banner
banner

Ondřej Neff na indexu?

Ondřej Neff na indexu?
9.5.2017
Ondřej Neff na indexu?

aneb Něco o Jeruzalémském masakru

Jak neví jen totální ignorant, v série Agent JFK (http://www.jfk-fans.cz/) neznamená trojpísmení v žádném případě John Fitzgerald Kennedy, ale John Francis Kovář. Což je kdo?

Také to víme a hned se k tomu navíc dostanu. Ještě předtím ale vzpomenu, že jsem svého času ve Stříbře spolupracoval s jistým tam příkladně žijícím geodetem Václavem Kovářem a nepochybuji, že taktéž tento ostrý chlapík dnes nesmutní pro moment, ve které přidělili veleschopnému JFK zrovna i to jeho úderné příjmení! Kovář. Nicméně Venca Kovář nezabíjí, je-li mi vše o jeho soukromí známo, a pokud vím, ani jako tajný agent nepracoval a nepracuje. Zato kvalitně mapuje. Oproti tomu legendárně imaginární John Francis Kovář není zaměstnancem pražádného „celosvětového katastru“, nýbrž důstojníkem. Toulá se také, nikoli ale povětšinou krásnou přírodou, nýbrž paralelními kosmy a časem. Důvod? Zasahuje tvrdě všude tam, kde dochází k nějakému perspektivně hrozivému pokřivování už tak krvavých světových dějin, a udržuje tak v rovnováze vesmíry, jichž je, jak snad rušíte, bezpočet.

Letos vyšel už osmatřicátý svazek onoho „supercyklu“ a nese titul Město mrtvých II.

Napsal Miroslav Žamboch (*1972). To on mimo to projekt kdysi taky vymyslil, tedy ještě spolu s Jiřím Walkerem Procházkou (*1959), avšak na skvělé sérii (kupodivu zahájené teprve před dvanácti lety) se už podílelo celkem jedenadvacet autorů. I včetně Ondřeje „Astona“ Neffa.

O Astonově dílech občas přednáším, a to hlavně na podkladě naší společné knihy Královská zábava (2010), ale až nedávno mě v jisté studijní a vědecké knihovně (nikoli ovšem ve Stříbře) zaskočil nakladatel Luboš Falout. Je velkým znalcem a fanouškem science fiction i fantasy a seděl mezi diváky suverénně. Stejně suverénně si vícekrát i vzal slovo.

„Víte vůbec, že se Neffova část série JFK prodávala nejlíp ze všech dílů?“ zeptal se mě například.

„Vážně? To jsem netušil.“

„Protože Neff se jako rozvážný autor nechlubí. Ale je to tak. Znovu ovšem ta Neffova provokativní část už nikdy nevyjde.“

O tom trochu pochybuji. Nicméně... Třeba ve vztahu k církvi či Ježíši se ono dílo opravdu nechová dvakrát korektně. To musím uznat. Avšak já sám jsem si toho ani moc nevšiml, když jsem o desáté části série kdysi referoval na zadní stránce literárního časopisu Tvar v rubrice Patvar. A dost! Zdravější bude, věřím, přepochodovat k ukázce.

Jen dovolte ještě pár informací o ději. Znáte jej, chápu, ale někteří ne.

Kniha Ondry Neffa Ondry Neffa se měla původně jmenovat Jeruzalémský masakr motorovou pilou a takovýto název vtipně parafrázuje titul veleznámého a kvalitního Hooperova filmového hororu (1974). Seděl tedy. Ale to nebylo nic platné. Redakčním sítem neprošel. Bohužel.

To autora právem vytočilo a škaredil se i po více měsících od vydání. Svěřil se mi tehdy na veletrhu Svět knihy i s odvážným plánem. A to? Chtěl či dál chce text rozpracoval v celý objemný román s titulem Práh bolesti.

Agent Kovář si tu, jak možná vzpomínáte, jistí místo k sezení v chrámu Svatého Petra ve Vatikánu, a to hezky v přední řadě. Jak by ne, je přece očekáván atentát na papeže. A (kdo by to řekl) papežovo tělo má být i naporcováno. Pilou. V krvi.

To je ovšem jen začátek a skok časem následuje. Kristus má totiž být unesen takřka z kříže a misí je pro tu potřebu pověřen „nejnebezpečnější muž Evropy“ alias Hitlerovo trumfové eso. Kdo? Jistěže „zjizvený“ Otto Skorzeny (1908-1975), jinak skutečná historická figura.

Podobný námět už sice kdysi zpracoval Michael Moorcock, ale to samo sebou nevadí; a u Neffa navíc vystupuje „sám“ James Bond, agent 007. Ale dejme už slovo samotnému Astonovi, jehož práce je dávno rozebrána (k nesehnání) a skutečně prý již „nesmí“ znovu vyjít.

Úryvek

John Francis Kovář měl být vytažen na kříž jako první, James Bond s Flaviem měli následovat. Vojáci si chystali náčiní.

Připravili si kladiva a hřeby a kotouče silného konopného provazu. Nejdříve odsouzencům přibijí paže na patibulum a pak je pomocí tyčí vytáhnou nahoru. Tam příčné břevno zapadne do zářezu ve svislém trámu a bude připevněno dvěma čepy, dost silnými, aby udržely nápor zmítajícího se těla. A že se muž přibitý na kříž na svém mučicím nástroji kroutí a mele, to je nabíledni.

Nespěchali. Poprava přibitím na kříž, to není žádné sekání hlavy, kdy se udělá šmik a je vymalováno a jde se domů. Křižování, to je slavnost a tu je třeba si užít. Proto se bez odporu rozestoupili, když je o to požádaly dvě bíle oděné ženy, jež přišly po cestě od Emaus. Na jejich vzezření bylo něco mimořádného, dalo by se říci nadpozemského. Vojáci se zdrželi obvyklých poznámek a žertů. Ty dvě jim nepřipadaly k žertování vhodné. Někteří si šeptali, že jedna z nich je matka toho prostředního popravovaného. Ženy se zastavily před Johnem Francisem Kovářem.

Ten nedal najevo hnutím ani toho nejmenšího svalu v obličeji, jak je rád, že před sebou vidí Andreu de Villefort a asistentku Nikitu. Samotná Villefortová vydala svými bojovými zdatnostmi za malý vojenský oddíl, ovšem kolem nich byl velký vojenský oddíl. Navíc... Někde se tu musí potulovat Otto Skorzeny i se svou motorovou pilou a kdo ví, co má tenhle strašný chlap za lubem.

Villefortová mlčela a pomalu zvedala v rukou velký bílý šátek. Za hrobového ticha přiložila šátek Kovářovi na obličej. A Kovář? Spatřil jej. Z bělostné mlhy vystoupil obraz, který mu připomínal oltářní výjev. Spatřil Ježíše Krista.

Poznal ho okamžitě, toho muže, kterého naposledy viděl v jeskyni zahrady Getsemanské na Olivové hoře, nebylo však snadného poznat; byl znetvořený mučením a bičováním. Tvář měl pokrytou krví a holou hruď poznamenaly nesčetné šlehance důtek s kuličkami na konci. Ježíš se na Kováře upřeně díval. V pohledu těch hnědých očí byla bolest, avšak převládala laskavost a porozumění.

„Nesu tvůj kříž, Johne Francisi Kováři,“ slyšel ho říkat. „Snímám z tebe bolest a beru ji na sebe. Takový je můj úděl a ty jsi ten, kdo to pochopil. Nezradil jsi a patří ti můj vděk.“

Do obrazu vešel Jidáš.

„Zůstávám nejvěrnější učedník Páně, Johne Francisi Kováři. Proto jsem tě využil, abych odlákal pozornost Římanů. Jenže marné byly snahy odvést Pána z cesty osudu. Jak bylo souzeno, tak se i stane. Buď silný, bratře, a připrav se na poslední velkou zkoušku.“

Každá rána, každé šlehnutí důtkami, jež mu dali, udeřilo a šlehlo Ježíše v jeho ústraní. A co se to děje? John Francis Kovář jen hraje roli Ježíše, aby oklamal síly zla, reprezentované Ottou Skorzenym a s Xavierem Hawkem v pozadí.

„Pane,“ řekl Kovář, „náš společný nepřítel ví o tom, že jsme spojeni. Obávám se, že číhá na vhodný okamžik a že tě chce dostat do tenat, aby mohl využít tvé zázračné dobroty ke svým cílům.“

„Vím o tom, synu,“ řekl Ježíš. „Proto mluvím o posledním zápasu, který čeká nás oba. Musíme být silní a stateční. V Otci mém máme přímluvce a i zde na zemi máme pomocníky, sestru Andreu a Nikitu a bratra Jamese.“

Poslední poznámce se Kovář podivil. Nepřekvapilo ho, že si Ježíš všiml Jamese Bonda, zapamatoval si ho a zná i jeho jméno. Přišlo mu ale divné, že s ním počítá v dalších plánech.

„Důvěřuj, synu,“ pravil Ježíš. „Důvěřuj a bojuj. V sázce je víc, než tušíš.“

Po těch slovech se obraz začal vlnit. Slábl, až se ztratil v mlze. Za chvilku se i mlha vsákla do plochy bílého plátna, jež držela Andrea de Villefort v napřažených rukou. Obě ženy hleděly Kovářovi do očí.

„Tak dost té komedie,“ řekl Kaifáš hrubě. „Nejsme tu na výletě. Ženy, nemařte úřední výkon, nebo budete zbičovány také. Setníku, ujměte se svého úřadu.“

Nebe, až dosud modré, potemnělo. Zvedl se vítr a přihnal od západu temné mraky, jako by měla co chvíli přijít bouře. Nad Golgotou začalo kroužit hejno krkavců. Ti mrchožrouti se přišli podívat, kdo jim připravuje jakou hostinu.

Vojáci položili Kováře na zem, roztáhli mu ruce a hřeby mu vjely do obou zápěstí naráz. Necítil to. Bolelo ho jenom srdce, když si uvědomil, že fyzickou bolest zakouší On: ve vzdáleném úkrytu. Mohlo ho těšit jen to, že On sice ukrutně trpí, ale je v bezpečí před silami zla, jež ho ohrožují. - Vojáci pracovali rychle a obratně. Hřeby se zahryzly do dřeva. A pak přispěchali další vojáci, aby těm prvním pomohli Kovářovo tělo vyzvednout do výšky.

Odsud měl Kovář pěkný výhled. Pozoroval davy okouněčů na hřebeni jeruzalémských hradeb. Město leželo ve stínu jako by halilo tvář hanbou nad tím, co se dělo nedaleko jeho hradeb. Matná byla i střecha Šalamounova chrámu, jindy tak pyšně metající zlatisté blesky. Když se podíval stranou, spatřil Kovář desátníka Flavia. Toho jeho druzi nepřibili, paže mu jen přivázali a připevnili ho provazy tak, aby mu ruce příliš nezatěžovali. Kováře napadlo, že svého desátníka ukřižovali jen na oko. Při nejbližší příležitosti si ho přijdou osvobodit. Desátník naříkal, aby se neřeklo a aby nevzbudil pozornost. Zato Bonda přibili, jak se patří, a Kovář musel obdivovat Angličanovu chladnokrevnost. Nevydal ze sebe ani hlásku!

Měl sice za sebou kurz v křižování a praktickou stáž na Filipínách, kde se mladí muži nechávají o Velikonocích ukřižovat rok co rok, jenže něco jiného je školení a něco jiného je skutečné ukřižování, provedené otrlými římskými specialisty.

Najednou vítr ulehl, krkavci se s poděšeným křikem rozletěli na všechny strany, a když jejich skřehotání zmizelo v dálce, na krajinu padlo mrtvé ticho. Teď to začne, poslední zápas, o němž mluvil Ježíš.

Marně se rozhlížel kolem. Viděl jen vojáky s oštěpy, před sebou hradby Jeruzaléma a vlevo i vpravo hornatou krajinu posetou olivovníky, duby a tu a tam skupinami fíkovníků a datlových palem. Nikde ani živáčka, jako by se lidé ukryli ve strachu před tím, co má přijít. Kovář vyhledal očima Kaifáše. Nejvyšší kněz byl od první chvíle zasvěcen do celého spiknutí.

Když se dostal Skorzeny do Jeruzaléma, spěchal právě za ním. To on byl našeptavač, ovšem mágem byl nepochybně Kaifáš a jako takový je jistě v přímém spojení s Xavierem Hawkem. Na Kaifášově obličeji se zračilo napětí. Pak velekněz zvedl ruku, mávl a začalo to.

Kovář neviděl a nemohl vidět, co se děje vzadu, měl omezený výhled. Tak tak, že registroval vlevo viset na kříži Flavia a vpravo Bonda. Neviděl dozadu, zato uslyšel zvuk, o jehož původu nebylo pochyb. Rozeřvala se motorová pila Dolmar PS400 s benzínovým motorem o síle 3,5 koňských sil. Ve stejnou chvíli dal Kaifáš pokyn vojákům, kteří stáli těsně vedle něho, a ti se rozběhli k Villefortové a Nikitě a vytrhli jim z rukou plátno, které před chvilkou posloužilo jako komunikační prostředek mezi Ježíšem a Johnem Francisem Kovářem. Dva a dva teď drželi plátno v napjatých pažích a další vojáci se zmocnili obou žen a třímali je za paže. A byl tu Otto Skorzeny. S nástrojem sloužícím jako zbraň i mučicí nástroj, s nástrojem dotčeným už krví dvou svatých mužů. Papeže Benedikta XVI. a biskupa Echevarrii.

Navlékl si pro tu chvíli zhotovenou zbroj, černou a připomínající modrým leskem zbroj jeho nového pána Xaveria Hawka, a vše další bylo dílo okamžiku. Vojáci drželi v rukou plátno a Skorzeny namířil čepel pily do jeho středu. Sekl.

Vypadalo to, jako by ze špice čepele vytryskl oheň a běžel po ploše plátna. Ale místo, aby ho stravoval, plátno se rozevíralo a oheň letěl dál. Ve chvilce opsal širokou elipsu.

Kovář si udržoval přehled. Uvědomil si, že část vojáků není do věci zasvěcena. Byli užaslí a v děsu ustupovali. Někteří dokonce v panice odhazovali zbraně a padli na kolena. Jiní ale byli připraveni na to, co se dělo. Kovář si uvědomil, že mají černé chocholy na přilbách. Skorzeny s Kaifášem tedy stačili vše řádně přichystat.

Elipsa chvilku zářila na povrchu plátna a pak se ozval podivný zvuk. Oheň jako by plátnem prohořel, to ztratilo charakter plátna a proměnilo se v to, v čem Kovář poznal obyčejný časoprostorový tunel. Vedl přímo k Ježíšovi, muži mučenému a zmučenému. Muži na kraji sil, muži připravenému zaplatit poslední mince utrpení, aby vykoupil lidi, mezi něž přišel.

A Ježíš byl tady, na dosah Skorzeného a jeho černě chocholatých pochopů, kteří dvěma proudy začali pronikat do prostoru, v němž Spasitel našel útočiště. Skorzeny se otočil ke křížům na Golgotě. S úsměškem přejel očima po trojici nešťastníků, počínaje desátníkem Flaviem a přes Jamese Bonda. Až se zastavil na Kovářovi.

„Vůdce měl pravdu,“ řekl. „Vy Češi jste méněcenná rasa. Je to smutné, když si pomyslím, že vy dva jste do nejlepší, co mohl plutokratický židobolševický svět postavit. Dvě celebrity tajných služeb, Kovář a Bond! Ano, nejste nic jiného, než Pat a Mat.“

Ježíš byl Skorzenému a jeho pochopům na dosah ruky. Stačí několik kroků, Skorzeny projde tunelem a Pán se ocitne v jeho rukou.

Proč tedy nešel? Proč jen nervózně potřásal motorovou pilou v rukou, jako by z ní chtěl čerpat sílu k vrcholnému činu své temné kariéry? Asi proto, že na Ježíšově obličeji neviděl žádnou známku strachu.

Zdálo se dokonce, že Pán není ani překvapen tím, co se stalo, takže překvapený a zoufalý svou bezmocí byl jen Kovář.

„Kopí!“ zvolal Ježíš.

A Villefortová pochopila.

S mrštností, jakou na ní Kovář vždy obdivoval, zmocnila se jednoho z pohozených oštěpů, přiskočila ke Kovářově kříži a veškerou silou vrazila oštěp do Kovářova boku.

Nadzemský úsměv se objevil na Ježíšově tváři.

„Otče,“ pravil, „do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Skorzeny se ohlédl po nejvyšším knězi Kaifášovi. Ten se netvářil nejchytřeji. S ústy pootevřenými se díval, jak se Ježíšovi podlamují kolena a jak zvolna klesá, podporován z jedné strany Janem a z druhé Petrem.

„Vpřed!“ zavelel Skorzeny.
Ivo Fencl

Fotogalerie