banner
banner

Vytetované povídky

Vytetované povídky
6.8.2017
Vytetované povídky

Anotace označuje Ilustrovaného muže kupodivu za „nejdůležitější sbírku“ Raye Bradburyho.

Má to snad být reklama? Kdo ví. A Marťanská kronika byla koneckonců i román, to uznejme.

Mate též, nakolik nám je většina povídek Ilustrovaného (či vlastně potetovaného) muže známá už z českých časopiseckých vydání a mnohých dávných sborníků. Savana, Nultá hodina, Kaleidoskop, Město, Raketa, Psanci, Dlouhý déšť...

A konečně je tu konstrukt vzájemného propojení všech těchto dobrých příběhů, a to jen a pouze skrz na těle vytetované obrázky. To mi, nezlobte se, nepřipadá zase tak geniální, ba označil bych to za až laciné. Za berlu. A jistě, stylisticky je vše ošetřeno s mistrovstvím, které na podpůrnou hůl nechá zapomenout, ale nejedná se nadále stejně o nic víc, než o osmnáct poměrně různorodých povídek.

Některé jsou (očividně) zbytky zmíněné Marťanské kroniky a onen bestseller by jimi šel dofouknout. A je zde i text Lampiony, který byl později reeditován minimálně a v němž se dva kněží na Marsu dohadují, zda Marťané mají či nemají duši, když jsou ohnivě modrými koulemi.

Zřejmě jen dvou do češtiny ještě nepřeložených próz se ujali Zdeněk Volný (Liška a les) a Stanislav Švachouček (Míchačka na beton) a ředitel Albatrosu Ondřej Müller do finále doplnil kapitolu O žánrové mnoholičnosti Raye Bradburyho. Tak totiž zní podtitul jejího názvu Kronikářem představivosti a esej sepsal profesor Willis Everett McNelly (1920-2003). Je z druhého vydání encyklopedie Supernatural Fiction Writers (2003), pro které vznikl.

Není sporu, že Ilustrovaný muž (1951) představil prvně tenkrát jedenatřicetiletého Bradburyho ve vší různorodosti umu a generovány jsou horor, sci-fi, ryzí fantazie i čiře poetické vize na pokraji básní. Teprve v pozdějších verzích té knihy byly některé povídky bez vysvětlení nahrazovány jinými a tak vznikl jistý zmatek. A dnes...  Zdeněk Volný přispěl překladem prózy Liška a les.

Jejíž název je obdobně metaforický jako titul Míchačka na beton (transponovaný pro změnu do češtiny Stanislavem Švachoučkem) a první z těchto novinek upomene na Clifforda Simaka a jeho Strážce času. Hrdinové, manželský pár, totiž uprchli z děsuplné budoucnosti, kde už nemohli vydržet přípravy na válku, a jsou v Mexiku roku 1938. Setkají se s otráveným americkým filmovým štábem a v patách bohužel mají i neúnavné pronásledovatele, což nedopadne dobře.

A Míchačka ne beton? Líčí neúspěšnou marťanskou invazi na Zem, která je doslova ubita nejen úvodním mírovým přivítáním, ale i následným zjištěním, v čem všem je mírový život lidí banální.

Ke slovu navíc přicházejí i automobily, jichž se Bradbury bál i stranil. – A ne, tyto dvě povídky jistě nejsou špatné, osobně bych si však dovolil říct, že nejsou ani zvlášť dobré a domyšlené. O science fiction příliš nejde a nemusí se pokaždé jednat o výhru, máte-li pár skvělých myšlenek a velice šikovné literární uchopení. Musíte přidat ještě něco. Jinak zůstává naivismus a vaše cesta je čtenáři předložena k poznání jako moc jednoduchá. Ano, mainstream, ale spíše průměrný. Ty povídky mi připomínají „zdařilé pokusy“, ale prostě jen pokusy. Znova a jinak je akcentováno i pálení knih, nicméně třeba právě nebezpečí automobilismu jest asi aplikováno přehnaně. Autor si, to vidíme, ve statistikách našel, kolik se za časovou jednotku odehrává havárií. To ale přece ještě neznamená, že by Marťany tato suma mohla zdeptat, ne?

Ani u povídky Žádná konkrétní noc ani ráno (přeložené osvědčeným Jiřím Hanušem) jsem nakonec neobjevil předchozí české vydání, nicméně se tu setkáme s ještě větším abstraktem. Také o jeho kvalitách by se, myslím, dalo přinejmenším dlouze diskutovat. A nikoli, Ray Bradburymu Ilustrovaný muž nic neubral, ale označit tu knihu za převratnou je samozřejmě nesmysl.

Ray Bradbury: Ilustrovaný muž. Přeložili Jarmila Emmerová, Jiří Hanuš, Petr Kotrle, Stanislav Švachouček, Zdeněk Volný a Jiří Hron (doslov). Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Plus. Praha 2017. 272 stran. ISBN 978-80-259-0637-8

Astronauti vyskočili z lodi se zbraněmi v rukou. Obezřetně našlapovali a větřili jako psi. Když neviděli nic podezřelého, uklidnili se.

Kapitán vystoupil poslední. Vydal úsečné rozkazy. Muži posbírali dřevo a vmžiku zaplál oheň. Kapitán svolal posádku do půlkruhu kolem sebe.

„Toto je nový svět.“ Snažil se mluvit rozvážně, i když se co chvíli nervózně ohlédl k pustému moři. „Starý svět jsme nechali doma. Začíná nanovo. Svou oddanost vědě a pokroku proto nyní vyjádříme činem nejsymboličtějším.“ Svižně kývl na pobočníka. „Knihy.“

V záři ohně ostře vystupovaly ze tmy zašlé zlacené tituly: Vrby, Vyvrženec, Pohleďte, Snílek, Doktor Jekyll a pan Hyde, Země Oz, Pellucidar, Země, na kterou zapomněl čas, Sen noci svatojánské, se jmény stvůr jako Machen a Edgar Allan Poe, Cabell, Dunsany, Blackwood a Lewis Carroll. Jména dávno zapomenutá, jména zlé pověsti.

„Nový svět. Symbolicky spálíme poslední zbytek starého.“

Kapitán trhal vysušené stránky a házel je jednu po druhé do plamenů.

Výkřik!

Muži uskočili zpět a hleděli přes oheň na širé břehy neobydleného moře.

Další výkřik. Vysoký a naříkavý, připomínající smrt draka a zoufalý zápas bronzově zbarvené velryby, která lapá po dechu, když vlny obřího moře stečou po oblázcích a vypaří se.

Uslyšeli podivný svist, jako by se vzduch hrnul na uvolněné místo, kde ještě před chvílí cosi bylo.

Kapitán špičkami prstů postrčil do ohně poslední knihu.

Vzduch se uklidnil.

Ticho!

Astronauti naklonili hlavy a naslouchali.

„Slyšel jste to, kapitáne?“

„Ne.“

„Jako vlna, pane. Na dně moře! Připadalo mi, že tam něco vidím. Tamhle. Černou vlnu. Velikou. Hnala se na nás.“

„Něco se vám zdálo.“

„Tamhle, podívejte, pane!“

„Co?“

„Vidíte to? Tamhle! To město v dálce! To zelené město kousek od jezera! Láme se na kusy. Hroutí se!“

Muži mžourali do dálky a opatrně se sunuli po břehu.

Smith stál mezi nimi a celý se chvěl. Tiskl dlaň k čelu a usilovně se snažil zachytit myšlenku. „Vzpomínám si. Ano, už se pamatuji. Je to dávno, byl jsem ještě kluk. Četl jsem takovou knížku. Pohádku. Oz se to myslím jmenovalo. Ano. Oz. Smaragdové město Oz...“

„Oz? Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel.“

„Ano, bylo to Oz. Teď jsem je viděl, přesně jako v té knížce. Viděl jsem, jak se propadalo do země.“

„Smithi?!“

„Ano, pane?“

„Zítra se hlaste na psychoanalýze.“
Ivo Fencl

Pokud máte chuť na další články, klikněte na sekci Novinky anebo se mrkněte na rozverné rozhovory a odvážné fotogalerie v sekci EroTotem. Fanouškům scifi a fantasy rozhodně doporučuji navšívit Scifi Quest Michala Březiny, kde najdete recenze a hustě vtipné rozhovory s celebritami.

Kam dál?

Děkujeme, že jste přišli na naše stránky. Mějte fantastický den a přijďte zas!
Honza Vavřička, šéfredaktor magazínu Vanili.cz

Fotogalerie

Doporučujeme

IMAGE:  

Zúčastněte se literární soutěže Uchovej mou duši!

Vanili.cz vyhlašuje soutěž o sci-fi/fantasy/hororovou povídku do společné knihy.

Mám zájem