vesmír

Antonín Kudláč o české porevoluční fantastice

Antonín Kudláč o české porevoluční fantastice

Publikováno: 14.11.2016

Antonín K. K. Kudláč (*1971) je jak českým spisovatelem (prezentujícím se, pravda, pseudonymně), tak aktivním kulturním antropologem s doktorátem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice s odborným zaměřením na naše kulturní dějiny posledních dvou set let a teorii a dějiny populární literatury.

Po knihách Příběh(y) Volné myšlenky (2005) a Literatura přes palubu (2010) přichází s novou monografií Anatomie úžasu, kterou recenzovali Pavel Janáček a Petr Janeček a která je snad kupodivu teprve prvním tuzemským syntetickým pohledem na českou sci-fi a fantasy v jejich sociokulturních souvislostech a která se zabývá vznikem, strukturou i současnou podobou té subkultury, jejíž příslušníci bývají mnohdy ještě dnes vnímáni jako v mnohém asociální podivíni, přičemž dříve byla podobná recepce ještě markantnější.

Je to samozřejmě zavádějící pohled a ve skutečnosti se mezi nimi najde dost tvůrčích osobností, které jsou s to k obrazu svému skvěle upravit i četné artefakty krajin popu.

Skutečně žije komunita fanů populární fantastiky někde v poschodí mezi vysokou a nízkou kulturou? ptá se K. K. Kudláč. A kde je hranice mezi amatérem a profesionálem? Nebo je snad jen mytická?

Jak je to s oscilací mezi charakteristickou uzavřeností typického fana a mezi jeho komunikací s okolím? Jak vůbec nejtrefněji definovat samu populární kulturu? A jaké místo uvnitř této kultury má fantastika a jaké měl tento žánr vývojové tendence po roce 1990 a které jeho žánrové varianty vlastně po sametovém převratu převážily? Jaká je pozice fanoušků žánru v tzv. sociálním poli a které mediální formy aktivit fanů lze detekovat?

A jak je to vůbec s analogií mezi vývojem fandomu po roce 1989 a českým národním obrozením 19. století?

Ať už K. K. Kudláč podá na ty a další otázky jakékoli odpovědi ( anebo ať již je ponechává částečně otevřené), o jednom patrně sporu není; fandom je subkulturou typicky postmoderní.

Jakýmsi dovětkem uvnitř této přínosné práce je pak samostatná případová studie o tolkienovském fandomu u nás na stranách 157-187.

 

Upozorněme závěrem, že Kudláčovu knihu lze, i když jen do jisté míry, taky vnímat v návaznosti na deset let starého Průvodce paralelními světy od Aleše Langera (*1970), kteroužto publikaci ostatně Kudláč mnohokrát zmiňuje (a viz také Jmenný rejstřík), přičemž dotyčný průvodce bezesporu zůstává víc než jenom „nástinem“ vývoje české sci-fi v letech 1976-1993 (a vyšel z Langerovy diplomové práce, přičemž spoluautorem výsledného díla je na stranách 250-268 také Ondřej Neff).

Anatomie pocitu úžasu. Česká populární fantastika 1990-2012 v kulturním, sociálním a literárním kontextu. Vydal Host, Brno 2016. 224 stran. ISBN 978-80-7491-764-6

Ukázka

Samozřejmě, že zdaleka ne všechny charakteristické znaky obrozenecké společnosti nacházejí ve fandomu analogii. Mezi ty, které lze jen těžko u této subkultury odhalit, patří třeba silný lingvocentrismus české vlastenecké společnosti devatenáctého století, který se vyznačoval těsným spojením filologie s ideologickým hodnotovým žebříčkem, výraznou neologizací a etymologizací a zdůrazňováním myticko-sakrální funkce jazyka (jazyk jako „komunikace s předky“). Nic takového, pokud je mi známo, český fandom nezná. Bylo by možné uvažovat o specifické, nikoli výhradně jen komunikativní roli subkulturního jazyka („fanspeak“), to je ovšem rys typický pro subkultury obecně, takže srovnání v tomto ohledu značně pokulhává.

 

Mýtus národního obrození ostatně prošel v české kultuře dvacátého století určitou účelovou transformací v koncepci Zdeňka Nejedlého, který „aktualizoval“ některé prvky obrozenecké ideologie (ideál slovanství, hrozba německé agrese, lidovost, význačná úloha literatury...) a přiřkl v rámci socialistické kultury obrození funkci jak normativní (požadavky na současnost založené na dílčích aspektech tradice, ovšem zkresleně pojaté), tak zároveň adaptační (návrat k základům české lidové kultury, od nichž byl národ oddělen nejprve nadvládou buržoazie a poté nacismu). Tato varianta mýtu byla součástí dobové (oficiální) kultury i v době, kdy se rodil československý fandom; aniž bych podezříval fany, z vědomého přebírání idejí z prostředí, jemuž jistě nepřitakávali, vědomím tohoto faktu se poněkud narušuje jiný mýtus, totiž příběh o diskontinuitě české kultury dvacátého století zmíněný výše. Paralely fandomu a obrozenecké společnosti by mohly naopak prozrazovat jistou vnitřní kontinuitu.

Naskýtá se otázka, nakolik všechny tyto charakteristiky jsou obecnými rysy jakýchkoli sociokulturních celků a nakolik jde o skutečně záměrné navazování, respektive znovuvytváření či variování tradice, ale už samotný fakt, že o těchto paralelách vůbec někteří příslušníci dané subkultury uvažují jako o významných, svědčí o tom, že jde o mýtus pro identitu této subkultury určitým způsobem důležitý.

Ivo Fencl

Zajímají vás další novinky ze světa scifi?

Pokračujte na stránku přehled scifi aktualit a zajímavostí!

Pokud chcete být informováni o všech fantastických novinkách, tak se přihlaste k odběru newsletteru.