nerozlučně, jak tomu bylo kdysi. V jiném životě. A tentokrát to bude navěky.


Autor povídky:
Simona Michálková. Je mi šestadvacet let, a přestože jsem vystudovala český jazyk, stále se dopouštím řady chyb. Ráda čtu, chodím do muzeí a divadel, navštěvuji hrady a zámky, miluji cestování a poznávání. Ze všeho nejraději ale píšu, věnuji se tomu i při své práci. Připravuji různé články o cestování, knihách a pohádkách. A také upravuji své rukopisy, které (jak doufám) snad i vyjdou. Jsou psány jiným stylem než tato povídka, tak možná budou mít i šanci.
 
- - -
- Pro Vanili.cz připravila redaktorka Kristýna Malinková, zodpovědný redaktor Michal Březina.
- Máte šuplík plný svých fantastických povídek a článků? Pošlete je nám, my je zveřejníme. Bližší informace najdete ZDE

Kam dál?

Děkujeme, že jste přišli na naše stránky. Mějte fantastický den a přijďte zas!
Honza Vavřička, šéfredaktor magazínu Vanili.cz

Fotogalerie

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit