banner
banner

Rozhovor s Josefem Pecinovským nejen o scifi

Známý český spisovatel science fiction Josef Pecinovský poskytl webu Vanili.cz exkluzivní rozhovor. Moc za milé a velmi zajímavé povídání děkujeme!

 

( - vanili - 23.10.2013)

Jak si sci-fi žánr Vy osobně nejvíc vychutnáte? V kině či doma při sledování akčního sci-fi filmu? V galerii fantastických obrazů, při debatě s přáteli a fanoušky u dobrého vína anebo jinak?

Otázka příliš široká, odpověď nabízené možnosti drasticky zužuje. S debatami s přáteli je to špatné, ve svém bydlišti jen těžko nacházím spřízněnou duši, a nejaktivnější člen bývalého sci-fi klubu se dal na politiku. Do kina z principu už 20 let nechodím, divadla mám daleko a tam je fantastiky méně než málo. Na filmy se dívám nanejvýš v televizi. A co se týče galerií, tak nedávno jsem si doslova pošmákl na výstavě Planeta Eden, která mapovala fantastiku za minulého režimu, tedy za dob mého mládí, a mohli jsme tu vidět obrazy Teodora Rotrekla či Zdeňka Buriana; katalog z této výstavy je mou nejoblíbenější četbou. S přáteli si popovídám snad jen na conech, ale mám jen tak jednu dvě účasti do roka. Aha, tento rok bude výjimkou, zúčastním se třikrát. Jenže se čas nedá zastavit a lidé, s kterými jsem si povídal dlouhé hodiny, už odešli k jiným nakladatelům, ať už to je Jindra Smékal, Jaroslav Velinský či Ivan Kmínek…

Tak to vypadá, že sci-fi a fantastiku vůbec si nejlépe vychutnám v křesle a s knihou v ruce. Podotýkám – s papírovou knihou, nějak jsem ještě nevzal na vědomí čtečky. Ale skutečného sci-fi ubývá, tituly, které bych si koupil, se v regálech doslova krčí v záplavě draků, kouzelníků, čarodějů, zombie a jiných potvor a někdy mám velký problém tu pravou fantastiku vůbec najít.

Jaký sci-fi film jste naposledy viděl a jak se vám líbil?
Tak tady jde otázka pěkně daleko ode mne. Vím, asi nepatřím do tohoto světa, ale film pro mne není uměním číslo 1, jak už ostatně asi vyplývá z předchozí odpovědi. Přesto musím připustit, že jsem už nějaký ten fantastický film viděl. Marně tedy přemýšlím, který to byl naposledy. Asi to byla dvojice filmů Guye Ritchieho Sherlock Holmes a Hra stínů (měl jsem půjčené BD). Obvykle nemám rád, když filmaři upravují, mění či si jinak po svém literární dílo (Tajuplný ostrov zmršili snad všichni, kteří se kdy pokusili jej natočit), ale tentokrát mi to sedlo. Steampunkové kulisy podtrhly docela dobrý dojem, a vůbec mi tentokrát nevadilo, že se Conan Doyle obrací v hrobě.

Jaký fantastický film je podle Vás absolutně nejlepší?
Jsem konzervativní povahy a nemám rád změny, novinky ani velké inovace. Viděl jsem spousty fantastických filmů, a mnohé jsou dobře natočené, namátkou zmíním tituly Jurský park, Hvězdná brána, Hvězdné války, Duna, Solaris. Ale v mém nitru nic nepřekoná to, co jsem kdysi viděl jako desetileté dítě v porubském kinu Zdar. Vstupenka stála korunu… Byl to snímek Karla Zemana Cesta do pravěku. Viděl jsem jej snad padesátkrát, a s nadšením jsem si jej koupil na DVD, když končící zmatek kolem autorských práv konečně dopustil, aby se Zemanovy filmy dostaly do distribuce. Nemyslím, že je nutné říkat víc, ti, co mají tento film rádi, mi rozumějí, a ti, kterým, připadají jeho triky primitivní, ti jsou už z jiného světa.

Jakou pěknou sci-fi anebo fantasy knížku či povídku jste v poslední době četl?
Nebylo jich moc, nějak jsem soustředěný v poslední době na detektivky, ale za všechny musím zmínit román Edity Dufkové Zpráva z Hádu. Je to moje krevní skupina, vesmírná dobrodružství mám rád, a v poslední době jich je jako šafránu. Jistě, kdo chce, může na všem hledat mouchy, i já jsem jich tady pár objevil, ale o to při četbě nejde. Autorka byla totiž naladěná na stejnou vlnu jako čtenář, v tomto případě já, a to se drobné prohřešky a chybičky rády promíjejí. A co je na tom nejpozoruhodnější, vybrala si jako cíl svého hvězdoletu hvězdnou soustavu Delty Pavonis, kam ovšem už před 14 lety zamířil hvězdolet Delta v románu Sinusoida 26 nejmenovaného autora. Naštěstí přistála na jiné planetě. Tento román je široká epopej, o souboji s přírodou, o selhání techniky, setkání s mimozemským životem. Autorka sem namontovala i motiv lásky a zrady, což je věc, o které dokážou mnohem lépe psát ženy.

Byl jste v nedávné době na některém ze SF conů? Pokud ano, jaké jsou Vaše dojmy?
Zdá se, že autoři webu cony navštěvují nepravidelně nebo se neseznamují se seznamem hostů. Od roku 2010 už zase na cony jezdím, pravidelně do Chotěboře, na Pragofest a dokonce jsem obnovil i své návštěvy Fenixconu v Brně (dříve Dracon) v raném prosincovém termínu, což byla akce, bez které jsem si kdysi nedokázal život představit. Zatímco dříve jsem býval pasivním účastníkem conů a vyžíval jsem se hlavně v předsálí a kuloárech v diskusích s přáteli, nevím, co mě to na stará kolena popadlo, ale pořádám vlastní pořady, tu a tam i navštěvované; týkají se především propagace mých knih (bez reklamy to nejde), a potom mé sběratelské vášně, tedy kodovek a Karavany. Mohu-li si zde udělat reklamu, tak za pár dní na FanCity v Chotěboři budu mít přednášku-besedu o své nové knize a také o knížkách z edice Karavana.

Máte svého oblíbeného sci-fi malíře?
Jistěže, jsou dva. Především Zdeněk Burian a potom Teodor Rotrekl. Co se týče pana Buriana, jsem sběratelem knih s jeho ilustracemi; pravda, nijak fanatickým, opravdu nemusím mít všechno, a velkou radost mi dělají v poslední době knihy vydávané nakladatelstvím Albatros, ať už to jsou překopané vernovky, nebo i jiné romány jako byl třeba Robinson Crusoe či Poslední Mohykán. S panem Rotreklem jsem se několikrát setkal osobně a domnívám se, že vlastním většinu knih, které ilustroval, a dokonce i nějaké diplomy, které navrhl. Byl to příjemný starý pán, nadšený pro fantastiku a chvíle prožité v jeho přítomnosti patřily k těm nejkrásnějším…

Plánujete vydání nové SF knihy? Na jaký příběh se mohou fanoušci sci-fi těšit?
Ano. Aha, s touto odpovědí se asi nepokojíte. Takže upřesním. Když vše půjde, jak má, tak na přelomu roku spatří světlo světa román Děti plástve. Vydá jej nakladatelství Epocha v edici Pevnost. Je to téma, ke kterému jsem se vrátil přesně po 25 letech od zrodu románu Plástev jedu. Setkáme se zde s několika postavami, které katastrofu plástve A24 přežily, a pochopitelně s několika novými. Tentokrát jsem se nezabýval sociálními otázkami a epizodami z těžkého života zotročených trubců, podíval jsem se až na dno plástve. Když román Plástev jedu vyšel poprvé v Rodokapsu, redigoval jej můj přítel Jaroslav Velinský. V jedné kapitole se hrdinové románu dostávají až úplně dolů, k základům plástve, a tam našli staré opuštěné město. A Kid se mě v telefonu zeptal: „Josefe, tys tam vytvořil celý nový svět, proč jsi s ním neudělal víc?“ Dvě desítky let jsem tu myšlenku nosil v hlavě, než jsem ji realizoval, Kid se toho už bohužel nedočkal. Nevím, jak by byl s tím, co jsem napsal, spokojen, určitě by měl výhrady.

Když na chvilku opustíme žánr fantastiky, co Vám v poslední době osobně udělalo největší radost?
Tak to jsou rozhodně dvojčata Vojtěch a Matěj. Samozřejmě vnoučata. Přišla v době, kdy jsem měl za to, že už se dalších potomků nedočkám. A k tomu mohu přidat kočky Eli a Ketty, které si pořídila manželka, tím pádem svou pozornost zaměřuje především na ně a na jiné záležitosti už jí nezbývá tolik sil.

Je podle Vás dobré býti nadšeným fantastou anebo tato vlastnost přináší i životní úskalí?
Samozřejmě nemohu než souhlasit, je dobré být nadšeným fantastou, i když to přináší v životě mnohá úskalí. Já jsem byl nadšeným fantastou již v době, kdy se fantastika všeobecně považovala za brak, a moje učitelka českého jazyka nechápala, jak mohu do čtenářského deníku (tehdy jsme ho museli povinně vést) mohu něco takového zařadit. Pamatuji ale doby, kdy v rozhlase běžela četba na pokračování románu Ivana Jefremova Mlhovina v Andromedě, a tehdy se snad fantastika začala brát vážně. Jenže co je to platné, mezi mnohými lidmi to bylo a je jinak. Jedna z mých spolupracovnic třídila literaturu na dva druhy – na sci-fi a na normální, od té doby se považuji za autora nenormální literatury. A krátce po revoluci významný znalec literatury a kultury vůbec (jeho jméno jsem naštěstí už zapomněl) hovořil v naší televizi o kvalitní literatuře, a své myšlenky ukončil, pln hrůzy, větou: „U nás se vždycky bude prodávat jen brak.“ A následoval záběr do pasáže Živnobanky, kde tehdy měl svůj obchůdek Vláďa Veverka (kde jsou ty krásné časy?).

Co byste vzkázal návštěvníkům fanouškovského sci-fi webu VANILI.cz?
Vanili.cz je velmi zajímavý web a každý si tam jistě najde tu svou parketu. Přeji všem jeho návštěvníkům hodně pohody, plné regály fantastiky v knihkupectví, mnoho filmů s dokonalými a ještě dokonalejšími triky, nové a neotřelé nápady, a hlavně málo srážek s blbcem.

Děkuji za rozhovor

Autor rozhovoru, otázky položil: Jan Vavřička (Google+)

TIP: Přečtěte si další zajímavé rozhovory s celebritami!