banner
banner

František Novotný putuje časem

František Novotný putuje časem
03.08.2018
František Novotný putuje časem

Hrdina je tu svědkem krádeže tzv. Reverových hodin. Co jsou zač, tyto hodiny?

„Říká jim Hodináři,“ vysoukala ze sebe, „a na rozdíl od Daneliánů spisovatele Poula Andersona jsou skuteční.“

Osudový konvoj je románem o větvení světového vývoje a o časových paralelách. Napsal jej námořní kapitán a nenahraditelný literát František Novotný. Nepřekonal tak sice klasickou Heinleinovu povídku Sám sobě v patách, ale hry s časem ohromujícím stylem zapustil do reálné historie. A do velkých válek dvacátého století.

Začíná nenápadně. Ruský miliardář si objedná v Americe luxusní jachtu a jistí schopní chlapi mají loď po Atlantiku dostat do Evropy. Než na to dojde, jsme v Bostonu. Hrdina je tu svědkem krádeže tzv. Reverových hodin. Co jsou zač, tyto hodiny?

Uvidíte! Dojde i k atentátům a muž potká za dramatických okolností záhadnou, krásnou Winky. Ale celý čas a ještě i na moři se mu zdává, že na něco podstatného zapomněl. Kým je? A netáže se jen co „agent bez minulosti“ Jason Bourne. Jde o víc. O přeskakování v čase!

Oblíbené téma paralelní historie Novotný beletrizuje výsostně a tato kniha by si zasloužila vyjít anglicky. Snad na to dojde. Je to tvrdý sci-fi román i příběh lásky. A narážíme na známé osobnosti. Michael Kocáb, nešťastný matematik Turing... Ian Fleming zamlada!

A verze světa, kde Hitler pouze „pouličně“ maluje a Stalin jest jen kavkazský lupič. Putin sekretář v kabinetě právě panující ruské carevny. A máme zde Svaz severoamerických republik.

První díl Novotného knihy Amerika má 165 stran a 16 kapitol. Záhlaví posledních tří kapitol jsou tištěna římskými číslicemi a není to omyl, naopak je to klíčové.

Také druhá část Atlantik (180 stran, 9 kapitol) má záhlavní číslice některých sekvencí vytištěné „římsky“, ale snáze než z výkladů, proč, získáte ponětí o knize prostřednictvím několika následujících ukázek…

„Existují náznaky,“ řekl Ian Fleming uhlazenou oxfordskou angličtinou, „že právě toto orákulum Hitlera zdrželo od přepadu stalinského Ruska, který plánoval poté, co obsadil vaši vlast. Orákulum mu totiž prozradilo, že když zaútočí na Rusko, nevydrží jeho Tisíciletá říše ani pět let.“

A jistěže tomu tak nebylo, ale při čtení této knihy jednoduše chvílemi máte pocit, že František Novotný snad zázračně objevil nějaký zapomenutý či odcizený rukopis Ludvíka Součka, důkladně jej prověřil a přepsal. Ale kdepak! Nesmysl! Tedy jde o Novotného nápady, byť občas součkovské.

Čtemež dál:

Konvoj již ztratil jedenačtyřicet lodí, a ztratí-li ještě pětadvacet, počet plavidel klesne pod sto a bude úplně jedno, jestli ten zbytek dopluje do Liverpoolu, nebo také spočine na dně oceánu. Do dvou, nanejvýš do tří měsíců obyvatelstvo Velké Británie vyhladoví a hospodářství, loďstvo a letectvo zkolabuje kvůli nedostatku pohonných hmot. Britové budou muset pustit z vězení Mosleye, aby měl kdo vyjednávat s Hitlerem o příměří. A pak, jednoho krásného dne, odstartuje z východního pobřeží USA letka strategických bombardérů s atomovými bombami v pumovnicích, aby vzala Evropu z jedné vody načisto, a chmurné proroctví Iana Fleminga se vyplní…

A teď pozor, otázka. Který historik je kontrafaktuální? Nevíte? Je to ten dějepisec, který tzv. bifurkační body za posledních tisíc let dokonale „rozebere“ a odvodí, co by způsobila „opačná řešení“ událostí. A bifurkační bod je co? Inu, čtěmež...

„Dobře,“ souhlasil Pavel, „budu volně citovat z knihy Das Multiraumkommando Willibalda Matterna. Napřed jsem si myslel, že je to další postnacistické sci-fi, ale pak mě zaujalo, že místo vrilu a dalších nacistických okultních rekvizit autor vychází z fyzikální teorie strun, která předpokládá jedenáctirozměrný vesmír, což dává sto šedesát pět různých projekcí světů, které ovšem neexistují vedle sebe, ale jsou jaksi zasunuty do sebe…

Nebo, a to je lepší představa, jsou vzájemné projekce sebe samých. Jsou vystaveny ze stejných atomových částic, ale liší se tím, že struny v těch částicích kmitají v každém vesmíru jinak... A stejné je to s lidmi. Taky oni mají projekce ve všech vesmírech, ale nelze tyto projekce brát jako doslovné dvojníky, i když se to nabízí jako nejpřijatelnější způsob, jak pochopit vícenásobnou existenci. Pořád se totiž jedná o téhož jedince, jen struny jeho atomových částic kmitají jinak. Včetně mozku. A v hlavě nemáte jen jeden mozek, ale teoreticky až sto šedesát pět mozků, z nichž každý vyplňuje meziprostor mezi ostatními.

Máme však jen jedno vědomí. Vědomí dominantního mozku, nastaveného na kmitočet světa, do něhož jsme se narodili, a podle Matterna existují generátory, které umožňují, byť v omezeném dosahu, naladit se na jiný svět, respektive vesmír.

Je-li v dosahu takového generátoru člověk, získá dominanci mozek s nastaveným kmitáním strun, takže se tento člověk stane jakoby svým dvojníkem v tom právě naladěném vesmíru. Standardně přitom není možná výměna informací a jedinec, který byl takhle přeladěn, má pak jen pocit, že něco zažil, ale nemůže si na to za žádnou cenu vzpomenout.

Mattern uvádí, že kdysi dávno existovalo víc jedinců, kteří měli cosi jako ústřednu, která umožňovala pamatovat si události, prožité v jiných světech. Tvrdí, že tuto vlastnost měli mágové a věštci, hlavně však zasvěcenci dávných árijských kultur, a připouští, že se stále vyskytují jedinci se zvláštním genem, který jim umožňuje si pamatovat, co prožili po přeladění mozku příslušným generátorem…“

„A kdo ty ďábelské generátory vymyslel?!“ ujelo mi, Pavel to však vzal jako věcný dotaz.

„Mattern nazývá tvůrce generátorů Hodináři, v originálu Uhrmachery. Je to vlastně slovní hříčka, protože když se slovo vysloví krátce – jako urmacher– znamená prvotní tvůrce. Podle Matterna to byli příslušníci prastaré vysoké civilizace, kterou založila skokem v čase lidská rasa z budoucnosti, aby tímto způsobem kontrolovala dějiny – jako Daneliáni v knížce Poula Andersona. Jsou rozprostřeni po všech dějinných epochách, v nichž vystupují jako mágové, věštci, alchymisté a velmistři tajných společností, a podle všeho byl Hodinářem i Christian Rosenkreuz, který založil Bratrstvo růžového kříže. A založil je proto, aby zasvěcenci tohoto tajného řádu pečovali o generátory a nasazovali je podle pokynů Hodinářů.

Mezi členy řádu patřili například osobní lékař císaře Rudolfa II. Michael Maier, matematik a fyzik Isaac Newton, Jan Amos Komenský, vědec a filosof Gottfried Wilhelm Leibniz a německý mystik Jacob Böhme, který ovlivnil Hegela… Pravděpodobně byli Hodináři také Paracelsus, Benjamin Franklin a Nostradamus. Někteří však částečně porušili slib mlčenlivosti a pokusili se lidem usnadnit život odhalením budoucích technologií. Nejznámějším příkladem je Leonardo da Vinci. Část Hodinářů pak začala sledovat vlastní cíle a došlo k rozkolu. Mattern píše, že prohlédli změkčující vliv humanismu na národy a falešnost teorie o rovnosti ras, která odporuje eugenice, a rozhodli se prosadit selektivní budoucnost s důrazem na eugenické šlechtění. Pravděpodobně někde v budoucnosti existují světy, s vyšlechtěnými rasami nadlidí, o jakých snil Hitler. Mezi tyto odpadlé Hodináře, kteří jsou pro Matterna pochopitelně nejsvatějšími hrdiny, patřil hrabě von Sebottendorf, zakladatel okultní společnosti Thule, a SS-Brigadeführer Karl Maria Wiligut, který byl mystickým guru Heinricha Himmlera. Samozřejmě to všechno jsou jen staronacistické legendy a bláboly,“ okomentoval to Pavel, „ale Mattern naznačuje, že disponovali minimálně jedním generátorem, původně Nostradamovým, a poskytli ho Hitlerovi… Podle Matterna se světy dělí v místech bifurkačních bodů a vytvářejí množinu, která pokrývá všechna možná dějinná rozhodnutí, pokud ovšem není vyčerpána kapacita sto šedesáti pěti možných projekcí. Proto je třeba v dalších bifurkačních bodech rekombinovat světy, vzniklé různými volbami cesty na dějinné křižovatky. O tyto rekombinace probíhá boj mezi původními Hodináři a odpadlíky. Obě strany se snaží, aby zachovaly ty projekce, které tvoří jejich linii, a protože můžete na generátoru nastavit do jisté míry čas, kdy chcete nahlížet do jiné projekce světa (a to takové, která vznikla opačným rozhodnutím), může generátor sloužit jako předvídač budoucnosti. A Hitler, který měl k dispozici tzv. Nostradamův orloj, jak se nacisty ukradenému přístroji říkalo (poněvadž vypadal jako miniaturní norimberský orloj), znal budoucnost...“

Pavlovo líčení mě uvrhlo do jakéhosi hypnotického omámení, z něhož mě vytrhla teprve Javorákova poznámka: „Ale když měl Hitler tak silný mantický stroj, proč jej nepoužil k tomu, aby odvrátil své zničení?“

„On to samozřejmě udělal,“ opáčil bohorovně Pavel, „jenže v jiné projekci, než je ta naše. V té naší Hitler o své jasnovidecké možnosti přišel a prohrál válku. Avšak jsou světy druhé linie, kde se Hitlerovi podařilo lépe uhádnout budoucnost a snad i zvítězit. A protože generátorů existuje asi devět a Hitler má zřejmě další, nechal v jedné z těch pro něho úspěšných projekcí zřídit zvláštní komando, které podniká výpady do jiných, pro něho neúspěšných projekcí, aby tam ukradlo nebo zničilo co nejvíce těch ostatních, nepřátelských generátorů. To komando se jmenuje Multiraumkommando a proniká do těch projekcí světů, které vzdorovaly nebo vzdorují nacistické agresi, aby také v nich zvrátilo běh dějin ve prospěch nacistů (odpadlíků) a ukořistilo pro ně co největší počet ze sto šedesáti pěti možných projekcí. Jejich akcím je věnována druhá polovina knížky, ale to už je opravdu druhořadé postnacistické sci-fi. Tedy aspoň jsem si to až dodneška myslel,“ přiznal Pavel.

Tolik tedy citace, nicméně František Novotný občas vyslovuje i prostší, přesto však podnětné soudy:

Každý člověk je přesvědčen, že Někoho nebo Něco zajímá, že ho Cosi pozoruje, ať už je to Bůh, mimozemšťané nebo Vesmírné vědomí. I ten nejzarytější ateista v koutku duše nepochybuje, že stojí za pozornost čehosi vyššího, nebo, přinejhorším, že si tuto pozornost může vynutit na Přírodě, kterou si beztak všichni personifikujeme.

Je to blbost a mořská bouře patří k jevům, který každému strhne brýle mámení a vystaví ho té kruté skutečnosti, že nikoho nezajímá, že je chuchvalec bílkovinného rosolu, jehož jepičí existence záleží jen a jen na náhodě. Nikdo vás nevnímá, a když zahynete, nic, ale vůbec nic se na běhu světa nezmění – to je lekce, kterou vám zdarma udělí rozbouřený oceán. Zdá se vám to kruté, ale je to další blbost, protože kruté může být jen něco, co o vás ví a co vás chce potrápit nebo zničit. Jenže oceán, potažmo celý vesmír, je naprosto netečný k lidskému osudu, a tato netečnost je pro lidskou pýchu v konečném důsledku nekonečně horší než jakákoli krutost. Uvědomění si vlastní bezvýznamnosti je tím faktorem, který vás při mořské bouři děsí nejvíc. Možná víc než přímé fyzické ohrožení.

Vraťme se nicméně od námořnictví k citacím para-historickým:

„Představte si, že by Němci mohli udělat něco jako reparát. Co by měli změnit?“

Otázky co by, kdyby nemám rád. Vedou k bezobsažným spekulacím bez jakéhokoli praktického smyslu. V tomto případě se však taková otázka vnucovala.

„Především by museli nasadit hned na začátku války větší počet ponorek,“ začal jsem mluvit, „jak to chtěl Dönitz, a dříve přistoupit k modernizaci celé ponorkové zbraně, dokud ještě měli zdroje. Ale hlavně měli přejít na jiný šifrovací systém, když Dönitz pojal podezření, že Enigma je prolomená. Dönitz to podezření opravdu měl. A Hitler neměl dopustit, aby Luftwaffe přestala spolupracovat s ponorkami. Nasazení hlídkových bombardérů Focke-Wulf 200 Condor bylo nešťastné, protože se jednalo o původně civilní dopravní letouny, které trpěly strukturálními vadami. To Luftwaffe od spolupráce s ponorkami odradilo a Göring neměl chuť v ní pokračovat. Mnohem lepších hlídkových bombardérů Ju 290 bylo vyrobeno jen pár kusů, takže neměly na průběh války žádný vliv. Samozřejmě se na tom podepsaly omezené zdroje na straně jedné a obrovské nároky východní fronty na straně druhé.“

„Myslíte si, že kdyby Hitler nepřepadl Sovětský svaz, mohl porazit Velkou Británii a přinutit ji ke kapitulaci?“

Už zase, zase co by, kdyby. Ale souviselo to s geopolitikou, o kterou jsem se odjakživa zajímal.

„Každopádně by k tomu měl všechny předpoklady,“ odhodlal jsem se k odpovědi. „Otázkou je, jestli měl na výběr,“ oči mi sklouzly na Reverovy hodiny. „Z geopolitického hlediska každá velmoc,“ pokračoval jsem, „která se vytvořila ve střední Evropě, ať už to byl Hitlerův rajch, nebo předtím vilémovské Německo, nebo dokonce ještě dřívější Německý spolek s Rakouskem-Uherskem v čele, se velice rychle cítila jako v kleštích…“

Opusťme tyto Novotného úvahy vkládané do úst jeho postav a popojděme ještě o kousek.

„Nefunguje to,“ slyšel jsem z temnoty kokpitu Winku, „hodiny pracují špatně, nevytvářejí bublinu v jiné projekci. Kdyby alespoň přenášely konvoj do naší reality, ale ani to. Naopak nás přenášejí do reality konvoje, který je tak stále v dosahu německých ponorek. Už ztratil dost lodí, a to ještě nejsme ani v zeměpisné délce Islandu. Do Liverpoolu zbývá konvoji stále pět plavebních dnů a dá se čekat, že Němci útoky ještě vystupňují, nasadí letadla a hladinové lodě. A jestli konvoj ztratí dalších třicet, čtyřicet lodí, bude ztraceno všechno, protože to, co dopluje, stejně pádu Británie nezabrání.“

Měla pravdu. Němci nemuseli zničit konvoj celý. Dalo se čekat, že stačí, aby zničili polovinu, možná jen třetinu, a celá akce ztratí smysl, protože zbylé lodní náklady prostě nebudou stačit.

Byl jsem zcela čilý, ale zajímalo mě něco jiného.

„Jak jsi mohla riskovat celou posádku?!“ Kdyby šlo jenom o mě, tak budiž. Ale všechny?! Vždyť chybělo málo a Němci nás všechny postříleli!“ dořekl jsem rozhořčeně.

„Nešlo to jinak,“ odpověděla zastřeným hlasem, „neměla jsem na vybranou, protože jde o víc než jen o ten konvoj.“

„O co?“ ostře jsem opáčil.

„Když Británie padne,“ odpovídala Winka třesoucím se hlasem, „přesvědčí prezident Joseph Kennedy Spojený výbor náčelníků štábů, aby Spojené státy nasadily proti Hitlerově Evropě jaderné pumy. Mají letadlo, které dokáže letět nonstop z Ameriky s nákladem pum do Evropy a vrátit se. Hitlerova Evropa bude jadernými explozemi vymazána ze zemského povrchu a Kennedy se nikterak nebude ohlížet na to, že většinu obětí budou tvořit nevinní zotročení lidé v okupovaných zemích. Kdyby zaváhal, dostal by se Hitler k jaderné zbrani taky – a on by žádné skrupule neměl.“

V tom okamžiku jsem jí uvěřil.

Američané opravdu takový bombardér měli. Vláda zadala jeho projekt firmě Convair v roce 1941, kdy se Roosevelt skutečně obával, že Británie padne. Když nebezpečí pominulo, vývoj se zpomalil a prototyp s označením B-36 vzlétl až v roce 1946 a gigantický stroj o rozpětí 70 metrů a startovní hmotnosti 120 tun se do výzbroje dostal v roce 1949, kdy začala studená válka. Od roku 1951 tvořil bombardér s doletem 16 000 kilometrů páteř amerického strategického letectva. Letci jej překřtili na Peacemaker, což byla pro strategický nosič atomové pumy dosti cynická přezdívka, a sovětská propaganda jej zlehčovala, seč mohla – sestřelování tohoto monstra s pístovými motory prý bude lahůdkou pro jejich proudové stíhačky MiG 15. Zato Němcům by za války nadělal těžkou hlavu, především operačním dostupem 13 000 metrů.

Winky mezitím pokračovala.

„A bude zničena nejen Hitlerova Evropa. Hitler už ví, že v atomovém závodě prohrává, jenže má svůj Nostradamův orloj a poslední, co udělá, bude, že ho zapne, aby v okamžiku jaderného úderu propojil v zázněji všechny kontinenty, kde také existuje a má generátor, takže bude zničeno víc Evrop. Pan de Cornerot mi to prozradil tu neděli před vyplutím z Bostonu, když jsem ti šla vyzvednout opravené a naprogramované Reverovy hodiny. Ty ale nefungují, jak by měly, takže nikdo už katastrofě nezabrání. Hitler do půl roku obsadí Británii a za měsíc nebo za dva zemřou v různých světech stamiliony lidí,“ dořekla ve vzlycích...

Slyšel jsem z temnoty, jak vzlyká. Měl bych si přesednout a začít ji konejšit, ale tohle mi nikdy nešlo. Ani kdybych stále nebyl dopálený, jak riskovala naše životy. Prostě to neumím, neumím s lidmi sdílet city, a když se ocitnu v podobné situaci, mám vždycky trapný pocit, který mě nutí danou situaci shodit ironickou poznámkou. Navíc to znělo tak nereálně. Každý si dovede představit vraždu jedince nebo i masakr celé rodiny, ale nikdo si nedokáže představit tisíce lidských obětí, natož miliony.

Přesto jsem musel Wince věřit, nacistickou ponorku jsem viděl na vlastní oči, a jestli byla skutečná ona, bylo skutečné i všechno ostatní. Seděl jsem mlčky na kokpitové lavičce a automaticky přejížděl očima okolní temnotu, zda nezahlídnu nějaké světélko, které by mohlo znamenat další nepříjemnost z toho Winčina šíleného repertoáru. Pořád jsem nevěděl, co jí mám říct. Winka mezitím přestala vzlykat, ale necítil jsem se o nic pohodlněji. Někdy se v takových případech utíkám k věcnosti, pokouším se o jakýsi racionální nadhled či analýzu, abych se zbavil pocitu trapnosti a bezmoci. Udělal jsem to i teď.

„A co ty hodiny nastavit jinak?“ nadhodil jsem. „Posunout jejich kmitočet na druhou stranu,“ vzpomněl jsem si, co Winky řekla o vzniku záznějů, ještě než udeřil štorm, „aby se alespoň společná bublina materializovala tady a ne u nich, když už to nebude jinde. Američané, Rusové ani Číňani družicové snímky záhadného konvoje do světa nevytroubí.“

„Když já se v hodinách prakticky nevyznám,“ připustila nešťastně. „Jejich programování je výhradně záležitost Mistrů hodinářů. Je nebezpečné na hodinách cokoli měnit, když už jsou spuštěné.“

Rázem jsem byl bdělý ažaž. Vzpomněl jsem si, jak jsem se chtěl podívat na hodiny, zda jsou v pořádku, a páčkou západky na dvířkách nechtěně posunul jednu z ručiček.

Polilo mě horko. Nenašel jsem však odvahu se přiznat.

„A co ta druhá Winka?“ zeptal jsem se místo toho. „Nemůže s tím něco udělat ona?“

„Je na tom stejně jako já. A i kdyby mohla, nevím, jak se s ní spojit, jak jí vysvětlit, co by měla podniknout.“

Odmlčela se.

„Snad nás čeká na druhé straně Atlantiku atomová poušť,“ řekla a znovu se rozplakala.

Krátce o autorovi:

Otcova jachtařská vášeň předznamenala jeho život a do značné míry i díky ní má česká literatura výrazného zástupce věnujícího se námořní tematice. Vystudoval obor technická kybernetika na elektrotechnické fakultě VUT Brno. Zájem o kybernetiku a filozofické otázky s ní související byly dalším určujícím momentem jeho spisovatelské budoucnosti. Od roku 1994 se začal živit výhradně psaním a prací kapitána námořní plachetnice. Ve stejném roce poprvé přeplul Atlantik východním směrem z Floridy do Gibraltaru a obdobnou plavbu uskutečnil v roce 1997. Potřetí Atlantik přeplul v roce 2015, a to severní cestou přes Grónsko a Island. Na různých jachtách se plavil po většině moří přilehlých k Evropě. V roce 1998 obdržel Cenu Akademie SFFH za dlouholetou práci pro fantastický žánr. Kromě beletrie se věnuje také publicistice a překladatelství. Jeho nejznámějším a nejobsáhlejším dílem zůstává trilogie Valhala.

František Novotný: Osudový konvoj. Ilustrace Martin Zhouf. V MartinemŠustem řízené edici Fantastika vydalo nakladatelství Argo 2018. 376 stran. ISBN 978-80-257-2491-0

Článek vytvořil Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Odvážné fotogalerie a košilaté rozhovory najdete v sekci EroTotem. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Hledáte zábavu na firemní after party? Vyzkoušejte stand up vystoupení tzv. na stojáka Košilatá one man show!

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

Fotogalerie

Doporučujeme

IMAGE:

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit