banner
banner

Morbidní Bradbury, potlačující v sobě násilí aneb Temný karneval

Morbidní Bradbury, potlačující v sobě násilí aneb Temný karneval
06.09.2018
Morbidní Bradbury, potlačující v sobě násilí aneb Temný karneval

Bradbury se čtenářům představuje jako autor hororových a strašidelných příběhů, v nichž nechybí krev, mystika, humor, hrůzostrašné bytosti a tvorové.

Než se Bradbury (1920-2012) proslavil dvěma bestsellery, které není fanouškům nutno připomínat, s menší nápadností mu vyšla sbírka 27 povídek Temný karneval. Excelentní nejsou všechny prózy sem namixované, ale četné ano, ba staly se klasikou. Přesto bychom dnes patrně dýchali vzduch ve světě, kde by jméno Ray Bradbury zvučelo daleko méně, kdyby zůstal jen u podobných hororů. Výhradně se jim věnoval asi do poloviny čtyřicátých let a sám tvrdí, že s tím typem povídek skončil již roku 1946. Temný karneval nicméně zahrnuje navzdory jeho slovům z valné části díla s datem roku až následujícího (1947) a najdeme jich tu dokonce jedenáct! A ne, ani náhodou to není sci-fi, stále jde o tzv. weird fiction. Což je... „Variace na dávné motivy,“ říkával a mínil tím velmi často motivy z povídek Edgara Allana Poea či H. P. Lovecrafta. To svěřil i rozhovoru pro Magazine of Fantasy and Science Fiction a měli bychom věřit, že nefabuluje při tomto pohledu zpět, když dodá: „V roce 1946 jsem si uvědomil, že jsem dospěl až na konec téhle cesty. Věděl jsem, že bych klidně mohl podobné povídky psát dál a dál je prodávat časopisu Weird Tales, ale také jsem věděl, že by ty povídky postrádaly kvalitu. Múza mě opustila a do dalších takových příběhů už bych se musel nutit. Právě tehdy jsem obrátil pozornost k něčemu úplně jinému - ke sci-fi, jíž jsem se chtěl věnovat odjakživa.“

Je ovšem pravda, že přímo v jednom z komentářů k povídkám Temného karnevalu se Mistr zmiňuje o tom, jak ve Weird Tales nebyli z jeho výplodů nadšení a po válce o ně posléze snad sami ztratili zájem. Je či není to skutečnost? - Odpověď na podobnou otázku naštěstí není příliš důležitá. I kdyby však „pisálka“ Bradburyho skutečně zapudili, už za pár let by mu týž magazín líbal ruce - za jakýkoli příspěvek; o tom rovněž není sporu.

V českém vydání má kniha Temný karneval jen pětadvacet povídek, protože Mezidobí udělal tvůrce později součástí Marťanské kroniky a Noc součástí Pampeliškového vína, svých magických vzpomínek na dětství.

Vůbec nejstarší povídkou svazku je Jezero, anebo (vskutku fenomenální) Vítr z března 1943. Z téhož válečného roku pocházejí pak povídky Zástup (další klasika) a Kosa a z roku 1944 jsou další čtyři texty. Z roku 1945 jen tři, přičemž pouze Kostra je poválečná (ze září), a ze šestačtyřicátého zde máme čtyři prózy. Ale všechny ostatní skutečně pocházejí až z roku 1947.

A nezdá se přitom bez zajímavosti, jak jejich autor zpětně - a někdy přímo zuby nehty - interpretuje většinu svých výtvorů jako metafory, přičemž někdy několikanásobné. A ta skutečnost, že je s tím samým vědomím či rozhodnutím nejspíše vůbec netvořil, je koneckonců lhostejná. Jak Ray Bradbury přizná, začíná nejraději psát, aniž tuší, „jak to dopadne“. Nu, dopadlo to skoro vždy víc než dobře a i „metaforicky“, zatímco (faktických) braků Mistr vyprodukoval jen několik. Ale hádat se, které to jsou? To nebudeme, přišlo by nás to draho.

Úvodem ohromující, s geniální úsporností sepsané story Zástup (kterou v písničku Poznávám vás adaptoval v sedmdesátých letech Petr Novotný: https://www.youtube.com/watch?v=-gIeQLCswzo), vzpomíná dodatečně autor na děsivou dopravní nehodu u hřbitova, která jej přiměla k psaní.

Kosa je přiznaně inspirována neidentifikovaným animovaným filmem o „ženci“ smrti. Shledání představuje už v březnu 1944 příklad povídky, o kterou časopis Weird Tales zrovna moc nestál. Přesto ji vydal. Pozoruhodné Jezero je otisk tragédie, již autor prožil v osmi letech na břehu Michiganského jezera. Zřejmě to bylo první jeho setkání se smrtí a příběh prý napsal roku 1942; ale v naší knize má až květnové datum roku 1944.

Skvělá je i povídka Mrtvý muž (červenec 1945) a přečtěte si ji první. Oproti tomu celkem známá Kostra (září téhož roku) je sice nechutný „horůrek“, avšak nikdy mi nepřipadal jako veledílo. Připomeňme, že spolu s několika dalšími Bradburyho „chuťovkami“ dal odér už dávným Zábranovým Lupičům mrtvol, ceněnému to souboru „hrůz“.

Ray Bradbury ve svých - dodatečně psaných - úvodech občas i ležérně uvede, jak dlouho který text psal. Někdy jde o pouhé dvě hodiny, ale zde prý pracoval dva dny.

Chronologicky dvanáctá povídka souboru Usměvaví lidé (z května 1946) jest „hnusárnou“, která zcela právem připomene pozdější Blochovo Psycho. „Je to poněkud krutý příběh,“ varuje již předem škodolibý autor. - Následující Rodinnou sešlost z října 1946 Weird Tales odmítli a možná i vám dojde proč. Ale dnes ta povídka Temný karneval solidně uvádí a je prostě „halloweenová“ a i podle Bradburyho „úžasná“. Má přitom silnou, jednoznačnou vazbu na slavný kreslený svět strašidláckého Charlese Addamse. A textu si - mezi mnoha slabšími – všiml v časopise Mademoiselle sám Truman Capote. Ne, Bradbury jistě nepřehání, když pravdivě líčí tuto „kariéru“ svého vlastního dítka.

Jako chronologicky další byl do Karnevalu vybrán Malý vrah a takřka jsem Bradburymu uvěřil, že si vážně pamatuje chvíle vlastního zrození. „Bylo mi deset měsíců. Porod byl šok, což se v určitém věku muselo projevit, v novorozenci zůstane vztek... Já jsem ten novorozenec. Jenže já jsem nikoho nezabil, proto jsem spisovatel.“

A je tu rok 47 - zahájen geniálně morbidním Hrobníkem, který je skvěle sepsán, ale škvárům má možná blíže, než dnes veleduchové připustí. I když... Ano, na svém poli prsti majstrštyk, a to až po pointu v jediné jednoslovné otázce: „Nemůže?“

Podobného typu je i ještě nechutnější Muž shora z března a Nádrž z května mocně čerpá z dětského okouzlení podzemní sítí kanalizace. Jistěže nelze vyloučit, že byla i jedním z impulzů k slavnému Kingovu románu To (a hle, Stephen King se narodil právě roku 1947).

„Pod většinou měst plyne podzemní řeka,“ sní Bradbury.

Další text přiznaně inspirovaný (autorem neidentifikovaným) animákem je Rakev (Noční stráž za živé) ze září a říjnovou dataci má šestice zbývajících textů včetně kratičké morbidity Panna, kde autor pro sebe nezvykle užívá slova orgasmus. Spíš hříčkou (a věřme, že ne dopsanou do počtu) je jen o málo delší Noc ve filmovém ateliéru. Ze stejné várky přichází i listy vonící anebo páchnoucí Emisar; nicméně české vydání využilo pozdější, lepší a karnevalovější verzi toho samého příběhu z knihy Říjnová země (1955).

K Rodinné sešlosti se pak druží povídka Strýček Einar, inspirovaná skutečným Bradburyho strýcem, byť bezkřídlým.

Nu, a ta další a už poslední v řadě je nejdelší (36 stran) próza Další v řadě, sepsaná pod vlivem mexických zážitků a prvně zveřejněná teprve v Temném karnevalu. Nu, a když už ji „frkli“ do finále, nejlépe bude, když si ji ve finální záloze i ponecháte. Mě nenadchla.

„V Temném karnevalu Bradbury ukazuje svou posedlost smrtí, stářím a lidskou touhou navždy si uchovat dětské já.“ Publishers Weekly

Ray Bradbury: Temný Karneval. Přeložili Petr Caha, Jarmila Emmerová, Jiří Hanuš, Josef Hořejší, Tomáš Korbař, Stanislava Menšíková a Vojtěch Pala. Ve společnosti Albatros Media vydalo Plus. Praha 2018. 344 stran. ISBN 978-80-259-0941-6

Článek vytvořil Ivo Fencl

Kam dál?

Děkujeme, že jste přišli na naše stránky. Mějte fantastický den a přijďte zas!
Honza Vavřička, šéfredaktor magazínu Vanili.cz

Fotogalerie

Doporučujeme

IMAGE:

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit